Co vás přivedlo k práci v ekologické organizaci? Copak by nebylo jednodušší užívat si sociálních výhod vaší rodné země?

Jako spousta ostatních lidí v Norsku jsem od dětství ráda chodila do přírody a jezdila jsem rybařit. Klimatická krize jako téma mě proto naplno pohltila, když se norská vláda rozhodla rozjet těžbu ropy na Lofotech — v oblasti, kam se vydávají skoro všechny ryby z Norského i Barentsova moře v době tření. 

Lofoty jsou jednou z nejdůležitějších oblastí pro odvětví rybolovu nejen pro Norsko. Vláda evidentně věděla, co dělá. Právě touto kauzou motivovala hodně mladých lidí, aby se zapojili do ekologického hnutí. 

Takže to bylo spontánní rozhodnutí chránit přírodu, jak ji znáte?

Tento konflikt už trvá vlastně dvacet let. Po celou tu dobu se vláda znovu a znovu snaží těžbu na Lofotech povolit. Teprve vloni se nám konečně podařilo vyhrát. V roce 2019 jsme na svou stranu získali naši nejsilnější politickou stranu. Došlo mi při tom, že politici překvapivě ne vždy vědí, co dělat. 

Znáte ten pocit, kdy zjistíte, že dospělí prostě nemají ve všem pravdu? Došlo mi, že s tím musím něco zásadního udělat. Studium není to jediné, co člověka naplňuje.

Letos jste se stala předsedkyní organizace Příroda a mládež. Berete to jako kariérní úspěch?

Nejdříve jsem se zapojila v místní skupině v našem městě. Řešila jsem lokání ekologické problémy jako zastavení výstavby nové silnice. Pak jsem byla zvolena do výboru. Ten se skládá z patnácti lidí z celé organizace napříč Norskem, kteří pak v Oslu pracují na celonárodních politických cílech. To mě velmi motivovalo k další práci.

Norsko má coby nejbohatší země světa velkou odpovědnost ohledně ekologických závazků. Tváříme se, že jsme lídři v oblasti ekologie a prevence klimatických změn, v realitě ale děláme všechno špatně a snažíme se z té odpovědnosti nenápadně vyvlíknout. V jednu chvíli vás proto popadne chuť politiky seřvat, vyventilovat frustraci a udělat maximum pro to, aby se situace změnila. Když se mi naskytla možnost stát se novou lídryní naší organizace, byl pro mě přirozené do toho jít. Z této pozice mohu vyjádřit, co chci. Můžu mít vliv.

Norsko patří k největším světovým producentům ropy. Díky tomu máte štědrý sociální systém. Proč vám záleží na tom, jaké budou mít fosilní aktivity Norska dopad na zbytek světa, pakliže může útlum těchto aktivit vést k snížení domácího blahobytu?

Nejde jenom o obraz Norska ve světě. Proti těžbě se zasazujme proto, že ohrožuje mořské ryby. Norsko přece nezbohatlo jen kvůli ropě, ale hlavně kvůli rybolovu. Pořád jsme druhým největším vývozcem ryb a v oblastech, kde dochází k masivní těžbě, rybolov upadá. 

Teď, když jsme si všechnu ropu vytěžili, se ženeme dál na sever, kde je rybolov ještě významnějším odvětvím. Ropný průmysl můžeme podporovat dalších třicet nebo čtyřicet let. Pak bude všechna ropa fuč. S tím souvisí, že v některých regionech jen prodlužujeme závislost na příjmech z ropného průmyslu. Nemáme jiná dlouhodobá pracovní místa. Ropa v Norsku sice výraznou měrou přispěla k sociálnímu státu, ale ne v dlouhodobém hledisku. 

Pokud svět uspěje v klimatické politice, Norsko utratí spoustu peněz za nová ropná pole, o jejichž produkci už svět nebude mít zájem. Hrozí nám zásadní ekonomicky propad.

Vaše organizace je pověstná svou účinností. V čem spočívá kouzlo vašeho úspěchu?

