Nemyslím si však, že je to konec filosofie, naopak vyvstává potřeba nové kritické demokratické filosofie.

Existuje jediný způsob jak v této situaci zachránit demokracii, a tím je postavit referendum i volby mimo zákon. (Pro filozofy a levicové intelektuály dodávám, že je to vtip.)

Já mám už delší dobu pocit, že ti "filozofové a levicoví intelektuálové" si jako v té básni Bertolda Brechta myslí, že je potřeba vyměnit lid. Poučný je v tomto smyslu třeba tenhle článek: http://www.advojka.cz/archiv/2016/18/levice-proti-lidu

Je to opravdu pozoruhodné, pane Nusharte, ale opravdu se stává naprosto nezřídka, že nejlépe dokážete pravdu trefit tam, kde se pokoušíte o domnělý vtip.

R. Bartošek se snaží ten děsivý fakt že byl naprosto demokratickým způsobem naprosto demokratickou většinou amerických voličů do čela stále ještě vedoucí demokracie tohoto světa zvolen a instalován primitiv, demagog, hulvát, sexista, šovinista, xenofob (abychom vyjmenovali jenom několik z Trumpových nejvýraznějších charakteristik) - tak tedy R. Bartošek se tento d e s a s t e r d e m o k r a c i e snaží učinit stravitelnějším a pochopitelnějším poukazem na široké vrstvy americké populace trpící následky neoliberalismu. A že tedy z ryze levicového hlediska je tento akt vzdoru zchudlého proletariátu vlastně legitimní, nebo přinejmenším pochopitelný.

Dozajista - to všechno je svým způsobem pravda. Ten zchudlý americký proletariát tady skutečně je, a - krajně oprávněná - averze vůči washingtonskému establishmentu (včetně H. Clintonové) také.

Nicméně: to všechno nic nemění na zcela základním faktu, že tento americký "trpící proletariát" do čela svého státu bez sebemenších mravních zábran vyzvedl naprosto deformovanou, deviantní politickou figuru.

A připomeňme si: americký "lid" se takovým způsobem naprosto nezachoval poprvé. Svého času jsme museli v úřadě amerického prezidenta po celá dvě volební období strpět a strávit Ronalda Reagana - tohoto primitivního komunistobijce, zcela bezduchého demagoga, jehož intelektuální horizont v nejmenším nepřesahoval onen "americký way of life", tedy bezbřehý konzum. A kdyby - naštěstí - včas nebyl přijat zákon o omezení vlády amerických prezidentů na dvě volební období, američtí voliči by Reagana do jeho funkce bez jakýchkoli pochyb zvolili ještě i potřetí. Že by byl tak dobrým a schopným prezidentem? - On byl v prvé řadě tím slavným "velkým komunikátorem": to jest skutečně bohem nadaným demagogem, který dobře věděl že jeho lid má nakonec stejně tak omezený duchovní horizont jako on sám, a tedy věděl jak k tomuto lidu promlouvat, jak získat jeho sympatie a obdiv.

A tak i v případě současném: nedělejme si žádné iluze o tom, že Donald Trump byl zvolen v prvé řadě jako reprezentant utlačovaného amerického proletariátu, který při hájení svých legitimních zájmů dokázal odhlédnout i od určitých "obzvláštností" Trumpovy povahy.

Donad Trump byl zvolen nikoli p ř e s t o že je demagog a hrubec a šovinista a nadsamec. Nýbrž právě p r o t o. Americký volební lid chtěl mít svého Velkého Vůdce, který ho nebude zatěžovat nějakými složitými úvahami o stavu světa, o stavu planety, o její budoucnosti - nýbrž vždy bude spolehlivě hledět jenom na jediné: America first.

A tak - abychom se vrátili k úvodní myšlence - nedělejme si iluzi že tento výsledek amerických voleb by byl pouze nějakou "nehodou demokracie". Přesně naopak: je to naprosto logickým výsledkem a vyústěním současného pojetí demokracie, kdy nerozhoduje ani rozum ani mravnost ani jakékoli jiné vyšší hodnoty, nýbrž prostě a jednoduše - nálada a emoce davu. A podle toho to pak také dopadá.

Bylo by celkem dobré, kdyby se věci měly tak, jak o nich (pěkně!) píše Radovan Bartošek.
Myslím si však, že situace, v níž se (demokratický) svět nachází, rozhodně z pohledu levice nyní takhle jednoduchá řešení nemá. Nedomnívám se, že "brexit" zvítězil právě a téměř jen proto, že byl proti němu premiér Cameron. Soudím, že hlasování o této eventualitě bylo hazardem a bylo by jím vždy. Vždyť nevíme, zda vůbec v minulosti byla doba, kdy by Britové hlasovali (jasně) pro setrvání v EU a nedali se (minimálně) na "skotskou cestu" čekání na to, až se referendum povede. V případě D. Trumpa nelze hovořit o jednom jediném motivu jeho voličů - o touze po změně. Je evidentní, že většina z nich si nepřála pokračování (prohlubování) Obamových reforem, nýbrž spíše návrat USA před jeho nástup do funkce. Nebylo přece málo Američanů, co nemohli přijít Obamovi na jméno a šířili demagogii - později živnou půdu pro vzestup D. Trumpa.

Kdo to je?

prezidentské volby vyhraje konkrétní osoba, ne abstraktní idea "prezidenta práce".

Stejně tak parlamentní volby vyhraje konkrétní strana, tedy skoro jistě ANO.

Samozřejmě existuje nejen třetí možnost než volba mezi "prezidentem či prezidentkou" práce Středulou a Zemanem, ale i možnost čtvrtá. Prezidentem se může stát někdo na způsob ne amerického Sanderse, ale slovenského Kisky nebo někdo, za koho se postaví Babiš, třeba Stropnický.

Kdyby nevyhrál Trump teď a prezidentkou by se stala Clintonová, vyhrál by pravděpodobně v příštích prezidentských volbách někdo ještě daleko horší než Trump.

Tam tyhle problémy neřeší a ani lid měnit nepotřebují. (Máme se od nich opět co učit :-)

vzpomínám, jak po jeho zvolení prezidentem USA nám na následující hodině občanské nauky učitel s vážnou tváří sdělil: "Milé děti, v Americe se stal prezidentem válečný jestřáb. Bude třetí světová válka!"

Váš učitel si to v té době zřejmě neuvědomoval, ale měl téměř pravdu: https://en.wikipedia.org/wiki/Able_Archer_83

"děti Putin si dnes uvědomil, že se mu po prvé podařilo zvítězit ve svobodných volbách"
Situace je značně komplikovanější...bych dodal.

Pane Petrasku, tak tento bonmot je skutečně neobyčejně výstižný.
;-)

Na straně druhé, celá věc je opravdu o něco komplikovanější. Neboť skutečně d e m o k r a t i c k é volby nevyhrál ani Putin, ale ani Trump.

Trump se mohl stát f a k t i c k ý m vítězem jenom a jedině proto, že americké volby jsou alespoň podle obecného chápání velmi nedemokratické.

Holým faktem je: Clintonová získala celkově o 200 000 volebních hlasů více(!!!) nežli Donald Trump. Jenomže díky "specifikům" amerického volebního systému toto její vítězství neplatí, její většina propadla, a oficiální vítězem se stal Trump.

-------------------------------------------

A k tomu je ještě nutno připočíst další svérázné aspekty amerického volebního práva.

Například: je známou věcí že demokraté mají daleko vyšší podporu u černošské části populace. A je také faktem, že z této černošské populace má nadměrně vysoký podíl zkušenost s pobytem ve vězení.

A - kdo byl ve vězení (i kdyby třeba jen za krádež slepice), ten automaticky ztrácí svá občanská práva, a tedy nemůže volit!! (A někdy bývá fakticky nemožné, tato občanská práva opět obdržet zpět.)

Takže, tímto způsobem je apriori eliminováno velké množství volebních hlasů pro kandidáta/kandidátku demokratů.

Vůbec: ze všech registrovaných voličů je celých 70 procent bílé pleti - což je vysoce nadproporcionální podíl vzhledem k podílu této skupiny na celkové populaci Spojených států. A je známo, že Trumpovým voličem byl v prvé řadě (sociálně frustrovaný) bílý muž.

Takže, i takovýmto způsobem je možno dobrat se vítězství v prezidentských volbách v USA, v této vedoucí demokracii světa...

A ještě jeden aspekt voleb je nutno projednat. Jestliže se totiž (a to i právě v daném textu) projevují tendence projevit určité porozumění pro voličské vrstvy postižené důsledky kapitalismu respektive neoliberalismu, že tedy se jednalo o svým způsobem oprávněnou protestní volbu - pak je nutno připomenout, že takový druh argumentace velice nápadně připomíná ten způsob, jakým se mnozí Němci snaží vyvinit z toho, že svého času dávali svůj hlas Hitlerovi.

Neboť, čistě modelově se jednalo opravdu o velice podobnou situaci: v Německu byla bída, armády nezaměstnaných - a Hitler sliboval vytvoření pracovních míst, a sliboval zatočit s celým politickým establišmentem! Tedy přesně to samé, co tvořilo jádro Trumpovy volební rétoriky. A tak němečtí sociálně frustrovaní voliči dávali své hlasy hromadně Hitlerovi, aniž by si z toho nějakým způsobem dělali hlavu. A nutno říci - Hitler je skutečně nezklamal, ta pracovní místa vytvořil, a s celým tím politickým establišmentem opravdu zatočil, velice důkladně.

Ještě jednou: ano, bez jakýchkoli pochyb jsou v USA velké skupiny lidí, kteří jsou tak či onak silně potrefeni sociálními deformacemi kapitalismu. Jenže: oni se neobracejí proti nespravedlivému systému jako takovému - oni jenom chtějí aby se zrovna a právě j i m, jim osobně vedlo dobře. A všechno ostatní jim je naprosto lhostejné. I kdyby jim k tomu jejich vlastnímu štěstíčku měl dopomoci nový Hitler, oni ho stejně budou volit.

Zcela symptomatická v tomto ohledu byla jedna scéna z televizní reportáže, kdy v předvečer voleb američtí horníci se zcela pevným přesvědčením a bez sebemenšího náznaku jakýchkoli pochyb hrdě prohlašují: "Volím Trumpa!" A proč? - Jednoduše: Clintonová se zasazuje o šetrnější vztah k životnímu prostředí, což by mohlo ovšem ohrozit americký uhelný průmysl. A tak tito horníci bez mrknutí oka obětují budoucnost celé planety, jenom když o n i sami budou mít jistotu že je nikdo s žádnou ekologií obtěžovat nebude. Tam kde se projevuje jenom holý osobní egoismus, tam se ovšem jen stěží dá mluvit o nějakém "sociálně oprávněném protestu"...

většina, tedy byl určen demokraticky. Kdyby s ním chtěli skutečně demokraté něco dělat, dávno by jej změnili. Takže je demokratický, i když vám se to nelíbí.

Stačilo říci, že pro musí hlasovat nadpoloviční většina oprávněných voličů.

Dělníkům ze zavřených automobilek severu nikdo nepomohl. Těm horníkům také nikdo nepomůže. Nechovají se o nic více sobecky, než ludité, když rozbíjeli textilní stroje. Nevyčítala bych jim, že samotní nechtějí nést náklady eventuálního omezení těžby, když společnost jako celek se odmítá na nesení těchto nákladů podílet..

Pokud má platit jeden za všechny, musí také platit všichni za jednoho.


Mimochodem ty komunity v Británii, které utrpěly zavřením dolů před třiceti lety, se dosud nevzpamatovaly.

Hezký příspěvek, ale:
Konec filosofie ve smyslu pátrání po nezpochybnitelných základech světa (metafyzika) či základech pravdivého poznání (epistemologie) již skončil dávno. Je to konec kartezianismu. A souhlasím s panem Šimsou, že vyvstává potřeba nové kritické demokratické filosofie. Jen s tím, že ta tady v různých podobách již existuje, ale ignorována těmi, kteří stále „pátrají po jistotě“., tedy po „základech“. Filosofie je součástí života a součástí života je „testování“. Snažit se z toho nějak vyvléci je namyšlenost. Lze to, ale jen dočasně a zpravidla to způsobuje katastrofální škody. Demokracie s testováním nutně počítá. Ne-demokracie jej záměrně vylučuje. Kritická demokratická filosofie je filosofií, která zápasí o udržení prostoru pro kritické, tedy inteligentní testování. Takže testujme Trumpa, nechť se projeví předpokládané/nepředpokládané praktické důsledky jeho příslibů a činů. V čem je v tomto případě situace „nová“ (tak se to nám současníkům jeví, ale není)? Snad jen nadstandardní mírou pochybností, že nám nejrůznější trumpové onen prostor inteligentního testování zruší a ovládne jej některá z filosofií nezpochybnitelných „základů“.

Pane Ševčíku, ten volební systém Spojených států má své historické kořeny; před dvěma a půl staletími bylo sotva možno volby organizovat v tak velkém státě (navíc federativním) tak jako dnes. A ústavní překážky pro reformu tohoto dnes už přežilého systému jsou tak vysoké, že je prakticky nemožné ji provést, i když je fakticky nedemokratická. (Mimochodem, podle výzkumů veřejného mínění by většina amerických voličů pro tuto změnu byla.)

Takže, podle pana Novotného už "skončil konec filosofie", a nezbývá nic jiného nežli testování.

Jinak řečeno: máme se přestat namáhat s nějakým složitým myšlením o tom, co je svět a co je člověk, a prostě si máme počkat, jak to všechno dopadne.

Jestliže by tohle pasivní čekání na příští události mělo být skutečně obdařeno honosným pojmenováním "filozofie", pak by to byla ze všeho nejspíše filozofie o slepecké holi. Naše myšlení prostě nemá sahat dále, nežli kam dosáhne konec této hole.

Ostatně, ta metafyzika - jakožto nejvyšší stupeň filozofického myšlení - je "mrtvá" jenom proto, že kolem ní tančí až příliš mnoho hrobařů. A je velice málo těch, kdo by ještě dnes byli připraveni a ochotni vzít vážně ty myšlenkové výzvy, které před nás staví.

"Kritická demokratická filozofie"? - Zrovna v dnešním "Právu" stojí jeden titulek "Umění není demokratické". A přesně to je možno říci i o filozofii. Filozofie - totiž ta pravá filozofie - je stejně tak málo "demokratická", jako třeba matematika. Filozofie má za svůj předmět samotný svět - svět existující, svět objektivně jsoucí. A tento svět ve svých nejhlubších strukturách není závislý na nějakém "demokratickém" hlasování, co si o něm zrovna kdo myslí.

Samozřejmě, na rozdíl od matematiky je filozofie t a k é ryze lidskou záležitostí, je i způsobem života. Právě to filozofii činí tak obtížnou: že má ne jednu, ale dvě roviny svého zkoumání a svého působení, rovinu striktně teoreticko-poznávací, a rovinu subjektivně žitou.

Ale kdo se snaží tuto podvojnost (a tedy i univerzálnost) filozofie redukovat jenom na tu stránku bezprostředně subjektivní, ten nejenom ztrácí tu možnost a schopnost skutečně vysokého filozofického poznání, ale zároveň stejně tak ztrácí schopnosti dobrat se smysluplných výsledků i v té rovině subjektivně-praktické. Právě proto, že filozofie má vždycky a nutně obě tyto stránky, a kdo z ní amputuje celou jednu stranu, tomu zbývá nakonec jenom pahýl.

...Českou republiku povedou buď levicoví demokraté, anebo šílený autokratický populista typu Trumpa. Žádná třetí možnost není.....
doplňuji o nález možnosti třetí - hegemonem se stane ten, který neprosadí strategii řízení státu podnikateli tak jako Trump - výlupek vulgárního opovržení předpoklady funkční demokracie -, ale se šarmem a úsměvem na rtech skalního demokrata.
Kdopak již dávno, dnes a denně takto a ne jinak zastupuje v zemích českých Hnutí podnikatelů a nikoliv politickou stranu?
A jakpak roste a roste jeho volitelnost...bych se zeptal.

R. Bartošek je toho mínění, že Demokratická strana v Hillary Clintonové "zvolila si jedinou kandidátku, která měla reálnou šanci s omezencem Trumpova formátu prohrát".

Dozajista: H. Clintonová mnoho voličů odradila svou chladnou osobností, svým nepřirozeným, přepjatým, afektovaným a neupřímně působícím vystupováním, když se při předvolebních mítincích křečovitě snažila nasadit si masku lidové političky.

Jenže: koho l e p š í h o mohla Demokratická strana vlastně nabídnout?

Po této porážce je leckdo na levici přesvědčený, že tím správným koněm měl být Bernie Sanders. Neboť ten by dozajista nebyl - na rozdíl od Clintonové - vnímán jako součást washingtonského politického establišmentu, a mohl by na svou stranu získat právě ty volební hlasy, které takto připadly Trumpovi.

To je sice bezpochyby pravda; jenže na straně druhé nelze zapomínat na to, že svým radikálním socialismem by Sanders zase odradil středového voliče. A s opravdu vysokou mírou pravděpodobnosti je možno předpokládat, že v celkovém součtu by nakonec daleko více hlasů ztratil, nežli získal.

Takže: koho vlastně měla Demokratická strana postavit? Nějakého autentického "slušňáka" jako byl svého času Al Gore? Ten své klání prohrál s daleko bezvýraznějším a nanicovatějším soupeřem, než je "grizzly" Trump.

