Současné strategie, jejichž prostřednictvím se snažíme čelit klimatické změně, nefungují. Emise CO2 stále rostou. Způsob, jak je snížit, přitom existuje a je jednoduchý, transparentní a dává politikům prostor dlouhodobě plánovat. Zároveň by mohl veřejnosti přinést pocit jistoty. Má to však háček.

Než si alternativu, kterou mám na mysli, představíme, podívejme se ve stručnosti na strategie současné, jež přes všechny dobré úmysly k ničemu nevedou. Bez zastropování objemu produkce a zavedení přídělového systému budou světoví lídři pravděpodobně dál přešlapovat na místě a přinášet návrhy, které sice mohou snížení emisí slibovat, doopravdy se však nestane nic podstatného — tak jako doposud.

Kýžený efekt totiž nepřinášejí ani řešení spočívající v nahrazování fosilních zdrojů energie jinými. I když se celosvětový poměr solární a větrné energie v celkovém energetickém mixu zvyšuje, meziroční nárůst spotřeby energie stále převyšuje přírůstek energie obnovitelné; nepočítáme-li roky nejtvrdší ekonomické krize.

Solární a větrná energie tudíž tu fosilní pouze doplňuje, místo aby ji nahrazovala. A tak i přes všechny investice a politické úsilí stále pumpujeme do atmosféry víc CO2 než dřív — jen o trochu méně, než kdybychom se nesnažili fosilní zdroje nahrazovat vůbec.

Nefunguje ale ani takzvané stahování investic z fosilní infrastruktury. Myšlenka je to geniální: pokud by se občanským organizacím podařilo zbavit fosilní průmysl kapitálu tím, že by přesvědčily různé majetné instituce, aby nenakupovaly akcie společností jako Exxon Mobil, a také přiměly banky, aby investovaly více peněz do projektů ukládání uhlíku, pak by emise z uhlí, ropy a plynu postupně skutečně poklesly. To jistě není zbytečné úsilí, avšak i přes povzbudivé úspěchy, kdy se například penzijní fondy a univerzitní nadace zavázaly neinvestovat do firem produkujících plyn, uhlí a ropu, mají fosilní firmy na své projekty stále peněz dost.

A do třetice, kýžený efekt nepřináší ani uhlíková daň. V nějaké formě uhlík zpoplatňuje téměř padesát zemí, ať už prostřednictvím daně, nebo obchodování s emisními povolenkami. Ekonomové se vesměs shodují, že uhlíková daň časem výsledek přinese. Dosud však buď nebyla dost vysoká, nebo nebyla zavedena v takovém množství zemí, aby to vedlo k nějakému obratu. Daň navíc nezaručuje, že se spotřeba fosilních paliv opravdu sníží, protože vlády se mohou rozhodnout vyšší ceny pro spotřebitele paliv vykompenzovat, což udělají vždy, pokud by měly hrozit otřesy.

Mnozí uvedené způsoby i tak považují za nejlepší dostupné prostředky, jimiž lze dosáhnout klimatického obratu, a budou nás jen ponoukat k většímu úsilí o jejich prosazení. Částečného zlepšení můžeme opravdu dosáhnout tím, že zdvojnásobíme výrobu solárních panelů, povedeme kampaně za stažení investic a budeme lobbovat za tvrdší zdanění emisí uhlíku. Proč však raději neuplatnit strategii, díky níž bychom dosáhli mnohem většího posunu?

Zastropujme objem produkce

Takovýto zcela odlišný přístup, který dosud téměř zcela unikal pozornosti klimatologů, aktivistů i politiků, přitom existuje. Jeho podstata je jednoduchost sama: prostě přímo snížíme produkci a spotřebu fosilních paliv. Přímého snížení globální produkce ropy, uhlí a zemního plynu lze nejlépe dosáhnout procesem zahrnujícím tři souběžné prvky.

Za prvé: je třeba uzavřít mezinárodní dohodu, která závazně zastropuje celkové množství uhlí, ropy a zemního plynu, jež lze ročně globálně vytěžit. Poté se kvóty přidělí zemím a korporacím, stanovit je lze například na základě průměrné produkce za posledních deset let. Každá země nebo společnost by pak měla právo vyměnit nebo prodat jakoukoli část své roční kvóty produkce jiné zemi nebo společnosti.

