Před dvěma týdny se mi donesla smutná zpráva, že na Havaji po delší nemoci zemřel ve věku šestaosmdesáti let Jerry Mander. Jeden z nejpronikavějších kritiků médií a slepé oddanosti moderní civilizace technologickému vývoji zanechal i výraznou českou stopu.

Československo navštívil krátce po listopadové revoluci a následně se zasadil o podporu několika občanských inciativ, mimo jiné jedné z nejsympatičtějších slovenských ekologických skupin Centra pre podporu miestného aktivismu. Díky jeho přímluvě se také dostalo v počátcích podpory i časopisu Sedmá generace, který tehdy ještě vycházel pod názvem Poslední generace.

Manderovi jsme v edici Sedmé generace česky vydali dvě zásadní knihy — Čtyři důvody pro odstranění televize, v níž vysvětluje ne to, proč se má člověk osobně televize zbavit, nýbrž to, proč by se svět na odstranění instituce televize měl svorně shodnout, a poté i jeho opus magnum V nepřítomnosti posvátného, což je fenomenální propojení dvou příběhů: trvajícího útisku přírodních národů a vzestupu čím dál nebezpečnějších moderních technologií, jež přitom nejsou podrobovány kritické reflexi. Sedmá kapitola knihy Korporace jako stroj je dost možná vůbec nejlepší analýzou fungovaní tohoto typu dnes zcela základní — přitom prakticky nereflektované — společenské instituce, jaká kdy byla napsána.

Jerry Mander se zasloužil o to, že na zakládací setkání Mezinárodního fóra o globalizaci byl v roce 1995 pozván i Josef Vavroušek; jemuž tato konfrontace s předními postavami sociálně-ekologického hnutí z USA, Evropy i Třetího světa zásadně prohloubila jeho představy o možnostech a způsobech řešení ekologické krize. Bohužel na to, aby svou takto inspirovanou principiální sociálně-ekologickou kritiku směřování českých zemí rozvinul, neměl dostatek času, neboť tehdy krátce po návratu z USA tragicky zahynul.

Dalších setkání Mezinárodního fóra o globalizaci jsme se pak po několik let účastnil já. Nelze přecenit, jak obrovský význam pro tehdejší principiálně systémově kritickou práci Hnutí Duha tato inspirace měla. V Mezinárodním fóru o globalizaci se soustředila intelektuální elita hnutí, které již tehdy vědělo a velmi pronikavě argumentačně doložilo, že řešení současné civilizační krize nemůže — a nebude — spočívat v jakémkoli typu natírání kapitalismu na zeleno.

Manderovi s Goldsmithem se podařilo shromáždit lidi jako Martin Khor, Walden Bello, Vandana Shiva, Maude Barlowová, Richard Heinberg či David Korten a sborník, který vydali, The Case Aginst The Global Economy se stal biblí pronikavější části sociálně-ekologického hnutí na přelomu století — a podnes je svědectvím o tom, že přesnost a pronikavost analýzy ještě nijak negarantuje budoucí respekt a vliv.

Jelikož prakticky vše, co Mezinárodním fórum o globalizaci o vývoji světa předvídalo, se naplnilo, včetně takových věcí, jako bylo předvídání pandemií či falešného příslibu biopaliv, mohli bychom si činit naděje, že se jeho protagonisté a jejich následovníci jako třeba současné nerůstové hnutí budou nyní těšit postavení autorit, k nimž společnost bude vzhlížet s nadějí, že nás ze stávající krize vyvedou. Namísto toho právě ty struktury, které nás zavlekly na pokraj propasti, mají často ještě tu drzost vinit z dnešní krize právě i radikální sociálně-ekologické hnutí. A lidé jako Mander odcházejí pozapomenutí.

Vyšel pěkný nekrolog v The Nation, až na konci dubna v San Francisco Chronicle a teprve na počátku května i v New York Times. Skvostný text, který nádhernou Manderovu osobnost představuje ve všech jeho rozměrech, vydala na jeho paměť jeho žena Koohan Paiková-Manderová.

Jak daleko Jerry Mander viděl, pokud jde o nebezpečný vývoj moderních technologií, i to, jak se mýlil ve svém až příliš optimistickém hodnocení politických vyhlídek, skvěle ilustruje rozhovor, který jsem s ním pořídil v jeho pracovně v San Francisku v říjnu 2002. Vyšel tehdy v Literárních novinách. A dnes jej zde vydáváme znovu jako vzpomínku na tohoto skvělého muže, který nám byl učitelem, vzorem a přítelem.

