Mít svůj neklid: kritika postkomunistické bezpečnosti

Kritika postkomunistické bezpečnosti musí být založena na nových pojmech. Pohoda a klid nemohou být řešením, po němž slušní lidé touží. Představa, že problémům lze uniknout opevňováním se ve vlastním světě, je překážkou v jejich řešení.

Vývoj českého postkomunismu můžeme opsat v pojmech pohody a klidu. Pohoda je diagnózou dynamických devadesátých let, kdy převládalo mínění o historicky nutném pokroku ztělesněném v tržním hospodářství, jak se tehdy liberálnímu kapitalismu potutelně říkalo.

Spolu se změnami v ekonomické základně se předpokládala také transformace na úrovni společenské nadstavby. Nová doba si žádala nového člověka – člověka podnikatelského, jenž bude za svou píli spravedlivě odměněn svobodnou společností na jedné straně a západním zbožím na straně druhé. Lidé dostali do rukou kuponové knížky a jali se nadšeně, byť často zprostředkovaně, spekulovat na finančních trzích, investovat do komodit a zřizovat živnostenské listy.

Osoby samostatně výdělečně činné ovšem nezapřely svůj národní ráz a trvaly na pohodě jako nezbytném doplňku životního ideálu, v jehož sféře mohly realizovat své specifické tužby. Práce a odpočinek byly zkrátka vnímány jako dvě strany téže mince porevolučního optimismu.

Tuto etapu uzavřela blbá nálada šířící se společností koncem prvního desetiletí demokratického režimu. V důsledku nenaplněných příslibů neomezených možností společnost začala přijímat novou verzi ideálu spokojeného života. V sousloví „mít svůj klid“ je tento významový posun vyjádřen dokonale.

Zatímco pohodový život v sobě zahrnoval vizi nápravy normalizačního pokroucení veřejného života, život klidný tento někdejší úděl opětovně přijímá a štěstí nadále hledá výhradně ve sféře malých lidských radostí a strastí. Uzavření se do svého světa, kde společenské problémy jakoby nemají místo, se stalo běžným receptem na kocovinu euforických devadesátek.

Společně s privatizací socialistického vlastnictví byla ve společnosti budující trh bez přívlastků nakonec zprivatizována také lidská spokojenost. Jejím nejbytostnějším projevem se stal rodinný dům. Kdo ho ještě nemá, ten by ho chtěl mít, a nejlépe v satelitním městečku. Nejen že spolehlivě ochrání člověka před nevítanými návštěvníky, ale zároveň mu dovolí zapomenout na svou trpkou zkušenost s politikou „osvobozenou“ různými ekonomickými bratrstvy.

Neúčast na vnějším světě je kompenzována hlubokým ponorem do světa vnitřního v duchu hesla: slušní lidé se starají sami o sebe. I když se tak na rozdíl od stavu pohody tváří druhé stádium postkomunismu rezignovaně a apaticky, v žádném případě se nejedná o postoj pasivní, nýbrž o re-aktivní.

Stav klidu předpokládá ohromné vypětí, úsilí, neboť i sebemenší náznaky znečištění naší privátní oázy jsou úzkostlivě vnímány jako hrozby vyžadující bezprostřední řešení. Ať už to jsou děti hlučně si hrající pod okny, anebo protivní sousedé vyzývající k úklidu společných/veřejných prostor, homosexualisté promenádující se ulicí, či svatá trojice nepřizpůsobivých: feťáci, bezdomovci a Cigáni, ti všichni musejí být ve jménu klidu zpacifikováni.

Klid představuje odpověď na obecně pociťovanou nejistotu postkomunistické zkušenosti. Jsou výsledkem téže potlačované nespokojenosti, která je dále často agresivně ventilována na obecně neoblíbených společenských skupinách. Klid je to, co slušným lidem berou. Bezpečnost prostředkem, jak jej dosáhnout.

Bezpečnost na konci dějin
Bezpečnost se stala prioritní politickou agendou ve světě na konci dějin. V časech, kdy představitelé levice hrdě oznamovali, že nyní jsme všichni thatcherovci, byla společně s liberálním kapitalismem přijata také konzervativní politika zákona a pořádku. Někdy jako součást víry v neoliberální ideologický balíček, jindy jako výraz beznaděje vyplývající z neschopnosti dostát levicovému programu prosazování rovnosti na úkor oligarchických privilegií v limitujících podmínkách globalizujícího se kapitálu.

Filozof Slavoj Žižek popisuje toto období, kdy staré ideologické boje za změny v ekonomické a společenské oblasti vzaly za své a byly nahrazeny depolitizovaným expertním řízením, jehož hlavním účelem je zajištění ochrany před příliš blízkým kontaktem s druhým, jako éru postpolitické biopolitiky. V konečném důsledku není taková politika ničím jiným než politikou strachu – politikou zvládání nebezpečného druhého.

