Romové v Košicích i jinde

Situace košických Romů je extrémním příkladem postavení, v němž se nacházejí v celé Evropě. Naděje na zlepšení jsou teprve v zárodcích a cesta k němu nebude ani krátká ani snadná.

Alenawagnrova

Alena Wagnerová

21.07.2013 12:53

Lunik_ix

Mají-li se Romové ze své současné situace vymanit, musí se změnit i přístup většinové společnosti. Foto MECEM

Přísně vzato je Luník IX, největší romské sídliště na Slovensku, jen odvrácenou stranou novou krásou zářícího košického starého města s jeho Hlavným námestím. Mnoho Romů dřív žilo právě ve staré historicky cenné zástavbě, které si ale tehdy nikdo nevážil, a dali jí pěkně na frak.

Když potom v osmdesátých letech tehdejší starosta Košic a pozdější prezident Slovenské republiky Rudolf Schuster rozhodl, že se staré město bude restaurovat, byli Romové prostě a jednoduše vystěhováni do právě nově postaveného sídliště Luník IX, pojmenovaného podle sovětské sondy, která přinesla první fotografie odvrácené strany měsíce.

Toto celkem pohledné sídliště vyrostlo pro příslušníky armády a policie. Předpokládalo se, že spolehlivé kádry budou na Romy svým příkladem pozitivně působit. Soudruzi ale upřednostnili stěhování do částí města bez Romů.

Tak zůstali Romové ponecháni sami sobě. Přistěhováváním dalších členů velkých romských rodin a nastěhováním obyvatel ze zrušené romské osady poblíž Bratislavy se jich počet na Luníku IX stále zvyšoval. Původně docela pěkné sídliště se proměnilo v romské ghetto, které je jen zvlášť extrémním příkladem situace, v níž Romové dnes všude v Evropě žijí.

Bylo naprosto mylné Romy nastěhovat do mnohapodlažních domů s malými dvougeneračními byty, které byly naprosto nevhodné pro jejich způsob života v široké rodině. I když dnešní vzhled sídliště dělá dojem naprosté zpustlosti, může se člověk páchnoucím schodištěm s válejícími se odpadky dostat do pečlivě udržovaného bytu zařízeného standardním nábytkem, na podlaze koberce, na zdi vyšívaný obraz jelena v horách nebo něčeho podobného, všude květiny, živé i umělé. Romové totiž přesně rozlišují mezi prostorem vně a uvnitř.

O to, co je uvnitř, pečují, co je vně, je prostorem, na němž nezáleží a jehož vzhled je obyvatelům lhostejný. V četných dokumentech o Romech jsou ale nafilmována jen ona zpustlá schodiště, vyražené dveře a okenní rámy, hromady odpadků. Takže „gádžové“ vidí jen to, co je vně, to, co je uvnitř, tam, kde se lze životnímu způsobu Romů přiblížit, neznají.

Tak se mi i na četných internetových záběrech otevíral jen pootevřenými dveřmi pohled do oněch pečlivě upravených romských domácností. Ty v jejich úplnosti nikdo nenafilmoval a do očí bijícího rozdílu si nikdo nevšiml – anebo si neměl zájem všimnout.

Dobrý příklad pro rozlišování vně a uvnitř lze dobře vidět v jedné romské vsi nedaleko Košic. Několikapodlažní dům na okraji osady je vybydlený a zralý ke zbourání. Vedle něj stojí několik řad jednopodlažních domků, některé s malými upravenými předzahrádkami. Ono „vně“ se tím, že se jedná o vlastní pozemek, stalo tím, co patří k „uvnitř“.

Romové, kteří se v roce 1989 do sídliště Luník IX nastěhovali, všichni pracovali, tak tomu také za socialismu muselo být. Většinou, pravda, v nekvalifikovaných povoláních nebo jen jako pomocní dělníci. Práce a výdělek ale znamenaly, že byli zapojeni do sociálních struktur, i když zůstávali na jejich okraji. Dvířka k sociálnímu vzestupu pro ně byla alespoň pootevřena a řada z nich to také využila.

