Norská novinářka Anne Karin Sætherová se do širšího povědomí dostala v roce 2019 po vydání investigativní knihy Nejlepší úmysly. Ropná země v boji proti změně klimatu, v níž odkrývá pozadí norského ropného průmyslu. 

Norsko patří mezi největší producenty ropy na světě. Hlavní těžební společnost Equinor je ze dvou třetin vlastněná státem a čelí tak velkému tlaku občanské společnosti, která brojí proti dalšímu rozšiřování těžebních nalezišť. Už v roce 2016 podaly ekologické organizace na vládu žalobu za rozhodnutí udělit ropným společnostem licence k těžbě v Barentsově moři. Krok podle nich odporuje norské ústavě. Konečný verdikt soudu se očekává v listopadu.

V této atmosféře vydala Sætherová svou knihu, kterou lze považovat za přelomovou právě díky její schopnosti rozpoznat důležité aktéry ropného byznysu a odhalit jejich vliv na politickou reprezentaci. Nabízí tak univerzální příběh o tom, jak fosilní korporace bojují za své zájmy a manipulují veřejným míněním.

Co vás vedlo k tomu obětovat několik let svého života tématu, v němž lze podle řady Norů jen stěží objevit ještě něco nového? 

Už delší dobu se angažuji v ekologickém hnutí a téma ropného průmyslu mě vždy přitahovalo. Koncentruje se v něm obrovská moc. Často se mluví o napojení ropných společností na vrcholnou politiku, důležitou roli hrají také odbory. Zaměstnance v ropné sféře zastupují dva silné svazy, mocné organizace najdeme ovšem také na straně zaměstnavatele. V ropném byznysu tak najdeme mix různých perspektiv, které sledují určitý společný cíl. Točí se v něm fůra peněz a hraje se o moc, a to je pro novináře vždycky atraktivní.

Téma fungování ropného průmyslu je nejen složité a komplexní, ale také na první dojem nepřitažlivé. Veřejnost už letité diskuse nad tak nepřehlednou věcí unavují. Vaše kniha se ale v Norsku stala bestsellerem, dokonce se dočká anglického překladu. Počítala jste s takovým zájmem?

Není náhoda, že kniha přitáhla tolik pozornosti právě nyní. Za poslední léta se hodně změnilo — o tématu se mnohem víc mluví. Dříve bych stěží dostávala tolik pozvánek přednášet na literárních festivalech, na univerzitách a v různých organizacích. Dokonce jsme měli pár společných akcí s lidmi z ropného průmyslu. Ukázalo se, že navzdory rozdílným perspektivám je možné společně uspořádat semináře, a dokonce autorská čtení.

Několikrát jsem debatovala i s lidmi z Equinoru, tehdy největší norské ropné společnosti. Mluvili jsme o problémech ropného průmyslu i o mé knize. Berou ji vážně, dokonce ji doporučili publiku k přečtení — přestože v ní kritizuji právě jejich byznys. Samozřejmě nesouhlasí se vším, co se v ní píše. Ale jsou schopni ocenit, že kniha nabízí historickou perspektivu, jde do hloubky a vykresluje perspektivy různých sfér společnosti. 

Jsem ráda, že jsme dospěli do bodu, kdy spolu můžeme mluvit a pořádat semináře nebo konference. V určitém smyslu budou ropný průmysl a ekologové stát vždy proti sobě. Já ovšem zjišťuji, že dialog je možný. 

Pochopte, můj pohled není primárně aktivistický. Snažím se dělat kritickou žurnalistiku — analyzovat, dokumentovat, pochopit. A to vyžaduje porozumět oběma táborům. 

V České republice je docela složité donutit zástupce kontroverzních průmyslů k dialogu, natožpak k veřejnému. Záměrně se mu totiž vyhýbají, neboť spoléhají na to, že kritika odezní. Čím to, že v Norsku jsou s vámi ropné společnosti ochotné diskutovat a nechat se konfrontovat nepříjemnými fakty?

Ropný průmysl potřebuje legitimitu, aby mohl fungovat, a tu mu může zajistit jen širší podpora společnosti. Veřejné mínění má navíc v Norsku velký vliv na politiky — a právě ti tvoří pravidla, která jsou pro fungovaní byznysu životně důležitá. 

Obrátí-li se tedy společenská nálada v jeho neprospěch, politici mu přestanou vycházet vstříc v důležitých věcech, jako je daňový režim. Myslím, že to dobře vědí, a proto se snaží o dialog. Důležité také je, že 67 procent Equinoru vlastní stát, o to je tlak větší.  

Norsko je obecně dost otevřená a transparentní země: jsme zvyklí fungovat tak, že firmy nic neskrývají, novináři se jich můžou ptát úplně na cokoliv. Pokud se někdo otázkám vyhýbá nebo mlží, veřejnost ho uvrhne v nemilost, přestane kupovat jeho akcie a produkty. A to může snadno znamenat váš konec.

Proti otevírání nových těžebních oblastí je nyní zhruba třetina veřejnosti. To není málo, vezmeme-li v úvahu, jak velké příjmy těžba přináší do státní kasy. Také díky ní si norská společnost drží tak vysoký životní standard. Co Nory přimělo obrátit se k ropě zády?

Lidé si začínají uvědomovat realitu klimatických změn. Mají strach. V posledních letech se ozývají také hlasy z prostředí financí a byznysu, které se obávají nejen dopadů klimatické změny na přírodu a společnost, ale především na ekonomiku. Je zřejmé, že někdo na změnách prodělá a někdo zase vydělá. Ropné společnosti přitom mají problém už nyní. Čelí zhruba tisíci žalob po celém světě, všechny se týkají ochrany klimatu.

 

Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.