Ingerid S. Straumeová je norská filosofka vzdělávání, která narušuje představu o provozu učitelské autority. Pokud jsme přivedli svět na pokraj klimatické krize, co a jak chceme dětem ve školách vlastně vykládat? V prvním dílu Klimageddonu — cyklu rozhovorů s vědci z Norska a České republiky — proměňuje Straumeová pohled na vzdělávání v kontextu klimatické změny.

Váš hlavní obor je vzdělávání, konkrétně filozofie vzdělávání. Čím vás zaujalo téma klimatických změn? Vybavujete si, co vás přesvědčilo o tom, že je důležité?

O ekologii jsem se zajímala skoro celý život, ale klimatické změny jako taková mě zasáhly až později. Hlavním impulzem byl asi článek jednoho mého studenta pedagogiky. Ptal se, proč se o klimatickou změnu ve školství nikdo nezajímá, musíme ji přeci řešit ze všech možných úhlů pohledu, a proto to podle něj má být téma právě ve vzdělávání.

Došlo mi, že má pravdu, tak jsem to téma vzala za své a začala jsem se propojením pedagogiky s otázkou klimatických změn speciálně zabývat.

Napsala jsem knížku věnovanou otázkám, jak může pedagogika a vzdělávání přispět k pochopení současné ekologické situace. Máme sice fůru znalostí a vědeckých poznatků, ale nevíme, jak je využít a jak je předkládat dětem. Stojíme před spoustou různých dilemat a paradoxů. Proto mi přišlo velice zajímavé soustředit se na otázku klimatu jako na filozofický problém — a vedle toho zároveň pomoct nacházet vhodná východiska a přístupy.

Ve své eseji „Co je naše naděje? Vzdělávání v časech klimatické změny“ vycházíte z textů Hannah Arendtové z padesátých let a reagujete na to, že dochází ke zpochybnění zavedených autorit. Že starší generace, která učí děti, je právě ta, která zničila planetu. Bude mít klimatická krize zásadní vliv na to, jak učíme děti?

Zodpovědnost se ve školách vlastně dlouho moc neřešila. V osmdesátých a devadesátých letech se ekologii věnovalo dost prostoru ve víře, že když budeme učit děti lásce k přírodě a zodpovědnosti, když je budeme brát na procházky do lesa a ony se naučí o přírodu pečovat, pomůžeme jim změnit svět, až vyrostou.

V Norsku tento přístup k ekologické výchově převládal spoustu let. Ukázalo se ale, že to může být spíš problém. Když děti dospěly — a řada z nich se pak aktivně angažovala v oblasti ekologie — zjistily, že svět změnit nedokážou, že nezmění celý systém, ve kterém žijeme. A to přesto, že dělaly všechno, co se od nich očekávalo.

Klást na děti odpovědnost za proměnu světa je podle mě dost nebezpečné. Vede to k deziluzi, možná i apatii a taky depresi a smutku, jak dnes můžeme vidět kolem sebe. Takže celá dobře míněná snaha může být velmi neproduktivní.

V posledním stadiu komunistického režimu u nás vysoký politik Jakeš odmítal politické argumenty o životním prostředí a posílal lidi čistit potoky. To je, myslím, pořád problém našeho školství, které učí, jak sázet stromy a jak uklízet spoušť po někom jiném. Měly by školy být méně apolitické a máme učit děti, jak se politicky angažovat?

V Norsku je tradiční přístup takový, že politika by se neměla plést do vzdělávání, protože děti pocházejí z různého zázemí a jejich rodiče mají různá politická přesvědčení. Škola by tak měla být neutrální a pro všechny. Teď ale začíná řada odborníků namítat, že v otázce klimatu není možné zaujmout neutrální postoj.

Klimatická změna na nás působí, ať si to připouštíme nebo ne. Bude na dlouhou dobu naší realitou. A to, že se jí nebudeme věnovat na strukturální úrovni ve vzdělávání, ochudí děti o znalosti, které stejně potřebují.

Existuje několik výzkumů, které se ptaly mladých studujících na jejich potřeby, obavy a přání do budoucna. Řada z nich řekla, že by se rádi dozvěděli, jak se můžou organizovat, jak se angažovat v hnutích, v aktivismu a v politických procesech. Věřím, že od určitého věku to můžeme brát jako signál, že mladí lidé chtějí místo indoktrinace a studia jediné možné perspektivy poznat možnosti aktivního zapojení se do politiky.

Tohle je důležité si uvědomit. Lékem na depresi, apatii a pocity odcizení je právě možnost angažovat se.

Neznamená to ale komplexní reformu osnov? Je možné toho docílit prostřednictvím nějakého předmětu, jako je naše klasická občanská výchova, nebo je celé osnovy potřeba změnit? Nevine se to téma napříč mnoha školními předměty?

