Žalostný a rychle se zhoršující stav oceánů je alarmující. Vyplývá to z nové zprávy o světových oceánech. Jejími autory jsou odborníci Mezinárodního programu o stavu oceánů (IPSO).

Podobně jako Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) systematicky (a zbytečně) upozorňuje na důsledky klimatické změny, tak i tato zatím méně známá organizace dokumentuje neradostný vývoj oceánů.

Mnohaletá práce předních mořských biologů a oceánografů tentokrát vyústila do doposud nejrazantnějšího varování spojeného s výzvou přijmout potřebná opatření co nejdříve. Zpráva IPSO apeluje ještě důrazněji než IPCC na celosvětové snižování emisí CO2. Jinak masovému vymírání oceánů už nedokáže nic zabránit.

Růst koncentrace CO2 znamená zvyšování kyselosti oceánů. To víme už dlouho. Míra, rychlost a dopady této změny v oceánech jsou však „větší, rychlejší a naléhavější, než se dosud myslelo“.

Nenahraditelné mořské ekosystémy tak nejvíc trpí kvůli naší společné lhostejnosti. CO2 pro ně vytváří smrtelnou trojkombinaci: okyselování, oteplování a pokles obsahu kyslíku. To vše ještě komplikují další stresy způsobené člověkem jako je nadměrný rybolov, znečištění, nadměrné množství živin.

Doposud nás oceány velmi účinně chránily před oteplováním, které by bez nich postupovalo o dost rychleji. Jenomže už i jim docházejí ochranné mechanismy. Nárůst kyselosti oceánů je dnes až desetkrát rychlejší než kdykoliv během posledních nejméně 300 milionů let.

Podle historických údajů doprovázelo doposud nejrychlejší nárůst okyselování mořské vody před 55 miliony let masové vymírání života v oceánech i na kontinentech. Bylo sice méně rozsáhlé než známější vymírání před 65 miliony let, kdy vyhynuli dinosauři, ale stejně tak dramatické.

Prakticky všechna známá masová vymírání organismů v minulosti byla spojena s některým ze symptomů, které dnes v oceánech pozorujeme všechny najednou. Neradostný stav oceánů je zjevně ještě o dost horší než už tak špatný stav naší atmosféry.

Zásadním problémem je, že oba tyto základní systémy fungovaní Země patří do společného vlastnictví lidí, kteří využívají jejich služby společně — někdo víc, jiný méně. Teoreticky je vlastní každý a zároveň nikdo. Tedy i za jejich stav jsme zodpovědní všichni, respektive nikdo.

Jev kolektivní nezodpovědnosti popsal již v 70. letech minulého století ekolog Garrett Hardin jako tragédii obecní pastviny. Spočívá v tom, že lidé, kteří společné statky obhospodařují, se snaží maximalizovat svůj zisk na úkor většiny, takže výsledkem je vyčerpání zdrojů a jejich znehodnocení.

Když je tento ekosystém malý — jako například společná pastvina — stačí na její zničení několik let. Pokud je větší, jako třeba Velikonoční ostrov, probíhá jeho devastace několik století. Otázka dnes proto zní, jak dlouho nám při tomto přístupu vydrží Země?

Nejhorší je, že pro tento typ problému nemáme po ruce žádné technologické řešení. Lidstvo jako celek má ve svých genech zakódovanou rychlou reakci na okamžité a zjevné hrozby. Mozek lovce se naučil, že je důležité přežít dnešní den, a zítra se uvidí... Proto úpadek a vymírání druhů v oceánech, ze kterých jsme většinu během našeho života ani neviděli, nevnímáme jako hrozbu hodnou většího zájmu.

Proto politici nemusí na danou situaci nijak reagovat. A pokud má někdo pocit, že okyselování oceánů je obrovský problém, se kterým je potřeba okamžitě něco udělat, musí se cítit mezi sedmi miliardami lidí bezmocně. Bohužel, i kdyby takto alarmující zprávy předních vědců vycházely každý den, nic by to na stavu věcí nezměnilo.