Samozřejmost, s jakou autor věří v reinkarnaci, odsouvá jeho článek do kategorie Ezoterika a jiné bláboly.

Nikdo z nás nemá sám pro sebe důvod starat se o přežití lidstva. Konec konců ani budhista, který si opravdu vzpomíná na své předchozí životy, si nemusí lámat s přežitím lidstva hlavu, protože až lidstvo vyhyne, může se převtělit do jiného živého tvora, dost možná lepšího, a kdyby náhodou nezbylo už vůbec nic živého, byla by to pro něj aspoň záruka nirvány — jeho nejvyšším cílem není narodit se znovu do nového šťastného života, ale víckrát už se nenarodit.

Někteří z nás si přejí zachování života na zemi, třeba i včetně lidského, z čiré záliby — snaha o zachování přírody a přežití lidstva je něco jako sbírání známek. Skutečně vážný zájem o lidskou budoucnost mají ti z nás, kteří mají děti, záleží jim na nich a přejí si co možná nejlepší budoucnost jak pro ně, tak pro vnoučata a další generace. Je ale opravdu nutné kvůli budoucnosti vlastních vnoučat starat se také o budoucnost vnoučat všech ostatních?

Moc v naší civilizaci má hrstka nejbohatších a ta počítá, že pro své rodiny budoucnost zajistí. V zásadě jsou pro ně ti méně úspěšní dokonce nežádoucí konkurencí — takzvaná migrační krize posledních let je přípravou společnosti, aby přijala všechny příští likvidace všech nadbytečných a nežádoucích. Směřování naší civilizace se nezmění, dokud buď nedojde k zásadnímu přerozdělení moci — k jejímu přerozdělení skutečně rovným dílem, nejen k přesunu od jedné malé skupiny k jiné — anebo dokud hrstka mocných nedospěje k závěru, že bez těch davů méně úspěšných „podlidí‟, až je jejich potomci nechají všechny vymřít, případně rovnou vybijí, ztratí schopnost přežití i oni sami.

Takže skutečná trojice zásadních otázek zní:

1) Může většina lidstva získat rovný podíl na moci, nebo je nadvláda úzké elity nad většinou nevyhnutelná?

2) Bude úzká vládnoucí elita i v budoucích generacích skutečně potřebovat zbytek lidstva?

3) Lze o tom tuto úzkou vládnoucí elitu přesvědčit dříve, než bude pozdě?

1) Nezbytný proces strukturace společenské moci je spontánního a pouze okrajově ovlivnitelný lidskou vůlí.
2) Afektivní je i generativní pud. Jeho dynamika se vymyká schopnosti "humánního či nehumánního" způsobu usilování o kýžený stav.
3) Úzká vládnoucí elita jakékoliv civilizace - ať generovaná sympatizanty Obamy či Trumpa - je médiem duchadoby.
Pud sebezáchovy elit je v pluralitním režimu tudíž limitován stejně, jako u zbytkové populace - všelijak náladové .............. bych poznamenal k trojici zásadních otázek.

Nemyslím, že by autor článku věřil v reinkarnaci s nějakou "samozřejmostí", jak píše pan Macháček. Spíš tuto víru bere jako nesamozřejmou - jako poznanou nutnost.

A taky myšlenka, že za všechno může jen úzká elita nejmajetnějších, je trošku nadsazená.

Za většinou ekologických katastrof je masový konzum.

Můj nejoblíbenější příklad je Středozemní moře a červený korál.
To se tak v padesátých letech na Západě stalo, že v bohatnoucí společnosti si dělnické holky chtěly žít jako středostavovské paničky. Z dělnických platů začaly být dostupné i věci do té doby nemožné - například (bohužel) i šperky z červených korálů, hojně se vyskytujících u evropských břehů. Poptávka po nich byla enormní a tak začalo drancování. Vyplouvaly lodě, které po dně moře vlekly obrovské těžké svazky lan, každé opatřené mnoha ocelovými háky. Tahle zařízení nemilosrdně pustošila mořské dno. Vytrhávala korály a za sebou zanechávalo doslova podmořskou poušť.
Za sedmdesát let jsme zničili Středozemní moře, které přišlo o 90% života, který tam kypěl po tisíciletí a vznikaly kolem něj celé civilizace.