***

Sociální myslitel a občanský aktivista Jerry Mander je legendou americké mediální kritiky. V šedesátých letech byl ředitelem jedné z nejvyhledávanějších reklamních agentur v USA Freeman, Mander & Gossage, později začal pracovat pro občanské iniciativy, zprvu zejména pro ekologické hnutí v Kalifornii. V sedmdesátých letech se zasloužil o zákaz stavby přehrad v Grand Canyonu, o zřízení sekvojových národních parků, o zastavení projektu nadzvukové osobní přepravy. Pracoval jako odborný poradce několika občanských sdružení, které se specializují na podporu veřejných obecně prospěšných kampaní.

Společně s Edwardem Goldsmithem založil Mezinárodní fórum o globalizaci. Vydal dvě knihy, které se ihned staly klasickými analýzami společenské funkce technologie a médií a jako takové jsou využívány v různých studijních kurzech po celém světě. První z nich Čtyři důvody pro odstranění televize vyšla v roce 1977 (česky v nakladatelství Doplněk v roce 2000), druhá V nepřítomnosti posvátného vyšla v roce 1991 (česky vyšla v Doplňku v roce 2003).

Jaký měl politický vývoj ve Spojených státech v posledních dvou letech — události jako nástup prezidenta Bushe, 11. září 2001, letošní skandály korporací — dopad na zdejší debaty o globalizaci?

11. září vytvořilo zvláštní situaci, v níž se odpůrci globalizace ocitli jakoby v těsném sousedství teroristů. Bush pronesl po 11. září známou řeč, v níž celý svět rozdělil na teroristy a na dobro, které je vymýtí. Pokud patříte k odpůrcům některých základních rysů americké politiky, na čí straně stojíte? Myslím, že se Bushově vládě ve vypjaté situaci navíc dařilo v rétorice propojovat svobodu a volný obchod, takže všichni oponenti dnešní světové obchodní struktury byli najednou zahnáni do kouta.

Tímto způsobem se jim podařilo v rámci protiteroristické kampaně prosadit některá pochybná obchodní opatření, která by jinak prosazovali jen obtížně. Myslím, že se to ale opět mění. Hnutí proti globalizaci se vrací jeho bývalá síla.

Nedávné skandály korporací ve Spojených státech velmi podpořily jeho argumentaci. Podobně je čím dál jasnější, že všechny řeči o tom, jak globalizace vyřeší chudobu, jsou prostě nesmyslné a skutečnost je právě opačná. Viděl jsem k tomu nějaká čerstvá data, a to, jak globalizace všude ve světě prohlubuje chudobu, je prostě neuvěřitelné.

Obecně bych řekl, že hnutí mění svůj charakter v tom, že ustupuje od pouhé kritiky záporů globalizace a začíná se soustřeďovat na alternativy. Tyto diskuse se točí kolem základní otázky, jak posílit demokratické struktury, jak jim dát větší skutečnou moc, aby například národní státy přestaly být nástrojem pro uskutečňování záměrů korporací, aby přestaly podléhat globálním mocenským strukturám, ale staly se nástrojem pro uskutečňování záměrů občanské společnosti, aby odpovídaly lokálním občanským potřebám.

Objevila se v debatách po 11. září ve Spojených státech i základní otázka technologií, které užíváme?

Nikoli. Musíme najít způsob, jak to téma do diskusí dostat, ale zatím se nám to nepodařilo, alespoň jsem si ničeho nevšiml. Zahájili jsme projekt, který se jmenuje Občané za nižší závislost na ropě, protože jsme přesvědčeni, že právě naše hluboká závislost na této surovině zbavuje lidi tady svobody a ve světě páchá spoustu zla. Je v tom dnes podle mne skoro přímá úměra: o kolik se sníží naše závislost na ropě, o tolik se sníží napětí ve světě. Přitom cestou úspor energie a využívání alternativních energetických zdrojů bychom zvýšili zaměstnanost a posílili lokální hospodářství i demokracii.

