Naše vzdělávací instituce stále vycházejí z předpokladů o světě, které byly důležité v 18. a 19. století, v období osvícenství, průmyslové revoluce a evropského nacionalismu. Takové školství ale není adekvátní dnes, když se lidstvo ocitlo uprostřed mnoha vzájemně provázených krizí.

Toho si všímá i Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO). „Pouze radikální přerámování může posílit naši společnou lidskost a zajistit udržitelné vztahy s ostatními, s přírodou a s technologiemi. Chceme-li řešit ekologické a technologické krize a dosáhnout roku 2050 světa, kde se bude lidem spolu navzájem a s planetou dobře žít, nemůžeme pokračovat v tom, co jsme dělali doposud,“ apeluje UNESCO v roce 2021 ve zprávě o budoucnosti vzdělávání.

Současné školství staví na poznání, které lze vědecky zkoumat a ověřit. Rozdělili jsme svět na různé disciplíny a kategorie, každé z nich ve škole věnujeme pětačtyřicetiminutový blok párkrát týdně a doufáme, že to bude stačit k pochopení základních pravidel světa a společnosti.

Jenže současné krize se překrývají a navzájem zesilují, a nemůžeme je tedy vyřešit tak, že budeme k jednotlivým složkám, jako je klimatická změna, narůstající nerovnosti, nedůvěra v demokracii a další, přistupovat odděleně. Pro komplexní systémové myšlení však v dnešní podobě výuky není prostor.

Politické nebo neutrální vzdělávání?

Proč je tak náročné mluvit ve škole o celospolečenských změnách? Naučili jsme se školu vnímat jako apolitický nástroj, protože chceme, aby informace, které předáváme žákům, byly pouze objektivní, a navíc snadno zapamatovatelné. Ale to není možné. Školy jsou a vždy byly politickým nástrojem. Jen jsme se naučili tuto političnost nevidět — a tím jsme zakryli, komu škola doopravdy slouží.

To nám ve škole brání klást si důležité otázky: Co pro nás znamená spokojený život? Co nám vadí a co si přejeme jinak? Proč se problémy dějí? Jaké jsou jejich příčiny a důsledky? Kdo současné nastavení udržuje a kdo z něj těží? Na koho problém dopadá? Čí hlasy nejsou slyšet?

Oddělenost versus propojenost

Ve většinovém školství přetrvává individualistické paradigma, ve kterém je jednotlivec oddělen od svého prožívání, od ostatních lidí i od přírody. Princip kompetitivnosti, kdy děti ve škole soutěží a snaží se neustále překonávat druhé i samy sebe, posiluje individualismus. Děti se tak utvrzují v tom, že život je boj všech proti všem, že lidé jsou soutěživí, sobečtí a motivovaní jen svým vlastním zájmem. Podporuje se tím také škatulkování žáků na ty, které čeká zářná budoucnost, a ty, ze kterých holt nic nebude.

Běžné je také odpojení myšlení od pocitů a smyslů: mysl ohraničuje možnosti poznání, a tak přestáváme vnímat, co nám opravdu dává smysl. Princip externí motivace, postavený na kontrole a následném trestu nebo odměně, může zpřetrhat spojení žactva s vnitřním smyslem a kazit jim radost z učení se novým věcem. Děti, které předtím byli zvídavé, se začínají učit kvůli příslibu odměny nebo strachu z potrestání. Postupně sami uvěří, že člověk je ze své podstaty pasivní a jen tak sám od sebe nic dělat nebude.

Možné alternativy

V občanské organizaci NaZemi přes dvacet let přinášíme jiné vzdělávání, postavené na pospolitosti, spolupráci a péči. Zásadní je pro nás rozvoj představivosti a přesvědčení, že jiný svět je dosažitelný.

Dobrou zprávou je, že principy, na kterých by měl stát svět po transformaci, můžeme najít už nyní na mnoha školách, které některé z výše popsaných bariér starého systému dokázaly překročit. Jsou to například svobodné školy, které kladou důraz na práci s mocí a poskytováním hlasu všem bez rozdílu věku, na sdílenou inteligenci a práci s vnitřní motivací dětí a dospívajících.

Svobodnými školami jsou například Sudbury, Summerhill a v českém prostředí Základní a střední škola CoLibri na Tišnovsku nebo Donum Felix v Kladně.

Inspirativní jsou i radikálně inkluzivní školy, kde se společně učí lidé různého věku a s různou mírou specifických potřeb. Společně se posilují nejen v akademických schopnostech, ale i ve fungování, chápání se a využívání rozdílnosti ke společnému růstu. Jedna taková se nachází v Nizozemsku. Propojenost se daří kultivovat také v komunitních školách, ve kterých vidíme silný vztah školy a okolní komunity, ale i blízké vztahy uvnitř školy. Ty buduje například Lesní škola Liška v Brně.

Proměna vzdělávání však jistě nevede přes nalezení univerzálního typu perfektní školy. Stačí posilovat pohledy, které doposud nedostaly tolik prostoru. Vnést kritické přístupy, jako je přemýšlení o budoucnosti a systémovém myšlení do českých škol, bylo záměrem tříletého inovačního experimentu Futuropolis: Škola emancipace.

Vyučující, kteří přinášejí do běžných škol kritické přístupy, narážejí na řadu bariér a na limity systému: na nedostatek financí, nedostatek lidí, nedostatek institucionální podpory ze strany státu, nedostatek času na vzdělávání a reflexi a nedostatek času na dialog s rodiči.

