Konají-li se o víkendu volby, nic nestárne tak jako noviny z minulého týdne. Před týdnem se ovšem objevily dvě zprávy, k nimž se nemělo smysl vyslovovat v předvolební vřavě, zato dnes jsou snad aktuálnější, než v okamžiku svého vydání.

Ve čtvrtek před týdnem se konala poslední schůze minulé Poslanecké sněmovny. Vrcholila kampaň a já jsem konejšil čtenáře Deníku Referendum, v čem všem nám prospěje, stane-li se příštím předsedou české vlády Jiří Paroubek.

ČTK v ten den vydala zprávu nazvanou Poblíž sněmovny kvůli biopalivům manifestovaly stovky zemědělců. Referovala v ní o tom, jak zemědělci přijeli podpořit schválení zákona zvyšujícího povinný podíl biosložky v pohonných hmotách. „Normu totiž před dvěma týdny vetoval prezident Václav Klaus a zemědělci tvrdí, že prezidentovo rozhodnutí by jim způsobilo miliardové ztráty,“ vysvětlovala ČTK.

Ztráty zemědělcům, škody na klimatu, Klausovo veto: vše působí jako příznaky přehledného příběhu, leč je to jinak. Obraz žloutnoucí, řepkou ziskuchtivě osévané krajiny zůstane jedním z hlavních neblahých dědictví Strany zelených. Zemědělci přitom nemůžou skoro za nic a je vlastně dobře, že se cvičí v boji za svá práva. Bude se jim to teď hodit.

Hlavním viníkem je Martin Bursík, jenž prosadil absurdní normu, výhodnou jenom pro agrobyznys, která hyzdí krajinu, v úhrnu problém klimatických změn prohlubuje a ještě komolí představu o tom, jak vypadají důsledná sociálně-ekologická řešení. Už když Bursík zákon prosazoval, vědělo se ve světě, že tzv. biosložka v palivech je nákladná, kontraproduktivní a hlad v chudých zemí prohlubující metoda krocení klimatických změn, kterou neprosazuje nikdo kromě agrobyznysu, poněvadž pouze jemu pomáhá. Jinak řečeno, pro společnost licoměrnosti a korupce, v níž se Česká republika během dvaceti let svobody zvládla vyvinout, je to neodolatelně lákavé řešení.

Ekologické organizace v případu zůstaly rozpačitým pozorovatelem. Přestože vědí, že zákon páchá víc škod nežli užitku, nijak vehementně proti němu nevystupovaly; patrně s ohledem na zájmy Strany zelených, snad ji nechtěly den před volbami kompromitovat. Ale, jako po celé čtyři roky, bály se toho zbytečně.

Zato Václav Klaus v případu sehrával paradoxní kladnou úlohu a jakkoli by se to nelíbilo ani jednomu z nich, obsadili se pro tuto tragikomedii do osob Pata a Mata české ekologické politiky. Zatímco Bursík v domnění, že prospíval, vinou nedostatku informací či ideologické zaslepenosti škodil, Václav Klaus přes všechnu snahu přírodě škodit, skutečně jí svým vetem pomáhal. Je škoda, že prohrál. A je příznačné, že poslední a pravděpodobně jediné Bursíkovo vítězství nad ním má právě tuto podobu.

Kdyby se zemědělcům daly totožné dotace, žádná biosložka se do paliv nepřimíchávala a na řepkou zanešvařené půdě by se pěstoval třeba len, všichni by na tom vydělali. Len by asi nevadil ani Václavu Klausovi; vždyť není žlutý, ani zelený, nýbrž modrý, jak to má rád.

Jenomže len, a o tom nás informovala ČTK už minulou neděli, má u nás na rozdíl od řepky definitivně odzvoněno. Jeho výsevem zřejmě nelze předstírat řešení žádného velkého problému. A tak poslední z českých firem zabývajících se jeho zpracováním, humpolecký Čemolen, v červnu definitivně začne likvidovat svoji poslední tírnu v Pomezí u Poličky. Slovo tírna se má propříště vyskytovat už jen jako chyták v křížovkách.

„Pro provozovnu hledáme kupce. Část strojů půjde do šrotu, u některých se ještě jedná o prodeji do zahraničí," popsal ředitel Čemolenu Josef Urban další postup pro ČTK. „Pokud poslanci nepřehlasují veto prezidenta, tak určitě klesne cena řepky, a navíc ji budu mít problém prodat," řekl o pár dní později ČTK jeden z protestujících zemědělců. Někdo tomu říká volný trh, ale uvažme, zda se nenaskýtá ještě jeden přesnější pojem: špatná politika.

ČTK rovněž informovala, že světové plochy přadného lnu se loni pohybovaly kolem 400 000 hektarů. Zhruba čtvrtinou se na nich podílely Francie, Belgie a Nizozemsko. To je důležitá poznámka, poněvadž je z ní vidět, že likvidaci tradičního českého odvětví nelze svést ani na Brusel, ani na Číňany, jak se to u nás běžně dělává, když si sami se sebou nevíme rady.

Je mnoho sociálně demokratických (smysluplná práce), křesťansko-demokratických (živnostnická a zemědělská tradice) i zelených argumentů (snížení oděvní ekologické stopy), proč by měla zůstat zachována produkce českého lnu, ale vůbec žádné argumenty tržní. Jako by ale nebohý len věděl, že ať už tu volby dopadnou jakkoli, před rdousivou rukou trhu ho chránit nebude nikdo. A možná, že i proto také jakkoli dopadly.

Včera ČTK přinesla jinou zprávu, která by naopak před týdnem sice měla velký smysl, ale žádný by nedávala. O příštím programu ministerstva životního prostředí bude v příslušné expertní skupině budoucí koalice jednat za Věci veřejné Vít Bárta. Můžeme stále ještě doufat, že tu protentokrát nejde o licoměrnost a korupci, že ho tam jeho politický subjekt, ohromující svou kompetencí několikrát denně, skutečně vyslal, aby koaličním partnerům nabídl ochranu přírody svou bezpečnostní agenturou.