V současnosti je obdobou červených korálů např. avokádo. Ovoce, které získává stále větší oblibu u zápaďáků.
Ekologická cena je strašná, ale stejně jako u moře, kde to bylo pod hladinou, není moc na očích. Tedy se do ceny zboží nepromítá a nemusíme ji platit,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Pěkně to vylíčil F. Outrata v článku V pasti s plasty.

To je naše potíž -- že se do cen nepromítají skutečné náklady, že skleníkové plyny nejsou vidět, že společensky přínosná práce na sebe "nevydělá" a pod.

To přesunutí viny za všechno zlé jenom na hrstku mocných je opravdu příliš laciné.

Pravdou je, že pro přežití lidstva je zapotřebí zásadní přeměny způsobu života celé společnosti; tedy životních hodnot a automatismů každého jednotlivce.

To ovšem sotva půjde tak jednoduchou cestou jak si to představuje autor článku, jakýmsi pouhým "rozumným nahlédnutím".

Homo sapiens prostě opravdu není tvor rozumný. Pokud vůbec, tak jenom velice tenkou slupkou v celém komplexu svého žití.

Už se tu párkrát psalo, že Fair Trade hnutí stále ještě nezachránilo svět prostě proto, že ho zachránit nemůže a že drancování korálů ziskuchtivými korporacemi není vina příliš dobře placených parádivých dělnic. Například tady:

http://denikreferendum.cz/clanek/21683-klimaticky-mytus-cislo-pet-klimatickou-krizi-vyresime-zmenou-naseho-zivotniho-stylu

Jedinou skutečností, která snad nasvědčuje tomu, že bychom se přece jen snad mohli odvrátit od masového konzumu prostým rozhodnutím každého chudého jednotlivce a zachránit svět změnou osobního životního stylu, je tvrdý zásah amerických bezpečnostních složek proti hnutí hippies, kvůli kterému byly kriminalizovány psychoaktivní látky a vyhlášena válka proti drogám. Ale možná i tady šlo spíše o vytvoření nových podnikatelskýchch příležitostí, jak pro narkomafie, tak pro bojovníky proti nim, než o to, že by se hippies někdo, komu kapitalistická společnost dává výsady, doopravdy bál.

a tak i když duch doby vynese na výsluní moci negociány - zahnízděné v trivialitě hromadění materiálních zisků - je možné neztrácet zcela hlavu a nevyhnutelnou katastrofu trochu oddálit. Tak daleko to už homo sapiens přeci jen dotáhl....bych se pane Poláčku domníval.

S tím "oddálením" toho ovšem moc nezískáme, pane Petrasku. Jestli má lidstvo vyhynout už v tomto století anebo až ve století příštím - nám z naší generace to už může být tak jako tak jedno, a lidský rod jako takový stihne v obou případech naprosto stejný osud.

Takže spíše nežli na nějaké "zmoudření" bych opravdu sázel na na nějakou metanoiu ve smyslu hlubokého emocionálního přeorientování - což ovšem sotva může být vyvoláno něčím jiným, nežli hlubokým existenciálním otřesem.

ale mým maximem je minimalizace přirozené lidské brutality.
Příkladně odhalováním úskalí, které si na sebe šijí společenská uspořádání jejichž etika je založené na domněnce, že afektivně mnohostranný fenomén zvaný láska je jednoznačně biofilního efektu.
Již i to je ale úkol, vyžadující hluboké emocionální přeorientování, což nemůže být vyvoláno ničím jiným, nežli hlubokým existenciálním otřesem....bych si vypůjčil váš závěr..

"Poté, co naše fyzické tělo zemře, se naše vědomí rodí znovu v náhodně vybraném těle dítěte do téhož světa, který jsme právě opustili."
Počet lidských těl současně se vyskytujících na zeměkouli se během nedávných staletí zmnohonásobil. Kde by se však pro všechny bralo vědomí, závislé na reinkarnaci? Ze zvířat?
Tohle nechť mi nějaký stoupenec reinkarnační teorie vysvětlí.
Vypadá to jako odbočka od apokalyptických vizí, ale není tomu tak. Vysvětlovalo by to spoustu malérů, plynoucích z naprosto bezduchého jednání.