Po listopadu, který většinové společnosti přinesl kýženou svobodu, se situace Romů, a to nejenom v košickém Luníku, ale v celé postsocialistické východní Evropě, dramaticky zhoršila. Téměř všichni ztratili práci, nový kapitalismus radikálně skoncoval se socialistickou přezaměstnaností. A na Slovensku zlikvidoval snad ještě víc průmyslových podniků než v českých zemích, však víme, jak to bylo se socialistickou industrializací…

V Rumunsku se například celkový počet pracovních míst z osmi milionů snížil na polovinu! Podobné to bylo i v ostatních postsocialistických zemích. Při propouštění a boji o zbývající pracovní místa měli Romové špatné karty. Pro nové poměry byli se svou v průměru nízkou kvalifikací a úrovní vzdělání špatně připraveni.

A v jejich tradičních zaměstnáních brusičů nožů, dráteníků, kovářů a kočích, žňových pomocníků a košíkářů je už nikdo nepotřeboval.
Ze všech tradičních romských povolání a zručností zůstala jen hra na hudební nástroje.

V Rumunsku byli ale Romové například ještě v šedesátých letech hledanými odborníky pro spravování topných kotlů. Když se něco pokazilo na nějakém zařízení a nikdo si už nevěděl rady, volali se na pomoc Romové.

Válka v Jugoslávii a její rozpad zhoršila i situaci dřív poměrně dobře integrovaných Romů na Balkáně. Například v Kosovu se dostali mezi soupeřící Albánce a Srby a jejich situace jako „kolaborantů“ se prudce zhoršila.

Zchudnutí a diskriminace dalo do pohybu vlnu romské emigrace, která zasáhla i západní Evropu. Jen jedno se ani po rozpadu socialistického systému nezměnilo: zacházení s Romy jako s objekty často dobře míněných opatření, lidí, o nichž se rozhoduje, aniž by se jich někdo ptal na to, co chtějí.

Že tento nedůstojný způsob zacházení s nimi nezůstane bez důsledků pro jejich důstojnost a zodpovědnost za vlastní osud, není zřejmě stále ještě mnoha lidem jasné. Romové se zkrátka chovají tak, jak to většinová společnost od nich očekává. V bludném kruhu se situace točí i kvůli předsudkům o genetické podřadnosti Romů a jejich nevychovatelnosti, kterým jsou již po staletí vystaveni.

V tomto kontextu stojí za poznámku, že například do Rumunska přišli Romové původně jako otroci a ještě v polovině devatenáctého století se vůči nim veřejně uplatňovali tělesné tresty. Kvůli tomu někteří badatelé uvažují, zda některé aspekty jejich chování neodpovídají post-otrockému symptomu, jaký se popisuje u černošské populace ve Spojených státech.

„A neudělal to Žid?“ ptávala se se starostí v hlase matka Franze Kafky Julie, kdykoliv četla nebo slyšela o nějakém zločinu. Dobře věděla, jak snadno se takový případ změní ve výtržnosti proti Židům, jak snadno se každý z nich může stát rukojmím kolektivní viny. Vůči Židům by si to dnes sotva někdo dovolil, ale Romové jsou dosud vždycky všichni spoluzodpovědni za čin některého z nich.

Na multikulturní povahu svého města jsou Košičané patřičně hrdí. Maďaři, Němci, Rusíni, Židé, Češi žijí ve městě odjakživa v dobré shodě. Romy v této souvislosti nikdo v Košicích neuvede, přestože tvoří deset procent obyvatel Slovenska a svým počtem dvanácti milionů představují největší evropskou menšinu.

V neposlední řadě mluví Romové mezinárodní indoevropskou řečí, jíž se mohou dorozumívat nejen mezi sebou, ale která jim díky svým kořenům v sanskrtu umožňuje dorozumět se i s Indy. To všechno ale u většiny nemá žádnou váhu. Romové jsou prostě líní, kradou a nechají se vydržovat od státu.

Že práci těžko hledají, a to už v druhé generaci, se všemi důsledky, kterou takové vyloučení přináší pro strukturu osobnosti, skoro nikoho nezajímá. Proč by měl člověk chodit pravidelně do školy a učit se, když nemá žádnou perspektivu se vyprostit z bídy?