Celé fosilní odvětví by muselo přizpůsobit své investice tak, aby využívalo kvalitnější zdroje nebo účinnější výrobní metody. Tyto roční kvóty by se navíc každým rokem snižovaly, přičemž míru snižování by určovala globální Komise pro klimatickou změnu — zřejmě při OSN. Její rozhodnutí by se zakládalo na závěrech vědců nezávislých na vládách. Nejprve by se eliminovalo uhlí, po něm ropa, a nakonec zemní plyn — dle škodlivosti jednotlivých druhů fosilních paliv pro klima.

Za druhé: je třeba využít výhody globálního zdanění fosilního průmyslu. Díky zastropování produkce by se ceny uhlí, ropy a plynu pravděpodobně v globálním měřítku zvýšily a fosilnímu průmyslu by se navýšily zisky z jednotky produkce.

Vyšší zisky by bylo zapotřebí podrobit vysoké dani. Peníze získané zdaněním by se distribuovaly formou úlev pro nízkopříjmové skupiny obyvatel, kteří v současnosti nemají žádnou jinou možnost než využívat fosilní paliva, dále pro klíčové komerční spotřebitele energie, a využívaly by se také k financování a budování energeticky efektivní a nízkouhlíkové infrastruktury, která by přednostně dodávala energii zemím, komunitám a domácnostem s nízkými příjmy. Další využití takto vybraných prostředků by představovala podpora přechodu regionů k nízkoenergetickým a pružnějším způsobům naplňování základních potřeb obyvatel — zásobování potravinami, dopravy a bydlení.

Za třetí: příděly by se netýkaly pouze produkce, ale také spotřeby — na národní úrovni. Proč by měla být spotřeba na příděl? Přídělový systém by usnadnil jednotlivcům, firmám a vládám spravedlivě se adaptovat na měnící se dostupnost energie. Přídělový systém má dlouhou a úspěšnou historii, díky němu se společnosti v časech nedostatku dokázaly přizpůsobit a využít jej jako nástroj ke zmírňování chudoby — jeden z možných modelů popíšeme v samém závěru textu.

Produkci emisí skleníkových plyn je tak jako tak nutné snížit bezodkladně

Uvedené obecné principy lze různě modifikovat. Například, výrobní povolenky lze namísto přidělování prodat a vzniklý zisk distribuovat stejně jako vybranou daň. Důležitý je pouze základní princip: zastropovat objem produkce fosilních paliv a jejich distribuci podřídit přídělovému systému.

Proč je systém zastropování a přídělů lepší než pouhé vyšší financování zelené energetiky? Substituční strategie se zakládají na předpokladu, že snížení spotřeby fosilních paliv ohrozí ekonomický růst, zatímco instalace většího množství nízkouhlíkových zdrojů energie jej podnítí.

Budeme však opravdu schopni zachovat ekonomický růst, když instalujeme víc solárních panelů a větrníků a zároveň snížíme spotřebu fosilních paliv? To je otázka: mnoho lidí — včetně některých ekologů — mají za to, že obnovitelné zdroje na to nestačí. Jiní naopak tvrdí, že obnovitelné zdroje nás přivedou do nové éry energetické hojnosti.

Přístup, který jsme zde popsali, se nepřiklání ani na jednu z těchto dvou stran. Faktem ale zkrátka je, že spalování fosilních paliv vyvolává katastrofickou změnu klimatu. Důležité je tedy snížit těžbu a spalování fosilních paliv, a to bezodkladně. Pokud si u toho současně budeme užívat ekonomického rozkvětu poháněného solární a větrnou energií, proč ne.

Pokud toho ale schopni nebudeme, měli bychom mít na paměti, že zásoba fosilních paliv je každopádně konečná a stále se tenčí. Časem s nimi stejně budeme muset začít šetřit. Proč si to tedy dobrovolně nenaplánovat už teď, kdy je ještě čas odvrátit klimatickou katastrofu, a to způsobem, který je předvídatelný, spravedlivý a kontrolovatelný? Pokud nás s menším množstvím uhlí, ropy a plynu přesto postihnou ekonomické potíže, můžeme jim společně čelit a řešit je.

