Konec legislativního procesu spojeného s uzákoněním přímé volby prezidenta je nadosah. V plném proudu jsou i primárky některých stran, ať už parlamentních nebo neparlamentních, a seznam těch, kteří si brousí zuby na Hrad, už se rozrostl do dvouciferných čísel. Přímá volba prezidenta bude znamenat volbu toho, komu se nejlépe podaří ztělesnit představy české společnosti o jejím vlastním vztahu k politice. Přímo zvolený prezident nebude reprezentatem veřejnosti, ale maskotem masy.

Podivné postavičky i „klidný střed tabulky“

Premiér Petr Nečas se nechal slyšet, že přímá volba prezidenta dá příležitost nejrůznějším podivným postavičkám, aby se prosadily na politické a mediální scéně. Na těch slovech něco je — na prvních místech výzkumů se jistou dobu držel poněkud excentrický podnikatel a populista Tomio Okamura (který však nakonec kandidovat nebude), o 50 tisíc podpisů na podporu své kandidatury usiluje i šéf Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas, a je to jen pár desítek hodin, co se do boje o Hrad přidává také kandidát Strany svobodných občanů a jeden z „lokajů“ Václava Klause Ladislav Jakl.

Pro úplnost dodejme, že na seznam kandidátů z kategorie excentrických lze zařadit i „železnou Janu“ Bobošíkovou lákající své voliče na domácí buchty, některými svými kontroverzními výroky by si místo v panoptiku přímé volby zasloužil také Miloš Zeman, který však získává poměrně silnou podporu uvnitř ČSSD. Nejspíš i proto, že Jiří Dienstbier, navzdory tomu, že asi patří k tomu lepšímu, co současná ČSSD může nabídnout, ideální kandidátem na prezidenta není.

Dienstbier, podobně jako oba možní kandidáti ODS — Přemysl Sobotka nebo Evžen Tošenovský patří do kategorie „klidného středu tabulky“ — tedy mezi kandidáty, kteří nevzbuzují žádné výraznější emoce. Zdá se, že mezi kandidáty na prezidenta jsou spíše do počtu. Mezi takové by se dal zařadit i člověk, který s rolí maskota má jisté zkušenosti — předseda TOP09 Karel Schwarzemberg. Své místo mezi ne zcela výraznými kandidáty má i jedna ze dvou žen, která aspiruje na prezidentský post — kandidátka KDU-ČSL Zuzana Roithová, která na sebe však v posledních týdnech mimo angažmá v případu odsouzené ukrajinské expremiérky Julije Tymošenkové upozornila i negativně svým hlasem proti Usnesení o boji proti homofobii v Evropě na půdě Evropského parlamentu.

Úsvit nestraníků

Kandidáti a kandidátky politických stran budou pochopitelně znevýhodněni především samotným spojením svého jména s konkrétním politickým subjektem. Pozitivní identifikace s kandidátem či kandidátkou tak bude nepochybně slabší než identifikace negativní, tedy jakési „ODSáka fakt ne.“ Není to nic překvapivého a to nejen v souvislosti s obecně negativnímu vztahu a skepsi české společnosti k politickým stranám. Postavy dvou společností nejvíce uznávaných prezidentů v historii Československa a následně České republiky — Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla — jsou koneckonců vnímány především jako nadstranické osobnosti ztělesňující demokratické ideály.

Ztělesněním nadstranickosti jsou v jistém smyslu i dva favorizovaní kandidáti — Jan Švejnar a Jan Fisher. Nadstranickost v jejich případě ale představuje spíše antitezi českého pojetí stranické politiky. Není náhodou, že Fisherova vláda v době svého vládnutí získávala kladné body — klidně, racionálně a rozvážně působící statistik Fisher byl pravým opakem dvou haštěřivých „alfasamců“ české politiky předchozího období — Jiřího Paroubka a Miroslava Topolánka. O tom, jak silná je pozice Jana Fishera, svědčí i to, že jnak v české společnosti velmi oblíbený antikomunismus v jeho případě ustupuje do pozadí. Nikdo si proti němu netroufne použít fakt, že byl členem KSČ, což v jiných případech představuje mnohdy nepřekonatelný problém.

Call for experts

Ekonom Jan Švejnar může získat body díky image experta se zkušenostmi ze zahraničí. Tím spíš, že ustoupil ze svého původního záměru stát se kandidátem za ČSSD. Volání po vládě odborníků stojící opět jako antiteze vlády politiků je koneckonců zejména v souvislosti s kroky současné Nečasovy vlády velmi silné. Pro určitou část společnosti navíc zkušenosti, které má Švejnar ze zahraničí v podobě „demokracii zaslíbeného Západu“, znamenají i jistou záruku nezatíženosti českým politickým prostředím. V kontextu silné nedůvěry v instituce politického systému nepochybné plus.

Přímá volba prezidenta představuje v českém kontextu jen další krok ve hře na fungující demokracii. Volba kandidáta, který se tváří otevřeně „antipoliticky“, bude znamenat definitivní potvrzení postupující rezignace české společnosti na to stát se aktivní veřejností. Je přece o tolik snazší dát moc do rukou odborníků, jejichž legitimita by byla i z toho nejoptimističtějšího pohledu sporná, než nést zodpovědnost za volbu politické reprezentace nebo se dokonce takovým reprezentantem stát. Pasivní masa si zvolí svého apolitického maskota.