Přes veškerou věcnou oprávněnost námitky paní Zemanové proti konceptu reinkarnace je nutno si uvědomit, že i ten předpoklad znovuzrození vědomí má svůj svým způsobem zcela racionální základ.

To platí ostatně principiálně pro všechny koncepty, výklady a obrazy světa vycházející z jeho spirituálního pojetí. Ten základ je skutečně sám o sobě věcně správný a tedy racionální; jenom forma jeho vyjádření opouští sféru racionality a používá výrazových prostředků mimo- či pararacionálních.

Právě toto je zdrojem věčného neporozumění, respektive věčného konfliktu mezi racionalisty na straně jedné, a vyznavači duchovních směrů na straně jedné: ti "spiritualisté" vidí a cítí odůvodněnost svých základních principů, a pro jejich pravdu zavírají oči před velice problematickými formami jejich manifestace; zatímco racionalisté vidí jenom tu z jejich hlediska nesmyslnou, fantaskní formu, a v naprosté většině případů nedokáží spatřit to za touto formou skryté racionální jádro.

Takže teď konkrétně k té reinkarnaci. A zůstaňme přesně u té použité formulace: "naše vědomí se zrodí znovu".

Jak řečeno: pokud takováto téze má znamenat přímou individuální reinkarnaci, to jest že jedno individuální vědomí se znovuzrodí v jiném individuálním těle - pak je to pro racionálně uvažující mysl naprosto iracionální a nepřijatelný výklad.

Ale když si totéž pojmeme v obecné rovině, pak celá záležitost už může vypadat poněkud jinak. Když si věc pojmeme tak, že naše vědomí - ve smyslu vědomí naší celé současné generace planetární populace - se tak či onak přenese i do vědomí, do způsobu myšlení a uvažování, a tedy i do duše generace příští - pak proti takovému pojetí nejenom není možno nic rozumného namítat, ale navíc je tu vysloven a vyjádřen jeden velice důležitý moment, který si právě ta racionální mysl jen velice zřídka dokáže skutečně plně uvědomit.

Jistě, i racionální vědomí dnes už ví o faktorech dědičnosti; a vedle znalosti genů si vytvořilo i koncept "memů", jakožto reprodukce nemateriálních informací a projektů.

Ale: i těchto faktorů si vědomá racionální mysl nikdy tuto bytostnou souvztažnost času minulého a budoucího, generace předcházející a generace následující nedokáže vyjádřit natolik intenzivním a naléhavým způsobem, jako to učiní spirituálním obrazem světa fundovaný výrok: "Naše vědomí se znovu zrodí v generaci příští!"

Takže pro vyznavače racionalistického způsobu myšlení (ke kterým se ovšem sám principiálně počítám) z toho vyplývá jak poučení, tak především výzva: nepřehlížejte pro iracionálnost spirituálních forem vyjádření tu pravdu, která za nimi bývá skryta. V mnohých ohledech to bývá pravda větší, nebo přinejmenším mnohem intenzivněji a závažněji vyslovená, než jak to kdy může dokázat i ten nejosvícenější racionalismus.

Takže, pane Petrasku, Vaším heslem je "minimalizací k maximalismu".

Já naprosto nechci paušálně zavrhovat či snižovat užitečnost jakéhokoli, třeba i napohled jen drobného snažení o oslabování, o minimalizaci negativních (chtete-li: nekrofilních) momentů a faktorů v životě lidské společnosti, a naopak o posilování těch momentů pozitivních, biofilních.

Jenže: já v současném světě jaksi nespatřuji žádný společenský či politický útvar, který by byl založen na oné "lásce". A dokonce nespatřuji ani žádný, který by byl založen alespoň na přítomnosti mezilidského faktoru "přátelství", který jako podmínku pro skutečně humánní a pozitivní lidské společenství respektive stát požadoval a postuloval Aristoteles.

