↗

Ze společenského hlediska se stále více ukazuje, že individuální akce je veskrze limitovaná a ve své podstatě z hlediska reálného efektu nefunkční. Nehrozí proto, že děti vlastně s nejlepším úmyslem indoktrinujeme iluzí, že primárním řešením je třídit plasty a že společenská rovina je vlastně taková nesrozumitelná nadstavba, ke které se mohou dostat až na střední škole? Foto FB ZDF

Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV) ve spolupráci s EDUin se ve svém nedávném diskusním panelu zabývala otázkou klimatického vzdělávání. Jak dostat téma klimatického vzdělávání do škol? A je možné o klimatu jenom vzdělávat, anebo je nutné zasadit téma klimatické krize do širšího kontextu radikální společenské transformace a proměny smýšlení?

Během panelu vystoupili zástupci odborníků na danou problematiku, ministerstva školství, učitelů i studentů. V úvodu byly představeny například výstupy Pracovní skupiny pro klimatické vzdělávání shrnuté v publikaci Klima se mění - a co my?, výsledky současných výzkumů na toto téma, východiska a principy klimatického vzdělávání, postup přípravy současné revize kurikula a mnohé další.

Jako potenciálně nejrelevantnější se jeví fakt, že studenti a žáci vnímají současnou klimatickou krizi jako palčivý problém, o němž nepochybují. Přes osmdesát procent českých osmáků v reprezentativním výzkumu souhlasilo s tvrzením, že se klima mění a že tato změna je způsobena lidskou činností. Což je vzhledem k nedávné tradici českého klimaskepticismu dokladem toho, že realita klimatické otázky proniká hluboko i do základních škol.

Vědomí rizik a dopadů klimatické krize je však doprovázeno pocity bezmoci, smutku, strachu a vzteku (více než 60 % respondentů), které mohou souviset s tím, že žáci nevidí perspektivy, jak by mohli situaci změnit oni samotní. Přesto výzkumy odhalily, že pouhá čtvrtina žáků si myslí, že se nedá dělat nic, takže potenciál aktivního postoje k transformaci světa v mladých lidech stále dřímá.

Jistým paradoxem mohlo být zjištění, že znalosti žáků ohledně klimatické krize o dost pokulhávají za vědomím její závažnosti. Pouze 7 % žáků například vědělo, že Česká republika patří mezi největší vývozce elektřiny v Evropské unii. Při zkoumání úrovní tzv. globálních kompetencí (mezi něž patří např. „podílet se aktivně na udržitelném rozvoji a blahobytu společnosti“) více než 38 % žáků uvedlo, že se získáváním těchto dovedností jim škola nijak nepomohla.

Doba celospolečenské transformace

V debatě zazněla myšlenka, že pravděpodobně stojíme na prahu největší společenské transformace od průmyslové revoluce a zrealizovat jednu z největší proměn v dějinách lidstva v tak krátkém čase se bez důrazu na vzdělání rozhodně neobejde. Ve světě se vytváří konsenzus na tom, že vzdělávání zaměřené na klimatickou krizi musí v nastávajícím období hrát zásadní roli. Otázka však zní, jak na to? A jak na to v českém kontextu?

Mezi doporučeními se opakovaně objevovalo volání po překročení pouhého „učení o klimatu“ směrem k promyšlenějšímu zapojení všech aktérů vzdělávací politiky (stát, rodiče, zřizovatelé, školy, učitelé, žáci) do reálné proměny jednání a smýšlení. Klimatické vzdělávání tak není nějakým dalším módním tématem, které by škola měla pokrýt, ale zcela ústředním bodem vzdělávání budoucnosti, pokud chceme jako cíl vzdělávání chápat jako snahu pomoci mladým lidem orientovat se ve světě a činit ho lepším.