Co vás přivedlo k práci v ekologické organizaci? Copak by nebylo jednodušší užívat si sociálních výhod vaší rodné země?

Jako spousta ostatních lidí v Norsku jsem od dětství ráda chodila do přírody a jezdila jsem rybařit. Klimatická krize jako téma mě proto naplno pohltila, když se norská vláda rozhodla rozjet těžbu ropy na Lofotech — v oblasti, kam se vydávají skoro všechny ryby z Norského i Barentsova moře v době tření. 

Lofoty jsou jednou z nejdůležitějších oblastí pro odvětví rybolovu nejen pro Norsko. Vláda evidentně věděla, co dělá. Právě touto kauzou motivovala hodně mladých lidí, aby se zapojili do ekologického hnutí. 

Takže to bylo spontánní rozhodnutí chránit přírodu, jak ji znáte?

Tento konflikt už trvá vlastně dvacet let. Po celou tu dobu se vláda znovu a znovu snaží těžbu na Lofotech povolit. Teprve vloni se nám konečně podařilo vyhrát. V roce 2019 jsme na svou stranu získali naši nejsilnější politickou stranu. Došlo mi při tom, že politici překvapivě ne vždy vědí, co dělat. 

Znáte ten pocit, kdy zjistíte, že dospělí prostě nemají ve všem pravdu? Došlo mi, že s tím musím něco zásadního udělat. Studium není to jediné, co člověka naplňuje.

Letos jste se stala předsedkyní organizace Příroda a mládež. Berete to jako kariérní úspěch?

Nejdříve jsem se zapojila v místní skupině v našem městě. Řešila jsem lokání ekologické problémy jako zastavení výstavby nové silnice. Pak jsem byla zvolena do výboru. Ten se skládá z patnácti lidí z celé organizace napříč Norskem, kteří pak v Oslu pracují na celonárodních politických cílech. To mě velmi motivovalo k další práci.

Norsko má coby nejbohatší země světa velkou odpovědnost ohledně ekologických závazků. Tváříme se, že jsme lídři v oblasti ekologie a prevence klimatických změn, v realitě ale děláme všechno špatně a snažíme se z té odpovědnosti nenápadně vyvlíknout. V jednu chvíli vás proto popadne chuť politiky seřvat, vyventilovat frustraci a udělat maximum pro to, aby se situace změnila. Když se mi naskytla možnost stát se novou lídryní naší organizace, byl pro mě přirozené do toho jít. Z této pozice mohu vyjádřit, co chci. Můžu mít vliv.

Norsko patří k největším světovým producentům ropy. Díky tomu máte štědrý sociální systém. Proč vám záleží na tom, jaké budou mít fosilní aktivity Norska dopad na zbytek světa, pakliže může útlum těchto aktivit vést k snížení domácího blahobytu?

Nejde jenom o obraz Norska ve světě. Proti těžbě se zasazujme proto, že ohrožuje mořské ryby. Norsko přece nezbohatlo jen kvůli ropě, ale hlavně kvůli rybolovu. Pořád jsme druhým největším vývozcem ryb a v oblastech, kde dochází k masivní těžbě, rybolov upadá. 

Teď, když jsme si všechnu ropu vytěžili, se ženeme dál na sever, kde je rybolov ještě významnějším odvětvím. Ropný průmysl můžeme podporovat dalších třicet nebo čtyřicet let. Pak bude všechna ropa fuč. S tím souvisí, že v některých regionech jen prodlužujeme závislost na příjmech z ropného průmyslu. Nemáme jiná dlouhodobá pracovní místa. Ropa v Norsku sice výraznou měrou přispěla k sociálnímu státu, ale ne v dlouhodobém hledisku. 

 

Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.