Mezi bezpočtem reakcí na zvolení Donalda Trumpa se na internetu začaly objevovat také obavy náboženských a sexuálních minorit z veřejného projevování své víry nebo lásky. Internetem proběhla zpráva, ve které matka své dceři doporučuje, aby se už nadále nelíbala se svojí přítelkyní na veřejnosti, jelikož by to po zvolení Trumpa už nemuselo být bezpečné.

Bloggerka píšící komentáře pod pseudonymem „Thought of Angry Hijabi“ napsala komentář, který ve kterém vyjadřuje mimo jiné také podobnou obavu:

„Včera jsem nemohla přestat přemýšlet nad tím, že je pro mě nyní nebezpečné nosit hidžáb. Žiji v červeném státě (státě s převahou voličů republikánské strany, pozn. autorky) a viděla jsem, jak bigotní jsou zdejší lidé. Bojím se o své bezpečí. Ale, upřímně… černoši nezmění barvu své kůže, lidé s homosexuální orientací ji nezmění na heterosexuální a ženy nezmění svůj gender jenom kvůli tomu, že se Trump stal prezidentem. Nechci se vzdát zásadní části své identity pro své bezpečí. Nenechám strach, aby mě ovládl a změnil to, kým jsem.“

Podobné strachy lidí příslušících k minoritě jsou pochopitelné například vzhledem k útokům na cizince, které následovaly po Brexitu. Cílem většiny těchto útoků byli polští občané žijící na území Spojeného království. Krátce po referendu byl také ubit jeden muž české národnosti, Ministerstvo zahraničí ČR však vydalo prohlášení, že tento útok nebyl politicky motivovaný a s Brexitem nesouvisel.

Vítězství kampaně provázané s xenofobií a rasismem může velmi snadno vést k posílení těchto názorů ve společnosti, k jejich legitimizaci. Masy jako by se otevřeně vracely k názorům, které byly vládnoucím establišmentem formálně odmítány, ale nikdy skutečně nevymýceny. Společnost se nikdy nestala rovnou. Menšiny byly mnohokrát příliš jednoduše a vágně definovány a jejich ochrana často probíhala jako vnější divadlo, které neřešilo pokračující rozevírání sociálních nůžek. Boj za rovnost probíhal příliš povrchně, následuje ho ještě povrchnější běsnění.

Mnohé faktory vstupující do hry nejsou osudově dané, o mnoha z nich rozhodujeme my sami, jsou otázkou naší identifikace. Muslimská bloggerka může přestat nosit hidžáb. Politici mohou dál pět ódy proti migrantům a zapomínat na své prarodiče narozené na druhé straně světa nebo minimálně za hřebeny Beskyd. Bisexuálové, kterých je podle nejnovějších studií až polovina populace si mohou najít partnera opačného pohlaví a nikdy se k příslušnosti k LGBT+ komunitě nepřihlásit nebo dokonce jednat homofobně.

Svoji rozdílnost bychom neměli skrývat, ale naopak ji zjevovat. Vyprávět příběhy svých životů, rozříkavat životní zážitky, včetně všech překážek a omezení. Jen tak můžeme mírnit strach našich spoluobčanů z neznámého. Nejde jen o zběžné informace, oficiální zástupce, aktivisty nesoucí transparenty… možná nás nejprve za naše „hidžáby“ budou nenávidět, ale musí se nás naučit milovat jako nenahraditelné součásti společnosti, jejichž životy mají hodnotu a cenu.

Ve světě čísel, titulků a hesel musíme dovolit všem lidem ponořit se tak hluboko do individuálních příběhů, aby cítili jejich zrychlený tep, strach, úzkosti, zbytečné utrpení jednotlivců mající kořen pouze v jejich originalitě.

↗

Svoji rozdílnost bychom neměli skrývat, ale naopak ji zjevovat. Vyprávět příběhy svých životů, rozříkavat životní zážitky, včetně všech překážek a omezení.. Foto Spencer Platt

Do sebe zahleděný bílý sen Západu

Česká pobočka Amnesty International organizuje projekt takzvané Živé knihovny. Tento koncept pochází původem z Dánska a vznikal jako reakce na pokus o vraždu. V rámci živé knihovny se čtenáři setkávají se skutečnými lidmi, kterých mají možnost se zeptat na jejich životní zkušenosti: s vážnou nemocí, s menšinovou sexuální orientací, s životem bez pevného přístřeší nebo s osudem narozených v jiné části světa.

Živé knihy působící v rámci tohoto projektu jsou často lidé s pohnutým osudem. Ve skutečnosti, ale každý z nás může druhým umožnit, aby četli jeho příběh. Aby nahlédli jeho originální cestu neprobádanou krajinou. Zastavit nás může jen strnulé přesvědčení, že všechny naše stránky jsou zářivě bílé.

Ještě více ale potřebujeme systém, který přestane naši snahu o solidaritu obracet proti nám samotným. Zásadní otázky po rovnosti se musí přestat neustále odvozovat pouze od individuálních identit. I hnutí s důrazem na osvobození a větší práva se musí naučit mezi sebou spolupracovat a nevnímat se jako konkurenty nebo navzájem oddělené jevy.

Procesy v Americe podobně jako na území České republiky ukazují, že máme jen tolik práv, o kolik si umíme říct. Že není žádná němá automatická spravedlnost dějin. Vývoj událostí nás usvědčuje z toho, že jsme usnuli na vavřínech a nechali si zdát sen o spravedlnosti a osvícenosti společnosti, ve které žijeme. Naše nedůslednost v aplikaci našich vznešených ideálů do běžného života vyústila v to, že je většina občanů dnes přesvědčena o tom, že by bylo lépe se vrátit ke starým pravidlům džungle.

Zradil nás náš akademismus, zradilo nás naše umění, zradily nás naše chabé, neupřímné pokusy o demokracii, zradil nás náš vlastní obraz v hladině, na který jsme moc dlouho zasněně hleděli. Z tohoto do sebe zahleděného západního, bílého snu nyní povstávají démoni šermující s atributy naší moci a překračující za jásání a tleskání davu všechny hranice, které jsme předtím narýsovali křídou a tesali do kamene.

Čeká nás cesta z oslnivého světla našich ideálů zpět do jeskyně. Musíme tuto cestu podstoupit bez odkladů a důsledně. Naše odlišnosti a rány přestávají být něčím, co bychom měli skrývat. Musí se stát naším novým zrcadlem, portálem, nově objevenou citlivostí.