Po dvou stech tisících letech života lidí na čtyři a půl miliardy let staré Zemi jsme dospěli do zcela nové dějinné situace: do antropocénu. Proměna geologické epochy k nám přišla s matoucí rychlostí — je to onen druh zásadního dějinného zvratu, jakému obvykle trvá dvě, tři, nebo i čtyři generace, než lidem opravdu dojde.

Elita naší vědy se nás naléhavě snaží varovat, že kráčíme vstříc pohromě, že životodárné systémy naší Země jsou systematicky ničeny způsobem, který ohrožuje naše přežití. Tváří v tvář této skutečnosti se nicméně dál chováme tak, jako by se nic nedělo.

Většina veřejnosti tato varování buď ignoruje, nebo je odbývá, podstatná část intelektuálů si libuje v útěšných spekulacích a některé velmi hlučné hlasy dokonce vykřikují, že se vlastně nic neděje a že vědci nám lžou. Fakta přitom mluví jasně: lidé se stali tak mocnými, že pro sebe stvořili svou vlastní geologickou epochu. Definuje se tím, že přetváření globálního prostředí lidstvem nabralo již takové rychlosti a intenzity, že co do svého vlivu na fungování zemských systémů úspěšně konkuruje i těm nejvýznamnějším silám přírody.

Dosáhli jsme takové moci, že dokážeme změnit směr vývoje celé planety, a přitom se zdá, že neumíme vládnout sami sobě. Je to bizarní situace, zcela neslučitelná s veškerými moderními představami o tom, co jsou lidé zač. Některým se proto zdá absurdní sama myšlenka, že by se lidstvo mohlo vymanit z mezí dějin a jako geologická síla se zapsat v hlubokém čase. Vždyť lidé jsou nepatrní, tvrdí, jak by mohli měnit klima, nebo snad dokonce geologické vrstvy? Jiní zase odkazují evoluci do říše posvátného. Jak by mohli lidé měnit podobu Stvoření? Vždyť to je rouhání, říkají.

Mnozí intelektuálové na poli společenských věd a humanitních studií odmítají připustit, že by zjištění přírodních vědců mohla jejich chápání světa jakýmkoli způsobem ovlivnit. Jejich svět totiž sestává výhradně z lidí a jejich vztahů k jiným lidem. Příroda není nic víc než pasivní a nehybný podklad, na nějž si můžeme malovat své teorie, jak se nám zamane.

Těžko se divit, že se sociální badatelé věnují výhradně lidem, vždyť i my ostatní jsme dokonale ponořeni v mediálních reprezentacích reality, které nás nutí ekologickou krizi vnímat jako spektákl, jež se odehrává kdesi mimo bublinu naší bezprostřední existence.