Je nutno si uvědomit: v "demokratických" USA je prakticky principiálně nemožné, aby prezidentské volby vyhrál někdo jiný, nežli účastník onoho politického establišmentu. Americké volby není možno vyhrát bez volební kampaně: masivní, barnumské, celé měsíce trvající - a tedy velice drahé. K financování takovéto kampaně je nutno být milionářem - anebo mít alespoň dobré styky s milionáři. S celým tím světem politického byznysu.

Samozřejmě, tu a tam se může o úspěch pokusit i nějaký relativně osamělý bojovník, pokud se mu podaří svou kampaní trefit nějaké právě žhavé politické téma; ale jinak je celý americký volební systém nastavený tak, aby nakonec zůstal jenom kláním uvnitř daného establišmentu. A na tom ani takový "divoch" jako Trump příliš mnoho nezmění.

Takže, koho vlastně měla Demokratická strana nominovat místo Clintonové?...

"Demokratická filozofie" mi zní trochu podezřele, obával bych se, že se z filozofie stane ideologie (nebyl by to první případ).

Pane Poláčku, zareagoval jste pro mne nepřekvapivým způsobem. Pěstujte dále metafyziku.. Snad na ty nezpochybnitelné "pravdy" o člověku, tedy na to co bude "jistější", než o něm hovoří např. antropologie, přijdete. A až to vymyslíte, pohnete světem. Do onoho demokratického prostoru testování se, samozřejmě vejdete, máte v něm stále šanci.

Pane Petrasku, podle Marxe může v jednom konkrétním státě v jednom konkrétním časovém okamžiku být u moci jenom jedna jediná třída. Ovšem - jsou určité vzácné dějinné okamžiky, kdy stará třída už svou moc účinně vykonávat nedokáže, a nová ještě není dost silná na to, aby moc převzala do svých rukou.

A v takových fázích nastává příležitost pro "bonapartismus", kdy patové situace využije schopný jedinec a sám se chopí uvolněné moci. A přitom předstírá svou vlastní nestrannost. A opírá svou moc především o vrstvy lumpenproletariátu.

Takže, na pozadí tohoto teoretického schématu nyní můžeme začít rozvíjet úvahy o tom, jestli by k takovémuto bonapartismu měl blíže americký trumpismus, anebo český babišismus...

je významově spojeno spíše se slovem "nejsprávnější", nebo se slovem "většinový" (ve smyslu všichni podle stejného pravidla)?

Pokud by filozofie byla demokratická v tom druhém smyslu, byl by to nejspíše její konec, neboť zde jde o hledání většinového zájmu, nikoliv nejsprávnějšího ("nejpravdivějšího") řešení.

Pokud by demokracie byla "filozofická" v tom prvním smyslu, byl by to také nejspíše její konec a mohla by být nahrazena třeba "vládou filozofů". Jen mi není jasný způsob nominace těch vládních filozofů. (Zeman i Trump jsou vlastně také tak trochu filozofy :-)

.... snaha mít filosofii, která bude ne-ideologií, tedy bude stát na jakémsi nezpochybnitelném objektivistickém základě, to je právě karteziánská iluze. Kritická (demokratická) filosofie právě odhaluje to, že snaha "objektivizovat" jisté pravdy, je ideologií. Odpovídá to jistému zájmu, který se snaží vystupovat jako universální a tudíž nadřazený jiným. Už slyším jak mi tady někdo (asi pan Poláček) sáhodlouze začne vysvětlovat, že to, co tady tvrdím, je stanovisko relativismu a nihilismu. No, není. Ale připomínám, že reagujeme na politický text jen odpíchnutý úvahou o osudu filosofie v nastupující éře oligarchů. Otázka zní, jak může filosofie pomoci. Myslím, že může pomoci kritickou analýzou (dekonstrukcí) a ironizováním zájmů aktérů a pokud jde o levici, pak postavit se za zájmy ne-privilegovaných, jakkoli je nemůžeme pojímat jako universální. Filosofie, která chce uniknout světu politiky do platónské říše universálních pravd, je pro reálný svět neužitečná. Postavit se za zájmy neprivilegovaných tak, že napřed musíme vymyslet jaká je poslední pravda o světě a člověku, to je tragikomické.

Myslím, že zbytečně tlačíte na pilu, pane Novotný.
Proč hned konec filozofie, kromě testovatelné?
Metafyzika k filozofii patří a i když jsou období, kdy bývá v nemilosti, znova a znova se vracívá...

Zkrátka, možná stačilo skromněji pohovořit o politické filozofii.
A zde by vážně nebyl problém souhlasit s demokratickým testováním v plném smyslu a odmítnutím esenciálních konstrukcí.

P.S. Trošku mi to připomíná dnešní zlozvyk, kdy nikdo neřekne "jsem překvapený". Dnes se mluví i u malicherností o "absolutním šoku" apod.

....ve dvacátém století už tenhle typ filosofování nebere téměř nikdo vážně, ty karteziánské nároky jsou neudržitelné. Marx svou filosofií praxe tohle zironizoval nejvýznamněji jako jeden z prvních ještě v devatenáctém století (i když i on v tom byl díky interpretátorům také trochu namočen), k jeho konci a ve dvacátém století tomu zúžil prostor na minimum James, Dewey, Heidegger, Wittgenstein, frankfurtská škola, Habermas, kritický racionalismus, postempirická filosofie vědy, analytický marxismus, neopragmatismus.(Rorty, Bernstein)... To neznamená, že se tím nikdo nezabývá a neudržuje tu karteziánskou úzkost z absence "základů" a zároveň naději, že je možné je objevit, při životě. Napsal jsem, že testovatelná demokracie ponechává i tomuto šanci. Osobně v tom vidím jistý přínos pro udržování filosofické paměti, kulturu vzdělání, dějiny lidstva... apod. Ale je to nepoužitelné a dokonce si myslím nebezpečné pro politiku. Skutečně toho Trumpa a to svinstvo, co se s tím veze, neporazíme tím, že vymyslíme nezpochybnitelné pravdy - o člověku, světě.... To už tady ten prostor testovatelné demokracie nemusí být....

Ajta krajta! Tak oni ani Američané nepochopili, jaká je ta věčná demokratická pravda všech těch profesionálních stranických šíbrů a lídrů a idealistických lidskoprávních elit! Oni nepochopili ty úžasné ideály stranické demokratické politiky, té politiky, která ničí stabilní a prosperující země po celém světě a uvrhá je do bídy a chaosu, vyvolává humanitární katastrofy jednu za druhou a všechny, kdo mají jiný názor označuje tu za xenofoby, tu za rusofily, případně rovnou za populistické protidemokratické zrůdy. A oni se ti hloupí voliči nechali zmást tím populistou, proti kterému se všechna mainstreamová média a jejich holywoodské a kdovíjaké další odnože poctivě a v jednotném šiku spikly, aby ochránily tu správnou americkou demokracii. A ono to bylo všechno k ničemu, jako v jedné maličké zemi v Evropě. A ještě jim navíc ten populista zvítězil menším počtem hlasů! A najednou ta jejich prastará a za vzor dávaná demokracie přestává vonět právě těm, kteří se s ní tak rádi vychloubají a neváhají ji šířit na podvěsech dálkových bombardérů, ponorkách se střelami s plochou dráhou letu a neviditelných stíhačkách. Asi je nejvyšší čas tu špatnou demokracii zrušit a povolit jen tu jedinou pravou demokratickou demokracii ideálů a věčné lásky a porozumění všech nadnárodních korporací celého světa. A to by v tom byl čert, aby ta správná demokracie nezvítězila na celém světě, na věčné časy a nikdy jinak! I kdyby se měli voliči pro příští volby třeba zrušit, my si na tu naši demokracii sahat nedáme!

a pomocí "zlozvyku" nadsázky se pokoušíme o provětrání naší nervozity.
Je ale pravda, že pan Poláček na své cestě za nezpochybnitelnou pravdou by uměl poškádlit.
Dejme tomu i H. Arendt a její:
Platónská idea ideálního státu byla završena Marxem, který zvrátil její základní předpoklad - dominance filosofického poznání elity v dominanci spontánní masy.
a chlup by našel i v tézi:
pokud by se filozofové - navzdory své nutné distance a odcizení od záležitostí všedního lidského dne - jednou doopravdy dobrali opravdové politické filozofie, tak by museli být schopni uchopit jako předmět svého zájmu celou lidskou pluralitu ze které pochází celá tahle nepřehledná/neuchopitelná pestrost lidských záležitostí...............,což lze považovat za dost přesvědčivou úvahu o předpokladech použitelnosti filosofů v politickém provozu.
Jak známo DR není líhní použitelných politických koncepcí - pouze by někdy rád zanášel zlatá vejce..... bych dodal.

Pane Novotný, Bedřich Engels s Karlem Marxem svého času napsali spis s názvem "Svatá rodina", s podtitulem "Kritika kritické Kritiky".

O co se jedná? - Prostě o to, že i ta zdánlivě naprosto "kritická" a "demokratická" kritika se velice snadno a rychle s a m a může stát ideologií.

Není nic, opravdu naprosto nic, co by lidská mysl nedokázala zneužít k tomu, aby si nějakým fixním a pohodlným myšlenkovým schématem mohla ušetřit námahu s hledáním skrytých pravd našeho světa a našeho žití. A tak i nějaká "demokratická kritika" může velice snadno plnit roli takovéhoto pohodlného myšlenkového schématu, který sice předstírá že je otevřený všem pravdám světa, ale ve skutečnosti jeho jediným "příspěvkem" k hledání pravdy je právě to, že kritizuje a "dekonstruuje" všechno a všechny ostatní, s výjimkou sebe samotného.

------------------------------------------------

Mimochodem, Marxova teorie společnosti není spojená s určitými metafyzickými prvky proto, že by je do ní nějak vpašovali až nějací Marxovi vykladači - nýbrž prostě proto, že bez těchto ryze metafyzických elementů by celý marxismus nebyl v podstatě ničím více, nežli jenom banální vírou v utopický svět všeobecné pospolitosti. To co marxismu i nadále uchovává alespoň v určitých částech jeho trvalou hodnotu, je právě dědictví (Hegelovy) metafyziky v marxismu obsažené. I když sám Marx by toto své pouto s Hegelem zavile popíral.

Tato myšlenka není až zas tak docela marná, pane Nusharte.

Má demokracie vést k nejsprávnějšímu, optimálnímu uspořádání věcí lidských - anebo má být prostě výrazem momentálního názoru či nálady většiny?

Tohle je otázka, která by si sama o sobě zasluhovala naprosto důkladného posouzení, a to nejen na stránkách DR, nýbrž ve všeobecném a hlubokém celospolečenském diskurzu. Jenže do této otázky se z odpovědných činitelů raději nikdo nepouští, neboť její zodpovězení by mohlo otřást leckterými ideovými (či spíše: ideologickými) sloupy o které se opírá v současné době dominantní státně-politický systém.

Zůstaňme tedy jenom u samotné filozofie; i tady má položená otázka svou nemalou zajímavost.

Svým způsobem jsem na ni ale už odpověděl, mým poukazem na principiální podvojnost filozofie a filozofického myšlení.

Takže, ještě jednou to samé, poněkud jinými slovy a podrobněji:

Asi si nikdo nebude namlouvat, že základní zákony a určení vesmíru se budou měnit podle toho, co si o nich budou myslet (respektive si jako většinové mínění "demokraticky" odhlasují) lidé, obyvatelé právě této jediné z kosmického hlediska nepatrné planetky. Takže, v tomto smyslu asi opravdu žádná "demokracie" neplatí.

To co si lidé zcela všeobecně velice málo (pokud vůbec) uvědomují, je naše bytostné sepětí s těmito zákony univerza. Tyto zákony, tato základní určení jsou v nás, my jsme jejich nositeli a jsme jimi určováni v naší vlastní existenci. Toto niterné sepětí je možno tématizovat a zviditelnit vlastně jenom dvěma způsoby: buďto prostřednictvím teologie respektive víry - anebo právě metodami metafyziky a jejích pojmů a modelů.

Na straně druhé ale opravdu stejně tak platí: vysvětlovat lidský svět j e n o m tímto způsobem, to jest dedukcí od nejvyšších ontologických pojmů (ať metafyzických nebo teologických) - tak to nikdy nemůže dopadnout dobře. Ve svém bezprostředním bytí je člověk opravdu natolik komplexní, natolik neuchopitelná bytost, že jakýkoli pokus vměstnat ho do těchto univerzalistických meta-pojmů je vždycky redukováním, otesáním, vysloveně znásilněním jeho autonomní, nepodmíněné vlastní existence. V tomto smyslu, v této rovině opravdu může - a musí - rozhodovat a nalézat člověk sám, tedy "demokraticky", co vůbec on sám je, a kam má vést jeho cesta.

Takže, v konečném výsledku pravá a pravdivá filozofie musí být opravdu obojí: musí to být věda o nejvyšších a nejobecnějších určeních člověka jako součásti samotného bytí a jeho samopohybu; stejně tak jako filozofie musí být vždy právě t a d y a t e ď přítomná, vždy znovu a znovu hledající, co je právě teď platné a aktuální, a tedy pravdivé v právě přítomném kontextu lidského a společenského žití.

Tak co se té první téze H. Arendtové týče, pane Petrasku, tady bych si skutečně nebyl bezpodmínečně jist její platností.

Na jedné straně, dozajista Marxův model komunismu je možno považovat za dovršení Platónovy ideje ideálního státu. Ale co se týče toho, že u Marxe by "dominance filozofického poznání elity" měla být bez dalšího vystřídána "dominancí spontánní masy" - tak tady je zapotřebí být poněkud opatrný.

Samozřejmě, v bezprostřední rovině je i tato téze sama o sobě správná. V Marxově komunismu samozřejmě neměli vládnout filozofové, nýbrž ona "spontánní masa".

Jenže: za prvé, celý ten Marxův projekt komunismu je opět počinem příslušníka právě oné "filozofické elity". Který ovšem, řečeno s Platónem, "zapomněl správně počítat", a tak se ve svých výpočtech této ideální společnosti dopustil zcela zásadních chyb. Chyb naprosto konkrétních, které je jako takové možno identifikovat; a principiálně je možno je i opravit.

Za druhé: ta Marxova "spontánní masa" byla právě vším jiným, nežli jenom nějakou "masou". To bylo společenství p r o d u c e n t ů, lidí práce - a tento moment má naprosto zásadní význam.

V krátkosti: jestliže u Hegela (a obdobně u Platóna) garantem toho, že dotyčné státní zřízení bude opravdu "ideální", byl "absolutní Duch", pak u Marxe roli tohoto garanta přejímá - právě ta produkční činnost člověka, celého lidského rodu!

Neboť tím, jak člověk opracovává neživou přírodu, podmaňuje si ji a využívá ji ve svůj vlastní, autenticky humánní užitek a prospěch - tak právě v tomto procesu člověk rozvíjí a pěstuje své vlastní lidství. Práce je pro Marxe principiálně člověkotvorná. V pracovně-produkčním procesu se tedy rodí jak racionální schopnosti člověka (schopnost být rozumným tvorem) - nýbrž zároveň i jeho kvality jako ryze h u m á n n í bytosti.

Takže, ještě jednou: komunistický lid pro Marxe není jenom nějaká "spontánní masa" - nýbrž je to pospolitost lidí moudrých, lidí pospolitých, lidí všeobecně kulturních a kultivovaných. Za těchto podmínek už skutečně není zapotřebí nějaké "vlády filozofů" - takto vyspělý lid si bez dalšího dokáže vládnout sám.

Ovšem co se té druhé téze H. Arendtové týče, pane Petrasku, tady dokonce ani samotný Poláček nedokáže nalézt žádný chlup jako záminku ke kritice. ;-)

Je to přesně to samé, co jsem popsal v druhé části mé odpovědi panu Nushartovi: ano, je to skutečně tak, že filozofie - a tedy i páni filozofové osobně - má a mají bezpodmínečně zapotřebí alespoň tu a tam zcela osobně vyjít mezi obecný lid, aby si platnost svých abstraktních teoretických konstrukcí ověřili na samotném živém člověku.

To co dnešní filozofii velice palčivě chybí je to její ryze sokratovské pojetí: totiž to vědomí, že daný filozof vystoupí na agoru, a bude tam o svých myšlenkách nucen hovořit s lidmi, kteří o nějakých vysokých a abstraktních filozofických pojmech nemají sebemenší ponětí. A teprve tam se ukáže, do jaké míry jsou ty filozofické teorie a modely skutečně životné, a do jaké míry jsou to pouze mrtvá abstraktní schémata.

Ještě doplněk k té první tézi: to celé by se v krátkosti dalo vyjádřit tak, že ten Marxův komunistický lid nemá zapotřebí nějaké elitářské vlády filozofů - neboť o n s á m je tím filozofem!

Tento pracující, produkčně činný lid je f i l o z o f e m p r a x e - a právě prostřednictvím této praxe denně poznává a zakouší, co je pravý život a jeho pravda.

Nu ano, pane Novotný.

Nedávno zemřelý sociolog Ivo Možný nerad mluvil o věcech budoucích. Ale nedlouho před smrtí řekl, že ti kteří někdy uvažují o budoucí proměně společnosti ji vidí jako jinou, ale zároveň tak nějak stejnou jako současnost.
Ale jestli má být jiná, neměla by tedy být opravdu jiná?