Tím chci říci toto: minimalizovat negativní faktory a maximalizovat ty pozitivní můžeme jen na půdě, která je k tomu zásadně vhodná a připravená.

Pokud se nacházíme na úrodné orné půdě; anebo ale třeba i na půdě nezorané a nepříliš úrodné, ale v principu schopné a vhodné své kultivace, svého zúrodnění - pak je skutečně každý krok k tomuto zúrodnění vedoucí krokem a počinem pozitivním.

Co ale dělat, když se nacházíme uprostřed pouště? Anebo vprostřed ledových plání Antarktidy? Jaké pak efekty bude mít naše snažení, tomuto velice málo biofilnímu prostředí vysvětlovat a klást na srdce, že by přece i pro něj bylo lepší a příjemnější změnit zásadně svou tvář, svůj způsob existence, a stát se úrodnou krajinou?

Takže: jsem zásadně velice skeptický vůči efektivnosti namáhání, uprostřed prostředí výrazně nekrofilního se pokoušet o minimalistické kroky charakteru biofilního.

Žádný koloběh duší. Na konci věků dostaneme nové tělo, které už nebude podléhat zkáze, čili budeme vzkříšeni k novému životu na této zemi. S celým tvorstvem. Tak jako se píše v 1. listu Korintským:
"Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!"

Paní Hájkové je nutno poděkovat za dokonalý doklad toho, o čem jsem psal: totiž jak zastánci spiritualistických výkladů světa tu správně tušenou pravdy bytí vyjadřují prostřednictvím mytologických a fantaskních forem.

Takže, ta pravda která za touto mytologizovanou - v daném případě křesťanskou - výrazovou formou stojí, je tato:

Už jsem zmínil, že všechno počíná prakticky Parmenidem. Který už před více než dvěma a půl tisíciletími udělal ten zcela klíčový a pro veškeré další evropské myšlení rozhodující objev, že předmětné věci tohoto světa nemají v sobě samých základ ani důvod svého vlastního bytí.

Řetězec jeho úvah byl tento: věci předmětného světa nejsou stálé, nejsou trvalé. Jsou vystaveny změně, jsou v neustálém koloběhu vznikání a zanikání.

To co tyto věci v sobě samých nemají, je tedy nutno hledat někde jinde: mimo nich a za nimi musí být ještě něco dalšího - trvalé, věčné Bytí samo, nepodléhající změně, stále stejné, bez vzniku a zániku. Aby toto věčné bytí odlišil od světa těch věcí předmětných, "konečných", obdařil ho Parmenides predikátem "nekonečné".

Takže jak vidíme, už u Parmenida dochází vlastně ne pouze k jednomu, ale hned ke dvěma zcela rozhodujícím "nastavením výhybek" pro celý další evropský duchovní a myšlenkový vývoj:

- za prvé, vedle světa "konečných věcí" je postulován svět "nekonečný", to jest sféra ve svém principu nemateriálního, ale zato věčného a dokonalého bytí;

- a za druhé, ta sféra "věčného bytí" je nadále pojímána jako privilegovaná, určující, nadřazená vůči tomu světu věcí vezdejších, předmětných, "konečných". Ten vezdejší svět je tedy nejen nepůvodní; ale zároveň platí jako přinejmenším nedokonalý, anebo dokonce vysloveně jako špatný, nebo přinejmenším (lidskou) špatností kontaminovaný.

Tento dualismus pak nachází své klasické vyjádření především u Platóna, s jeho pojetím "nesmrtelné duše", která svůj pravý domov nachází pouze v (posmrtném) splynutí se "světovou duší", s oním o sobě dokonalým duchovním principem.

Jak univerzální je takovéto pojetí, je možno rozpoznat z toho, že například buddhismus vypovídá prakticky to samé: "nirvána" znamená vystoupení, "vyvanutí" duše z tohoto předmětného světa, který je principiálně nedokonalý, a vysloveně méněcenný ve srovnání s věčnou duchovností. Buddhismus je v tomto ohledu ještě radikálnější nežli tradice evropská, ve které jsoucí svět přece jenom nese alespoň určitou jiskru "božskosti".