Většina naší politické práce probíhá po celé zemi. Máme asi šedesát lokálních týmů, což v praxi znamená, že pokud někde obecní zastupitelstvo plánuje novou silnici, nechybíme u toho. Stavíme se proti špatným projektům, sbíráme podpisy nebo píšeme dopisy a organizujeme protesty. Na problémy upozorňujeme přímo v dané lokalitě. Naše největší plus jsou naše početné týmy po celé zemi. Klimatická krize je zapříčiněná spoustou malých rozhodnutí — těmi se zabýváme.

Ve výboru naší organizace v Oslu pracujeme na celostátních kauzách. Plánujeme velké protesty. Rozhoduje-li se ve vládě o něčem podstatném, řekněme výstavbě nové ranveje na letišti, pak se snažíme potkat s člověkem, který má toto téma na starost, doslova na každém kroku. Není město nebo jednání, které by navštívil, kde by chyběl někdo z našich místních týmů s transparentem.

Jsme všude. A jsme vidět. Takže nás nemůžou ignorovat. Taky máme spoustu dobrých kontaktů ve vládě a v politických stranách, chodíme na schůzky, kde diskutujeme o řadě věcí, třeba i o novém klimatickém plánu. Píšeme svá stanoviska vládě, když o ně požádají — i když o ně nepožádají. 

Baví se vaše organizace taky třeba se zemědělci, rybáři a těžaři?

Rozhodně ano. Spolupracujeme s norskou farmářskou asociací sdružující malé farmáře. Díky tomu každé léto posíláme asi stovku mladých lidí pomáhat na různé farmy.

Právě komunikace s farmáři, rybáři nebo dělníky je podle mě jedním z předpokladů našeho úspěchu. Nemůžou jenom tak říct: „Neposlouchejte je, jsou to naivní děti.“ Máme silné vazby na pracující a farmáře a na místní komunitu. Budeme-li například protestovat třeba proti těžbě mědi, která by mohla ohrozit sobí farmy a rybolov v tom kterém regionu, naše první kroky povedou do místní komunity. Musíme ji vyslechnout a spolupracovat. 

Jak často slyšíte, že jste jenom děti, které něčemu nerozumí nebo jsou zmanipulované? Jak jste jako organizace vnímáni veřejností či politiky?

Naše organizace existuje už padesát let. Lidé nás znají a taky už zažili chvíle, kdy viděli, že máme pravdu. Většina nám fandí. Ale jsou i tací, co si myslí, že až vyrosteme, pochopíme, že věci jsou složitější. Jenom to neříkají moc nahlas.

Od politiků nejčastěji slyšíme: dobře, že bojujete za to, čemu věříte. Je to ale taková symbolická pochvala ve smyslu „ty jsi ale šikovná holčička“ a dál už nás neposlouchají. Politici se dnes už naučili o klimatu a životním prostředí líp mluvit a říkají, že je dobře, že se v té problematice mládež angažuje.

Z tohoto důvodu jsme se už před lety usnesli, že bylo dost řečí a je třeba jednat.

Jak se vyrovnáváte s tím, že vás někdo nebo dokonce celá skupina lidí nenávidí nebo vás vidí jako nepřítele? 

Po každém výstupu v médiích dostáváme nenávistné zprávy. To asi znejistí každého. S klimatickou změnou se ale nepopereme, dokud nebudeme mít veřejnost na své straně. Musíme přijít s řešením, které nebude zatěžovat chudé a znevýhodněné. Současně musíme učit mladé lidi v naší organizaci, jak reagovat na nenávist a jak ji ignorovat. 

Pro třináctiletého člověka, který je v organizaci nově a poprvé napíše článek do novin, je to vážně děsivá zkušenost. Jeden zakomplexovaný člověk může napsat opravdu zlý e-mail a odradit tím mladého autora od dalších politických aktivit. Snažíme se s našimi lidmi mluvit na rovinu o tom, co je čeká. 

Je tu ale ještě jedna významná zájmová skupina, a to lidi, kteří pracují v ropném průmyslu. Celé rodiny, které jsou příjmově závislé na těžbě ropy. Jak o problému mluvíte s nimi?

V menší míře spolupracujeme s odbory a pracujícími v bodech, na kterých se shodneme: tedy hlavně na přechodu na zelené zdroje. Konkrétně mluvíme o tom, že by Norsko mělo postavit více větrných elektráren nebo zachytávat uhlík. O totéž se snaží odborové svazy. Protože pak budou moct využít svoje kvalifikace a zkušenosti spojené s těžbou ropy i v jiných odvětvích. 

