Norský ekopsycholog, ekonom, pedagog a člen tamních zelených Per Espen Stoknes se zabývá psychologií ekonomických rozhodnutí pro ochranu klimatu. Zasazuje se za to, aby se o klimatickém rozvratu mluvilo způsobem, který bourá bariéry a naopak láká jednotlivce k osobním i politickém akcím ve prospěch ochrany klimatu. Je také zástupcem poslankyně norského parlamentu za Oslo. 

V rámci seriálu Klimageddon — cyklu rozhovorů s vědci z Norska a České republiky — s ním hovořil dokumentarista Ivo Bystřičan.

Navzdory tomu, že katastrofální důsledky změny klimatu můžeme sledovat na vlastní oči, existuje stále ještě spousta lidí, kteří jednoduše nevěří, že je to realita, případně problém bagatelizují. Jak je to možné?

Tradiční komunikace na tohle téma z vědeckých kruhů vychází z přesvědčení, že všichni ostatní jsou stejní jako oni. Vědci obecně věří, že když někomu dáte dost informací a zdrojů, a ukážete jim grafy a teploty, tak se nad tím zamyslí a shodnou se s vámi, protože to přece dává logiku. 

Vědci, kteří tyto informace mají, si představují, že člověk je prázdná nádoba a stačí mu nalít do hlavy správné informace. A když se pak mozek naplní, člověk začne souhlasit s vědeckým pojetím situace, protože jediné, co mu chybělo, byly ty správné informace a fakta. 

Lidský mozek takto ale bohužel nefunguje. Všichni máme v hlavě spoustu různých filtrů a bariér, které našemu mozku zabraňují přijímat určité informace.

Čím to, že lidé popírají klimatické změny, ale ne ekonomické jevy? Když nám ekonomové říkají, abychom si na nějakou dobu utáhli opasky a omezili spotřebu, jsme to schopní přijmout, protože jejich vědeckému názoru věříme. Proč neplatí stejná logika i v případě klimatických změn?

Změna klimatu má dva hlavní rysy: že se děje někde daleko od nás a že neexistuje žádný zjevný nepřítel. Není to jako virus, který by náš bezprostředně ohrožoval a mohl nám vniknout do úst. Klimatická změna je vzdálená v čase — vědci mluví o roce 2050 nebo 2100. Je nám vzdálená i geograficky. Většinou si představíme tající ledovce a nebo cyklon v Tichém oceánu. Daleko od Prahy nebo Osla, města nebo země, kde žijeme. 

Nejvíc postižené jsou navíc většinou vzdálené chudé země. Záplavami trpí Bangladéš, ostrovy v jižním Pacifiku se začínají topit pod pomalu stoupající hladinou, na Filipínách řádí cyklon… Oběti neznáme osobně, žijí někde na druhém konci světa. Neznáme ani někoho, kdo by je znal. Je mezi námi společenský příkop. 

Rovněž máme pocit, že tyto změny sami neovlivníme a že za ně nejsme zodpovědní, že za ně může „někdo nahoře“ — premiéři, ředitelé ropných společností a dalších obřích firem. Řešení se hledají na neproduktivních klimatických konferencích a my sami nevíme, jak přispět sami za sebe. Ať uděláme cokoli, ten chronický problém nezvrátíme. 

Klima navíc nemá jasného nepřítele. Neexistuje žádný jeden zloduch, který za všechno může. Vsaďte se, že kdyby odpovědnost za všechny emise CO2 nesla jen jedna jediná země a ještě by v ní vládl diktátor, trvalo by maximálně tři dny, než by ji ostatní státy rozbombardovaly napadrť. 

V případě klimatu nemáme žádného nepřítele, a pokud ano — kdo to je? Jsem to já sám! Je hrozně těžké bojovat proti vlastnímu životnímu stylu. Když se blíží virus, můžeme udělat spoustu věcí. Můžeme efektivně snížit rizika a chránit své zdraví.

Toto všechno způsobuje, že náš evolučně vyvinutý mozek na varování vědců nereaguje.

Veřejnost běžně nečte vědecké články. Vědecké poznání veřejnosti zprostředkovávají média. Není problém i tady?

 

Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.