Takže závěrem: to rozpoznání, že vedle předmětného světa fyzických a fyzikálních fenoménů existuje ještě druhá, skrytá sféra bytí, která je neměnná, trvalá, transcendentální - to byl objev, který lidstvo muselo nevyhnutelně učinit. To je naprosto základní ontologická danost.

Tuto skutečnost je možno objevit buďto cestou čistě filozofické analýzy (jako dejme tomu Parmenides), anebo je možno ji vytušit intuitivně, a obléci ji do toho či onoho - lokálně podmíněného - mytologického hávu.

A tak jestliže křesťanství toto Věčné vidí v Bohu, a splynutí lidské duše s ním až "na konci věků", pro vyznavače buddhismu je možno tohoto splynutí s Věčným dosáhnout - ve vzácných případech, u výjimečně duchovně vyspělých osobností - dokonce už i za života vezdejšího.

K tomu je nutno ještě připojit, že tento dualismus měl naprosto fatální důsledky pro reálný postoj člověka k jeho světu. Přičemž ovšem vůbec nelze jednoznačně určit, jestli tyto důsledky byly více negativní, nebo více pozitivní.

Na jedné straně totiž jak řečeno ten vezdejší (a to znamená také: lidský) svět platí ve srovnání s tím božským či duchovním jako něco méně hodnotného, až přímo méněcenného. Což pak může velice snadno vést k následujícímu postoji: "Když tedy tento svět není ten pravý, pak s o něj vůbec nemusíme starat; a můžeme to všechno přenechat Bohu."

Na straně druhé se ale přece jenom uchovala (a to do jisté míry dokonce i v buddhismu) tendence a snaha tento nedokonalý svět přece jenom přibližovat tomu světu dokonalému, nakolik je to jenom možné.

Tento dualismus překonal vlastně až marxismus; který sice také postuloval svým způsobem "dokonalý svět" komunismu - nicméně tento chtěl uskutečnit právě přímo zde na zemi, a ne až v nějakých nadsvětných výšinách a zásvětných časech.

.......bych se - tváří v tvář fatálním následkům dualismu světa předmětného a světa transcendentního - zeptal.

Pane Poláčku, já se domnívám, že křesťanství není dualistické. Je ale třeba si uvědomit, že něco jiného je dualismus ve filosofii a něco jiného znamená dualismus v náboženství:
Dualismus v náboženství je víra, že svět je ovlivňován dvěma protikladnýmiprincipy (dobro-zlo, bůh-ďábel nebo jiné).
Dualismus ve filosofii je filozofický náhled předpokládající, že mysl a hmota jsou oddělitelné entity.
O dualismu dobra a zla určitě mluvit nelze. Bůh a ďábel vůbec nejsou rovnocenní partneři. Ďábel tady není navěky a může působit zlo jen když to Bůh dopustí.
A nevím, do jaké lze mluvit o dualismu ve smyslu filosofickém, čili o oddělení myšlení a bytí. Ano, jistě - křesťané věří, že duše po smrti odchází k Bohu. Ale i když na to křesťané někdy zapomínají, duše má být oddělená od svého těla jen po dobu mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. A vzhledem k tomu, že na věčnosti není rozdílu mezi vteřinou a tisícem let, může to vypadat spíš jako krátký spánek nebo jako stav blaženosti, než jako myšlení oddělené od těla.
Po vzkříšení pak dostanou křesťané zpět své (proměněné) tělo. Potom už nebude od světa a těla oddělen ani Bůh. Takže o dualismu nelze mluvit patrně ani v tomto smyslu. Leda snad o dualismu přechodném.

První část otázky není těžké zodpovědět, pane Petrasku: Marx byl samozřejmě naprostý maximalista. Jeho projekt komunismu je plně srovnatelný s křesťanským projektem "Království božího" - tedy s představou plného a v principu absolutního dosažení a dovršení principu Dobra respektive Humanity na tomto světě.

Druhá část otázky je už obtížnější: jak tento Marxův maximalismus vřadit do onoho schématu (parmenidovsko-platónského) dualismu světa transcendentálního na straně jedné, a světa materiálně-předmětného na straně druhé.