Probíhá bouřlivá diskuze o vysokých školách, protože ty jsou v porovnání s ostatními úrovněmi vzdělávacího systému poměrně normativní. Jednotlivé fakulty se spolu nebaví, nespolupracují. I kdyby se nás o to pokusilo víc, tak tu strukturu prostě nezměníme.

Univerzity jsou větší brzda než nižší stupně vzdělávacího systému. Tam můžeme aspoň do nějaké míry pracovat se studenty na tematických projektech z perspektivy různých disciplín. A to je pro pochopení změny klimatu opravdu nezbytné. Není to totiž jedno izolované téma, ale celý sociální rámec, ve kterém žijeme.

Klimatická změna je svázaná s tématem kapitalismu, demokracie, moderní politiky a třídních rozdílů. Je o tom všem možné mluvit a diskutovat už ve škole? Jak o tom správně mluvit s dětmi?

Tradiční výuka by vypadala tak, že vezmeme děti ven a najdeme nějaký ten znečištěný potůček nebo říčku, odebereme vzorky vody a zaneseme je zpátky do školy, kde provedeme rozbor a pak napíšeme krátkou zprávu o tom, co jsme zjistili.

Kritický eko-pedagogický přístup tímhle ale nekončí. Po analýze vzorků, během které zjistíme přítomnost chemických látek, pak zkoumáme, odkud se tam ty látky dostaly. Takže zpátky k potoku hledat zdroj znečištění. Nevypouští tam splašky třeba nějaká továrna? Ale tím to taky nekončí. Je potřeba jít ještě dál, napsat dopis nebo článek do místních novin, apelovat na politiky a zjistit, jestli se tím dá něco dělat. To je asi maximum, co s tím můžeme dělat jako jednotlivci.

Může školství nějak pomoct v tom, aby se v médiích nemluvilo především rétorikou krize?

Věřím, že učitelé tohle dělají denně. Snaží se zmírňovat obavy, se kterými děti přicházejí na hodiny. Pomáhat dětem vidět věci z odstupu, který je úměrný jejich věku, je podle mě velice důležitá část jejich práce. Ale není to vůbec jednoduché, protože děti jsou obklopeny množstvím informací, kterým nemůžou rozumět. Navíc tráví čas na sociálních sítích a dalších platformách, které jsou vytvořeny tak, aby zaujaly jejich pozornost a oklamaly je.

Děti jsou už od útlého věku pod obrovským tlakem, aby se z nich stali konzumenti. A nejenom konzumenti, ale možná i oběti dalších skrytých zájmů. Učitelé toto musí nabourávat, vytvářet prostor nebo referenční rámec, který dětem pomůže se dál rozvíjet.

Školství bylo v průmyslové éře zaměřeno především na prohlubování loajality a disciplíny, učilo nás, jak být dobrým spotřebitelem, dobrým pracovníkem, dobrým členem rodiny, jak být loajální vůči dané instituci. Ale spousta věcí se mění, zvlášť ve sféře pracovní a zaměstnavatelské. Měly by školy nyní naopak nabádat své studenty k samostatnosti nebo dokonce k občanské neposlušnosti?

Je otázka, jestli prožíváme krizi naší kultury ve smyslu hodnot a symbolů. Řada z nás kritizuje konzum, nechceme vést děti k tomu, aby z nich vyrostli konzumenti, ale stejně je naše společnost konzumem posedlá.

Jak s tím mají pedagogové naložit? Máme ve škole učit děti, aby konzum nenáviděly, nebo jim povídat, že žijeme ve zlém světě, který na ně v dospělosti číhá? Myslím, že to je učit nemůžeme.

Přesně toto dilema řeší Hannah Arendtová ve své eseji nazvané Krize vzdělávání z roku 1956. Co k nám dnes promlouvá, je, že jako učitelé musíme předstírat, že okolní svět je vlídný. Pokud chceme, aby naše děti byly psychicky v pořádku, nemůžeme je učit, že svět je hrozné místo. Tohle je dilema, se kterým se musíme nějak naučit žít a snažit se ho co nejlíp vybalancovat.

Co může dělat učitel pro to, aby v dětech vzbudil zájem o svět a sebe v něm, ochotu zaujímat postoje, konat a pohlížet kriticky i na sebe sama? A máte s tím vlastní zkušenost?

Dnes už nejsou učitelé braní jako chodící encyklopedie, jak tomu bývalo kdysi. Takzvaná pravda taky není něco, co vnímáme jako dané a neměnné. Já jsem se dětem, když byly malé, nesnažila vštěpovat svoje moudro, prostě nejsem ten typ. Naopak jsem se je snažila brát na různá místa, aby potkávaly nové lidi, kteří mají jiný styl života. Vzala jsem je třeba na farmu, kde jsme trhali zeleninu. Někteří z mých přátel jsou farmáři, kteří žijí ekologicky, umí opravovat různé věci. S jejich životním stylem jsem děti seznamovala.

 

Projekt Klimageddon vzniká za podpory Fondů EHP a Norska.