Náš experiment

Představu o tom, jak vzdělávat ve světě krizí, rozšiřujeme od roku 2022 tvořením akademie Generace symbiocén. Tento dlouhodobý program v organizaci NaZemi připravujeme pro mladé lidi, kteří hledají své záměry v současných krizích. Máme za sebou dva ročníky a připravujeme třetí cyklus. Páteří akademie je několik prodloužených víkendových setkání, spolupráce s takzvanými buddies pro učení, kteří podporují individuální reflexi účastníků, a experimentování například v oblasti vystupování z komfortní zóny a aplikace učení z akademie ve vlastních kontextech.

Pedagogickou praxi stavíme na transformativním vzdělávání, které kromě kritického myšlení obsahuje i myšlení systémové. Vedle myšlení je pro tento typ vzdělávání důležitá práce s emocemi a smysly, fungování v kolektivu, emancipace vzdělávaných a aktivní jednání. Lidé při takovém vzdělávání vystupují ze svého obvyklého způsobu přemýšlení a jednání a hledají způsoby, jak žít změnu už nyní. Stěžejní je také analytická část, v jejímž rámci sestupujeme do hlubin ke strukturálním příčinám krizí.

Pro mě jako pro člověka, který má při snaze o změnu tendenci klást důraz hlavně na politické jednání, byl inovativní předpoklad, že osobní rozvoj a systémová změna jsou propojené. Vzdělávání tak má vést jak k vnitřní, tak k vnější proměně. Miki Kashtan, lektorka nenásilí usilující o společenskou transformaci, si klade otázku, zda se z práce na osobním růstu může vynořit odhodlání měnit sociální struktury. Problematizuje tím představu, že můžeme dosáhnout štěstí i bez ohledu na kontext celé společnosti. Takový osobní rozvoj totiž vede jen samoúčelnému individuálnímu zdokonalování se.

Na druhou stranu, pokud se zaměříme pouze na proměnu vnějšího světa, riskujeme, že zvnitřněné vzorce individualismu, hodnocení druhých a oddělování lidí od přírody zůstanou nereflektované. Tím bychom mohli nevědomky nadále reprodukovat společenský řád založený na oddělenosti. V našem týmu jsme ale přesvědčeni, že svět a jednotlivec jsou spojené nádoby.

Transformace, jež je základem našeho vzdělávání, se nestane přes noc — proto vytváříme dlouhodobou akademii, a nikoli jednorázový kurz. Velký důraz navíc dáváme na volný čas bez aktivit, ve kterém vzniká prostor pro reflexi s buddy pro učení i pro experimentování, tedy přenášení učení do žité praxe účastníků — ať už v rámci svého života, tak do své komunity nebo do veřejného dění.

Na začátku programu se ptáme účastníků na jejich dosavadní zkušenosti se vzděláváním a ohledáváme, co by chtěli ve vzdělávání zažít. Program nikdy nepovažujeme za hotový, jsme otevření zpětné vazbě a podle toho vybíráme, do jakých aktivit se pouštět. Pracujeme s předpoklady. Zkoumáme například téma kolonialismu, kde pojmenováváme historické koloniální vzorce a hledáme, v čem přetrvávají do současnosti. Učíme se pracovat s mocí v našich životech, abychom ji nedémonizovali, ale uměli s ní nakládat tak, abychom mobilizovali zdroje pro naplnění potřeb všech.

Dalším pilířem našeho vzdělávání je přesvědčení, že učení probíhá ve vztazích — stejně jako změna na místní i globální úrovni. Základním pilířem je nenásilná komunikace, která nám umožňuje zaměřovat se na potřeby, a nikoliv na strategie, na kterých se lidé snadno neshodnou. Abychom potenciál vztahů naplnili, pracujeme na vytváření bezpečného prostředí, ve kterém o sebe pečujeme, ale které počítá také se složitými tématy a konflikty.

V akademii posilujeme schopnost vnímat svět celou bytostí, holisticky. Kombinujeme diskuse s pozorováním, prožíváním a pohybem. Zapojujeme se do dobrovolnických prací a zvelebujeme místa, kde se aktivity konají. Vytváříme prostor pro emoce, včetně těch těžkých, a učíme se je respektovat. Jedna víkendová aktivita má formu pouti, která vede k poznání vlastního těla, vztahů ve skupině, vlastní schopnosti překonávat překážky i k hledání cest, jak dojít do cíle. Vedle programu vědomě vytváříme i čas pro zahálku. Nestrukturovaný čas je totiž důležitý pro reflexi a zpracování podnětů.

Program stavíme na sdílené zodpovědnosti za jeho průběh. O jeho praktický chod, prostor i vzájemnou pohodu se staráme všichni společně. Skupinu to stmeluje a předává se tím část zodpovědnosti do rukou účastníků. Pracujeme s participativními formáty, jako je Open Space nebo ProAction Café, které jsou přímo postavené na tom, že účastníci přinášejí vlastní témata, otázky či projekty. Některé části programu jsou zcela na účastnické skupině, často jako nabídka pro volný čas nebo vlastní iniciativy účastníků.

„Generace symbiocén mě posunula ve schopnosti představovat si lepší svět nejen pro nás jako společnost, ale i sama pro sebe. V poznání, že občas si spolu sednout do kolečka může být nejsilnějším nástrojem změny. A ve víře, že v krizi má vždycky smysl hledat záměry,“ říká absolventka prvního ročníku akademie. Další si chce „zapamatovat prostředí, v němž rozmanité osobnosti tvoří společenství plné důvěry, odvahy ptát se a odpovídat, odhodlání hledat a dozvídat se nové věci o světě i o sobě“.

Nezbývá než přát si, aby všichni, kdo se chtějí učit, tak mohli učinit v prostředí, ve kterém jsou v souladu s vizí vzdělávání, napojení na svou motivaci i prožívání a s dostatkem času na ponory do hloubky problémů. Takové vzdělávání má totiž potenciál vést k hluboké společenské proměně.