Rozhovor s L. Likavčanem: V klimatické krizi musíme být lidští i pragmatičtí

Ivo Bystřičan

V novém dílu seriálu Klimageddon vysvětluje výzkumník a teoretik Lukáš Likavčan, jak přemýšlí o planetárním metabolismu nebo proč by se mělo lidstvo s klimatickou krizí vyrovnávat i tak, že si připustí možnost vyhynutí svého druhu.

K tomu, aby člověk viděl například souvislost mezi lokálním suchem a klimatickou krizí, nemusí mít přece vysokoškolské vzdělání. Foto Matěj Hošek

V souvislosti s klimatickou krizí často slýcháme argumenty, že se ji podaří zvládnout s využitím nových technologií. Věříte tomu?

Existují minimálně dva pohledy na to, co technologie vlastně jsou. Ten první pohled představuje technologie jako nějaké ohromné lidské protézy, jež zdokonalují naše schopnosti a dělají z nás pány přírody. Tento pohled se ve své práci snažím kritizovat. 

Místo toho nabízím perspektivu, která je typická i pro některé současné proudy v teorii médií. Technologie musíme dle této perspektivy naopak pojímat jako „kulturní techniky“ — jako něco, co je nevyhnutelnou součástí každé kultury. Jelikož technologie se podílejí na uchovávání kolektivní paměti. 

Zkusíte to uvést na konkrétním příkladu?

Tak třeba: Lidé od pradávna tkali textilie na ručních stavech. Tuto dovednost si předávali z generace na generaci. V devatenáctém století pak vznikly první automatizované tkalcovské stavy. V ten moment se zručnost nebo rutina přepsala do technického systému a automatizovala se. Znalosti o tom, jak tkát, se tak nadále uchovávají v generacích strojů.

Jelikož technologie jsou nutnou součástí kulturního a společenského života, domnívám se, že součástí našeho přemýšlení o tom, jak vyváznout z klimatické krize, musí technologie být — avšak jiným způsobem, než by se možná očekávalo. 

Lukáš Likavčan
je výzkumník a teoretik, jehož oblast zájmu se pohybuje napříč filozofií technologií, politickou ekologií a vizuálními kulturami. V loňském roce vydal knihu Introduction to Comparative Planetology (Moskva: Strelka Press, česky Úvod do srovnávací planetologie), v níž zkoumá politické důsledky našich různorodých představ o planetě.

Jako akademický pracovník působil ve Vídní, v Hong Kongu nebo na renomovaném Strelka Institutu pro média, architekturu a design v Moskvě. V současnosti přednáší na Centru audiovizuálních studií FAMU v Praze. Jako člen kolektivu galerie Display se také podílí na organizování uměleckých výstav.

Jakým?

Potřebujeme v první řadě vybudovat nový přístup k tomu, co technologie jsou a jak ve společnosti fungují. To povede k novému typu technologické politiky mimo rámec falešného rozporu mezi technologickým optimismem a pesimismem.

V rámci politického přemýšlení nám totiž schází představivost o tom, co to jsou vlastně účinní političtí aktéři. Máme národní státy, máme různé formy nadnárodních korporací, instituce na národní i mezinárodní úrovni a tak dále. 

Zapomínáme u toho ale právě na technologické infrastruktury, jež mají svůj podíl na tvorbě politického života, a taktéž generují vlastní typy suverenit a subjektivit. Vezměte si například digitální platformy jako Google či Facebook — mají svůj vlastní právní řád (všeobecné obchodní podmínky), politické subjektivity (nejsme sice občané Google, ale jsme jeho uživatelé a uživatelky) a mezinárodní politiku (například politika Google vůči Číně je jiná než vůči USA nebo České republice). 

Znamená to tedy, že do našeho přemýšlení o politice a technologiích musíme zahrnout nové aktéry? Jak si to pak máme představit, řekněme, na úrovni města? 

Když se bavíme o městech, musíme si nejprve uvědomit, že je užitečné dívat se na ně méně z prostorového a více z infrastrukturního hlediska. Nemusíme je definovat jako konkrétní teritorium, ale jako obrovskou logistickou síť rozprostřenou daleko za oficiální hranice města. Představte si, kolik jídla, elektrické energie, tepla, vody a dalších zdrojů město denně spotřebuje — všechny tyto zdroje putují ze vzdálených míst, někdy i z jiných států. Město se tak přímo podílí na planetárním metabolismu, na proudu zdrojů jež protéká přes celý svět, bez ohledu na státní hranice a jiné teritoriální dělení.

Takovýto podíl na planetárním metabolismu se dá ještě lépe přiblížit na otázce uhlíkových emisí. Když uvedu jako příklad Pardubice, kde jsem nedávno přednášel, vidíme, že vedle nich stojí elektrárna Chvaletice. Pardubice tak mají skrze svůj vztah k této uhelné elektrárně možnost podílet se na managementu globálního toku uhlíku. Částice CO2 neznají národní hranice ani hranice konkrétního místa, kde jsou vypuštěny do ovzduší. Právě v tomto smyslu je pak každá lokalita nějak napojena na planetární úroveň.