Na ropu jsou navázány spousty ekonomických a politických struktur, které svět táhnout zpět do imperiálních soupeření minulosti. Bushova vláda má v ropě bohužel velké, namnoze i povýtce osobní, zájmy. Demokratická společnost ale musí jít cestou obnovitelných energetických zdrojů, protože závislost na ropě může demokracii zahubit. Souvislost naší závislosti na ropě s nárůstem světového terorismu by nebylo těžké prokazovat.

Myslím, že potřeba snížit závislost na ropě je dosti široce uznávána nejen mezi ekology. Měl jsem na mysli spíše úlohu tzv. moderních technologií, jako je internet, v organizaci moderního terorismu. O tom se tu nějak mluvilo?

Ne, rozhodně ne v záporném smyslu. Nic takového si nevybavuji. Pokud chcete slyšet můj osobní názor, myslím, že internet v tom celém hrál zápornou roli. Samozřejmě jednak usnadněním organizace takové věci, ale také v tom, jak prohluboval panický stav, neboť snadno umožňuje kvantům zcela neodpovědně šířených, ničím nepodložených slov rozletět se do celého světa v jediném okamžiku.

Můžete uvést nějaký příklad?

Skoro se mi o tom ani nechce mluvit, ale vezměte si, co jenom po Spojených státech kolovalo absurdních vzkazů se zaručenými konspiračními teoriemi, že za to všechno mohou židé a podobně. Veškeré informace se stávají virtuálními, nezávaznými, nahodilými. To se děje ve všech médiích, ale řekl bych, že internet tomuto trendu nasazuje korunu a sám ho do značné míry táhne.

Navíc velmi varovným trendem je koncentrace médií: celé odvětví ovládá čím dál tím menší počet firem. Týká se to televizního vysílání, rozhlasu i tištěných médií. Ty pak v onom chaosu přece jen prosazují jakýsi řád, ovšem řád, který nesleduje zájem demokracie. Drtivá většina médií je dnes kontrolována osmi gigantickými korporacemi. Mluvíme o velmi výkonné struktuře, která má reálný masivní dopad na to, co si lidé myslí.

Spousta lidí v občanských iniciativách by vám ale namítla, že internet už způsobem svého vzniku představuje jakousi alternativu monopolním médiím, a tudíž příležitost pro svobodné šíření informací.

Myslím, že je to v něčem pravda a nehodlám popřít, že internet sehrává stěžejní úlohu v šíření podstatných informací o globalizaci. Opravdu se prokázalo, že to je alternativní systém šíření informací. Ale není realistické myslet si, že zásadně nerozšiřuje rovněž organizační a manipulativní možnosti korporací.

Ve své knize V nepřítomnosti posvátného, která vyšla na počátku devadesátých let, argumentujete ve prospěch principu předběžné opatrnosti, ve prospěch toho, aby technologie byly podřízeny demokratické samosprávě a demokratickému modelu rozhodování. Zvýšil vývoj uplynulých deseti v něčem naděje, že by se taková opatření mohla uskutečnit?

Myslím, že neargumentuji ve prospěch demokratické kontroly, co tím myslíte? Ta už by mnoha věcem věru nepomohla. Snažím se ukázat, že technologie, zejména moderní megatechnologie jsou náchylné projevovat řadu nebezpečných vlastností, které posléze jakoukoli demokratickou kontrolu znemožňují, a to nakonec nejen, pokud jde o tyto technologie samé.

Vrátíme-li se ještě na chvíli k internetu, už jsem uznal, že rozšířil informační možnosti občanské společnosti, ale rozšířil rovněž možnosti korporací škodit. Není to černobílá záležitost. Jistě, v něčem prospěl všem, ale jde o to, ve službě kterému z účelů se prokázal jako efektivnější. Otázka tedy nezní, kdo má z internetu užitek, nýbrž kdo z něj má největší užitek.

A v tom si tedy nejsem jist. Internet snad rozšiřuje možnosti občanské společnosti, vytváří alternativní a rychlé informační kanály. Možná, že internet umožnil, jak někdo tvrdí, úspěch opozice v Seattlu. Ale korporace jej používají v tísícinásobné míře, mají vždy ty nejmodernější technologie a mohou krýt výdaje spojené s jejich masivním využíváním. Mohou ve vteřině přesouvat prostředky nutné k financování holosečného mýcení původních pralesů na Sarawaku v Malajsii, mohou ve vteřině přesouvat finance do míst, kdy budou méně zdaněny, mohou operativně spekulovat s cizí měnou.