Každý - pravověrný - marxista dá automaticky odpověď: Marx byl přece naprostý materialista, jeho model světa byl založen na bezprostřední, materiální lidské praxi - to všechno přece nemá s nějakým transcendentálním duchovnem nic společného!

Jenže ve skutečnosti je celá záležitost mnohem složitější. Musíme si připomenout, že Marx s celým tím svým modelem dialektiky dějin spějících ke svému dovršení vycházel z Hegela - a ten byl samozřejmě "transcendentalista" par excellence.

Tedy přesněji: Hegel se právě snažil obě tyto sféry - tu transcendentní a tu bezprostředně-materiální - pomocí dialektické syntézy spojit v jeden jediný provázaný celek.

To byl dozajista Hegelův jedinečný myšlenkový a historický počin. Jenomže: právě na jeho případu se ukázalo, jak naprosto obtížné, téměř nemožné je něco takového dokázat. Hegel sice obě tyto roviny spojil dohromady - ale nakonec ani on nedokázal jaksi "udržet rovnováhu", a celý ten jeho model mu sklouzl k jedné straně, ve prospěch toho nemateriálního, duchovního faktoru. Takže ta jeho představa "státu rozumné ideje" nakonec fakticky skončila u nové varianty toho "Království božího", ale bez reálného materiálního základu.

Pak k tomu přišel Marx - který to celé obrátil. "Postavil z hlavy na nohy," jak s hrdostí zvěstoval. Jenže se nakonec ukázalo, že jenom na těch nohách, ale bez hlavy to také zase tak úplně nejde. Že člověk je přece jenom něčím více, nežli jenom homo faber. Který by dokonalé naplnění své existence mohl nalézt jenom v tom, že bude produkovat neustále více a více.

Takže ten Marxův model nakonec mutoval v jakousi podivnou směsici materiálna a transcendentna: tomu holému materiálnu (pospolité produkci všech) byl přidán a přibásněn transcendentálně-ideální charakter, v tom smyslu že jenom v té čistě kreativní produkční činnosti má lidská bytost nalézt svého dokonalého, konečného naplnění a dovršení.

Takže takový je současný stav: nedotažený pokus o syntézu ze strany transcendentálního idealismu, a stejně tak nedotažený pokus o syntézu z pozic materiálně-předmětného pojetí skutečnosti.

Ukazuje se tedy s naprostou jednoznačností, že jediný možný postup a pokrok vpřed jde právě a pouze přes to, tuto syntézu obou těchto sfér přece jenom uskutečnit. Dokud tento krok nebude podniknut, zůstane náš lidský svět stále roztržen na dvě poloviny, které se neustále budou svářet o prioritu.

Ale jak už bylo řečeno: takováto syntéza je extrémně obtížná; a vůbec není možno odhadnout, kdy a komu se podaří ji provést.

Ale jeden pozitivní moment tu už přece jenom je: právě na případě Hegela a Marxe se ukazuje, že všechny předcházející kroky nezbytné k tomuto kroku poslednímu už byly učiněny. A že je tedy v daném smyslu už opravdu vše připraveno, vše nazrálé právě pro tento krok poslední.

Ale jistě, paní Hájková, že křesťanství není dualistické. V tom také spočívá jeho základní nedostatek.

Totiž v tom že není dokonce a n i dualistické - natož pak aby na jeho půdě mohla být provedena ta syntéza ve výše popsaném smyslu.

Je ale opravdu nutno rozlišovat, v o jakém druhu "dualismu" právě mluvíme.

Vada křesťanství (stejně jako u Hegela) je v tom, že nakonec všechno převádí jenom na jeden jediný (duchovní, ideální) princip. V tomto smyslu je křesťanství monistické; ale v tomto smyslu v něm - stejně jako u Hegela - všechno jsoucí "ujíždí" jenom k jedné straně. Není tu tedy dosažena základní symetrie všech věcí.

Na straně druhé, pokud za základ vezmeme ten parmenidovsko-platónský dualismus "pravého světa" a "odvozeného světa" - pak je samozřejmě křesťanství naprosto dualistické.