Jednou z poněkud přežitých a nenaplněných představ o uspořádání světa je globální vládnutí. Jak by mohla vypadat nějaká forma globální spolupráce, která by umožnila v tomto planetárním metabolismu překonat suverenitu států a odpovídajícím způsobem reagovat na klimatickou krizi?

Více než o existenci skutečných globálních struktur jde o interpretaci těch stávajících v planetárním měřítku. Část odpovědi spočívá v tom, že když se podíváme na například na města a jejich možnosti vytvářet do budoucna různé aliance a federace, vidíme strukturu, kterou lze interpretovat regionalisticky, ale také planetárně. 

Pokud se třeba nějaké město nebo skupina měst rozhodnou, že přejdou na nízkouhlíkovou ekonomiku, vytvoří tím kaskádový efekt v celé logistické síti. Jsou to právě města, kdo stojí v popředí legislativních snah o ukončení výroby aut se spalovacími motory. Právě ona mají už dnes v mnoha případech přísné podmínky pro přítomnost aut ve veřejném prostoru, případně pro jejich emise. 

Takto se na úrovni měst děje globální změna bez nutnosti existence centrální, globální vlády.

Když se ale bavíme o vizích globálního kooperace, je dnes podstatné mluvit o nějakém druhu roztříštěné kooperace, která nevyžaduje tolik centralizace. Tato roztříštěnost by přitom nemusela být ani tak prostorová — šlo by spíše o rozvrstvení, kde by se každá vrstva mohla týkat jiného aspektu kooperace. Jedna se může týkat třeba managementu uhlíkových toků, jiná se může týkat migrace. Další se může týkat zdravotnictví, jako je tomu třeba dnes u Světové zdravotnické organizace. Spíše než prostorově si představme rozdělení kompetencí v takové globální struktuře segmentově — přes různé druhy aktivit a procesů. 

Jak je možné takovouto složitou představu přiblížit lidem bez akademického vzdělání? 

Myslím, že to vyžaduje od lidí, kteří mají sociální a humanitní vzdělání, nějaký druh populismu, který nespočívá v zjednodušování znalostí, ale v tom, že lidé dostanou v první řadě do ruky nástroje na produkci znalostí. To jim může pomoct přestat vnímat debaty o budoucnosti planetární kooperace v kontextu klimatické krize jako záležitost expertů a technokratů. 

V rámci současné vědy existuje trend, kterému se říká „citizen science“ — občanská věda. Často ale bohužel končí u toho, že lidi sbírají data pro experty, kteří je pak zpracují. Jde vlastně o prostou delegaci „špinavé“ práce. Naštěstí má však občanská věda i jiné podoby, kdy se vědci a vědkyně skutečně zamýšlejí nad tím, jak můžou lidé ve svém bezprostředním okolí sami poznávat a chápat například změny klimatu. 

Místo toho, aby byli lidé konfrontovaní s klimatickou krizí prostřednictvím expertní řeči grafů a tabulek, se můžou sami naučit vnímat změny ve svém prostředí jako nějaký teploměr situace na planetární úrovni. K tomu, aby člověk viděl například souvislost mezi lokálním suchem a klimatickou krizí, nemusí mít přece vysokoškolské vzdělání.

Účinným prostředkem k takovému poznání může být umění. Nicméně, současné umění mívá exkluzivní, elitní podobu. Vidíte v takové roli umění potenciál?

Na to se dá odpovědět několika způsoby. Za prvé, umění je informační rozhraní. Ne nejdůležitější nebo nějak prominentní, ale určitě jedno z těch funkčních. Dokáže publiku přenášet informace srozumitelným způsobem. 

Za druhé, umění nemusí nutně hrát roli něčeho, co by klimatickou krizi tematizovalo. Je mnohem důležitější, když kultivuje jistý druh estetiky, a tím pádem jistý druh způsobu uchopení světa — způsob, který je citlivý a poetický. 

Za třetí je nutno uvědomit si, že umění je jistý druh kulturní techniky, která dokáže generovat nové druhy společenských rituálů. Ty se pak propisují do způsobů, jak lidé slaví, jak truchlí, jakým způsobem zacházejí s různými emocemi — zkrátka do toho, jak se organizují při jakémkoliv kolektivním vyjadřování emocí. V tom navazuji například na myšlenku filosofa Waltera Benjamina, že umění mělo původně kultovní funkci, která byla postupně nahrazena funkcí estetickou. Osobně preferuji právě návrat této kultovní funkce.

