Vloni uzavřená Pařížská dohoda o ochraně klimatu a snížení emisí skleníkových plynů vstoupila v platnost. Stalo se tak v pátek 4. listopadu, měsíc poté, co byla v souladu se svým textem ratifikována dostatečným počtem zemí — konkrétně alespoň 55 státy světa, které produkují dohromady alespoň 55 procent světového úhrnu uhlíkatých emisí.

Dohoda by měla v roce 2020 nahradit zastaralý Kjótský protokol, jenž zavazuje k redukci emisí pouze bohatší země a byl po celou dobu své existence provázen řadou těžkostí — odmítaly se jím přechodně řídit například Kanada nebo Rusko, v USA zase nebyl nikdy ratifikován.

Dohodou z Paříže se naopak slíbily řídit všechny státy, které se hlásí k nezávazné Rámcové úmluvě OSN o změnách klimatu, tedy většina zemí světa. Proklamovaným cílem signatářů je přitom snížit emise skleníkových plynů tak, aby se vzrůst globálních teplot oproti předindustriálnímu období zastavil nejlépe na hranici 1,5 stupně Celsia a určitě zůstal pod dvěma stupni.

„Zohledníme-li délku klimatických vyjednávání a počet summitů, jež skončily za poslední léta bez úspěchu, není nadsázkou mluvit o Pařížské dohodě jako o přelomové. Rozhodně však není samospásná (...) a má i řadu problematických aspektů,“ hlásil do pátečního vysílání BBC David Shukman, redaktor rubriky Věda stanice.

Nedostatky dohody

V textech poukazujících na slabiny dohody se objevuje nejčastěji námitka, že závazky, jež dokument obsahuje, nestačí samy o sobě k naplnění deklarovaných cíclů. Ohlášené příspěvky jednotlivých států k snižování emisí, které nejsou závazné a státy si je stanovují a kontrolují samy, totiž nesnižují emise dostatečně rychle.

Klimatologové varují, že když se deklarované závazky sečtou, dosáhne globální oteplení na konci století hranice přibližně tři až čtyři stupně Celsia. To by dle jejich hodnocení vedlo s velkou pravděpodobností k samovolnému urychlení oteplení a katastrofickému zhroucení celého klimatického systému.

Problému mezery mezi emisními cíli států a cíli nutnými pro zachování teplot pod bezpečnou hranicí se věnuje i nejnovější studie Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). Podle ní směřuje svět v současnosti ke stavu, kdy se emise v roce 2030 vyšplnají na 54 až 56 gigatun ekvivalentu CO2 ročně. Reálná naděje na na nepřekročení hranice oteplení o dva stupně Celsia přitom předpokládá nevypouštět více než 42 gigatun.

Studie UNEP navíc upozorňuje, že šance udržet oteplení pod 1,5 stupněm Celsia může být zmařena ještě dříve, než nabude Pařížská dohoda plné účinnosti — reálně totiž hrozí, že již v roce 2019 bude vypuštěn dostatek skleníkových plynů k překonání hranice.

Chce-li tedy svět zabránit oteplení většímu než 1,5 stupně, musí docílit změny trendu do tří let. Projednat první přehodnocení svých příspěvků se přitom zavázaly státy v Paříži až k roku 2023.

Zástupci ekologických organizací, ale i další pozorovatelé, proto hodnotí dosud projevenou ochotu ke snížení emisí především jako symbolickou a snaží se státy tlačit k ambicióznějšímu postupu.

„Pařížská dohoda může v boji se změnami klimatu znamenat bod obratu jedině tehdy, pokud dokáže udržet fosilní paliva pod zemí a urychlit přechod na obnovitelné zdroje energie. Rozvoj nových fosilních projektů se musí zastavit ihned,“ uvádí k tématu programová ředitelka mezinárodní klimatické organizace 350.org Payal Parekhová.

„Po celém světě se šíří hnutí odporu proti fosilním palivům a nutí instituce i vlády aby se od nich odpoutaly. Hodláme pokračovat v budování lidového klimatického hnutí, vymanit politiku ze sevření fosilního průmyslu a vzít svou budoucnost do vlastních rukou,“ dodává Parekhová.

Faktor USA, faktor Čína