Co když bude bezuzdný individualismus pod tlakem klimatických změn zavržen a společnost bude do značné míry sebevnímána kolektivisticky?
Pak bychom se ovšem bez silné metafyziky a z ní odvozené vnitřně nerozporné etiky asi neobešli...
-----------------

Ale chápu jak to myslíte.

Pane Poláčku, já si vždy rád přečtu to, co ve Vás vyprovokují mé poznámky (ale nejen mé, já jsem tu jen nahodile) k Vašemu způsobu myšlení a někdy se mi zdá, že je to docela produktivní. Když učiním úkrok stranou od Vašeho jistě v dobré víře způsobu provozování filosofie zde v DR k politice, nemám s naprostou většinou Vašich politických a podnětných názorů problém.
Ale k tomu, co jste napsal o odkrývání skrytých pravd. Kritická teorie odkrývá skryté pravdy v nedotázaných předpokladech každého poznání, aby ukázala, že se pohybuje uzavřeném okruhu rozumění co je v tu chvíli pravda. Tím otevírá prostor pro otevření dalšího okruhu "za".... Ale otevření dalšího okruhu znamená jeho zpětné sevření nedotázanými předpoklady. Z toho nemůžeme nikdy uniknout.. Filosofie jako "věda" (UF!!!) o nejobecnějších určeních člověka nic neodkrývá, co by už věda (např. antropologie) neodkryla, jen zobecňuje, katalogizuje poznatky věd o člověku. Ono obecné se vždy vrací do konkrétna, aby obohatilo svůj význam o nové poznání. Ale abychom zůstali zdvořilí k autorovi článku, který nastínil velmi vážný problém vztahu filosofie a demokracie. Myslím, že to otázka, která ze dvou rolí filosofa je lepší pro (testovatelnou) demokracii (netestovatelná demokracie není demokracií) můžeme z těchto dvou variant: „První rolí je funkce informovaného diletanta, všetečného, sokratovského prostředníka mezi diskurzy. V salonu tohoto diletanta jsou hermetičtí myslitelé takříkajíc lákáni ze svých do sebe uzavřených praktik. Během rozhovoru se dosahuje kompromisu nebo se překonávají rozpory mezi obory a diskurzy. Druhou rolí je úloha kulturního dozorce, který zná půdu společnou všem: platónského filosofa vládce, jenž ví, co všichni ostatní dělají, ať už to oni sami vědí nebo ne, protože zná nejzazší kontext (ideje, mysl, jazyk), v jehož rámci to dělají.“ (Richard Rorty, Filosofie jako zrcadlo přírody, Europia/Academia, Praha 2012, str. 299). Mohl bych Vám uvést mnoho podobných citací od jiných autorů. Všichni tito autoři, které jsem uváděl v poznámce výše (včetně hermeneutiků, na které jsem zapomněl asi také na jiné, protože je neznám), hráli tu první roli a kritizovali ty druhé jako karteziánce.

Omlouvám se panu Poláčkovi, zmínil ve své poznámce toho Sókrata. Když tedy Sokrates vystoupí na agoru, a bude tam o svých myšlenkách nucen hovořit s lidmi, potřebuje k tomu metafyziku?

Pane Novotný, už sám Aristoteles ve své "Metafyzice" naprosto uznal reálnou možnost té alternativy, že něco takového jako metafyzika neexistuje. Že tedy všechny fenomény jsoucího světa je možno v míře dostatečné pojmout a vysvětlit aparátem pozitivních věd.

Na straně druhé ovšem tentýž Aristoteles konstatuje, že tyto pozitivní vědy nikdy principiálně nemohou dokázat nic více, nežli svůj předmět popsat, analyzovat v jeho vnitřních strukturách a vazbách. Ale - tyto pozitivní vědy nikdy nedokáží vysvětlit, o d k u d se vlastně tyto objekty (tj. vůbec věci jsoucího světa) berou, jaká je jejich příčina, jejich směřování, smysl a účel. Všechny tyto otázky přísluší pouze tomu způsobu zkoumání a uvažování, který Aristoteles sám nenazývá metafyzikou, nýbrž "první vědou" - právě proto že ona se zabývá těmi prvotními příčinami a kořeny všeho jsoucího.

Takže, ještě jednou: samozřejmě i dnes je možno popírat vůbec existenci této "první vědy", a tvrdit že k dokonalému poznání všeho jsoucího nám plně postačí pozitivní vědy. Jenom pak musíme akceptovat ten důsledek, že veškerý horizont lidského poznávání, lidského zkoumání a hledání se nám smrskne jenom na holou faktografii toho, co je zcela evidentně dané a vědecky uchopitelné.

Hegel měl pro takovýto pozitivistický přístup jednu poněkud výsměšnou charakteristiku, která plně vyzní pouze v německém originále: že totiž takovíto vědci či myslitelé dosah svého poznávání omezují jenom na to, "was sie vorgefunden haben", což se právě dost dobře nedá převést do češtiny, trochu volněji by se to dalo přeložit jako "na co narazili vlastním nosem". A na co nenarazí, co si nedokáží ohmatat vlastníma rukama a co se jim nevejde do jejich přístrojů, to pro ně prostě neexistuje.

Ale ovšem, pane Novotný, že je kdykoli možno začít velké myšlenky a velké myslitele psychologizovat a sociologizovat, ptát se tedy na rámcové podmínky (a podmíněnosti) jejich vzniku.

Například není nijak nezajímavým zjištění, že středověká křesťanská církev se dlouho zarytě bránila akceptování arabských čísel, neboť v nich je také číslice "nula" - a ta jak známo neznamená nic, a tedy podle pevného přesvědčení středověkých křesťanských potentátů může pocházet pouze od ďábla.

Je stejně tak možno donekonečna rozebírat Einsteinovy osobní, psychické a psychosociální stavy a zážitky v době, kdy tvořil svou teorii relativity; nicméně lze nemalým právem soudit, že onen vzorec E = mc2 platil zcela bez ohledu na tyto psychosociální rámcové podmínky Alberta Einsteina; že dokonce platil ještě daleko před ním, a že bude platit ještě i tehdy, až ona dnes natolik módní "kritická kritika" nebude ničím jiným nežli nepatrnou notickou v dějinách filozofie.

A stejně tak je možno donekonečna rozumovat nad tím, proč a jak Karel Marx vytyčil svou základní tézi o prioritě "materiální základny" nad "společenskou nadstavbou" - ale vším tímto psychologizujícím spekulováním se naprosto nic nezmění na univerzální platnosti této reálné hierarchie společenských vztahů. O kteréžto hierarchii ostatně své věděli už Platón a Aristoteles; už dlouhou dobu se chystám právě na toto téma napsat článek, snad se k tomu v dohledné době přece jenom dostanu.

Takže, jak řečeno, je samozřejmě kdykoli možno kriticky kritizovat a demaskovat a dekonstruovat všechno co vůbec kdy prošlo myslí nějakého reálného člověka; ve vztahu k těm opravdu hlubokým a zásadním pravdám a zákonitostem ale takového psychologizující spekulace nejsou ničím jiným nežli pouhým hračičkařenim, bez jakéhokoli skutečně substanciálního významu.

Ale ano, pane Novotný, Sokrates skutečně vstupoval na agoru; nicméně to neznamená (alespoň podle toho málo co o něm - snad - víme), že by sám jaksi "interně" nepoužíval metody myšlení z arzenálu metafyziky.

Sokrates se naopak velice zásadně vymezil vůči pouze pozitivistickému způsobu myšlení; s tím, že takováto filozofie nakonec není ničím jiným nežli pouze filozofií přírody. Ale že žádným způsobem nedokáže zodpovědět skutečně principiální filozofické otázky.

Touto základní otázkou řecké filozofie byla především otázka po r o z u m n o s t i světa, veškerého bytí - a právě toto bylo i centrálním zájmem Sokrata, středobodem jeho úvah. A jestliže tento Sokrates znovu a znovu vstupoval na agoru, mezi "obyčejné" lidi, pak tak skutečně nečinil proto aby s nimi jen tak nějak "hodil řeč" - nýbrž naopak proto, aby i své vlastní spoluobčany cíleným a zcela specifickým způsobem dialogu přiměl a vysloveně "dotlačil" k tomu, aby si i oni osvojili některé z oněch pravd vyšších, svou povahou ryze "metafyzických".

Takže, neredukujme velkého myslitele Sokrata jenom na nějakého pouťového baviče lidu obecného; někým takovým Sokrates skutečně nebyl.

....děkuji za obšírný pokus o vysvětlení.

....děkuji za obšírný pokus o vysvětlení.

....děkuji za obšírný pokus o vysvětlení.

panu Novotnému a panu Poláčkovi za odpovědi na moji otázku.

Pane Novotný, nedělal jsem si nejmenší iluze že by mé "pokusy" o vysvětlení smyslu a potenciálu metafyzického způsobu myšlení mohly ve Vašem případě vést k zásadnímu úspěchu.

Nicméně, kdybyste měl přece jenom zájem o možnosti propojení metafyzických principů se zcela praktickou politickou analýzou současně aktuálního dění, pak by se snad přece jenom mohl vyplatit pohled na můj příspěvek "Kyvadlový pohyb dějin a Hérakleitovy protiklady" pod článkem Petra Jedličky "Nebylo by nakonec lepší, kdyby zvítězil Trump?"

Stručně řečeno, mám raději myšlenky, které o své ideologičnosti vědí a obezřetně se snaží přesáhnout rozměr "pouhé ideologičnosti", než ty, které si pořizují dobré svědomí tvrzení, že ony ideologiemi nejsou.

Marx pochopitelně nikdy nechtěl vládu "spontanní masy", ostatně samo to sousloví je contradictio in adjecto, masa je už z definice pasivní.
Třída pro sebe je všechno možné, jen ne masa -- zkuste si nalistovat v 18. Brumairu pasáž o mase parcelových zemědělců.

On tady byl Marx hodně tradiční, jde o Kantovu otázku, prostupující jeho spisy o dějinách a politice -- Jak udělat z davu [masy] lid?

Oto, ty starý dogmatiku nedogmatického :-)
-- filosofie je bytostně netestovatelná a neexperimentální.

Stačí vzít vážně tu Bartoškovo litování Žižeka -- myšlenka o tom, že by možná bylo lepší, aby vyhrál Trump samozřejmě nebude čtyři roky testovaná. Prostě proto, že nemůžeme empiricky ověřit variantu "Clintonová".

"Bylo by lepší, aby příští volby vyhrál Babiš?"
Pokud budu předpokládat, že by těsné vítězství sociální demokracie vedlo k potvrzení současných trendů a mohu po zkušenosti z Ústeckého kraje očekávat, že by vyústilo v koalici s otevřeně xenofóbní populistickou stranou, pak mám dost důvodů říct ano.

Ani jedna z těch vět sice není filosofická, ale ukazují jasně důvody netestovatelnosti v oblastí věd o duchu (tedy o společné činnosti lidí jako svobodných bytostí). Jistě, filosofické věty osvědčují svůj smysl svoji užitečnost pro politiku emancipace lidí od útlaku a ponižování (pozn. pro JP: to je to nejneideologičtější, co mohou dělat) , ale to mluvíme o korigovatelnosti, ne testovatelnosti.

…. myslel jsem si, že si někde nablízku. O testovatelnosti filosofie jsem neřekl ani slovo. To mi přihrál pan Poláček, který mne asi považuje za pozitivistu Kdyby byla filosofie testovatelná, tak v horším případě by 50% filosofických škol bylo prohlášeno za výplod psychopatů, v lepším případě za experimentem vyvrácené hypotézy bona fide. Možná by měla filosofie větší respekt jako „nejvznešenější a zároveň nejobyčejnější z lidských snah“ (James). Mluvil jsem o tom, která filosofie je lepší pro testovatelnou demokracii, (inteligentně) korigovatelnou, chceš-li. Ta, která se drží v tematickém dosahu zkušenosti či praxe- εμπειρία, πραγμα. Všechny mnou uváděné ne-karteziánské postavy či filosofické směry toto splňují, můžeme si jako demokraté vybrat. Jinak děkuji. Vystihl si jediný prakticky prospěšný smysl dogmatismu.

Promiň mi zkratku, ale z následujícího snad bylo zřejmé, že jsem měl na mysli totéž -- filosofii zavázanou praxi, která ji otvírá horizont tázání. Jen v Tvém případě byla ta praxe zúžena na konkrétně případ "testovatelné demokracie".

A nepovažuji za slovíčkaření, když mluvím o “korigovatelnosti” místo o “testovatelnosti”.
Toho druhého slova trochu bojím. Hrozí sklouznout ke chlácholivé představě, že něco v dějinách lze odestát: prostě otestovali jsme si, my sociální demokraté (v rortyovském, neevropském smyslu toho slova), že takhle nejdou věci k lepšímu, tak to začneme dělat jinak.

Jenomže ono to testování
za a) se vždy odehrává na lidech, kteří za ně mohou platit v extrémních případech smrtí, v běžnějších otrávením a zhnusením kusu z jejich nevratného života;

a

za b) vždy předpokládá, že se zachová případná změnitelnost nastoupeného trendu. Že to půjde bez krvavého boje.

V jednom USA upřimně obdivuji, dokázaly se svého času vybabrat z mccarthismu bez barikád v ulicích, ale dnes mi to b) přijde neuvěřitelné i tam; a jako Evropan mám prostě blíž k německým volbám z roku 1930 (od kterých už vedla demokratickou politikou sotva zvratitelná cesta k lednu 1933).

Jinými slovy: chápu boj o udržení testovatelné demokracie jako netestovatelnou hodnotu. A k tomu patří, že nechci připustit boj na té poslední barikádě (i když se bojím, že se na ni ještě stihneme sejít), ale -- aristotelsky, abych si šplhnul u pana Poláčka -- chci prozíravý (Ty říkáš inteligentní) boj o vyrovnávání šanci: na vzdělání, zdravotní péči a bohužel dnes už zase: na spravedlivý proces --bez ohledu na původ a sociální postavení; tedy vyrovnávání šancí, které poskytuje dostatečnou homogenitu (dnes by se módně řeklo kulturní a sociální), aby lidé měli důvod brát demokracii vážně.

tohle by bylo na dobrou debatu u toho vína (já si dám kafe). Tak jen dvě poznámky.
Otrapa Trump nemůže vytlačit z americké kultury Jeffersona, Lincolna, Thoreaua, Whitmana, Emersona, Deweye, Debse, Roosevelty, Twaina, Dreisera, Sinclaira, Chaplina, Kennedyho, Wright Millse, Kinga, Ginsberga, Kerouaca, Beazovou, Dylana, social gospel, town-meetings, street parties, jazz a melting pot. Trump bude americkou svobodomyslnou Amerikou poražen, stejně jako otrapa McCarthy. Trump je spíše než pro Ameriku nebezpečný jako příklad pro malé Trumpy v Evropě. Hlavně v té tzv. „nové“, včetně České republiky.
Považuješ „boj o udržení testovatelné demokracie jako netestovatelnou hodnotu“. Nevím. Odkud se bere tato hodnota? Proč bojujeme za demokracii? Jakkoli je „testovatelná demokracie“ (demokracie pokojné a řízené změny)něco nesamozřejmého, mnohokrát to selhalo a zase se to zvedlo, a je to, co musíme znovu testovat a objevovat, tak s tím už máme bohatou praktickou zkušenost. Víme, z praxe, že to nějak funguje a skutečně nic lepšího nikdo ještě nevymyslel. A máme kruté zkušenosti s tím, když se chtělo dělat jinak. Takže není boj za testovatelnou demokracii součástí testovatelné demokracie? Netestujeme si také, že náš boj za demokracii má praktický smysl?

Malér je v tom, že sama demokracie v testování nikdy neobstojí. Je nutně odcizená, nutně produkuje ohavné důsledky a záhy s ní děláme kruté zkušenosti (patříme ke středu poslední generace, která si pamatuje, že to může být krutėjší, pro dnešní čtyřicátnice a čtyřicátník už jsou to jen ideologické bajky).

Jestli už jsi na kafe, rád.

Pane Profante, s Vaším prvním odstavcem se mohu naprosto bezvýhradně ztotožnit.

Je to snad vysloveně jakýsi genetický defekt lidského vědomí, že si nikdy nedokáže uvědomit svou vlastní omezenost. Respektive principiální jednostrannost všech myšlenkových modelů, které produkuje.

Jak hluboko je zakotvena tato neschopnost vyjít z uzavřeného okruhu vlastní perspektivy, dokazuje příklad Hegela, který sám postuloval jako normu ideového disputu schopnost a ochotu "postavit se do okruhu síly protivníka" (tj. nepotírat ho lacině vyvracením jeho slabých momentů, nýbrž sám se obohatit o ty silné myšlenky jeho pozice) - aby pak sám přesně v tomto ohledu naprosto selhal, když byl v posledních létech svého života konfrontován se společenským a politickým děním překračujícím rámec jeho modelu "dokonalého státu". Kterýžto - idealisticky fundovaný - model se pak v reálné praxi čím dál tím více stával pouhou ideologií, zčásti vysloveně reakční.

