V souvislosti s klimatickou krizí často slýcháme argumenty, že se ji podaří zvládnout s využitím nových technologií. Věříte tomu?

Existují minimálně dva pohledy na to, co technologie vlastně jsou. Ten první pohled představuje technologie jako nějaké ohromné lidské protézy, jež zdokonalují naše schopnosti a dělají z nás pány přírody. Tento pohled se ve své práci snažím kritizovat. 

Místo toho nabízím perspektivu, která je typická i pro některé současné proudy v teorii médií. Technologie musíme dle této perspektivy naopak pojímat jako „kulturní techniky“ — jako něco, co je nevyhnutelnou součástí každé kultury. Jelikož technologie se podílejí na uchovávání kolektivní paměti. 

Zkusíte to uvést na konkrétním příkladu?

Tak třeba: Lidé od pradávna tkali textilie na ručních stavech. Tuto dovednost si předávali z generace na generaci. V devatenáctém století pak vznikly první automatizované tkalcovské stavy. V ten moment se zručnost nebo rutina přepsala do technického systému a automatizovala se. Znalosti o tom, jak tkát, se tak nadále uchovávají v generacích strojů.

Jelikož technologie jsou nutnou součástí kulturního a společenského života, domnívám se, že součástí našeho přemýšlení o tom, jak vyváznout z klimatické krize, musí technologie být — avšak jiným způsobem, než by se možná očekávalo. 

Jakým?

Potřebujeme v první řadě vybudovat nový přístup k tomu, co technologie jsou a jak ve společnosti fungují. To povede k novému typu technologické politiky mimo rámec falešného rozporu mezi technologickým optimismem a pesimismem.

V rámci politického přemýšlení nám totiž schází představivost o tom, co to jsou vlastně účinní političtí aktéři. Máme národní státy, máme různé formy nadnárodních korporací, instituce na národní i mezinárodní úrovni a tak dále. 

Zapomínáme u toho ale právě na technologické infrastruktury, jež mají svůj podíl na tvorbě politického života, a taktéž generují vlastní typy suverenit a subjektivit. Vezměte si například digitální platformy jako Google či Facebook — mají svůj vlastní právní řád (všeobecné obchodní podmínky), politické subjektivity (nejsme sice občané Google, ale jsme jeho uživatelé a uživatelky) a mezinárodní politiku (například politika Google vůči Číně je jiná než vůči USA nebo České republice). 

Znamená to tedy, že do našeho přemýšlení o politice a technologiích musíme zahrnout nové aktéry? Jak si to pak máme představit, řekněme, na úrovni města? 

Když se bavíme o městech, musíme si nejprve uvědomit, že je užitečné dívat se na ně méně z prostorového a více z infrastrukturního hlediska. Nemusíme je definovat jako konkrétní teritorium, ale jako obrovskou logistickou síť rozprostřenou daleko za oficiální hranice města. Představte si, kolik jídla, elektrické energie, tepla, vody a dalších zdrojů město denně spotřebuje — všechny tyto zdroje putují ze vzdálených míst, někdy i z jiných států. Město se tak přímo podílí na planetárním metabolismu, na proudu zdrojů jež protéká přes celý svět, bez ohledu na státní hranice a jiné teritoriální dělení.

Takovýto podíl na planetárním metabolismu se dá ještě lépe přiblížit na otázce uhlíkových emisí. Když uvedu jako příklad Pardubice, kde jsem nedávno přednášel, vidíme, že vedle nich stojí elektrárna Chvaletice. Pardubice tak mají skrze svůj vztah k této uhelné elektrárně možnost podílet se na managementu globálního toku uhlíku. Částice CO₂ neznají národní hranice ani hranice konkrétního místa, kde jsou vypuštěny do ovzduší. Právě v tomto smyslu je pak každá lokalita nějak napojena na planetární úroveň.

 

Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.