Zločiny postkomunismu

Prezidentská volba bude opět představovat kláni o minulost. Zdá se však, že se už nebude skloňovat stalinismus či normalizace. Na řadě jsou devadesátá léta.

Jako takový docela roztomilý muž bez vlastností se prezentuje prozatímní favorit prezidentské volby. Má v plánu být nijaký a slušný, a právě na to získat podporu. Když mluví o „občanské společnosti“, nelze si nevzpomenout, s jakou arogancí přistupoval jako premiér např. k protestům akademiků (když budete protestovat, nebudu s vámi jednat). Bude dobrým představitelem politického středu, tedy pravice, která o sobě říká, že pravicí není (a možná tomu i sama věří). Lidí, kteří chtějí „odborná“ a „věcná“ řešení, a proto nevolí ani pravici, ani levici, ale TOP09…

Navzdory své celkové nijakosti dokázal Jan Fischer pojmenovat svou hlavní výhodu oproti jiným adeptům, když řekl, že na rozdíl od nich není spojen s devadesátými lety. Pravděpodobně tím pojmenoval i hlavní téma prezidentské volby. Je klidně možné, že se v ní utkají hlavně bývalí členové KSČ – a zajímat to bude jen několik morálních autorit, které jsou dávno autoritami jen samy pro sebe. Společnost se přesytila tolikrát už účelově aktualizovaných zločinů komunismu. Ráda by slyšela něco o zločinech postkomunismu.

Být dnes v politice znamená (a veřejné mínění v tom má dobrý čuch diváků detektivek) hrát si s organizovaným zločinem. Buď být v podezření, že sám mafii spoluorganizuji, nebo jí přinejmenším posloužit jako maskot. Stále více hádanek má jakoby nejlogičtější odpověď v korupčním systému, etablovaném v devadesátých letech, na němž volky nevolky participují všichni klíčoví političtí aktéři. V požadavcích iniciativ typu Vraťte nám stát (chce občanskou komisi s přístupem k materiálům BIS) se ozývá pocit, že někde o postkomunistických mafiích existuje dostupná pravda. V požadavcích levice na majetková přiznání, která umožní zabavit nepřiznaný majetek, jako kdyby mělo ozvuk očekávání, že se podaří oddělit čisté a špinavé peníze a vyhrát nejen politicky, ale i z hlediska teorie poznání nad stávajícím prorokem – králem „mafiánského kapitalismu“.

Jako jednotlivosti jsou tyto požadavky jistě užitečné, je ale také na místě varovat před přehnanými očekáváními. Říká se, že vítězí jen ta revoluce, která je schopna uznat pravdu svých odpůrců a zahrnout ji do své osnovy. A Klaus měl skutečně v něčem pravdu – „čisté“ a „špinavé“ peníze spolu obcují mnohem intimněji, než by se snad mohlo zdát. I velké majetky, jejichž původ je „čistý“, jsou tímto obcováním dostatečně znečištěny. Představa o tom, že můžeme odlišit čisté a špinavé peníze, zkorumpované politiky a čisté statistiky, nás může snadno přivést k tomu, že za „hloupým Honzou“ přehlédneme jeho dva podezřelé podporovatele – mediálního mága Jaromíra Soukupa a padruga mafiána Mrázka Luďka Sekyru. Čisté nebo špinavé peníze?

Sama o sobě je prezidentská volba nesmyslným soubojem o zbytečnou funkci. Zákony může klidně podepisovat veřejný ochránce práv nebo tribun lidu – obnovit v nějaké formě tuto instituce považují mimochodem někteří britští autoři za jeden z možných léků pro stávající politické systémy. Pokud ale klání o místo na Hradě přispěje k rozvinutí debaty o zločinech postkomunismu, dá jí to alespoň nějaký smysl.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Tomáš Tožička - Duchcov

Pro pána Ondřeji! Středa, 18.Července 2012, 17:12:2

Jasně. na podpis zákona bychom mohli třeba losovat z gramotných občanů ČR starších 35 let a mladších 65 - něco na způsob starověkých "svatých králů". Ale co budeme dělat s Hradem a s Lány?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.