Marx - ten se tuto uzavřenost (a tedy ideologičnost) Hegelova systému pokusil jednou provždy odstranit příklonem ke zcela reálné bezprostřední praxi materiálně činného člověka; jenže tímto svým fundamentalistickým materialismem (a stejně tak fundamentalistickým zavržením jakéhokoli transcendentna) vzápětí stejně tak vytvořil jenom jednu další ideologii.

A s ideologiemi se v moderní době pak už roztrhl pytel, máme tu tedy - už víceméně zkrachovanou - ideologii komunismu, ale místo ní tu máme stále ještě živou ideologii liberální demokracie, máme tu ideologii postmodernismu a máme tu ideologii kriticismu (jehož ideologičnost spočívá, jak už jsem zmínil dříve, v tom že kritizuje všechno ostatní s výjimkou sebe samotného).

Ten akt "přiznat si ideologičnost své vlastní ideologie" je totiž až extrémně náročným počinem, ke kterému jak řečeno lidské vědomí vlastně vůbec není uzpůsobeno. A tak spolu s Vámi cítím apriorně zásadní nedůvěru vůči všem, kteří s velikou samozřejmostí a s neotřesitelným sebevědomím prohlásí, že jsou to právě oni, kdo žádné ideologii nepodléhají.

Co se toho termínu "spontánní masa" týče, tak ten jsem použil jako repliku na paní Hájkovou; byl jsem si samozřejmě vědom že to takto není úplně "košer", ale jak řečeno držel jsem se původní formulace daného tématu.

----------------------------------------------------

Ale ta otázka, jakým způsobem udělat z davu (masy) lid: tak to je skutečně otázka všech otázek, profilující - ať už explicitně nebo jenom implicitně - celé dějiny politologického myšlení už od antiky.

Ale krajně aktuální a klíčovou se tato otázka stává v éře, kdy se politická demokracie prezentuje jako ten jediný možný, správný a legitimní politický systém.

Vlastně by se muselo zdát, že n a p ř e d by bylo nutno vyřešit a zodpovědět onu otázku (jak z pouhé trpné a fakticky bezhlavé masy učinit opravdový, autenticky státotvorný lid), a teprve p o t é zavést státně-politický systém na tomto lidu stojící.

Ve skutečnosti se to ale udělalo přesně naopak: napřed se zavedla demokracie, a teprve potom se s jakýmsi nevěřícným úžasem začalo zjišťovat, že tento útvar se chová v reálu velice jinak, nežli jak se to od něj očekávalo. A že pak tento strom nese i takové nahnilé ovoce, jakým je například jistý Donald Trump, takto příští prezident Spojených států amerických.

Demokracie není malér protože není ideologie.
Je pokusem o mazaný pokus oddálit v periodách liberálního uspořádání autodestruktivní společenské procesy.
Samotná demokracie nemůže být nic víc, než snaha o oddálení historicky zákonitého nástupu usurpace společenské moci destruktivními živly.
Není nikdy nebyla mechanismem zaručující ochranu před následky rozporů společnosti rozdělené na vůdce a na vůdcích závislé
Demokracie ale umožňuje širokou rozpravu a tím i průběžné aktivizaci zákonitě chabnoucích sil vzdoru vůči příští intronizaci uzurpátorů moci.....bych pochvalně dodal.

Pane Petrasku, to co jste teď napsal je právě dokonalým příkladem toho jak tato tzv. "demokracie" velice úspěšně zastírá svou vlastní ideologičnost, tím že předstírá že je pouze jakýmsi hodnotově zcela neutrálním mechanismem tvorby státní moci.

Mimochodem: nebylo to svého času heslo o tom, že "všechny produkční prostředky mají být v rukou těch, kteří s nimi pracují" - které se ve své naprosté samozřejmosti a přirozenosti také zdálo být zcela neideologické?...

Pane Novotný, ne že byste snad byl nutně pozitivistou v klasickém materialistickém smyslu; jste jím ale ve smyslu metodologickém, tím že zásadně popíráte platnost metody deduktivně-metafyzické, a veškerou realitu připisujete pouze fenoménům z okruhu toho, co je pro lidskou mysl tak či onak víceméně evidentní.

a zákonitá periodická i velmi brutální dominance mocných.
K prosazení přirozených period vzepětí násilné totality s cílem realizace válečných násilí, lze také zneužít nejen ideálů liberální demokracie, ale třeba i principy nejušlechtilejší nezištné lásky.
Demokracii (liberální) chápu jako mechanismus střetu ideologií soupeřících o moc - jako ústrojí, které otevřeně skicuje průběh svého vlastního rozpadu a ohlašuje/představuje svůj konec.
V některých případech se ke svému konci otevřeně ironicky hlásí - třeba jako lidová demokracie.....tak trendy minulém století.

Jistě, demokraci není malér. Malér je myšlenka jejího historické testování, pokud neumožňuje rozlišovat mezi demokracií jako regulativní ideou a stávajícím útvarem nedokonalé a kruté současné [liberální?] demokracie, resp. ideologickou sebeprezentací téže.

Řečeno s Marxem, když už tu přišel do řeči, demokracie a lidská práva jsou "ovšem veliký pokrok ... je to poslední forma emancipace člověka v mezích dosavadního světového pořádku." Teprve z této jednoznačně vyřčené -- a ovšem netestovatelné -- pozice má kritika demokracie smysl. A ta pozice zase určuje pozitivní obsah kritiky, úsilí o lepší demokracii -- tedy o zřízení s méně absurdnostmi, útlakem a ponižováním a o lepší sladění svobody, rovnosti a solidarity.

Zní to jako fráze a navíc nudná. To je ten malér -- tedy mala hora, zlá hodina -- ve kterém dnes demokracie je.

Demokracie je pouze společenskopolitický instrument kultivace zla.
A zlo je pojmenování čehosi nebezpečného, jehož původ se skrývá jak vně tak uvnitř člověka, a na které lidské vědomí reaguje biofilním nebo nekrofilním způsobem.
Demokracie svými požadavky sebekázně mnohé otravuje a nudí, když pouhým moralizováním omezuje naši přirozenost/svobodu.
Možnost lepší demokracie se stále skrývá za pokulhávajícím procesem odkrýváním znalostí lidské přirozenosti.
Neznalost a neuchopitelnost fenoménu zla, doposud nutí liberální demokracie uvolnit - mnohdy velice zbrkle a na pěkně dlouho - prostor mnohdy pěkným krutovládcům.
Demokracie se nachází ve službách maléru.
Zatím.......bych s ochvějnou důvěrou dodal.

Populismus je líbivá politika, která vychází vstříc nízkým pudům ve společnosti.

Opakem populismu je prosazování OBJEKTIVNĚ SPRÁVNÝCH politických opatření bez ohledu na názory (či spíše možná domnělé zájmy) voličů, které už nevychází vstříc nízkým pudům ve společnosti (((společnost podléhající nízkým pudům nezná své skutečné zájmy; skutečné zájmy společnosti znají jen prosazovatelé objektivně správných politických opatření))) , ale vychází vstříc už pouze nízkým pudům v osobě samotného prosazovatele.

Za předpokladu, že lid je masa nikdy dostatečně nevzdělaných a nízkým pudům podléhajících jednotlivců, je opak populismu neslučitelný s demokracií.

Snaha ochránit lid před populismem však populismus vyvolává (nevím, zda naštěstí či bohužel), populismus tedy má šanci se buď kultivovat, nebo zdiskreditovat, nebo přejít v totalitní režim, ve který by však jeho opak pravděpodobně přešel také.

Masa dostatečně nevzdělaných a nízkým pudům podléhajících jednotlivců má tedy tak jako tak šanci získat nové zkušenosti a maličko se dějinně zkultivovat.

"...jeho teze o tom, že vítězství Trumpa by nakonec mohlo být lepší nežli vítězství Clintonové, podstoupí čtyřleté testování."

Nepodstoupí. Nemůžeme testovat účinky nějakého jevu (vítězství Trumpa), a tak potvrdit nebo vyvrátit nějakou tezi (Žižekovu tezi), pokud nemáme kontrolní skupinu, ve které testovaný jev nepůsobí. V daném případě nemáme "kontrolní svět" ve kterém americké volby vyhrála Clintonová, takže nic testovat nemůžeme.

Chorvatský filosof Boris Buden říká, že dnes je v módě filosofovat o tom "co by, kdyby", protože minulost se stala hlavní oblastí projekce utopických představ. V budoucnost už totiž nikdo nevěří, nikdo od ní nic neočekává, tak se zabýváme minulostí (co by se stalo, kdyby).
Například
"Co kdyby třeba Pontský Pilát nenařídil ukřižování Krista? Co kdyby Napoleon zabral Severní Ameriku? Co kdyby Abraham Lincoln neosvobodil otroky? Co kdyby Británie uzavřela v roce 1940 mír s Hitlerem?" atd.
http://a2larm.cz/2016/11/idealy-roku-1989-se-zvratily-ve-svuj-opak/

Pan Profant v disputu o podstatě demokracie citoval Marxe. Tato myšlenka však zůstala zcela bez odezvy - ačkoli v ní je vyřčeno vlastně beze zbytku všechno.

Takže, připomeňme si znovu toto Marxovo klíčové konstatování: "demokracie a lidská práva jsou 'ovšem veliký pokrok ... je to poslední forma emancipace člověka v mezích dosavadního světového pořádku'."

Co vlastně znamená tato věta? Její zásadní dosah se z té Marxovy formulace snad ne zcela zřetelně ukazuje; takže zvýrazněme to v ní naznačené:

Ano, demokracie a ta takzvaná "lidská práva" jsou velký pokrok - ve srovnání se všemi (dosavadními) formami násilí, útlaku, diktatur...

Jenže: velikost Marxe se ukazuje v tom, že v tom samém momentu myslí už dál: ano, demokracie a lidská práva jsou relativním pokrokem - ale čeká tu na nás něco ještě nesrovnatelně hodnotnějšího. Čeká tu na nás možnost vytvořit a zakusit svět opravdu a autenticky humánní - takový svět, kde teprve člověk dosáhne realizace svého bytostného humánního určení.

Ta "demokracie a lidská práva" - tyto faktory jsou tedy stejně tak progresivní, jako regresivní. Jsou progresivní ve vztahu k minulosti (mnohdy ještě i současnosti) - ale jsou hluboce a zásadně regresivní ve vztahu k budoucnosti. Ve vztahu k tomu, co tu může být, ale není.

V této své regresivní relaci tato "demokracie a lidská práva" nejsou ničím jiným nežli těšítkem, které sděluje člověku současného světa: spokoj se s tím co máš, co ti politický svět milostivě poskytuje - ale vzdej se všech nadějí na svět opravdu humánní! Tato "lidská práva" jsou přesně tou mísou čočovice, za kterou současný člověk prodává své právo na prvorozenectví - právo na to žít ve světě, který má nějaký smysl přesahující omezený okruh privátního individua; ve světě pravého humanismu, kde člověk je člověku člověkem, a nikoli konkurentem v nikdy nekončícím boji o materiální výhody, respektive o stále se tenčící možnosti nalézt zaměstnání.

"Práva člověka"!... Skutečná práva člověka se nikdy nedají vměstnat do nějakého formálního katalogu "občanských a lidských práv". Přesně vzato, člověk, lidská bytost má jedno jediné právo: moci žít životem který je důstojný a přiměřený rodu homo sapiens, tomuto stále ještě nejvyššímu a nejvyspělejšímu tvoru v celém nám známém vesmíru. A k tomu se váže právo mít vytvořeny takové podmínky, které mu takovouto autenticky humánní existenci umožňují.

No, testování ve smyslu jestli bude Trump lepší nebo horší než Clintonová vážně možné není.
Na druhou stranu Žižek tvrdí, že Trump je natolik toxická záležitost, že se společnost v obraně před jeho působením vnitřně obrodí a trumpovská a pak post-trumpovská éra bude ve znamení této obrody.
K testování tohoto je zapotřebí Trump, ne Clintonová.
A kontrolním vzorkem je celá společnost.

Takže se nakonec v jistém smyslu přece jen uvidí.

"Řečeno s Marxem, když už tu přišel do řeči, demokracie a lidská práva jsou 'ovšem veliký pokrok ... je to poslední forma emancipace člověka v mezích dosavadního světového pořádku.' Teprve z této jednoznačně vyřčené -- a ovšem netestovatelné -- pozice má kritika demokracie smysl. A ta pozice zase určuje pozitivní obsah kritiky, úsilí o lepší demokracii -- tedy o zřízení s méně absurdnostmi, útlakem a ponižováním a o lepší sladění svobody, rovnosti a solidarity."
-------------------
"...úsilí o lepší demokracii -- tedy o zřízení s méně absurdnostmi (...) a ponižováním a o lepší sladění svobody, rovnosti a solidarity...":

Kupodivu... to je patrně pro mnohé Američany přesně ten důvod volby Trumpa. Obávám se, že se zde potýkáme se záměnou subjektivního za domněle objektivní.

a jeho kritiku pozitivismu.

Podle Poppera snahy o řízenou nápravu společnosti vždy končí v totalitě (to se bohužel i dnes na novou levici a její pokusy o nápravu společnosti hodí jako ulité). Nelze vymýšlet "dokonalý systém" (v tom nesouhlasím s panem Poláčkem ani s novou levicí), lze jen korigovat konkrétní chyby systému. Na tu hranici mezi "vymýšlením dokonalého" a korigováním chyb je třeba dávat pozor.

že demokracie není ohrožována pouze z jedné strany.

V tom propukajícím nesmiřitelném boji všude se rozdělujících společností je i ta strana, ve které jsou účastny elity, ochotna (jak se mi možná mylně zdá) vyměnit demokracii za "objektivně nejoptimálnější uspořádání věcí lidských", tedy za autoritativní nadirigování takovéhoto uspořádání.

Matěj Metelec v článku Levice proti lidu:

"Nedalo se popřít, že tím, kdo zklamal, byl lid. Masy nepovstaly a nesvrhly prohnilou starou společnost."

"Po neslavných koncích různých pokusů o rozpoutání revoluce pak rezignovala na vkládání nadějí do sebe samé i většina dnešní radikální levice. Ostatně, je trochu trapné vkládat naděje do tak omezené síly. Parky a náměstí se sice občas zaplní, ale nanejvýš na dny či týdny. Po přílivu přichází odliv a dlažba, pod kterou jsme chtěli nalézt pláž, zůstává nezměněna. A na skutečné pláže zatím moře vyplavuje mrtvá lidská těla. Ale i tehdy lid zklamává. Namísto solidarity s těmi, kteří zoufale riskují život při nebezpečné plavbě, se nejdřív stará o své pohodlí a vzápětí se obává o své bezpečí. Včera nesnášel Romy, dnes nenávidí uprchlíky, VLÁDU KAPITÁLU VŠAK NESVRHÁVÁ."

Herbert Marcuse o nové levici: "Jde o opozici proti demokratické, efektivně fungující společnosti, (...). A je to opozice proti většině obyvatelstva, ..."

"Nechápe se ((nová levice)) striktně třídně, jejím tahounem je mládež a spojuje svůj boj proti morálně pochybné konzumní společnosti se zájmy různých utiskovaných či marginalizovaných skupin, často minorit. A trvá i její nejpozoruhodnější a nejparadoxnější rys – totiž že v západních společnostech je a musí být v podstatě protilidová."

"... jde v zásadě o tentýž cíl: nalézt náhražku lidu, který se k levici nevděčně otočil zády. Do této náhražky pak vložit všechny revoluční sny, naděje a touhy a doufat, že se s její pomocí podaří změnit běh světa.
(...)
Nejzávažnější důsledek snahy hledat náhradní revoluční subjekt a jeho spojence v menšinách utlačovaných v západních demokratických společnostech tak pro levici spočíval v přesunu důrazu z politiky na etiku. Tedy v trvání na tom, že nějaké politické rozhodnutí je žádoucí nikoli proto, že je v souladu se zájmy lidu, dělnické třídy nebo prostě „Dějin“, nýbrž proto, že je morálně správné." (((Nová levice zde tedy zaujímá podobnou pozici jako náboženská církev, tvoří novou morálku.)))

Zdroj: http://www.advojka.cz/archiv/2016/18/levice-proti-lidu

Podle těchto citací se tedy nejspíše zdá být docela zřejmé, že nové levici jde o prosazení jen jejích vlastních ideových zájmů, pro které je patrně ochotna odstranit i demokratický systém.
Neboli, jednalo by se o hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka...

