Těžko se odhaduje, které ze svých předvolebních prohlášení a slibů bude Donald Trump po svém zvolení brát vážně a které byly pouze nástrojem ve volební kampani. Skoro každý den přináší rozloučení s některými kontroverzními výroky: prohlášení (z prosince 2015) o tom, že zakáže vstup na území Spojených států všem muslimům, zmizelo ještě před volbami, po setkání s končícím prezidentem Obamou Trump změnil názor na systém zdravotního pojištění, takzvané Obamacare, jehož úplné zrušení během kampaně přisliboval. 

Nebude se konat stažení amerických vojáků z Jižní Koreje, o němž Trump rovněž mluvil během předvolebního boje. Plot na hranici s Mexikem také zřejmě nebudou ze svého stavět Mexičané, jak rovněž zaznělo v kampani. A tak by se dalo pokračovat. Teprve nejbližší měsíce ukážou, které z obav spojených s Trumpovým volebním vítězstvím se naplní, a které se naopak ukážou jakou pouhá předvolební rétorika.

Milujeme globální oteplování

Kde se ale dá s velkou pravděpodobností očekávat razantní změna, je ekologická politika a zejména vztah ke klimatické změně. Donald Trump v květnu během kampaně slíbil, že USA za jeho vlády odstoupí od pařížské dohody o klimatu a také přestanou platit na programy OSN týkající se globálního oteplování. Po Trumpově zvolení se už ozval francouzský prezident Hollande s tím, že nový americký prezident musí dohodu uzavřenou sto devadesáti zeměmi respektovat. 

V kampani Trump spolupracoval s lobbisty a organizacemi popírajícími globální oteplování, dostal významné částky například od jedné z největších amerických korporací, společnosti Koch Industries, podnikající mimo jiné v ropném průmyslu. Lobbistů pohybujících se kolem právě zvoleného prezidenta je ale mnoho.

Jedno jméno si zaslouží zvláštní pozornost, pokud jde o agendu životního prostředí. Do čela agentury odpovídající zhruba federálnímu ministerstvu životního prostředí (EPA) se Donald Trump podle všeho chystá jmenovat předního klimatického skeptika Myrona Ebella. Ebell, který se v libertariánském think tanku Competitive Enterprise Institute (CEI) zaměřuje na globální oteplování, respektive boj proti „alarmismu“ v této otázce, se domnívá, že se sice planeta „trošičku“ otepluje, ale to rozhodně není důvod ke znepokojení. 

A Trumpův pravděpodobný favorit pro životní prostředí zachází ještě dál. V roce 2006 Ebell v článku příznačně nazvaném Love Global Warming zároveň zesměšňoval varování „alarmistů“ (jmenovitě někdejšího viceprezidenta Ala Gorea) a vychvaloval pozitivní efekty oteplování: příznivější klima v severních oblastech, méně zimních bouří. Nijak nepřekvapí, že Ebellův institut CEI přijímá nemalé částky od společnosti ExxonMobil a dalších korporací spojených převážně s ropným a uhelným průmyslem.

↗

V kampani Trump spolupracoval s lobbisty a organizacemi popírajícími globální oteplování. Foto wd.com

Pokud se předvolební výroky Donalda Trumpa naplní, Ebella (či někoho jiného) v čele ministerstva životního prostředí nečeká nic jiného než jeho výrazný útlum či dokonce faktická likvidace. Trump hodlá drasticky seškrtat rozpočet, vlastně úřad zlikvidovat a z jeho agendy ponechat jen malé zbytky. Je to logické, z pohledu průmyslu fosilních paliv, na který se Trumpova administrativa bude orientovat, je to vlastně nepřítel.

Další vlivnou pozici se Trump zřejmě chystá svěřit Sarah Palinové, někdejší aljašské guvernérce a známé postavě hnutí Tea Party. Ta má mít na starosti Department of the Interior, úřad odpovědný za většinu přírodních území a zdrojů Spojených států (spravuje „federální“ půdu vlastněnou státem). Palinová se proslavila skandováním „Drill, Baby, Drill“ (Jen vrtej, baby!) v prezidentské kampani v roce 2008 a je nadšenou příznivkyní neomezeného využívání fosilních paliv. 

Republikán proti globálnímu oteplování

Nejde ale zdaleka jen o osobu nově zvoleného prezidenta, větší problém než sám Trump (ostatně známý elasticitou svých názorů a postojů) představuje republikánská strana, za niž — třebaže jen s její vlažnou podporou — kandidoval. S mírnou nadsázkou se dá říci, že v řadách amerických republikánů se jiný pohled na globální oteplování než jeho popírání netoleruje.

Jak obtížné je zastávat mezi republikány v této otázce jiný názor, ukazuje příklad Boba Inglise, někdejšího kongresmana ve státě Jižní Karolína. Když ho jeho dospívající děti přesvědčily k tomu, aby se začal více zajímat o otázku globální změny klimatu, měl za sebou právník a přesvědčený presbyteriánský křesťan již celkem dvanáct let ve Sněmovně reprezentantů. Začal se o problém zajímat skutečně do hloubky, neváhal vydat se (dokonce dvakrát) do Antarktidy a mluvil tam s vědci.

Záhy se stal stoupencem uhlíkové daně, argumentoval pro její prospěšnost pro životní prostředí i pro byznys, inspiraci hledal v Kanadě. V roce 2009 obhajoval uhlíkovou daň na půdě Kongresu. Hned v následujícím roce 2010 ale dosud oblíbený politik drtivě prohrál v primárkách ve svém volebním obvodě v Jižní Karolíně. V době nástupu hnutí Tea Party se v republikánské straně přestalo tolerovat zastávání odlišných názorů, a Inglis si dovolil mít jiný názor nejen ve věci globálního oteplování.

