Současné strategie, jejichž prostřednictvím se snažíme čelit klimatické změně, nefungují. Emise CO2 stále rostou. Způsob, jak je snížit, přitom existuje a je jednoduchý, transparentní a dává politikům prostor dlouhodobě plánovat. Zároveň by mohl veřejnosti přinést pocit jistoty. Má to však háček.

Než si alternativu, kterou mám na mysli, představíme, podívejme se ve stručnosti na strategie současné, jež přes všechny dobré úmysly k ničemu nevedou. Bez zastropování objemu produkce a zavedení přídělového systému budou světoví lídři pravděpodobně dál přešlapovat na místě a přinášet návrhy, které sice mohou snížení emisí slibovat, doopravdy se však nestane nic podstatného — tak jako doposud.

Kýžený efekt totiž nepřinášejí ani řešení spočívající v nahrazování fosilních zdrojů energie jinými. I když se celosvětový poměr solární a větrné energie v celkovém energetickém mixu zvyšuje, meziroční nárůst spotřeby energie stále převyšuje přírůstek energie obnovitelné; nepočítáme-li roky nejtvrdší ekonomické krize.

Solární a větrná energie tudíž tu fosilní pouze doplňuje, místo aby ji nahrazovala. A tak i přes všechny investice a politické úsilí stále pumpujeme do atmosféry víc CO2 než dřív — jen o trochu méně, než kdybychom se nesnažili fosilní zdroje nahrazovat vůbec.

Nefunguje ale ani takzvané stahování investic z fosilní infrastruktury. Myšlenka je to geniální: pokud by se občanským organizacím podařilo zbavit fosilní průmysl kapitálu tím, že by přesvědčily různé majetné instituce, aby nenakupovaly akcie společností jako Exxon Mobil, a také přiměly banky, aby investovaly více peněz do projektů ukládání uhlíku, pak by emise z uhlí, ropy a plynu postupně skutečně poklesly. To jistě není zbytečné úsilí, avšak i přes povzbudivé úspěchy, kdy se například penzijní fondy a univerzitní nadace zavázaly neinvestovat do firem produkujících plyn, uhlí a ropu, mají fosilní firmy na své projekty stále peněz dost.

A do třetice, kýžený efekt nepřináší ani uhlíková daň. V nějaké formě uhlík zpoplatňuje téměř padesát zemí, ať už prostřednictvím daně, nebo obchodování s emisními povolenkami. Ekonomové se vesměs shodují, že uhlíková daň časem výsledek přinese. Dosud však buď nebyla dost vysoká, nebo nebyla zavedena v takovém množství zemí, aby to vedlo k nějakému obratu. Daň navíc nezaručuje, že se spotřeba fosilních paliv opravdu sníží, protože vlády se mohou rozhodnout vyšší ceny pro spotřebitele paliv vykompenzovat, což udělají vždy, pokud by měly hrozit otřesy.

Mnozí uvedené způsoby i tak považují za nejlepší dostupné prostředky, jimiž lze dosáhnout klimatického obratu, a budou nás jen ponoukat k většímu úsilí o jejich prosazení. Částečného zlepšení můžeme opravdu dosáhnout tím, že zdvojnásobíme výrobu solárních panelů, povedeme kampaně za stažení investic a budeme lobbovat za tvrdší zdanění emisí uhlíku. Proč však raději neuplatnit strategii, díky níž bychom dosáhli mnohem většího posunu?

Zastropujme objem produkce

Takovýto zcela odlišný přístup, který dosud téměř zcela unikal pozornosti klimatologů, aktivistů i politiků, přitom existuje. Jeho podstata je jednoduchost sama: prostě přímo snížíme produkci a spotřebu fosilních paliv. Přímého snížení globální produkce ropy, uhlí a zemního plynu lze nejlépe dosáhnout procesem zahrnujícím tři souběžné prvky.

Za prvé: je třeba uzavřít mezinárodní dohodu, která závazně zastropuje celkové množství uhlí, ropy a zemního plynu, jež lze ročně globálně vytěžit. Poté se kvóty přidělí zemím a korporacím, stanovit je lze například na základě průměrné produkce za posledních deset let. Každá země nebo společnost by pak měla právo vyměnit nebo prodat jakoukoli část své roční kvóty produkce jiné zemi nebo společnosti.

Celé fosilní odvětví by muselo přizpůsobit své investice tak, aby využívalo kvalitnější zdroje nebo účinnější výrobní metody. Tyto roční kvóty by se navíc každým rokem snižovaly, přičemž míru snižování by určovala globální Komise pro klimatickou změnu — zřejmě při OSN. Její rozhodnutí by se zakládalo na závěrech vědců nezávislých na vládách. Nejprve by se eliminovalo uhlí, po něm ropa, a nakonec zemní plyn — dle škodlivosti jednotlivých druhů fosilních paliv pro klima.

Za druhé: je třeba využít výhody globálního zdanění fosilního průmyslu. Díky zastropování produkce by se ceny uhlí, ropy a plynu pravděpodobně v globálním měřítku zvýšily a fosilnímu průmyslu by se navýšily zisky z jednotky produkce.

Vyšší zisky by bylo zapotřebí podrobit vysoké dani. Peníze získané zdaněním by se distribuovaly formou úlev pro nízkopříjmové skupiny obyvatel, kteří v současnosti nemají žádnou jinou možnost než využívat fosilní paliva, dále pro klíčové komerční spotřebitele energie, a využívaly by se také k financování a budování energeticky efektivní a nízkouhlíkové infrastruktury, která by přednostně dodávala energii zemím, komunitám a domácnostem s nízkými příjmy. Další využití takto vybraných prostředků by představovala podpora přechodu regionů k nízkoenergetickým a pružnějším způsobům naplňování základních potřeb obyvatel — zásobování potravinami, dopravy a bydlení.