Diskuse o testovatelnosti demokracie začala být opět zajímavá od příspěvku pana Morbicera, kdy říká na jedné straně, že „testování ve smyslu jestli bude Trump lepší nebo horší než Clintonová vážně možné není“, ale nakonec podotýká, že se „se …přece jen uvidí“. K tomu poznámku: Testovat dvě „hypotézy“ – Mrs. Clinton versus Mr. Trump – najednou či po sobě – opravdu nemůžeme, ale minimálně v té jedné hypotéze – Mrs. Clinton - jako představitelce standardního Demokratického mainstremu, se kterým máme již bohatou zkušenost – dokážeme s vysokou pravděpodobností odhadnout důsledky. Hypotéza Mr. Trump říká, že je opakem tohoto maistreamu, takže opravdu „uvidíme“.
U pana Nusharta v té první poznámce tuším (?) narážku na to, co řekl pan Profant – demokracie je testovatelná, (regulativní) idea Demokracie (naštěstí ?) není. Pak by mne zajímalo, odkud než ze zkušenosti máme jistotu o správnosti této ideje? Mám pocit, ale to musí vědět Martin lépe, zda tohle není novokantovská idea etického socialismu. Mne je sympatická, je to spojenec v boji za demokracii, ale nesdílím ji. Proto říkám, že i Idea demokracie je součástí praxe, že s konkrétními dějinnými formami a projevy demokracie si testujeme i tu Ideu. Ale tady tvrdím spolu s „anti-filosofickými filosofy“, resp. „filosofickými diletanty“, že nějakou relevantní a zajímavou odpověď udržující užitečnou (politickou) diskusi na toto téma můžeme vykřesat jen překročením okrsku filosofie, či změnou jejího tradičního „výzkumného“ terénu, ve kterém si namlouvá, že z jedné strany může nahradit náboženství, z druhé vědu – tzn. do terénu historie, sociologie, kulturní antropologie nebo moderního románu. Tzn. rozhodně by mělo jít o rezignaci filosofie na úsilí hledat „základy“, pokud má být politicky užitečná a ne politicky nebezpečná. To souvisí s druhou poznámkou pana Nusharta o Popperovi a potažmo s jeho „bídou filosofie“.
Ale co s tou „novou levici“, jak o tom píše pan Nushart? Zřejmě tady jde o spor se „starou“ (tradiční) levicí. Ale ono protipostavení, jež na nás křičí z citace o „hledání náhradního revolučního subjektu v utiskovaných menšinách“ (nová levice) v kontrapozici k staré levici hájící „zájmy lidu“, „dělnické třídy“, „nebo prostě Dějin“, resp. ono traktování problému levice jako přechod od politiky k etice, resp. že této nové levici jde o „prosazení vlastních ideových zájmů, pro které je patrně ochotna odstranit i demokratický systém“, to považuji za zmatečné.
Je pravda, že nová levice přesunula akcent z emancipačních snah týkajících se „dělníka“ na utiskované kulturní menšiny. V podstatě to udělala v době, kdy se zdálo, že „dělník“ ztratil revoluční zájem „měnit systém“, resp. že je do něj integrován. V osmašedesátém levice vábí na revoluční barikády dělníky, ale ti o to nemají příliš zájem. Zájem nemá příliš ani kulturní elita stojící za tradiční levicí. Např. Habermas se proti revoltě, která se odvolává na maoismus, musel dost nevybíravý způsobem postavit. Nová levice se od dělníků následně obrací. Ale pátrání po fundamentálním „revolučním subjektu“, jiném než „dělník“, který by měl rozhodnout sociální otázku, nová levice brzy vzdává. Buď se stává součástí „integrovaného“ kritického kulturního establishmentu (university, umění, nevládní organizace), anebo část dokonce degeneruje na pozice neoliberalismu s jeho kulturním nástupem na začátku osmdesátých let. (Ti, co opovrhovali sociálním státem zleva, se stali později jeho spolu-bořiteli zprava).
Ti ovšem, kteří si myslí, že když nová levice vzdala v „dělníkovi“ „revoluční subjekt“ a „politiku“, a tohle se „otestovalo“ jako „omyl“, a proto je nutné se vrátit k „dělníkovi“ jako „revolučnímu subjektu“, resp. vrátit se od etiky k politice, vrací nás do starého bludného kruhu. Nikoli proto, že je třeba se vrátit na onu rovinu sociálního konfliktu zřetelněji odrážející konflikt „práce a kapitálu“. Ale pokud by tento konflikt měl být chápán v oné zjednodušující podobě, ve které byl objeven a praktikován v devatenáctém století a po většinu dvacátého století. Zjednodušené traktování tohoto konfliktu odráželo ve srovnání s dneškem jednodušší dějinné podmínky, za kterých probíhal. A do toho spadá iluze, že je možné ten konflikt traktovat jako návrat od etiky k politice. Ve skutečnosti totiž i ten sociálně-ekonomický konflikt od devatenáctého reálného století probíhal prakticky (!) jako konflikt etický, i když „revoluční ideologie“ se jej snažila transcendentálně ukotvit do „objektivity“, do Dějin. Tohle demokratická levice (na rozdíl od komunistů) prakticky (!) odpískala již v průběhu cca od devadesátých let 19. st. do dvacátých let 20. století.
Dnes tzv. nová (kulturní) levice, která ztratila svůj „revoluční subjekt“, nepředstavuje riziko pro demokracii a lidská práva. Tato levice, jakkoli většinou pochopila marnost nadějí najít svůj „revoluční subjekt“, se může ale vykázat nemalými výsledky ve svém emancipačním úsilí, pokud jde o hájení práv menšin. To by nemělo být zapomenuto a je to součástí obecně emancipačního levicového kulturního dědictví. V tom je třeba pokračovat. (Mimochodem, nová levice pomohla významně objevovat kromě práv menšin i velmi důležité otázky, např. gender, udržitelný rozvoj apod.). Ti na levici, kteří se k tomu odmítají hlásit, myslí a jednají hloupě. Ale myslí a jedná neprozíravě i nová levice, pokud se nepřipojí k úsilí „staré „tradiční levice“ znovuobjevovat a testovat možnosti rozehrávat sociální konflikt mezi „prací a kapitálem“. Tedy testovat demokracii plnohodnotně.

je právě příkladem toho "hledání náhradního revolučního subjektu" a "přesunu důrazu z politiky na etiku", neboli vytváření nové morálky novou levicí.

Martin Schulz na téma britského referanda o vystoupení z EU: „Není filosofií EU, aby dav rozhodoval o svém osudu.“

Jean-Claude Juncker, květen 2016: „Příliš posloucháte své voliče..."

------------------

Omlouvám se panu Novotnému za nezodpovězené otázky. Musím se nad tím více zamyslet a něco si o tom přečíst, abych byl schopen odpovědět, dnes večer už se na to necítím.

Ano, regulativní idea bude sotva z jiného chovu než kantovského :-) A kde se bere? Úplně na stejném místě jako Tvoje idea testovatelnosti: je ustanovována kritickou prací rozumu z historické zkušenosti a je to (v oboru praktického) řečeno s Kantem "pouhá hypotéza". Závaznost ji dává, že bez ni, opět s Kantem, bychom neuměli říct "proč by člověk měl žít na zemi?"

Řečeno trochu moderněji. Ano, možná by mi nekonečné testování ukázalo, že lidi se musí dělit ty, co vládnou a na ty bezprávné, že -- jak tvrdí Zemanovy kamarádi z Komunistické strany Číny -- autoritativní vládnutí je nezbytné pro zajištění rychlého hospodářského vzestupu a zajištění sociálních práv, bez kterých ta politická nemají cenu (jo, ta druhá část už nejsou jen Číňani, to je i Bartošek) a tudíž je užitečné a nezbytné zrušit testovatelnost ve prospěch teroru osvíceného rozumu. Jen upřimně nechápu, proč by mě v takovém případě měla ta testovatelnost zajímat.

Zkus zvážit, jestli to Tvoje odnebezpečňování filosofie nestojí na zamlčeném a zcela esencialistickém předpokladu, že věci mají konec konců tendenci jít v dlouhodobé perspektivě k lepšímu, jak to explicitně říká Rorty.

P.S. S tou novou levicí mi to není příliš jasné. To sousloví od svého zavedení v šedesátých letech strašlivě rozbředlo a může dnes znamenat prakticky cokoli krom konzervativní stranické staré levice (která přitom vůbec nemusí přijímat dogma proletariátu jako určité negace kapitalismu, tedy revolučního subjektu).
Nicméně i přesto bych řekl, že v teoreticky vyspělejších textech novolevičáků převládá snaha promyslet zprostředkované sjednocení protikladu prace a kapitálu a kulturních či identitních rozporů. Jen převažuje odmítání byť sebesofistikované redukce ostatních rozporů k tomu prvému jako "určujícímu protikladu". Jen v českých zemích jsme si zvykli novou levici interpretovat spíše podle jejího karikatury v anerickém konzervativním myšlení (černošska lesba na vozíčku s mentální poruchou).

Dovolil bych si jen tak pro pořádek připomenout, že ty zde diskutované "regulativní ideje" obvykle nepadají jen tak nějak z nebe. Anebo ze stromu, jako to legendární jablko Newtonovi na hlavu.

Takovéto ideje vznikají - a především mohou se ú č i n n ě rozšířit - jenom a pouze tehdy, když k nim už dozrály objektivní podmínky. Tedy objektivní vývoj člověka lidské společnosti, a - alespoň podle Marxe - především objektivní vývoj materiální sféry.

Není tomu tedy opravdu tak, že my bychom si mohli sednout ke kavárenskému stolku, zasněně se zahledět do stropu a začít vymýšlet "regulativní ideje", které mají změnit a zlepšit svět. To jest, my tak samozřejmě učinit můžeme; ale jestli tyto naše ideje dokáží vykročit za prosklené dveře oné kavárny, závisí v rozhodující míře právě na tom, jestli už na na "nazrála doba". V tom výše zmíněném smyslu: zda tedy už společnost dosáhla odpovídající stupně rozvoje ve sféře materiální, sociální, duchovní, mravní...

A dokonce, pravidelný chod věcí je spíše přesně opačný: totiž ne že někdo si vytváří nějaké ty své "regulativní ideje", rozhazuje je kolem sebe a čeká, jestli snad přece nepadnou na úrodnou půdu - nýbrž je to ten objektivní vývoj světa sám, který v příslušnou dobu rodí své ideje.

Vlastně ten predikát "regulativní" je naprosto přesný. Vyjadřuje totiž dokonale právě to, že tyto ideje konec konců pouze r e g u l u j í objektivní vývoj, který sám ale probíhá na zcela jiných, mnohem hlubších a fundamentálnějších kolejích. Tento vývoj tyto ideje mohou zrychlit či zpomalit, mohou ho zušlechtit či deformovat - ale nenamlouvejme si, že jsme to my sami, kteří nějakou "dobrou ideou" dokážeme vytvořit nějakou principiálně novou skutečnost.

Naše ideje mohou mít jenom pouze tehdy sílu a moc, pokud jsou v souladu s objektivních chodem a vývojem samotného světa.

Vraťme se ještě jednou k tomu citátu z Marxe. Tedy k jeho tézi, že (politická) demokracie a lidská práva jsou sice legitimním a nutným emancipačním aktem - nicméně že pravá emancipace začíná až někde jinde, až za hranicí právě této demokracie a těchto lidských práv.

Tady je krajně důležité si uvědomit, co nám tu Marx vlastně sděluje, a v čem vlastně spočívá převratný přínos tohoto jeho náhledu.

On nám sděluje na straně jedné ten základní fakt, že v tomto procesu emancipace není možno se zastavit jenom u této formy politické demokracie a lidských práv, nýbrž že je nutno jít ještě dál.

Za druhé ale Marx provádí tu zásadní změnu perspektiv, že těžiště vší pozornosti a všeho dění přesouvá z roviny pouze občansko-politické do roviny r e á l n ě - m a t e r i á l n í.

Marx vidí (na rozdíl od všech současných apologetů občansko-liberální demokracie), že ta politická emancipace nakonec vůbec nezasahuje člověka jako takového. Nezasahuje ho v samotném jádru jeho bytosti jakožto produktivně-kreativní, která takto vytváří podmínky své vlastní humánní existence. Nýbrž tato pouze politická emancipace se dotýká člověka právě a pouze v rovině čistě občansko-politické.

Jednou jedinou větou řečeno: to že jsme emancipovali občana, to ještě zdaleka neznamená že jsme emancipovali také člověka. To je opravdu naprosto zásadní rozdíl.

Napřed k panu Poláčkovi. Už bylo, myslím, panem Profantem připomenuto, a myslím, že i Vámi nakonec uznáno, v jiné souvislosti, že onen přechod od "pouze" politické občanské emancipace k "reálné" lidské emancipaci představuje v praktické rovině nekonečné kontinuum stupňů či "přechodných" forem. A to se modleme, resp. hodně se snažme, aby ta "pouhá" občansko-poltická forma zůstala vždy tím východiskem k nějaké "vyšší" "lidštější" formě. Já Vám rozumím, i když takové věty jako "politická emancipace nakonec vůbec nezasahuje člověka jako takového" se mi zdají divné. Jako byste byl na tom nejzazším bodě možné "reálné" emancipace člověka, věděl, co to reálně prakticky znamená a ohlížel se do minulosti. Co ta reálná emancipace člověka znamená, nikdo kromě uváděným několika vágních črt nikdo neví. A hlavně jestli to má být onen nejsvobodnější rozvoj člověka bez prostředkování věcmi, není jasné, co si s takovou svobodou člověk reálně počne. A. Przeworsky v poslední kapitole Social Democracy And Capitalism nahlíží z dnešní perspektivy onu budoucnost svobodného člověka zatíženou i destruktivními společenskými riziky. Takže já spíše myslím, než spekulováním o utopických stavech, nebo naříkáním, že ono "jak" nikdo ještě nevymyslel, bychom se měli zabývat vždy v dané konkrétní situaci tím, na co můžeme mít reálný praktický vliv - onou ne-dokonalou či ne-dokonanou emancipační situací a jak ji změnit. Inteligentně, pokud možno bez destruktivní revolty, která nás spíše posouvá "vzad" než "vpřed". To je praktická politika. Musíme to takhle zkoušet, aniž bychom si byli jisti, že budeme úspěšní.

"Pak by mne zajímalo, odkud než ze zkušenosti máme jistotu o správnosti této ideje?" (Ideje, že "demokracie je testovatelná, (regulativní) idea Demokracie (naštěstí ?) není".)
Domnívám se, že jistotu o správnosti jakékoliv ideje mít nikdy nelze. Jistotu lze mít pouze o nesprávnosti. Správnost ideje lze posuzovat buď z hlediska její podstaty – pokud se tímto způsobem získané přesvědčení následně aplikuje na uspořádání společnosti, vede to k neštěstí a k utrpení. Nebo lze jakousi "správnost" ideje posuzovat z hlediska jejích následných účinků (z hlediska zkušenosti). Pokud jsou následky "dobré" (nikoliv v nějakém absolutním teologickém, ideovém či filosofickém významu, ale prostě v praktickém významu toho slova, který vždy bude vyvolávat spory, a to zvláště pokud se "důraz přesunuje z politiky na etiku"), tedy pokud jsou praktické následky dobré (společnost je stabilní, nerozdělená, žije v míru, nikdo extrémně nestrádá...), pak je patrně i idea (hodnota, kterou představuje) správná.

Jsem spíše pro to, aby se vznosně nemluvilo o vznosných idejích, ale aby se spíše přízemně mluvilo o přízemních zájmech, které je nutno vznosně uvádět do souladu. Jediná oblast, ve které má smysl mluvit o správnosti idejí v tom jejich esenciálním významu je teologie. Tam samozřejmě o té správnosti také nelze mít jistotu, ale je možné v tu správnost věřit. (Pokud bychom chtěli mít jistotu, nebylo by možné v nic věřit – to jsou protiklady. I v teologii, jak se domnívám, platí, že lze mnohem snáze říkat to, co jistě neplatí, než to, co jistě platí.)

jedné a téže ideje budou v různých společnostech a v různých kulturních podmínkách odlišné.

V jedné kultuře tedy tatáž idea povede ke stabilní, nerozdělené a v míru žijící společnosti, v jiné kultuře tomu však bude právě naopak.

mi právě připadá politicky nebezpečná.

Nenamítám nic proti tomu, aby filozofie hledala "základy bytí", pokud by se však ty eventuální (a nikdy ne definitivní) závěry tohoto hledání měly nějak prakticky promítnout v mém životě (třeba prostřednictvím změny uspořádání společnosti), začal bych mít z takovéto filozofie vážné obavy, stejně jako je nyní mám ze sociologie.

by bylo možné, pokud by existovaly nějaké (nezpochybnitelné?, spojující?) hodnoty. V takové situaci se dnes nenacházíme.

Proto si myslím, že se nejspíše o žádný skutečný přesun nejedná – takovou etiku totiž nemáme, nebo alespoň není konsenzuálně společensky uznávaná. Důraz na etiku v podmínkách rozbitých hodnot je tedy důrazem na hodnoty uznávané pouze skupinově, nikoliv celospolečensky.

Důraz na etiku tak ve skutečnosti představuje partikulární zájem, tedy opět politiku, strategicky nazvanou etika.

Nedávno jsem s někým mluvil o volbách. Ten člověk mi řekl, že nevidí vůbec žádný rozumný důvod proč chodit k volbám. (V podobném smyslu – o škodlivosti účasti ve volbách - se zde v jiné diskusi vyjádřil i pan Poláček.) Ať volby dopadnou jakkoli, na život toho člověka ani na to, zda se více či méně uskuteční jeho představa o tom, jak by společnost měla správně fungovat, ten výsledek voleb nemá vůbec žádný vliv. A o tom, jaký typ mobilu si koupí, o tom se v těch volbách přece nerozhoduje, o tom si rozhoduje on sám. Ty volby tedy pro něj nemají žádné téma, ani neplní funkci zpětné vazby demokracie. Až jednou bude hodně naštvaný, konečně se pak jako občan emancipuje, zpětnou vazbu ubohé demokracii poskytne - k volbám půjde a bude volit někoho, koho zde vy všichni pak označíte za extremistu.

Co s tím?
Domnívám se (kromě jiného), že například volební systém se měl ustanovit také i s ohledem na voliče, aby byl "uživatelsky příjemný" (např. jasně viditelná souvislost mezi jednotlivou konkrétní volbou a konečným celkovým výsledkem) a aby motivoval k účasti ve volbách.