Ta věc funguje totožně v Québecu i v Lagosu, sedm dnů v týdnů, čtyřiadvacet hodin denně a nepochybně vybavuje korporace schopností působit globálně. V mnoha případech, možná ve velké většině případů, by se jistě dalo říci, že umožnuje existenci nadnárodních korporací jako takovou. Jistě umožnil také globalizovat opozici, ale to je až odvozené, druhotné.

Demokratickou kontrolou technologie jsem měl na mysli nejen možnost rozhodnout o její regulaci, ale rovněž o jejím prověřování předem a o možnosti zapovědět její využívání. To je myslím koncepce, kterou hájí vaše kniha. V tomto ohledu se v posledních deseti letech něco změnilo, je společnost způsobilejší tohoto cíle dosáhnout?

Myslím, že ne. Nezdá se mi, že by si lidé jakkoli uvědomovali hrozby, které ke každé technologii neoddělitelně patří; stále přežívá mýtus, že vše záleží jen na tom, komu se dostane do rukou. I když jsou výjimky, lidstvo například podle všeho opouští jadernou energetiku, což je moc dobře, protože to byla neuvěřitelně nebezpečná hra s ohněm. Kromě tohoto extrémního případu, kdy jsou argumenty každému, kdo je chce znát, dávno jasné, si bohužel myslím, že se lidé k celkové regulaci technologií nepřiblížili ani o kousek.

Před pětadvaceti lety jste vydal Čtyři důvody pro odstranění televize. Umíte si teď po čtvrt století představit jakoukoli uskutečnitelnou strategii, která by vedla k tomu, že lidé v demokratické společnosti o odstranění televize jako instituce rozhodnou?

Myslím, že vám žádnou detailní strategii teď tady nemohu nabídnout. Pokud budeme přemýšlet o povaze demokracie, zjistíme, že spousta věcí je otázkou měřítka. Patrně nikdy nebude cesta, jak by se něco takového mohlo stát na úrovní států, ale demokracie ve spoustě ohledů na úrovni států nikdy nebude fungovat tak dobře jako na úrovni obce.

Myslím, že je potřeba v daleko větší míře vybavovat pravomocemi menší rozhodovací jednotky, rozhodnutí by se měla přijímat co nejblíže lidem. To ale není přímá odpověď na vaši otázku. To, nač se ptáte, podle mne přímou odpověď nemá, řekl bych, že je to debata, která nás snad na cestě, po níž jdeme, čeká někde dál. V tuto chvíli se pracuje na předpokladech k tomu, aby se vůbec mohla začít vést. Není to jediný takový případ.

Asi bych tu rád uplatnil termín „zahrnutí do strategie“ (anglicky „strategic embrace“ — pozn. JP). Znamená to, že o tom problému víme, je nám jasné, jak je palčivý a že je potřeba jej řešit, ale protože naše společnost je tak hluboce odtržená od reality, je třeba nejprve vytvořit předpoklady k tomu, aby se tak závažnou otázkou vůbec mohla začít seriózně zabývat. Ale je třeba, abychom věděli, že tu takový problém je, zahrnuli jej do strategie zápasu s korporacemi a věděli například i to, že se jej těžko podaří zvládnout, nebudou-li mít v daleko větší míře možnost o věcech rozhodovat lokální struktury.

Ovšem ne všechny problémy jsou řešitelné na lokální úrovni. Jakou úlohu ve vaší koncepci hrají mezinárodní instituce?

Princip, k němuž se hlásíme, je princip subsidiarity. Ten, jak je známo, spočívá v tom, že se rozhodnutí přijímají tak blízko lidem, jak jen je možné. Jde o to nedopustit, aby o věcech, o nichž můžete rozhodnout ve své vsi, rozhodoval někdo nad vámi. Je jasné, že město San Francisco nevyvine účinnou strategii boje s globálním oteplováním.

S každým takovýmto systémovým problémem se musí nutně potýkat globální instituce, ale běží o to, jakého typu. Myslím, že současný konflikt o globalizaci spočívá právě v tom, že si čím dál tím více lidí uvědomuje potřebu změnit povahu globálních institucí. Neměly by existovat žádné instituce, jejichž primárním záměrem je posilovat moc nadnárodních korporací.