Protože i v křesťanství samozřejmě platí, že ta jediná opravdová, věčná, absolutní skutečnost je "tam nahoře", tedy u Boha; zatímco celý ten vezdejší, předmětný svět je od toho božího momentu jenom odvozený, nemá v sobě ani svůj původ, ani svou pravdu. Křesťanství tedy celý jsoucí svět roztrhává na tyto dvě části: dokonalý boží svět na straně jedné, a "zkažený" či "hříšný" svět lidí na straně druhé.

Jistě, křesťanství obě tyto sféry chce - jednou, někdy - spojit dohromady; ale právě jenom na půdě té transcendence. Tomu světu vezdejšímu v křesťanství principiálně není povoleno právo vlastní svébytnosti; vždy zůstává odvozený a závislý od toho božího momentu.

Já jsem vlastně původně reagovala na ten předpoklad převtělování duší do náhodně zrozených dětí v budoucnosti. Paní Zemanová k tomu měla trefnou poznámku týkající se mnohonásobného přírůstku obyvatel v posledních desetiletích, které svědčí spíš proti převtělování (příliš mnoho těl x příliš málo duší).
Já jsem si nedávno přečetla, že počet veškerých zemřelých od počátku lidstva se přibližně rovná počtu aktuálně žijících. Neumím ovšem posoudit, co je na tom pravdy.

Narazil jsem v minulosti na dva odhady, kdysi na 100 miliard lidských bytostí, které kdy žily (nebo žijí), později na 80 miliard.

https://www.prb.org/howmanypeoplehaveeverlivedonearth/

Těch 80 miliard lidských duší, které by z minulosti mohly být k dispozici, jakoby nabourává mou námitku týkající se jejich nedostatku. Duše je trvanlivá a může si počkat.
Jenže ten počet může být vzhledem k neustálé recyklaci ošidný.
No nic, zase se nevážně pletu do vážných věcí. Už končím.

Taky se dá uvažovat o tom, že lidská duše není nesmrtelná. V Bibli o tom jsou zmínky (např. "duše, která hřeší, zemře").

že touto vírou zapojí lidské sobectví do péče o budoucnost světa.

Je otázkou, zda dodržování určitých mravních principů v soužití s druhými, i s těmi budoucími druhými (obecně tedy láska k bližním i k těm budoucím bližním) může být motivováno (motivována) strachem, například strachem z věčného zatracení (strachem z pekla), nebo strachem z vymření druhu (čímž už nebude nikdo "v koho by se bylo možno komfortně převtělit"). Myslím, že láska strachem být motivována nemůže.

-----------------------------------

Tak nějak od osvícenství člověk začal v ě ř i t v to, že jeho vlastní podstatou je racionalita, že on sám je spíše racionální než náboženský živočich a tedy na místo Boha dosadil svůj lidský rozum. Místo "hledání Boží vůle" se tedy hledalo to, "co je racionální", cílem pro některé už nebyl "život v Kristu" (v Bohu), ale "život v rozumu".

Vlivem racionalismu tedy došlo ke kolektivní nevědomé záměně prostředku za cíl, neboť racionální jednání (a uvažování) je jistě prostředkem k dosažení čehokoliv, ale nemůže být samo o sobě cílem. Touto nevědomou záměnou prostředku za cíl došlo k vytvoření jiného nevědomého cíle, jemuž racionalita jen sloužila - tímto nevědomým cílem se stal konzum. Lidé totiž vlastně nevědí, proč pořád chtějí mít něco nového (ať už nějakou věc, nebo nějaký zážitek), je to ale prostě často jejich smyslem života a jak vlastně k tomuto životnímu cíli přišli je trochu záhadou.

Rozum tedy nakonec nevedl k osvobození člověka, ale k jeho zotročení konzumem.

Je to nejspíše dobrý důvod k přehodnocení možností rozumu. Racionalita nemůže být sama o sobě cílem, je jen jedním z prostředků k nalézání smyslu existence.

Takže, pane Nusharte, kdyby lidé neuvěřili v rozum, nikdy by nepropadli konzumu.

To je ovšem skutečně krajně originální výklad.