Dosáhnout mezinárodní shody nepůjde bez tlaku zdola

Háček, o němž jsem se zmiňoval v úvodu, už teď pravděpodobně sami vidíte. Dosáhnout toho, aby se vlády všech států vůbec na něčem shodly, bude neobyčejně obtížné. Vyjednání jakékoli globální dohody obvykle vyžaduje léta tvrdého úsilí. Přimět všechny země, aby se zavázaly produkovat a spotřebovávat méně paliv, na nichž byl od průmyslové revoluce založen ekonomický růst, by bylo mimořádně obtížné.

Naproti tomu prosadit současné globální klimatické dohody bylo celkem snadné, protože ty spočívají pouze v závazku snížit emise — a tyto závazky všestranně zajišťuje obchodování s povolenkami, offsetování a mizerně financované plány na budování obnovitelné energetiky nebo zařízení na ukládání uhlíku. Ale jaký to má výsledek? Emise stále rostou.

Má-li se podařit dosáhnout dohody o zastropování a přidělování produkce fosilních paliv, je třeba například přesvědčit státy jako Saúdská Arábie, aby se vzdaly významné části svého národního příjmu, nebo přemluvit státy závislé na uhlí, například Čínu, aby ukončila jeho spotřebu rychleji než u jiných fosilních paliv. To jsou ovšem úkoly, které budeme muset zvládnout tak jako tak, máme-li mít vůbec nějakou šanci významného pokroku ve snižování globálních emisí dosáhnout.

Uvažujeme-li nad tím, jak pravděpodobné je, že se navrhované schéma prosadí, snadno můžeme propadnout cynismu: „Takhle bychom to udělali, kdybychom byli racionální bytosti schopné myslet dopředu a vzdát se krátkodobého zisku ve prospěch dlouhodobé perspektivy přežití. Jenže to nejsme, takže míříme do klimatické záhuby.“

Lidé vždy měli schopnost sebeomezování

Ale jak dokazuji ve své poslední knize Power, se schopností sebeomezování se setkáváme všude v přírodě. Lidská společenství v průběhu věků vynalezla nesčíslné způsoby, jak omezit populační růst a spotřebu přírodních zdrojů, aby nepřekročila přirozené limity prostředí.

Někdy takováto sebeomezující opatření nestačila a civilizace se zhroutily, ale schopnost sebeomezení se tu vyskytovala vždy. Jsme-li tedy schopni omezit se ve svém sebedestruktivním chování, proč to teď v případě emisí uhlíku neděláme? Vysvětlení se nabízí mnoho. Může to být jednoduše tím, že o strategii postavené na zastropování objemu spotřeby a zavedení systému přídělů, která by skutečně fungovala, se zatím nevede veřejná debata.

Je-li strategie zastropování a přídělů dobrá myšlenka, měla by nezávisle na sobě napadnout víc lidí. A to se také stalo. Je vlastně těžké říct, kdo s ní přišel první.

Kdo v současnosti různými způsoby systém zastropování a přídělů podporuje?

• Stan Cox, autor knihy The Green New Deal and Beyond a knihy o historii přídělových systémů Any Way You Slice It.
• Kevin Anderson, britský klimatolog, který se roku 2009 takto vyjádřil pro BBC: „Energie je základní prostředek, který nemůžeme přidělovat pouze na základě ceny. Musíme jej rozdělovat jiným, spravedlivějším způsobem.“
• Jason Hickel, britský ekonomický antropolog a autor knihy Less Is More: How Degrowth Will Save the World.
• Peter Kalmus, americký klimatolog a autor knihy Being the Change.
• Britské Fleming Policy Centre a jeho ředitel Shaun Chamberlain.
• Larry Edwards, inženýr a spoluautor klíčového článku Cap and Adapt: Failsafe Policy for the Climate Emergency v časopise Solutions Journal (spolu se Stanem Coxem).
• Seth Klein, kanadský politolog a vedoucí týmu Climate Emergency Unit.
• Irská ekologicko-ekonomická organizace FEASTA, která prosazuje zastropování globálních emisí uhlíku.