Nejsme tolik v kontaktu přímo s lidmi pracujícími v průmyslu, ale snažíme se s nimi co nejvíce komunikovat o tom, že nechceme jít proti nim osobně. Opravdu jsme přesvědčení, že přechod na jiné zdroje musí být férový. Nechali jsme si zpracovat rozsáhlou odbornou analýzu, podle které může Norsko vytvořit v souvislosti s ochranou klimatu v několika následujících letech sto tisíc pracovních míst. Snažíme se ukázat, že změny, které prosazujeme, budou dobré nejen pro naše klima, ale taky pro pracovní sektor a komunity.

Často zmiňujete politickou sféru. Je pro vás klíčová? Nedá se environmentálním tématům věnovat bez politického angažmá?

V politice jsem se začala angažovat právě kvůli ekologii, ne proto, že by mě zajímala. Musíme volat k odpovědnosti ty, kteří ji mají nést. Některé ekologické organizace se zaměřují na osvětu v individuálním spotřebitelském chování. Například používání oblečení z druhé ruky a takzvanou upcyklaci, kdy se ze starého šije nové. My se zaměřujeme na politická rozhodnutí.

Úkolem politiků je, aby nám takové individuální ekologické chování zjednodušili. To je naše hlavní poselství. Nebudeme lidem říkat, že by neměli jezdit do práce autem. Půjdeme rovnou za místními politiky a zeptáme se jich, proč je veřejná doprava dražší než individuální automobilová doprava. Je opravdu důležité neklást veškerou odpovědnost na lidi a nesoudit je. Pro politiky je totiž velmi výhodné říkat, že se na zlepšení životního prostředí musíme podílet všichni, ale ve skutečnosti klást neúměrnou odpovědnost na jednotlivce.

Odkud získává Příroda a mládež na své rozsáhlé aktivity finance? Nepocházejí třeba taky ze zisků norského ropného průmyslu?

Asi ano. To je na Norsku to skvělé. Pro nás je opravdu důležité, že se můžeme organizovat. Vláda dává mládežnickým organizacím určitou částku pro každého jejího člena, pro každou místní a regionální buňku. Peníze dostává organizace také na základě délky kurzů a počtu seminářů, které organizuje. Asi polovinu rozpočtu nám tedy hradí vláda. 

Konkrétní částka se odvíjí od naší činnosti za předchozí rok, bez ohledu na její politickou náplň nebo na to, koho kritizujeme nebo jestli pořádáme nelegální akce. Jde jenom o to, do jaké míry jsme aktivní. 

Dále máme peníze z členských příspěvků. Taky žádáme o celkem velké finance od různých společností a jiných organizací, které podporují naše projekty. Pořádáme crowdfundingové sbírky, třeba na klimatickou žalobu — na tu nám lidé, kteří chtěli být její součástí, přispěli miliony. Máme taky časopis, něco vyděláme jeho distribucí či z inzerce od organizací a firem, které v něm chtějí inzerovat. 

Čeho chcete jako hlava organizace Mládež a příroda dosáhnout? 

Chci teď hlavně organizovat klimatické žaloby a soukromé žaloby proti vládě. Jejich smyslem je zvýšit povědomí Norska o nebezpečí naší přílišné závislosti na ropném průmyslu. Chci, abychom tyto žaloby proti státu nedělali jenom jménem naší organizace, a aby lidi chápali, že je děláme pro ně. 

V Norsku probíhá ostrá debata na téma větrné energie. Ekologové starší generace většinou protestují proti novým větrným farmám. A ta debata je opravdu ošklivá. Jsou šíleně naštvaní na nás mladé, protože se prý staráme jenom o klima a ne o přírodu. Chtěla bych s nimi najít společnou řeč, společný cíl. Aby si uvědomili, že nám jde o totéž, jen z jiných úhlů pohledu. Právě na tomhle propojení jednotlivých proudů ekologického úsilí v Norsku bych chtěla pracovat, a je to velký a složitý úkol. Řešení klimatické krize je podle mě nakonec společný cíl i pro lidi, kteří se věnují ochraně přírody.

IVO BYSTŘIČAN

 

Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.