Žhavým kandidátem na obsazení této role jsou ve vyspělém světě chudí. Jejich neúspěšnost, vzpírající se dobovému krédu, nemohla být v daných ideologických parametrech vysvětlena jinak než jako vlastní morální selhání. A jakmile byli z chudých naděláni zločinci, násilníci a lenošiví parazité, stačilo jen málo k tomu, aby se stali ústředním objektem tvrdé ruky státu popostrkávající je k přijetí plné zodpovědnosti za své životy prostřednictvím redukce programů sociálních služeb, zostření trestního práva à la třikrát a dost a expanze bezpečnostních složek, zejména vězeňského průmyslu.

V postkomunistickém regionu se politika trestání chudých objevuje s určitým zpožděním, o to však více posílena všeobecně přítomnou tendencí ke kulturalizaci společenských problémů. Problémy ekonomického vykořisťování, politické nerovnosti a sociální nespravedlnosti byly převedeny do roviny kulturní jinakosti.

Zde se sociální konflikty odehrávají výlučně mezi slušnými občany a nepřizpůsobivými, přičemž hranice mezi nimi je ukotvena v diskurzu práce. Kdo se přizpůsobil práci, nemá na neslušnosti čas. Kdo se nepřizpůsobil, může očekávat represi.

Z perspektivy postpolitické biopolitiky nelze společenské problémy překonat přenastavením politického řádu, lze je pouze usměrňovat v patřičných mezích státním bezpečnostním aparátem. Narkomany je třeba pozavírat, bezdomovce vyštvat, na Cigány dohlížet a obecně všechny nepřizpůsobivé regulovat v takové míře, jaká se slušným lidem bude jevit dostatečná. To má ale svůj háček.

Jak věděl už Sigmund Freud, setkání s druhým je vždy traumatickým zážitkem. Čím více se snažíme poznat jeho jinakost, tím více pociťujeme naše vlastní bytí jako ohrožené jeho přítomností. Abychom blízkost druhého učinili snesitelnou, vyžaduje to prvek třetího, tj. neosobního symbolického řádu, v jehož rámci jej můžeme prostě ignorovat a/nebo učinit jedním z nás.

Pro postkomunismus typická kulturalizace druhého však jde přesně opačným směrem, neboť odlišnost chápe jako danou a s naší identitou se vzájemně vylučující. Jinak řečeno, v postkomunistické variantě postpolitické biopolitiky je styk s druhým vždy moc těsný, míra jeho regulace vždy nedostatečná a náš klid vždy přespříliš vzdálený.

Neklid jako kritika
Postkomunistická bezpečnost staví na praxi exkluze, donucení a násilí. Uvažování o bezpečí již v sobě zahrnuje představu určitého nebezpečí, a proto výkon bezpečnostní politiky vytváří hlubokou nerovnost mezi těmi, kdo mají být ochráněni, a těmi, kdo coby potenciální zdroje ohrožení musejí být omezeni ve svých právech a svobodách.

Bezpečnostní otázkou přitom může být prohlášeno v zásadě cokoli, stačí jen, aby tak učinil někdo s patřičnou autoritou, jakou disponují volení zástupci, úředníci, příslušníci bezpečnostních sborů a v neposlední řadě bezpečnostní experti. Podle bezpečnostního teoretika Marka Neocleouse nikoli svoboda, ale právě bezpečnost představuje svrchovaný koncept liberalismu, jelikož se jejím prostřednictvím legitimizuje arbitrární moc státu. Často skloňovaný spor mezi svobodu a bezpečností je tak iluzorní, zabezpečení statu quo je nejvyšší hodnotou liberálních režimů, jíž musí být svoboda jednotlivců podřízena.

V postkomunistickém Česku se jedná především o obyvatele sociálně vyloučených lokalit, kteří svou pozicí na druhé straně zdi zosobňují ideální objekt fantazií slušných občanů. K řešení běžných kriminálních deliktů se vyhlašují nulové tolerance charakterizované výjimečnými opatřeními a ospravedlněné údajnými privilegii romské menšiny na úkor české většiny.

Na jedné straně jsou zvýhodňováni speciálními „romskými“ sociálními programy, na straně druhé jim není měřeno stejným metrem při páchání trestné a přestupkové činnosti. Mezi řádky čteme týž scénář, jaký identifikovala socioložka Georgia Efremova v analýze bulharského integralismu kombinujícího ochranu pracujících s xenofobií.