V Luníku IX žije dnes šest tisíc lidí, z toho polovina jsou děti. Třetina evropských Romů jsou analfabeti, devadesát procent je bez práce a osmdesát procent žije ze sociální dávek, které v průměru představují kolem šedesáti eur měsíčně. Střední délka života u Romů je 57 let.

Zatímco se Košičané spokojeně procházejí ve svém krásném starém městě, Romové na sídlišti Luník IX čepují z připravené cisterny vodu a v kanystrech ji táhnou nebo vezou na kočárcích do svých bytů. Pro nezaplacené účty za vodu správa domů nechala na celém sídlišti zavřít kohoutek a elektrický proud mají lidé k dispozici jen několik hodin denně.

„Proč ale nechala správa sídliště účty za vodu a proud tak narůst a nezačala jednat dřív?“ ptá se Jarmila Váňová, redaktorka MECEM, romské mediální agentury, která už dvanáct let informuje veřejnost o romské problematice, v romštině dělá rozhlasové a televizní pořady. Během let si MECEM získala takovou důvěru, že se na ni řada Romů obrací, když potřebují pomoc.

Lajdácky se nechovali jen Romové, ale i správa domu, která se nakonec rozhodla pro radikální řešení: 27. července 2012 rozeslala obyvatelům největšího bytového komplexu v Košicích okamžité výpovědi, jelikož dům, jak stálo v odůvodnění, byl zchátralý natolik, že jej bylo nutné zbourat. To se také vzápětí stalo.

Jen 35 nájemníků z domu dostalo náhradní ubytování, mnohým nezbylo nic jiného než odejít do blízkého lesa a tam si vybudovat jakás takás přístřeší. Strategie přežití trénují Romové už staletí.
Bída Luníku IX, romských osad na Slovensku a jinde, přitahuje ovšem senzacechtivé novináře a média z celé Evropy. Romové se tak stávají ilustracemi své nouze.

Z odstupu a bez znalosti komplexní povahy romské problematiky se pozorovatelé rádi pohoršují nad diskriminací Romů a jejich segregací v postsocialistických zemích. Když ale vlna romské emigrace zasáhla i západní Evropu, byly tamní reakce neméně agresivní než ve východní Evropě. V jednom švýcarském blogu dokonce jeho autor navrhoval znovuzavedení trestu smrti.

Díky romské dekádě 2005 až 2015 se téma dočkalo určité konjunktury a z evropských projektů k různým aspektům romské problematiky si řada gádžů docela dobře žije. Výsledek projektů je ale mnohým z jejich autorů spíš lhostejný. Téma ovšem mobilizovalo i romské aktivisty a stalo se předmětem celoevropské diskuse. Znamená to pro situaci Romů naději? V každém případě nelze čekat žádná rychlá řešení.

„Romové se musí změnit,“ slyšíme často hlavně z úst politiků. To znamená, že Romové se mají přizpůsobit standardům většinové společnosti. Jenže řešení romské otázky není jednosměrka. Také většinová společnost se musí ve svém jednání vůči Romům změnit, překonat staré předsudky, zvláštnosti Romů akceptovat, protože pak oni budou ochotni akceptovat i normy naše.

Nejdůležitější ale je pochopit romský problém jako problém chudoby a ne nějaké omezené etnické skupiny, která nám tu dělá problémy. Nelze jej ovšem vyřešit zvýšením sociálních dávek, které lidi nechají nakonec upadnout jen do pasivity a závislosti, ale pracovními a kvalifikačními nabídkami.

Podporovat, ale zároveň i klást požadavky, budit důvěru, apelovat na svépomoc, „pozdvihnout“ je z pozice, kde dnes jsou, pochopit a uznat to, v čem spočívá jejich síla a jejich totožnost: v pevnosti rodinných pout, v řeči a výlučném žití v přítomnosti, jež s sebou také nese to, že nedovedou šetřit a hospodařit. Jenže proč spořit, když člověk před sebou nevidí žádnou budoucnost?

Psáno pro Neue Zürcher Zeitung


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.