Emancipace člověka je, na rozdíl od emancipace občana, věc zcela osobní. Emancipovaný (vnitřně osvobozený) člověk by se mohl poznat třeba podle toho, že nikdy nehodnotí míru emancipovanosti svých bližních.

znamená takový, který umožňuje jednotlivci nezkreslené vyjádření jeho (složitého) názoru a nenutí ho v zájmu uplatnění jeho hlasu ke složitému taktizování (které má odrazující účinek).

nelze vytvářet novou etiku autoritativním (agresivním) prosazováním hodnot uznávaných pouze skupinově (hodnot představujících skupinové zájmy).

Domnívám se, že novou etiku (z důvodu, že tu ta stará není – je rozbita) lze vytvářet na zkušenostním konsenzuálním základě a ten se v jednotlivých kulturách zjevně liší! Nelze postupovat autoritavně – to by vedlo (už vede) ke konfliktům.

Nakonec nezbývá, než se zkušenostně a široce (avšak také současně jen na omezeném poli vlastní kultury – paradox globalizace) shodnout na tom, co je "dobro" a co k němu vede. Zkušenostně jsme právě v situaci kdy vidíme, že prosazovaní partikulárních zájmů, vznosně odůvodňovaných esenciální etickou "správností", k tomuto cíli nevede.

"Američané v té zemi udělali nějaké průzkumné geologické vrty a zjistili, že jsou tam masivně porušována lidská práva."

Ty Vaše komentáře jsou velmi dobré. Na první, druhé přečtení by se chtělo hned odpovídat, ale ješté to chce odstup. Pořád se ale hlavně chci držet otázky demokracie a její testovatelnosti, kterou nastoluje článek autora. Abychom se zase moc nerozjeli..... ale to co říkáte, s tím souvisí.

Myslím, že je právě čas pomodlit se, aby mě Bůh uchránil před namyšleností.

"Co ta reálná emancipace člověka znamená, nikdo kromě uváděným několika vágních črt nikdo neví" - pane Novotný, ono je opravdu jenom velice málo věcí, které člověk může vědět s dokonalou jistotou. A čím náročnější, čím komplexnější témata, tím méně je můžeme uchopovat do nějakých zcela jednoznačných soudů či pravd. Můžeme se jim jenom přibližovat jaksi "oklikou", jejich "ohmatáváním", pozorováním jejich souvislostí. Je to tak trochu jako když moderní astronomie hledá planety v dalekém vesmíru: ona je nikdy nemůže spatřit přímo, nicméně je - a to s s neuvěřitelnou exaktností - dokáže "vydedukovat" z toho, jak se chová jejich okolí.

Samozřejmě, je možno vést nekonečné diskuse o tom, co je to emancipace, a co je to vlastně vůbec člověk. Jenže, ten Váš postoj je víceméně toho druhu, jako kdybychom si řekli: protože nikdy nemůžeme vyslovit nějakou konečnou pravdu o člověku (a emancipaci), tak se takovými zbytečnými záležitostmi raději vůbec nebudeme zabývat.

To, že se v dané věci asi nikdy nedobereme absolutně pevného závěru či soudu, zdaleka neznamená že bychom se vůbec nemohli dostat k velice podstatným poznatkům, postulátům a pravdám. V tom výše zmíněném smyslu "blížení se k pravdě."

Aby bylo jasno: já naprosto nic nenamítám proti každodenní praktické pragmatické práci ve prospěch člověka, pokud je konána s dobrým úmyslem. Ale, nedá se nic dělat: čas od času musíme mít i tu odvahu pohlédnout i za horizont bezprostředně jsoucí doby a bezprostředně jsoucího světa. Jinak bychom mohli dopadnout velice podobně jako ten nešťastník Sisyfos: znovu a znovu bychom tlačili ten náš náklad do kopce, proti zemské přitažlivosti a božímu prokletí; aniž bychom si vůbec připustili myšlenku, že by bylo možno celý náš problém vyřešit zásadně jinak. Například tak, že ten kopec (anebo ten kámen) vyhodíme do vzduchu dynamitem. Anebo tam aspoň postavíme nákladní výtah. - To v případě kdyby se to první řešení někomu zdálo být až přespříliš "revoluční"... ;-)

Aby nedošlo pod dojmem tohoto vyjádření pana Kolaříka k nedorozumění, dodávám, že jsem věřící, modlitba je součástí mého života a ocenění pana Novotného si vážím.

Nezdá se mi, že by byla "nová levice" až tak rozbředlý pojem pane Profante.
Marcuse ji na konci 60. let vystihl dobře a jeho charakteristiky pořád platí.

Abych uvedl nějaký příklad --- třeba toto:
http://denikreferendum.cz/clanek/24112-zradily-nas-nase-neuprimne-pokusy-o-demokracii
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, je krystalicky čistý novolevicový etický apel vhodný do učebnic.
Naprosto přijatý a vnitřně zpracovaný minoritní postoj. Lid je prezentován jako nepřátelská, potencionálně velmi nebezpečná "masa". Atd.
----------------------------

Pokud jde o ztrátu proletariátu -- nebyly kromě dělníků i jiné součásti progresivních komunistických sil?
Když není možný návrat k dělnictvu, co zabrousit do těchle vod?
Před lety tady chodil nějaký komunistický teoretik, novolevici viděl jako děcka s citečkama, naprosto neschopnou revolučního nasazení.
Jeho řešení byl tzv. kognitariát, neboli po staru pracující inteligence.
V ní vkládal naději jako v nového hybatele Dějin.

Po pravdě řečeno, žádný lepší tip jsem v tomto směru vlastně nikdy neslyšel........................

To byl, pane Morbicere, Josef Heller. Pojem kognitariát vysvětluje m.j. zde: http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/j-heller-kdo-se-boji-pojmu-kognitariat-/
Tamtéž vysvětluje například i to, proč Anna Proletářka vlastně vůbec nebyla žádná proletářka.

Pane Morbiciere,
to by byla dlouhá odbočka a šlo by jen o historické záležitost, v naprosté zkratce:

Ad 1) Právě to Marcusovo pojetí už dneska opravdu nejde použít, to by Vám z něj vypadla zrovna Magdalena Šipka. Podívejte se na jeho "Ztroskotání nové levici?"

Ad 2) Marxův proletariát je opravdu jen dělnická třída v nejužším slova smyslu. Roli revolučního subjektu má proletariát proto, že ho vytvořil kapitalismus jako svoji negaci, populárně řečeno "protože se nemůže osvobodit, aniž by osvobodil všechny ostatní".
Jeho roli nemůže převzít ani rolnictvo, ani "pracující inteligence", ani třída zaměstnanců, ti všichni jsou sice v kapitalistické společnosti často vykořisťování,, ale jsou do ni oproti proletariátu integrováni.

Heller má zcela náhodou pravdu, z hlediska takové scholastiky revoluce není Anna Proletářka žádná proletářka (není dělnice, ale služebná).

Ad 3) Progresivní komunistické síly, pokud bychom měli na mysli komunistické hnutí dvacátého století, nebyli ani dělníci, jale en komunistické strany v režimu demokratického centralismu. Dělnici byli k tomu, aby plnili jejich příkazy a event. umírali za jejich funkcionáře, ne aby do toho věrchušce mluvili. Nikoli náhodou v komunistickém Rusku rychle zrušili dělnické rady (sověty, po který se po jejich potlačení ta země pokrytecky pojmenovala).

Progresivní síly v emancipačním socialismu (abych použil Marcusův pojem) jsou různorodé, inteligence jako vrstva v nich hraje významnou roli, ale to se nemusí nijak vylučovat s proletariátem jakožto výsadním revolučním subjektem (opět např. Marcuse a Horkheimer v letech 1934 až 1941, Gramsci, u nás Kosík 1968).

p.s. Výraz "pracující inteligence" používá jen zastydlý stalinista. Člověk, který neprodukuje duchovní výtvory na odpovídající úrovni, nepatří k inteligenci. A produkovat je na takové úrovni bez tvrdé práce nejde. Takže je to přídavné jmeno buď zbytečné anebo znamená něco jiného.

No, já na revoluce moc nejsem, takže vlastně pohodka... -- jediná síla, která mohla z pozice subjektu kapitalismus zlomit, proletariát, je už jen dávná vzpomínka, kognitariát nepřežil váš filozofický soud a na žádné marcusovské netřídní partičky outsiderů nevěřím.

Ale kognitariát by mohl existovat. Respektive mohl by si začít uvědomovat, že existuje. To neznamená snažit se přebírat moc, ale pracovat na sobě a na nových výrobních vztazích.

S panem Profantem je to asi v tomhle směru těžké, paní Hájková.
Jako filozof má spoustu věcí v jasném kontextu, nejdou mu z něj vyrvat.
Vaše naděje pokud jde o kognitariát ho zcela míjí -- už ho má zaškatulkovaný a z jeho pohledu žádná naděje v tomto směru nedává smysl.
----------------------------

Je tak složité několika slovy vysvětlit, v čem výše uvedený článek Magraleny Šipka neodpovídá Marcusově charakteristice:

"Nechápe se ((nová levice)) striktně třídně, jejím tahounem je mládež a spojuje svůj boj proti morálně pochybné konzumní společnosti se zájmy různých utiskovaných či marginalizovaných skupin, často minorit. A trvá i její nejpozoruhodnější a nejparadoxnější rys – totiž že v západních společnostech je a musí být v podstatě protilidová."

"... jde v zásadě o tentýž cíl: nalézt náhražku lidu, který se k levici nevděčně otočil zády. Do této náhražky pak vložit všechny revoluční sny, naděje a touhy a doufat, že se s její pomocí podaří změnit běh světa.
(...)
Nejzávažnější důsledek snahy hledat náhradní revoluční subjekt a jeho spojence v menšinách utlačovaných v západních demokratických společnostech tak pro levici spočíval v přesunu důrazu z politiky na etiku. Tedy v trvání na tom, že nějaké politické rozhodnutí je žádoucí nikoli proto, že je v souladu se zájmy lidu, dělnické třídy nebo prostě „Dějin“, nýbrž proto, že je morálně správné."

a proč by z něj vypadla právě Magdalena Šipka?

Existuje obrovská vrstva lidí, kteří se živí intelektuální prací a v té lze vydělit podmnožinu těch, kteří prožíjí poměrně velkou část své kariéry v prekarizované situaci. A další podmnožinu těch, jejichž práce je sice poměrně jistá, zato velmi bídně placená.

Bylo by však krajně obtížne tuto vrstvu nacpat do svěrací kazajky třídy, natož ji jako celek či její prekarizovanou část považovat za třídu pro sebe (tedy s uvědomělým třídním zájmem, což je nezbytné určení marxovského revolučního subjektu). Zda ji nazveme kognoriát nebo ne, v tom není potíž.
Ta je volbě:

a) Buď se subjekt boje o emancipaci zablokovaných možností lidské svobody a štěstí ustanovuje v boji samotném (např. Rosa Luxemburková, zralý Marcuse, Kosík)

anebo

b) je revoluční subjekt zákonitě dán a má vůči ostatním absolutní právo (revoluční změna, kterou by neprovedl on, je vždy špatná, leda by si ji přivlastnil).

Pro to b) se marxističtí dogmatici vždy odvolávali na Marxe. Jenomže ten psal o konkrétním revolučním subjektu konkrétně nadcházející revoluce a dogmatismus mu byl cizí.

Samozřejmě, odpovědnost za změnu věcí k lepšímu nikdo inteligenci vzít nemůže a také její příslušníky najdeme na barikádách (těch v ulicích i těch v hlavách) vždy nadnormativně zastoupené.

Jestli tomu dobře rozumím, tak se domníváte, že možná bude zapotřebí dělat revoluci outsiderů kvůli nepodmíněnému základnímu příjmu, popřípadě jiným emancipacnčním projektům. A třeba i proti "lidu", který je v podstatě reakční a nechápe jeho význam. Aspoň se domnívám, že by byli spíš proti.
Co by se stalo po takové revoluci? Lid by najednou prozřel? Nebo by mu outsideři prostě vnutili svou vůli?
Komunisté se také kdysi pokusili vnutit lidu svou vůli a myslím, že za to byli dějinami potrestání. Nedělejme znovu stejnou chybu.

V čem neodpovídá MŠ Marcusovým větám, které jste citoval? Elementary, dear Marobicer, MŠ naštěstí nepovažuje utiskované minority za náhradu za lid a nehledá v nich náhradní revoluční subjekt.

Jiná otázka je, zda právě ty vytržené citáty vyjadřují Marcusovo vymezení nové levice.

Vlastně, jakýpak revoluční subjekt? Kdo by ještě dnes věřil na revoluce, že?
I Petr Pithart koneckonců řekl, že Listopad 1989 nebyl žádnou revolucí, nýbrž předáním moci.
https://nazory.aktualne.cz/rozhovory/petr-pithart-o-listopadu-1989-neslo-o-revoluci-ale-o-vyjedna/r~529796f28bba11e5a705002590604f2e

Rozbor (či definice) revolučního proletariátu pana Profanta se dosti zajímavým způsobem kříží s mým vlastním uvažováním nad vztahem pojmů "dělnická třída" a "lidé práce" pod článkem R. Bartoška "Uspěje jen ten..."

Takže tady bych se soustředil především na jeden klíčový moment analýzy pana Profanta, kdy totiž uvádí, že základním znakem onoho proletariátu (která ho činí nezaměnitelným s jakýmikoli jinými subjekty odporu proti kapitalismu) spočívá v tom, že tento proletariát "stvořil kapitalismus jako svou negaci". (Podle autentického Marxova pojetí, rozumí se.)

To je skutečně naprosto centrální moment. Já už jsem v tom svém zmíněném příspěvku uvedl, že my sice můžeme ten pojem proletariátu rozšířit i na jiné složky námezdně pracujícího obyvatelstva, a tedy třeba i na ten "kognitariát" - že se pak ale není možno vyhnout otázce, do jaké míry je takto rozšířené pojetí ještě opravdu kompatibilní s celým Marxovým modelem proletářské revoluce. Protože od těch IT-specialistech je opravdu jenom možno si vytvořit představu, jak s počítačovou myší v ruce (namísto dělníkova kladiva) za zpěvu revolučních písní pochodují ulicemi měst a žádají smrt kapitalismu.

Takže, položme si půldruha století po Marxovi znovu tu zcela rozhodující otázku:

- k o h o vlastně plodí kapitalismus jako svou totální negaci, jako svého vlastního hrobaře? - a

- plodí kapitalismus v ů b e c někoho takového, takový (dějinami a železným mechanismem vývoje předurčený a výlučný) subjekt dějin, který kapitalismus svrhne, a na jeho místo instaluje ekonomicko-společenský systém humánnější, emancipovanější?

To jsou ty dvě naprosto klíčové otázky, před kterými stojíme; a jsou to otázky natolik zapeklité, že by snad bylo lepší se vůbec do nich nepouštět, neboť nás sotva může čekat jiný osud, než že se beznadějně zapleteme v nekonečných relativismech "mohlo by to být takto, ale taky zcela naopak". V každém případě: ten jednoznačný Marxův optimismus železného chodu dějin už nikdy nemůžeme získat zpět.

--------------------------------------------------------------------

Takže, jak řečeno, situace je extrémně nejistá a nepřehledná; ale určitý orientační bod nám poskytuje právě ta otázka po tom dějinném subjektu, který "neguje kapitalismus". - Kdo by to tedy tak nejspíše mohl být?

Dělník? - Na to je už příliš málo početný; a navíc je "příliš málo" vykořisťovaný. Nedá se nic dělat, ale ten pauperizovaný proletář I9. století to dnes už skutečně není.

Kognitariát? Střední třída ještě nikdy neprovedla (systémovou) revoluci; na to je s ním sama příliš srostlá. Mohla by přitom ztratit ještě mnohem víc, než "pouze své okovy".

Anebo - všichni námezdně pracující dohromady? Vždyť jsou přece všichni "vykořisťovaní kapitálem"!

V tom by mohla být určitá naděje; jenomže, ono s tím "vykořisťováním" je to zase velice problematická záležitost. Já už vlastně léta mám plán právě na téma "vykořisťování" napsat samostatný text; asi tak přece jenom budu muset udělat. Takže bližší až tam.

Jinak... Jinak pak už zbývá jediná možnost (totiž pokud to nevyjde s tím "vykořisťováním" jako zdrojem negace kapitalismu): totiž že se kapitalismus "nesvrhne" - nýbrž pouze m o d i f i k u j e.

Modifikuje se tím způsobem, že neztratí svůj o sobě progresivní a nutný faktor tržní ekonomiky - ale ztratí (či alespoň omezi) svůj dehumanizující charakter n a d v l á d y zbožní výroby nad člověkem.

Subjektem této změny pak nebude nikdo jiný nežli právě - č l o v ě k sám. Ten člověk, který rozpozná ten dehumanizovaný charakter kapitalismu, a najde jak vůli, tak i cestu k oné uvedené přeměně kapitalismu.

Ono možná je za tím pocitem, že se nemůže jako by z ničeho vynořit uvědomělá síla, která by měla potenciál dějinného hybatele, i vědomí velikosti soupeře, se kterým by se utkala. Intelektuálové jeho sílu vnímají. Stačí se podívat na ten nový DiCapriův film a tváří v tvář gigantické moci nadnárodního kapitálu a destrukci, která pro pár vydělaných miliard rozvrací místa nesrovnatelné a neocenitelné hodnoty,,,,,,,,,,,, jak tomuto čelit?