Postkomunistický charakter tohoto scénáře se vyznačuje převyprávěním klasického rasismu jazykem liberálních práv. Zatímco z hlediska původního schématu byla nenávist vůči druhému živena tím, že příslušníci podřadné skupiny nechtěli nadále hrát svou „přirozenou“ roli, integralismus tuto logiku obrací a pracuje s nespravedlivou neboli prací nezaslouženou nadřazeností: mají výhody, které my nemáme, a nikdo s tím nic nedělá. Jinými slovy, v rasistické fantazii jsou Romové viníkem společenského úpadku i důkazem neschopnosti elit zajistit slušným lidem klid.

Kritika postkomunistické bezpečnosti musí být založena na nových pojmech. Ani pohoda, ani klid nemohou být řešením, po němž slušní lidé touží. Pro klid typická představa, že společenským problémům lze uniknout opevňováním se ve vlastním světě, je nejen chimérou, ale především tou největší překážkou v jejich řešení. Ani řešení konečné spočívající ve vyhlazení druhého totiž nemůže postihnout příčiny upadající životní úrovně a živoření na společenském dně.

Ty je třeba hledat na rovině politických rozhodnutí. Pouze tehdy, kdy si slušní lidé uvědomí, že ti nepřizpůsobiví jsou oběťmi týchž sociálních procesů, jaké tíží je samotné, a že kulturní jinakost měla tuto skutečnost zakrýt, mohou očekávat obrat k lepšímu.

Tento pohyb se však neuskuteční v logice klidu. Tam, kde nyní vidíme strach z nejistoty, musíme vidět jistotu strachu a pogromů. Je to naopak požadavek neklidu, jímž je třeba obnovit demokratickou politiku.

„Mít svůj neklid“ je zároveň vyjádřením přesvědčení, že postkomunistická koncepce bezpečnost brání jakémukoli emancipačnímu jednání. Jednou z variant je celkové zřeknutí se bezpečnosti jako diskurzu útlaku a hledání nového jazyka k vyjádření politických požadavků těch, jejichž svoboda je ve jménu bezpečnosti pošlapávána.

To se v českém prostředí zdaleka netýká jen Romů. Snahy o odebírání sociálních dávek, zavedení nucených prací, převádění přestupků do trestných činů či jen odstraňování laviček z veřejného prostranství nutně zasáhnou i většinu těch, kdo je hlasitě propagují.

Alternativou pak je znovu promyšlení bezpečnosti, jež bude postaveno nikoli na omezování, ale na prosazování univerzálních lidských práv. Bezpečnost jednotlivce je v tomto smyslu ztotožněna se svobodou rozhodování, jež nemůže být tváří v tvář různým hrozbám, od nezaměstnanosti po státní represi, realizována. V každém případě zůstane bezpečnost důležitým politickým konceptem a způsob, jakým jej pochopíme, nepochybně ovlivní přemýšlení o možných řešeních společenských problémů.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Července 2013, 09:24:36

Dobrý článek. Já sice klid miluju, ovšem je mi úplně jasné, že žijeme v neklidné době, a proto se svého klidu nutně musíme vzdát. Zejména nemůžeme požadovat klid na úkor lidí, jejichž problémy je třeba řešit.

Ja

Vratislav Dostál - novinář, Brno

Pátek, 5.Července 2013, 15:49:59

Marně přemýšlím, o kom se v textu píše. O pohodovém životě koho? A kde? Od kdy do kdy? A život klidný nastal kdy? A pro koho?

"Zatímco pohodový život v sobě zahrnoval vizi nápravy normalizačního pokroucení veřejného života, život klidný tento někdejší úděl opětovně přijímá a štěstí nadále hledá výhradně ve sféře malých lidských radostí a strastí. Uzavření se do svého světa, kde společenské problémy jakoby nemají místo, se stalo běžným receptem na kocovinu euforických devadesátek," píše se v textu.

Kde je onen zlom, po kterém se lidé (kteří? jaké procento?) stáhli do svého světa? A kolik jich bylo oproti těm, kteří si žili své životy uzavření sami do sebe již v předešlé epoše? A jaké procento má být vlastně těch veřejně aktivních ve zdravé společnosti?

Pominul-i sociálně vyloučené segmenty společnosti, je text abstraktní natolik, že nevím, o kom, o jaké společnosti či jeho části, hovoří. Hned po jeho přečtení jsem si vzpomněl na tento Vaculíkův zápisek z období počínající normalizace:

"„Žít se dá. A to si často říkám, že normální lidé, chci-li se vyhnout výrazu prostí nebo obyčejní, se naprosto vždy zařídí na dobu, a musí. A vlastně, však sám jsem to na několika veřejných shromážděních tvrdil, abych povzbudil, vlastně jde o to uchovat si svůj životní styl. Nejde o nákladnost života, ale o jeho styl. Pod deklem každé institucionalizované formace budou lidé dál žít, co dokáží, jak dovedou, neschopni přeci přervat se; kontinuita bude později shledána určitě.“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti, s. 11)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.