Vloni uzavřená Pařížská dohoda o ochraně klimatu a snížení emisí skleníkových plynů vstoupila v platnost. Stalo se tak v pátek 4. listopadu, měsíc poté, co byla v souladu se svým textem ratifikována dostatečným počtem zemí — konkrétně alespoň 55 státy světa, které produkují dohromady alespoň 55 procent světového úhrnu uhlíkatých emisí.

Dohoda by měla v roce 2020 nahradit zastaralý Kjótský protokol, jenž zavazuje k redukci emisí pouze bohatší země a byl po celou dobu své existence provázen řadou těžkostí — odmítaly se jím přechodně řídit například Kanada nebo Rusko, v USA zase nebyl nikdy ratifikován.

Dohodou z Paříže se naopak slíbily řídit všechny státy, které se hlásí k nezávazné Rámcové úmluvě OSN o změnách klimatu, tedy většina zemí světa. Proklamovaným cílem signatářů je přitom snížit emise skleníkových plynů tak, aby se vzrůst globálních teplot oproti předindustriálnímu období zastavil nejlépe na hranici 1,5 stupně Celsia a určitě zůstal pod dvěma stupni.

„Zohledníme-li délku klimatických vyjednávání a počet summitů, jež skončily za poslední léta bez úspěchu, není nadsázkou mluvit o Pařížské dohodě jako o přelomové. Rozhodně však není samospásná (...) a má i řadu problematických aspektů,“ hlásil do pátečního vysílání BBC David Shukman, redaktor rubriky Věda stanice.

Nedostatky dohody

V textech poukazujících na slabiny dohody se objevuje nejčastěji námitka, že závazky, jež dokument obsahuje, nestačí samy o sobě k naplnění deklarovaných cíclů. Ohlášené příspěvky jednotlivých států k snižování emisí, které nejsou závazné a státy si je stanovují a kontrolují samy, totiž nesnižují emise dostatečně rychle.