Když intelektuálové jeho sílu vnímají, pak asi jsou uvědomělá síla. Jenže dějinami stejně nějak nemohou pohnout. Asi by měli víc přemýšlet o tom, na jaké moci je ta síla kapitálu založena. A podle toho volit prostředky k tomu, jak ji porazit.

V první poznámce o „správnosti“ ideje (např. demokracie) říkáte správně, že o ní rozhodují společenské důsledky (ne pro lidského jednotlivce ale společnost, neb jednotlivec je společenská bytost.

V druhé poznámce vážete ideu demokracie na kulturní kontext. To je velmi důležité. Idea demokracie má vážnost a jako reálná demokracie vznikla a vyvíjí ve specifickém dějinném kulturním kontextu. Vaše poznámka o Američanech, že v nějaké zemi (asi s ne-americkou kulturou:)) dělali průzkumné geologické vrty a přitom zjistili, že se tam porušují lidská práva, vystihují tento problém. Nejde jen o onen problematický „vývoz demokracie“. Souvisí s otázkou, zda se lze v ideji demokracie diskurzivně shodnout na nějakém „univerzalistického základu“, který dává naději, že se pomocí této ideje mohou rozdílné kultury integrovat, tj. žít vedle sebe jako dobří sousedé, ať už v bezprostřední blízkosti či na dálku. Globalizace a krize národních států vyžadující dostat se za westfálskou situaci si nějaký takový podmíněný „základ“ vynucuje domýšlet, obzvláště dnes, kdy opět sílí potýkání kultur (migrace).

Souhlasím, že ideje a ideje demokracie je třeba vázat na zájmy. Ale všimněme si, že my, levičáci diskutující v DR (Profant, Poláček, Nushart, Morbicer, Novotný, a další) mluvíme o ideji demokracie v jednotném čísle. V čím zájmu mluvíme? Jsme schopni říci, o koho tu jde, aniž bychom vraceli do hry scholastickou otázku jakéhosi univerzálního významu ideje demokracie, opírající se o ideu univerzálního zájmu (onoho „revolučního subjektu“)?

Říkáte, že nemáte nic proti filosofii, která hledá „základy bytí“, ale máte obavy, pokud by Vám taková filosofie měla vnucovat myšlenku, jak má být společnost uspořádána, nebo jak Vy osobně máte myslet a jednat. Já také nemám nic proti takové filosofii, ale považuji ji za politicky neužitečnou. Sdílím s již zde zmiňovaným Rortym, že můžeme vysledovat dvě tendence ve filosofii– filosofii v karteziánské tradici hledání finálních „základů“ a filosofii, dejme tomu, v marxovsko-deweyovsko-wittgensteinovsko-habermasovské tradici společenské praxe. O té první říká Rorty, že je nevhodná pro veřejné (politické) účely, ale vhodná pro tříbení osobní myšlenkové erudice a o té druhé říká, že je vhodná pro veřejné (politické) účely. Já jsem použil slovo politicky „užitečná“. Vy se ale tohoto slova obáváte. Zřejmě proto, že taková filosofie vyjadřuje vždycky skrytý omezený partikulární zájem? Pokud ano, pak ale předpokládáte, že může nějaká filosofie neskrývat nějaký partikulární zájem? Já si myslím, že žádná taková filosofie neexistuje. Pátrání po takové filosofii předpokládá, že jsme přesvědčeni o možnosti dopátrat se „finálního základu“ který je symbolicky, významově, jazykově neutrální, kterým můžeme poměřovat, hodnotit a řídit všechny oblasti kultury. Tohle je dle mne namyšlenost. Ale z toho mi nevyplývá, že by nemohly existovat dobré filosofie užitečné pro veřejné účely, protože jsou zájmově partikulární. Či jinak: Mohu přijmout Marxovu filosofii emancipace jako součást politické strategie v dějinném specifickém kulturním kontextu, aniž bych v dělníkovi musel vidět univerzálního člověka. (Pan Poláček na něj zjevně čeká.)Takže otázkou je, jaké partikulární zájmy filosofie užitečná pro politiku skrytě (či otevřeně) „re-prezentuje“, aby mohla inspirovat politickou strategii emancipace a rozvoje demokracie.

S tím souvisí, co říkáte o etice a politice. Pokud tomu rozumím (když tak mne korigujte), odmítáte mluvit o etice v případě politiky, která je zájmově partikulární. Tedy dokud nereprezentuje "obecné dobro", v jehož zájmu je možné politiku provádět. Ale já si nemyslím, že musíme politice upírat etickou dimenzi, pokud ne-reprezentuje "obecné dobro". Marx (či spíše ortodoxní marxisté?) právě proto, že promítl do Dějin dělníka jako univerzálního člověka (ve jménu všeho lidství negujícího kapitalismu), mohl říci, že v emancipaci dělníka nejde primárně o etický problém. Bolševici, kteří tohle vzali do slova a použili v barbarských podmínkách zcela rozvráceného Ruska, si proto s etikou svého počínání nedělali už vůbec žádné starosti a odkazovali na Dějiny. Podle mne právě z důvodu, že politika skrývá partikulární zájmy, že je praxí artikulace a realizace partikulárního zájmu, že ji nelze legitimizovat nějakým univerzalismem, zůstává etickým jednáním. Proto, my sociální demokraté, říkáme s Masarykem, Jaurésem či Bernsteinem, že otázka sociální je otázkou etickou a o jejím řešení nerozhoduje nějaký (Dějinami vyvolený) subjekt. Já říkám, že se do tohoto řešení může zapojit Toník, Annička i stavitel Rubeš. Ale také nemusí.

Říkáte, že alespoň v našem kulturním kontextu „ nezbývá, než se zkušenostně a široce (avšak také současně jen na omezeném poli vlastní kultury – paradox globalizace) shodnout na tom, co je "dobro" a co k němu vede.“ Souhlas s tím, že tohle je už přece etická dimenze politiky a dodávám, že „shodnout se“ neznamená najít finální univerzální základ, ale všestranně přijatelný kompromis jako důsledek politického/etického konfliktu, kterým tento konflikt nekončí, ale znovu se rozehrává. Demokracie je o demokraticky řízeném konfliktu a jeho řešení majícím povahu „nenásilné shody“.

Vaše poznámka o volbách. Jistě lze různě uzpůsobovat volební mechanismy tak, aby byly z hlediska voliče komfortnější. Ale tady se asi všichni shodneme, že zdokonalování technických faktorů demokratičnost voleb nezvýší. Demokracie, to není jen o volebním mechanismu, výběru kandidátů či stran. Je to, a tady souhlasím s panem Poláčkem, o občanovi jako subjektu volby, a nikoli jako objektu volby. Není to o tom, že strany si změří bona fide, co občané chtějí a pak jim ušijí na míru hezký volební program. Nebo že experti zmapují problémy společnosti a strana „odborníků“ je nabídne jako projekt řešení. Občané totiž musí na takové artikulaci a řešení problémů participovat jako veřejní činitelé.

To není z říše fantazie a neexistují žádné fundamentální překážky, proč by liberální demokracie tohle nezvládala. Kdysi, kdy strany, které nebyly jen stranami profesionálních politiků, ale širokými občanskými hnutími, občané takovými účastníky politiky byli, často mnohem více než dnes. Takhle se také provozovala demokracie v malých přehledných komunitách. Takže máme s tím zkušenost, a zde je také reálný původ naší ideje demokracie. Samozřejmě, podmínky se změnily, dnešní komplexní společnosti činí tohle vše mnohem obtížnějším, ale nikoli nemožným. Jiné podmínky pro to jsou mnohem příznivější než v minulosti. Ti, kteří tvrdí, že tady demokracie naráží na nějaké zásadní Systémové meze, by nám „buržoazním socialistům“, měli konečně prozradit, jak to politicky uchopit jinak. Zatím nám někteří říkají, že se to musí teprve vymyslet. Tak je nechme přemýšlet. Mimořádná nedůvěra, které se dnes „těší“ tradiční politické strany, je pro demokracii nebezpečná, pokud jí budou moderovat populisté, demagogové, Trumpové. Ale je výzvou stranám, a zvláště levicovým stranám, aby tuto svou původní schopnost dávat občanům různých sociálních vrstev šanci stát se veřejnými činiteli emancipačního procesu objevily i v dnešních historických podmínkách.

Omlouvám se panu Nushartovi, předchozí příspěvek byl určen primárně jemu. :)

který slovy pana Poláčka rozpozná ten dehumanizovaný charakter kapitalismu, a najde jak vůli, tak i cestu k oné uvedené přeměně kapitalismu nezbývá než pokud možno s ještě větší než křesťanskou trpělivostí přežívat v náručí kapitalismu.
Jde o náručí plné systémových a systematicky inovovaných léček.
Kapitalismus totiž nás zná velmi dobře naše útroby a naši signální soustavu, vycházející z vůle po ovládání všeho a obzvláště toho co/kdo se vymyká našemu poznání.
Kapitalismus nám se servilním úsměvem nabízí lecjaká spetákola rozkoší i hrůz...umí to s námi profitér jeden.

.....nestrašte.Takhle to vypadá jako bychom byli pro kapitalismus od přírody stvořeni. To ten Nadčlověk pana Poláčka nikdy tady na Zemi nepřijde, ale zůstane oním Bohem tam nahoře, ke kterému se trpělivě modlíme :)

jsme stvořeni přírodou a vytváříme si domněnky o způsobu a záměru našeho stvoření. V historii této výrazně limitované tvorby jsme vytvořili pestrou směsici forem společenských uspořádání a k tomu přímo intelektuální ohňostroj jejich interpretací.
Ultimativní uspořádání na které netrpělivě čeká nejen pan Poláček a které ze současné pozice se popravdě jeví nadlidské, bude mít pro současnou epochu strašidelného kapitalismu uspokojující vysvětlení.
V každém případě takové vysvětlení nabídne vysvětlující provázání psychogramů společenského systému a člověka v dobách kapitalismu.
Aby k takovémuto stavu Nadčlověčenstva vůbec někdy došlo nezbývá než se trpělivě plus vroucně modlit ....bych opět postrašil.

On problém není v tom, jetli se může zapojit pan stavitel Rubeš (on se dokonce může zapojit z řady důvodů snáz a účinněji než rusá proletářká), ale v situaci světa, ve které musíme přijmout jako úctyhodnou osobu ženu, která na věcné varování: Nechoďte tam, budou po vás střílet.,
reaguje výkřikem:
"Budete po nás střílet? My do vás taky, paní!"

Filmová soc. real. podoba udělala v této scéně z Anny blbou fanatičku. Ale v románu s vnitřním monologem, kterým Olbracht ty dvě věty oddělil, je to geniální hra s represivním utvářením a posuny My, Vy a Oni.

Tady se láme chleba. Rétorické my, ve kterém jsou Anna i paní Dadla bez dalšího stejné jako housky na krámě, působí v běžném životě příliš často jako výsměšná ideologická lež.

Ano, jsem aniproletářský, nechci společnost, ve které by Annina reakce byla oprávněná reakce na tu lež. Ve které, bohužel, už zase, po xletech vlády sociální demokracie, oprávněná je.

Z daného popudu jsem si znovu osvěžil určité pasáže, kdy se Marx vyjadřuje o dělnické třídě respektive proletariátu. A - tyto rešerše se vyplatily, zdánlivě notoricky známé téze dostaly ostřejší kontury, což v leckterých případech vedlo k dosti překvapivým zjištěním.

Takže, citát: "Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je jenom proletariát skutečně revoluční třída. Ostatní třídy přejdou a zmizí s velkým průmyslem, proletariát je jeho vlastní produkt."

Marx tady - dozajista nezamýšleně - fakticky předjal ztroskotání své vlastní revoluce. Ta formulace, že "ostatní třídy zmizí s velkým průmyslem" má totiž dvojsečný význam. Marx to myslel tam, že spolu s n á s t u p e m velkého průmyslu z politické scény zmizí všechny vedlejší třídy stojící proti bužoazii (malý obchodník, řemeslník, sedlák...), a zůstane jenom ten proletariát, kterého tento velký průmysl sám produkuje.

Jenže, to pak znamená zároveň i to, že spolu s m i z e n í m tohoto "velkého průmyslu" (a jeho vytlačováním sektorem služeb) nevyhnutelně mizí i - samotný revoluční proletariát!!

Tady je jasně vidět, že Marx celý svůj projekt revoluce vázal jenom a pouze na ten "velký průmysl"; a čím více ten ustupuje do pozadí, tím více mizí revoluční potenciál proletariátu.

Důležité je to především z toho hlediska, pokud je snaha ten mizející proletariát doplnit o ten proslulý kognitariát: ten však objektivně patří ke střední třídě; tedy k té, která není revoluční, nýbrž konzervativní.

Dále je nutno si uvědomit, že Marx své revoluční naděje vkládal skutečně výhradně do p a u p e r i z o v a n é h o, zbídačelého proletariátu své doby. Ta dnešní dělnická třída je (pokud se jedná o kvalifikovaného pracovníka) zčásti už sama příjmově daleko spíše součástí s t ř e d n í třídy, kdy jakýkoli revoluční potenciál automaticky mizí.

------------------------------------------------------------------

Dá se tedy konstatovat, že Marxův revoluční proletariát skutečně zmizel ze světové scény, a to v důsledku jím samým popsaných procesů.

Nicméně, Marx při svém definování proletariátu uvádí i několik momentů, které opravdu není záhodno ignorovat.

Všechno začíná vlastně tou známou "prvotní akumulací kapitálu" - kdy dochází k procesu r o z l o u č e n í dělníka od vlastnictví na jeho pracovních podmínkách.

To znamená: je tady č l o v ě k, který pracuje, který produkuje - ale už nemůže žádným způsobem rozhodovat o tom, jaké budou podmínky, za kterých bude pracovat, za kterých bude produkovat. Tento pracovník přestává být autonomně kreativní, tvůrčí bytostí - nýbrž stává se jenom p ř í s l u š e n s t v í m kapitálu. Případně, v podobě ještě vyostřenější, ve fabrice kde pracuje se stává jenom přívěsek mrtvého mechanismu.

Dělník-producent tedy - připomeňme znovu - ztrácí svůj původní charakter skutečného, autonomního producenta, a místo toho se stává jenom pasivním příslušenstvím produkčních procesů, které on sám neřídí, o nichž nerozhoduje, a jejichž smysl mu uniká.

Takže, celkem vzato: na straně jedné se skutečně ztrácí ten Marxův revoluční subjekt; ale na straně druhé stejně tak platí, že kapitalismus dělá s člověkem něco podivného. To odtržení člověka jak od produktů, tak ale i od podmínek jeho vlastní práce - to je naprosto zásadní ingerence do životního způsobu člověka, která nemůže zůstat bez důsledků.

Takže: revoluční subjekt pohřbívající kapitalismus tu - v tuto chvíli - zřejmě opravdu není. Ale: kapitalismus samotný tu bez jakýchkoli pochybností stále ještě je, rozhoduje o nás a bez nás, a veškerá naše "svoboda" i nadále spočívá jenom v tom, že si můžeme sami rozhodnout o tom, ke které části této bezduché mašinérie kapitalistické produkce se sami můžeme stát oním zmíněným přívěškem.

Pane Novotný, kdyby ten Váš poslední výklad četl takový Karel Kosík, pak by Vám vzápětí předhodil jednu zásadní vadu: totiž naprostý ahistorismus.

Vy tady pořád operujete s nějakým "občanem vůbec", který má takové a onaké potřeby či problémy, které je zapotřebí tak či onak řešit, pokud možno ve prospěch těch slabších a znevýhodněných.

Dozajista, tato rovina lidské/občanské existence dozajista má svou realitu. Jsou prostě záležitosti týkající se pospolitého žití lidí které jsou věčné, takové záležitosti musel řešit kmenový náčelník stejně jako aténská demokracie, stejně tak jako se jimi musel zabývat i tyran, pokud chtěl zamezit že se mu jeho stát rozpadne v občanských rozbrojích či v naprosté absenci funkční státní správy. V současné době převažuje forma řešení těchto záležitostí zvaná "demokratická"; ta má samozřejmě své přednosti, relativní (občansko-politickou) rovnost všech účastníků především.

Jenže: ty "systémové meze" současné demokracie, na které se ptáte, leží právě v tom ahistorismu.

Zkuste si třeba tu svou "čistou demokracii" pěstovat u nějakého toho kmene výbojných barbarů. Ne že by tam ta demokracie možná nebyla; jde o to že fakticky to jediné o co se bude jednat bude dosažení obecného konsensu o tom, jestli obětí příštího loupežného výboje má být soused A anebo soused B.

A tak i dnes: my tu nemáme jenom nějakého "občana vůbec" - nýbrž my tu máme člověka žijícího v k a p i t a l i s m u, člověka formovaného kapitalismem a člověka limitovaného kapitalismem. Přesně v tom smyslu jak jsem to vylíčil v předešlém vstupu: jakožto nesvébytný přívěsek supermechanismu kapitálové produkce a zbytnělého konzumu, kde jednotlivý člověk si sice může myslet co chce, ale nechce-li skončit mezi bezdomovci, tak se musí podřídit regulím a normám a motivacím dominantního kapitalismu.