Po odchodu z poslaneckých řad se Bob Inglis věnuje otázce klimatické změny a boje proti ní naplno, v roce 2011 založil think-tank Energy and Enterprise Institute při George Mason University ve Virginii, v rámci něhož prosazuje boj proti globálnímu oteplování na základě konzervativních politických principů: svobody podnikání a omezeného zasahování ze strany státu.

Je také v čele platformy republicEn, která sdružuje téměř patnáct set „konzervativců, libertariánů a pragmatiků různého politického zaměření“, spojených přesvědčením o vážnosti klimatické hrozby a potřebě hledat pro ni „řešení na základě svobodného podnikání namísto neefektivních dotací a regulací“. I tato krátká citace z programu ukazuje, jaký problém představuje spojit republikánské idové základy a starost o důsledky klimatické změny. Vždyť uhlíková daň, kterou Bob Inglis prosazuje, je nepochybně také regulací zvenčí, omezující volné tržní vztahy.

↗

Republikán Inglis se začal o změny klimatu zajímat na popud vlastních dětí. Později prosazoval i uhlíkovou daň. Foto sierraclub.org

V letošním roce se Inglis spolu se třiceti dalšími bývalými republikánskými zákonodárci vyslovil proti kandidatuře Donalda Trumpa, deklaroval, že by ho v žádném případě nemohl volit. Je velice pravděpodobné, že lidé s podobnými názory nejen na globální oteplování budou v rámci republikánské strany vytěsňováni na okraj i v budoucnosti, a to bez ohledu na to, že se snaží hledat řešení co nejvíce v souladu s ideovým vymezením republikánské politiky.

Klimatická změna — starost elit?

Vyslovovat se skepticky ke globálnímu oteplování, kritizovat nebo dokonce zesměšňovat boj proti klimatické změně a jeho zastánce je vděčné. Je příjemné poslouchat, že žádná katastrofa nehrozí, že není třeba nic měnit, nebo dokonce že oteplování přináší mnohé výhody. Neméně příjemné je slyšet, že i člověk, který se ve složité problematice nevyzná, jí nakonec rozumí lépe než přední světoví klimatičtí odborníci. To už dokáže zvednout sebevědomí.

Je dobře, že se tématu globálního oteplování s vervou chopili známí a vlivní lidé jako Al Gore nebo nedávno Leonardo di Caprio. Je to potřebné. Přesto je tu jistá pochybnost, zda se globální oteplování a klimatické změny tím více nestávají věcí elit (ať již politiky či showbyznysu). Tedy něčím, proti čemu také mířila trumpovská volební vzpoura.

Každý člověk na Zemi by v ideálním případě měl vnímat probíhající vymírání Velkého bariérového útesu, zaplavování ostrovních států jako Maledivy či Kiribati vodami oceánu, vysychání Blízkého východu a rozšiřování pouští, rychlé vyčerpávání podzemních zdrojů vody (například právě ve Spojených státech) a mnohé další neblahé dění jako něco, co se ho nějak přímo dotýká. Ale tak tomu není.

Když slavný britský přírodovědný dokumentarista David Attenborough natočil v roce 2006 po dlouhé době vlastní nejistoty v této otázce snímek Pravda o globálním oteplování, ve kterém své dosavadní pochybnosti odhodil a podal velmi jasný a alarmující obraz stavu věcí, získal tento jeho film na rozdíl od téměř všech ostatních i mnoho negativních hodnocení. „Attenboroughovy filmy miluju, ale tohle je propaganda!“

Ve Spojených státech amerických musí být získávání politických bodů za popírání klimatické zmeny ještě jednodušší než mnohde jinde. Petice více než třiceti tisíc (z toho 9029 s titulem PhD.) amerických vědců různých oborů sepsaná na protest proti Kjótskému protokolu například tvrdí, že žádné katastrofické oteplování způsobené lidmi produkovanými emisemi kysličníku uhličitého, metanu a dalších skleníkových plynů se nekoná, a nejen to, zvýšená produkce oxidu uhličitého má na základě mnoha vědeckých dokazů prospěšný vliv na životní prostředí.

V zemi, kde je čtvrtina obyvatel přesvědčena, že se Slunce otáčí kolem Země, je možné téměř všechno. Marginalizovat lidi znepokojené klimatickou změnou a odhodlané proti ní něco dělat, uzavřít je v očích velkých skupin obyvatel do role elit odtržených od skutečného života a řešících jen vzdálené, nepodstatné (a ještě ke všemu neexistující) problémy je tím nejsnadnějším ze všeho.

Globální klimatická změna ale přitom je problémem, který se týká úplně každého. Převedeno do politické roviny, každá strana a názorová skupina by měla mít vlastní přístup, jak tento naprosto univerzální problém řešit. Není a nemůže to být pouze téma pro levici (liberály, zelené), musí mít i své zastánce mezi konzervativci či libertariány. Proto je tak důležité, aby lidé jako Bob Inglis byli ve svém úsilí překládat téma klimatické hrozby do jazyka a myšlení republikánské strany úspěšní. Byť proti mocným silám lobby fosilního průmyslu to budou mít velice těžké.

A pokud jde o Donalda Trumpa, lze si snad jen přát, aby se opakovalo to, co nastalo po jeho předávacím rozhovoru s Barackem Obamou v Bílém domě. Někdo zasvěcený by si s ním měl o otázkách klimatické změny popovídat. Další nečekaný obrat vzhledem k předvolební rétorice by byl možná na spadnutí...