Může nám umění třeba i v kontextu klimatické změny pomoci uvědomit si, že kromě světa naší každodennosti se musíme vypořádat i se světem neosobních, planetárních procesů? 

Ano, dokáže totiž dávat abstraktním prostorům podobu skutečných míst. To je myšlenka, které nepochází ode mě: mluví o ní antropoložka Lisa Messeriová, která se zabývá výzkumem lidí zkoumajících exoplanety. Ve své knize „Placing Outer Space“ ukazuje, jak si tito badatelé přibližují planety, které vidí v dalekohledu za normálních okolností pouze jako malé tečky na obloze — jak si vytvářejí z abstraktních prostorů těchto neznámých planet reálné místo. 

Messeriová tak ve výsledku ukazuje, že naše schopnost vytvořit si citový vztah k planetárním místům daleko od naší sluneční soustavy, představuje klíč k novým způsobům vztahování se i k planetě Zemi.

Jelikož klimatickou změnu už nebudeme moc zvrátit, jak si máme poradit s novou realitou, kterou přinese?

Tak jak se jako jednotlivci učíme vztahovat k vlastní smrtelnosti, musíme se i jako druh naučit vztáhnout k možnosti kolektivního vyhynutí. Může to proměnit náš postoj k tomu, jak nakládáme se současností — například s časovými horizonty v politice. 

Místo toho, abychom přemýšleli v horizontu čtyř pěti let, můžeme přemýšlet v horizontech dekád nebo staletí. Tímto způsobem také přijdeme na to, že musíme nově promyslet náš vztah k příštím generacím. Zní to jako fráze, ale podle mě je strašně důležité uvědomit si, že mezigenerační solidarita jde taky do budoucna a týká se taky toho, že naše konání v současnosti způsobuje utrpení v budoucnosti. Nemyslet jenom na horizont vyhynutí, ale i na životy lidí, kteří ještě na svět přijdou, je součást étosu, který v politice potřebujeme. 

Jakým způsobem může postupující klimatická změna proměňovat sociální stratifikaci a s čím lze na tomto poli počítat? Které jistoty se mohou stát minulostí?

Být občanem konkrétního státu bude možná čím dál tím větší privilegium. Mnoho států přestane existovat, například státy Oceánie v důsledku zvedání hladin oceánu. To platí částečně i pro státy, které mají svá centra na pobřeží. Lze také očekávat, že státní občanství bude distribuováno stejným způsobem jako mnoho současných privilegií — na základě rasy, genderu, třídy nebo etnicity. Další věc, která se bude zhoršovat, je možnost mít domov — žít v domově, kde máme pokoj, svou postel, klid, místo pro práci. Lidé, kteří budou mít status migrantů, ho budou mít i po celý život.

Na druhé straně se ale dá taky říct, že typ trvalého osídlení, tak jak ho známe posledních deset tisíc let lidské historie, není tím jediným možným. Můžeme si představovat dynamičtější budoucnost. Naše příslušnost bude méně definovaná tím, do jakého prostoru patříme, a více naší profesí či infrastrukturou.

Zde pak můžeme spekulovat o nových typech stratifikace privilegií, přičemž pořád bude platit základní poučka, že klimatická krize bude zhoršovat všechny existující nerovnosti a vytvářet u toho nerovnosti nové.

Na co by se měl dnešní člověk do budoucna připravit, pokud nechce být až příliš překvapen vývojem společnosti v důsledku klimatické změny?

Asi by měl být připraven právě na vysokou nejistotu a nepředvídatelnost prostředí. Podobně jako dnes, kdy je jeden okres podle epidemiologického semaforu červený a pak zase zelený. Současná pandemie je příprava na permanentnější stav nouze, kdy se budou věci rychle a nahodile měnit. 

Mám také za to, že profese, které budou nosné pro organizaci světa a společnosti v klimatické krizi, musíme znovu vymyslet. Budeme potřebovat lidi, kteří budou umět propojit velmi vyspělou schopnost technického uvažování a aplikovaného výzkumu se společenskými znalostmi. Příkladem může být umělá inteligence, která je dnes jedním z nejrychleji se rozvíjejících technologických odvětví. Je to však obor, jehož představitelé mají mizernou znalost společenských věd. Dělají pak neuronové sítě, které vytváří nové obrazy, a ve svých článcích píšou o tom, že umění je produkce krásy. Obrovskou expertízu v jedné oblasti spojí s naivním přístupem k jiné.

Když to aplikujeme na klimatickou krizi, vidíme, že starší generace ekologů a klimatických vědců jsou napojené na určitý druh inženýrského a technologického étosu, který ignoruje hlubší pohled na společnost. Spojování technologického a humanitního přístupu je však nutnou součástí toho, jak se připravit na budoucí situaci. Protože budeme potřebovat být lidští a zároveň pragmatičtí. 

IVO BYSTŘIČAN

       

      Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.

      Diskuse