Je bohatě doloženo, že právě takovými institucemi jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond či Světová obchodní organizace — jsou to instituce, které je třeba zrušit. Nicméně to ještě neznamená, že by žádné mezinárodní instituce neměly existovat, jedná se právě o to, aby nebyly odvozeny z rozhodovacích struktur nadnárodních korporací, nýbrž z rozhodovacích struktur demokratické samosprávy. Každému je ale jasné, že některé problémy lze řešit jenom na mezinárodní úrovni.

Jak by měly takové nové instituce vypadat?

Základem musí být právě demokratické rozhodovací způsoby. Současná Organizace spojených národů má jistě dispozice k tomu, aby byla tímto směrem reformována, Charta OSN je dobrý dokument. Lidé, kteří to navrhují, bývají často napadání, že chtějí vytvořit cosi na způsob světové vlády.

To je prostě směšné, uvědomíme-li si, že nejčastěji taková obvinění vznášejí ti, kteří v Dohá i jinde na půdě Světové obchodní organizace plesali nad každým schváleným odstavcem, který oslabuje vlády našich zemí a pravomoci převádí do rukou nikým nevolených nadnárodních korporací. Řekl bych, že pro mezinárodní instituce jsou tedy klíčové dva principy: aby byly vnitřně demokratické a aby se důsledně řídily principem subsidiarity.

Šance proměnit moderní civilizaci a mezinárodní uspořádání tímto směrem do značné míry záleží na schopnosti Spojených států pro takový vývoj pracovat. Americká politika se však dnes naopak této perspektivě dosti vzdaluje. Vidíte v něčem naději, že by se to mohlo změnit?

Samozřejmě je tu naděje. Opozice ve strukturách občanské společnosti proti Georgi W. Bushovi velmi rychle narůstá. I když to tak nyní na povrchu nevypadá, myslím si, že pokud se nestane něco nepředvídatelného, svůj post za dva roky neobhájí. Lidé ho nebudou podporovat jinak než ve strachu o svou bezpečnost, což je dost chabý důvod. Podívejte ani dnes věci nemusely skončit tak, jak jsou.

Pomineme-li fakt, že George Bush by se nestal prezidentem, kdybychom mohli na Floridě hlasy správně sečíst, zůstává tu skutečnost, že Ralph Nader nemusel tak tvrdě útočit na Gorea a nemusel tak tvrdě vést kampaň v státech s nerozhodným výsledkem, kde jej stejně velké množství lidí z těch, které mohl získat, nevolilo v obavě z Bushe. Kdyby se soustředil na státy, v nichž bylo předem dávno rozhodnuto — jako například v Kalifornii — mohl dost možná získat pět procent hlasů, což by Straně zelených přineslo oficiální statut velké strany a spoustu výhod. Dobrý stratég by tak uvažoval.

Neříkám, že neměl kandidovat, jsem velký sympatizant Strany zelených a Naderův přítel, ale způsob, jímž vedl svou kampaň, pomohl Bushovi, poškodil jeho stranu, poškodil demokraty, a tedy poškodil i republiku. Moc bych si přál, aby tutéž chybu za dva roky neopakoval a pevně věřím, že se podaří mu to vysvětlit. Situace je nyní obtížnější v tom, že v čase ohrožení a tísně se lidé prostě mají tendenci sjednotit za svou vládou.

Přesto jste přesvědčen, že proti Georgi W. Bush narůstá opozice?

Jsou to dva paralelní procesy. Nepochybně narůstá pocit všeobecné nedůvěry vůči politice George W. Bushe. S ekonomickou situací je nespokojena velká většina lidí. Proti válce v Iráku se tu už nyní zvedlo ohromné hnutí. Když byla válka ve Vietnamu, trvalo to deset let, než hnutí proti ní dosáhlo rozměrů, jichž má už dnes hnutí proti válce v Iráku. Pokud válka doopravdy začne, opozice proti ní bude gigantická.

Přibývá chudoby, prohlubuje se ekologická krize, a to vše vede k hluboké nespokojenosti se současnou vládou a k tomu, že lidé hledají jinou alternativní cestu. Čím dál tím větší nespokojenost Bushova vláda zvládá čím dál tím hlučnějším mlácením na válečný buben. Ale to nepůjde donekonečna. V tomto jsem tedy vcelku optimista, Bush skončí.

JAKUB PATOČKA, říjen 2002