Je zapotřebí začít se bavit o strategii zastropování produkce a zavedení přídělového systému jako o skutečné politické možnosti. Máme-li mít šanci skutečně ho prosadit, musely by si ho vzít za svůj nejprve ekologické organizace, pak veřejnost, a nakonec i politici.

Nemusíme uspět. Nicméně alternativy jsou strašné

Pokud se popsaný princip ukáže jako politicky neprosaditelný, měli bychom si upřímně říct, jaké nás čekají následky. Bez jeho přijetí budou světoví politici nadále liknaví a dál a dál budou přijímat závazky, které budou vyvolávat dojem, že sníží emise, ve skutečnosti se ale nic takového nestane.

Dopady nezvládaných emisí budou strašné. A mladí lidé po celém světě, jejichž životy to tragicky ovlivní, postupně rezignují na politická řešení a budou hledat jiné strategie včetně sabotérských útoků na průmyslovou infrastrukturu, jimiž se budou snažit zachránit poslední zbytky naděje na uchování klimatu vhodného k životu.

Všimněme si ještě aktuálního kontextu. Za současné ruské invaze na Ukrajinu se volá po embargu na dovoz ruské ropy a plynu. Rusko produkuje asi desetinu světového objemu ropy, takže embargo by mělo významné ekonomické a geopolitické důsledky.

Z hlediska klimatu bychom zastavením dovozu ropy z Ruska dosáhli zhruba toho, co by znamenalo globální zastropování produkce — jen by se tak nestalo na základě plánování a spolupráce, ale v reakci na vojenský konflikt. A pravděpodobně nikdo přitom nebude usilovat o spravedlivé zajištění přístupu k energii prostřednictvím přídělového systému, ani nevzniknou mechanismy směřující k omezení výroby.

Zkrátka, náhle zavedené embargo je asi nejhorším možným způsobem, jak snížit globální produkci ropy. Ponese s sebou stejné potíže jako zastropování, zato však žádné výhody a více rizik.

Co jsou Obchodovatelné energetické kvóty a jak fungují

Ještě si ukážeme, jak by mohl vypadat přídělový systém spotřeby energie na úrovni jednotlivých zemí. Mohly by jej zajišťovat obchodovatelné energetické kvóty. Jedná se o systém, který už před dvěma desítkami let navrhl britský ekonom David Fleming a o němž tehdy diskutovala i britská vláda.

Funguje takto: každý dospělý občan by měl nárok na stejný příděl obchodovatelné energetické kvóty. Další uživatelé — vláda, průmysl atd. — by jednotky energie dražili v aukcích. Při nákupu energie nebo paliva by se odpovídající jednotky strhávaly z energetického účtu uživatele, přičemž za energii by platil tak jako dosud.

Veškerá paliva a energie by byly ohodnoceny „uhlíkovým štítkem“ v jednotkách, které by odpovídaly jednomu kilogramu CO2 — nebo ekvivalentu jiného skleníkového plynu —, který se při jejich výrobě uvolní. Tím by získaly konkurenční výhodu nízkoemisní zdroje energie.

Pokud by spotřebitel využil menší množství jednotek, než na jaké má nárok, mohl by nadbytek prodat. Pokud by spotřeboval víc, mohl by si chybějící jednotky koupit. Cena za takovýto prodej a nákup by byla stanovena na národní úrovni a měnila by se v závislosti na nabídce a poptávce. Celkové množství dostupných jednotek by určoval každoroční rozpočet obchodovatelných kvót energie, jenž by se odvozovalo z celkového množství produkce fosilních paliv, zastropovaného mezinárodní smlouvou.

Vláda by přitom byla systému kvót podřízena. Její úkolem by bylo řídit zemi tak, aby s přiděleným množstvím energie vystačila. Protože množství energie by bylo předem jasně dáno, bylo by v zájmu každého, aby snížil svou energetickou spotřebu.

Z anglického originálu The Best Climate Policy You've Probably Never Heard Of vydaného magazínem Common Dreams přeložila MÍLA PALÁNOVÁ.