To všechno Vám samozřejmě může přijít jako zase jenom nějaké umělé konstrukce či přímo fráze; nicméně, tu výtku naprostého ahistorismu asi sotva budete moci vyvrátit.

Včerejší vyjádření pana Novotného bychom mohli krásně a stručně zveršovat:

Toník, Anna, Rubeš taky - všichni volí socdemáky!
:-)

Pane Poláčku,
ta Vaše výtka z ahistorismu předpokládá, že Vy víte, kde je ta hranice mezi občanem a Člověkem. Já to nevím. Já si myslím, že za dané situace je to občan, kdo je východiskem vlastního polidšťování. Vy ale toho občana deterministicky uzavíráte do Systému a nedáváte mu šanci se polidšťovat. Vy v něm vidíte jen jakého lidského chromajzla - „člověka limitovaného kapitalismem. ….nesvébytný přívěsek supermechanismu kapitálové produkce a zbytnělého konzumu, …. který se se musí (!!! O.N.) podřídit regulím a normám a motivacím dominantního kapitalismu“. Urážíte tak mnoho občanů, pane Poláčku. Ty, kteří změnili za posledních 150 let k nepoznání. V tomto pohledu na občana Vám pak nezbývá než se modlit k Člověku. Vy nenabízíte žádné politické východisko, pro Vás je to jen točení se v kruhu Systému, nedáváte občanům jako občanům šanci ani na evoluci. Váš kapitalistický Systém je svět zvěcnělých vztahů a překročení, překonání systému je negace Systému zvěcnělých vztahů. Ale to lze takhle narýsovat jen ve Vaší filosofické hlavě, kde uvažujete o světě v antagonistických protikladech. Zahalujete reálný svět do neprostupné mlhy a necháte jej vystupovat je v Kategoriích. Dejte šanci ve své filosofické hlavě alespoň té dialektice, na kterou se někdy odvoláváte, a to že buržoasní společnost není žádný zakletý systém, ale vytváří podmínky a stupně své negace, proměňování. Protože kdyby to tak nebylo, tak k žádnému polidštění takové společnosti směrem k „revoluční změně“ (a co je touto změnou a jak, kde a kdy probíhá, to je zase jen záležitost prakticky jednajících lidí v té buržoazní společnosti, tedy občanů jak to dělají, vnímají, interpretují, chápou) nikdy nemůže dojít. Tohle by Vám řekl nejtvořivější Marxista v této zemi (snad jediný ještě žijící, pán Bůh mu dej zdraví) Josef Heller, který se snaží tyhle přechodné fáze polidšťujícího se občanství naplnit konkrétními představami, jak by to mohlo prakticky fungovat. Ten Josef Heller, který si musel mučivě prožít strastiplnou cestu od marxismu jako dogmatu k snahám tenhle způsob myšlení opět otevřít reálným dějinám. Vy, se mi zdá, že tou svou scholastikou děláte pravý opak. Když se Vám ztratil z politické scény onen „revoluční subjekt“ (dělníci proletariát, jak uvádíte v předchozích poznámkách), tak se Vám ztrácí zároveň jakákoli perspektiva možné změny, neb všichni jsou už jenom chtromajzlové, kteří se „ musí podřídit regulím a normám kapitalismu“. Vám ten občan vyplývá jako negace Člověka a naopak, takže je stejnou neživotnou abstrakcí jako ten Člověk. Nevidíte mezi občany praktické aktéry reálného politického konfliktu, všichni Vám splývají do této neživotné abstrakce. No, já příliš neznám Kosíka, četl jsem jej někdy před 30 lety, a nějak jej dnes už nepotřebuji, ale nechce se mi věřit, že by to viděl takhle jednoduše.
Ale abych byl smířlivější, Vaše komentáře, kde se Vám neplete do cesty tenhle scholastický filosofický přístup, jsou často velmi výstižné. :)

.....oceňuji Váš básnický talent, ostatně i Vaše texty tady mají svou estetickou hodnotu. Jen bych to pozměnil, že ".....všichni mohou, ale nemusí volit socdemáky". Ale to nejde do rytmu. Každopádně, sociální demokracie nemá po ruce žádný pádný důvod, proč by ji museli všichni (!) volit. :)

a to jak mase konzumentů, tak seskupením protagonistů globálních investic do masového konzumu.
V procesu takřka bezezbytkového ohodnocení veškeré lidské činnosti tržní cenou, jsou krizové stavy kapitalismu skryty za anonymním duchem trhu. Nás konzumentům se přímý represivní tlak majitelů kapitálu přestal přímo dotýkat.
V stavech krize se tak stávají přirozenými kompetentními řešitelí zasvěcenci mechanismů globálního trhu, kteří z pozice zplnomocněných udržují, i jakkoliv rozporuplnými zásahy své zadání - trvalý pohyb a růst kapitálu.
Zatím to jakž takž daří - krkolomné, často přímo revoluční eskapády na finančních trzích aj vylomeniny dosud plní funkci placeba víceméně konzumující masy.
Všem však nepřestal být nebezpečný represivní tlak kapitálu, a tím naše psychická konstituce, která selhává tváří v tvář neschopnosti řešit pravý zdroj krizí - imperativy kapitalismu.
Nově a navíc se všichni - jak masa tak elity - nacházíme v situaci, kdy chceme udeřit nepřítele, ale trefíme vždy sami sebe.
Dnešní kadlub kapitalismus jsme si tak říkajíc vygenerovali jako nepovedené retro ráje...........bych dodal pane Novotný.
Pozor konečně vyšel česky Byung Chul Han - soubor pod názvem "Vyhořelá společnost" - doporučuji jako nutnou investici

Myslíš, že všichni tři mohou volit soc.dem,, protože ta jim zaručuje, že na jejich vzájemných nerovnostech nic nezmění? :-)

dnes už to tak skoro vypadá......:) Ale zkusím být ještě chvíli vážný.
Ne, Martine! Protože nemůže nabídnout žádnou netestovatelnou metafyziku, na které se musí všichni shodnout a kdo ne, tak musí z kola ven. Protože může nabídnout nanejvýš pozitivní zkušenosti a příklady, že ty nerovnosti lze odstraňovat a že tyto příklady jak na to třeba testovat . A protože mezi ty pozitivní zkušenosti je možné zahrnout, že se na tom mohou podílet jak Tonda s Anničkou tak Rubeš.
Lze to říci jinak. Když socdem sázela na metafyziku oddávala se buď snění o ráji na zemi, aniž by se pustila do nějaké vážnější akce, anebo překypovala destruktivní činorodostí s tím, že když nenechá kámen na kameni, tak ten ráj na zemi vybuduje v první pětiletce. Když sázela na testovatelné přesvědčení, že lze věci měnit k lepšímu, tak je také měnila.

Příkladně možnost kontroly pohybu vojenské výzbroje na globálním trhu, o výrobě zbraní nemluvě.
A zarputile sází na metafyziku velmi vratké substance - neviditelnou ruku trhu...bych bez pošklebku dodal.

Tedy vážně. Historicky sázela socdem. spíše na na scientismus, který se vší metafyziky štítil -- jistě, lze v něm metafyziku objevit a to v hodně ubohé podobě, ale v čem ne?
Postmetafyzické slovo filosofie k politice nemusí být jen to o testovatelnosti demokracie. A podle mého by být nemělo.

On totiž důraz na ni příliš nechává splývat rozumné a potřebné programové odmítnutí násilí jako selhání demokratické politiky a násilí v reálných demokratických společnostech existujícího (které je nutné potlačovat).

Věci lze měnit a ty změny nejsou podmíněny revoluční změnou poměrů a ani nemají subjekt, který by byl exklusivně povolán jako měnitel světa. Ale pokud chceme, aby to byly demokratické změny (to jest demokraticky učiněné a ve prospěch demokracie), pak musíme být rozhodnuti -- nemetafyzicky, ale také netestovatelně -- vytvářet konkrétní demokratické "my" té změny. Nejen výprávěním příběhů "lidem práce", jak tu onehdá napsal mládenec, co to myslí dobře, a nejen starostí o reálné naplňování sociálních práv, ale také obhajobou takových zastaralých vymožeností jako je rovnost před zákonem -- po čtvrtstoletí není odsouzena většina vrahu Tibora Danihela a chlapík, který záměrně brutálně přejel ženu pobývá na zřejmě trvalé dovolené z kriminálu, zatímco jeho právníci bojují o to, aby tu dovolenou mohl trávit své chorvatské vile a zdejší urfašisté se diví, že když umře mladý kluk v policejních poutech, jsou i tací, kteří nevěří, že to bude řádně vyšetřeno, a to jen proto, že to byl nezaměstnaný Rom.

Ale to už píšu dokolečka. Prostě za testovatelné nepovažuji udržení daného historicky dosaženého standardu vytváření demokratického společenství, jen cesty jeho dalšího rozvoje. A jsem-li přitom pozitivisticky, metafyzický či voluntaristický, popř. všechno dohromady, co se dá dělat :-)

"kterákoli socdem dnes" nesází na "nevditelnou ruku trhu", pokud se na to nedíváme tak, že trh je substancí Dobra (je fundamentální podmínkou svobody), anebo Zla (je fundamentální překážkou svobody). Socdem říká, že trh fundamentální svobodu nezaručuje ani ji fundamentální nepŕekáží. Tzn. trh lze regulovat s cílem eliminace negativních důsledků, resp. s cílem uchování pozitivních přínosů. Problém je, že tohle se vcelku dařilo v národním demokratickém měřítku, ale nedaří se to ve fázi de-politizované globalizace. Zatím nedochází k testování demokracie v nadnárodním globálním časoprostoru. Ekonomika utekla do globállu, politika uvízla v národních hranicích. EU, která by měla v našem politickokulturním prostředí sehrát roli přechodníku, to zatím neumí.

"Polidšťování občana"!! Nádherný obrat, pane Novotný; který vlastně skutečně vyjadřuje všechno.

O to totiž právě jde: Vy máte jenom toho o b č a n a - ale nemáte č l,o v ě k a.

Vy se domníváte že jenom tím že provozujete praktickou politiku že byste tím byl nějak blíž samotnému člověku; ve skutečnosti máte právě jenom toho p o l i t i c k é h o občana, tuto v posledku zcela abstraktní, neživotnou chiméru - a doufáte, že tento občan se tak nějak "polidští" sám, asi takovým způsobem jako když se baron Prášil na svůj vlastní cop vytáhl z močálu.

Jestliže chceme opravdu polidštit č l o v ě k a - a že právě tohle je ta úloha která před námi stojí - tak musíme napřed mít v ruce něco, čím tohoto člověka dokážeme oslovit, uchopit ho v jeho vnitřních, hlubokých motivacích a životních cílech. Jenom s tím nekonečným opakováním jednoho jediného - sociálně demokratického - hesla o "více rovnosti" se opravdu nijak moc daleko nedojde.

Vytýkáte mi neustále, že já operuji s "univerzálním člověkem" - ve skutečnosti jste to ale Vy sám, kdo se odvolává na nějakého abstraktního, po všechny časy stejného a nezměněného univerzálního občana, který neustále dokola jenom tak trochu okopává a upravuje tu svou zahrádku své občanské existence.

"Lidský chromajzl" deformovaný a limitovaný kapitalismem: v každém případě byste mohl vzít na vědomí alespoň tolik, že takovýto pohled na stav věcí nezastává jenom nějaký Poláček, nýbrž stejně tak i Michael Hauser, Žižek, Lacan, atd.atd. - zkrátka celá plejáda současných renomovaných postmarxistů.

A ještě k tomu Hellerovi: obávám se že jste zcela zásadně nepochopil jeho intence a jeho - údajný - vývoj, on zůstal naprosto tím samým dogmatikem jako dříve, jenom se to staré - dnes už i pro něj zjevně neudržitelné - dogma o revolučním proletariátu snaží "modernizovat" v tom směru, že tím údajně revolučním subjektem nyní má být jeho oblíbený "kognitariát". Jak velice pochybná je tato snaha o údajnou modernizaci starého marxismu, jsem tu vysvětlil v minulých vstupech.

Řekla bych, že jste to vy, kdo nepochopil Hellerovy intence, a nikoliv pan Novotný. Ten ho totiž, přece jen, na rozdíl od vás, trochu zná. Heller není žádný dogmatik, jenom si stojí za svou, vlastním úsilím poznanou pravdou.
Pravda, on není na žádné to duchovno jako třeba vy. A jistě má i své chyby. Ale jako člověk je lidský a chápající druhé, i když se strefuje do svých názorových oponentů.
Jemu jde o skutečný socialismus.

Politika masových stran EU se stala aktivním spolutvůrcem neoliberalismu, přestože jedna z nich - socdem - si byla nejistě vědoma negativních důsledků deregulace trhu.
Verifikací tohoto stavu sice dostala EUsocdem plně za pravdu, ale zároveň také šokující ujištění faktické ztráty politické kontroly a regulace globální ekonomiky zakotvené na neoliberálním fundamentu.
Socdem nezpozorovala, že Hayek byl ekonom s velkými ambicemi a velkou nedůvěrou ba averzí vůči demokratickému režimu....jsem zpozoroval.

... tušil jsem, že tenhle odkaz na poststrukturalistický obrat ve filosofii byste mohl zmínit. Zařazuji tenhle způsob myšlení do tradice jemného osobního tříbení mysli, ale ne příliš užitečný pro veřejné účely. Svět filosofie je ale naštěstí pestrý a můžeme si svobodně vybrat; kritérium testování praxí není obecně závazné. Aby se tomu mnohé filosofie vyhnuly a mohly se nadále tvářit vznešeně, raději se od této praxe drží v uctivé vzdálenosti.
Jinak, pokud jde o ten údajný Hellerův marxistický dogmatismus, pane Poláčku. Nevím, proč bych měl přistoupit na jeho vysvětlení pod vlivem Vašeho čtení Marxe. Mám pocit že z klasika, kterého si tady všichni vážíme, Heller dokáže ve srovnání s Vámi vykřesat řadu užitečných hypotéz.

Dobře ponechme si svoje ohledně testovatelnosti/netestovatelnosti Demokracie. Stačí mi, že se shodneme na jejím zdůvodnění, aniž bychom museli pátrat v metafyzice. 
Ono netestovatelné „My“, to jsou rozličné „my“, které se utváří artikulací různých společenských problémů a hlášením se o slovo při jejich řešení. „My“ - to je/jsou tedy veřejnost/veřejnosti. Bez veřejnosti nejsou veřejné problémy a demokratická politika. Protože pak dochází k tomu, že profesionální politická třída, v tomto případě socdem politici, vypráví „příběhy práce“, které nezajímají ani ty „lidi práce“, anebo kašle na Romy, migranty, homosexuály, ženy, spravedlivé soudní procesy, inkluzi atp. a ještě to někdy staví proti „lidem práce“. Takže dle mne demokracie není možná bez sebe-organizující se veřejnosti.
Myšlenkové pozadí („teorii“) sociální demokracie určoval scientismus? Určovaly ji různé směry, mezi jinými i scientismus. Ale trochu bych se bránil. Co je scientismus? Dalo by se říci, že je to, mimo jiné, ideologie nepochopené moderní (experimentální) vědy. Nepochopené těmi, co si myslí, že věda může poskytnout univerzální bezpečí epistemologické jistoty, protože vědec v něm dokáže nazírat vnější, nezávislý svět, aniž by musel brát v úvahu, že je v něm vždy již prakticky přítomen (zainteresován). Scientismus si hraje na vědu, dovolává se vědy, zbožšťuje vědu, ale nerozumí (experimentální) vědě, praxi a metodě této vědy. (Heidegger o tomto ne-sebe-porozumění doby, ve kterém hraje velkou roli experimentální věda, píše moc hezky ve Věku obrazu světa.) Scientismus se reflexivně začal hroutit zevnitř experimentální vědy, když „nejfundamentálnější“ věda o hmotné realitě – fyzika, vyústila do podoby, kdy si přestala si domýšlet, že může nazírat realitu zvnějšku. Tahle představa mohla vzniknout od Keplera v éře Keplera pozorováním největších a časoprostorově nejvzdálenějších objektů – vesmírných těles a padla s Heisenbergem a Bohrem při zkoumání nejelementárnější úrovně pohybu hmoty. Je pravda, že tenhle scientismus se dodnes v nejrůznějších nápadnějších i méně nápadných podobách drží některých věd o člověku, kde se udržuje pojetí člověka jako „pozorovatele“. Podle mne ale tenhle scientistický přístup sociální demokraté v praktické politice velmi brzy postupně opouštěli, a to přímo, nepřímo a více či méně pod vlivem teoretických přístupů vytvářených na jejím pozadí, které pomáhaly scientistický přístup systematicky rozbíjet už od přelomu devatenáctého a dvacátého století. Faktem ovšem je, že s rozvojem masové mediální demokracie se do politiky stále vrací a významně ji deformuje. Např. vpádem marketingu, ve kterém je člověk - občan vytěsněn člověkem jako „zákazníkem“ či „voličem“.
Jinak děkuji všem za bezva podněty pro tříbení mysli. Protože si myslím, že se už točím tak trochu v kruhu, za sebe účast v diskusi pod tímto článkem končím. Autor podle mne nastínil alespoň pro mne velmi zajímavé téma. Jistě se k němu v různých podobách budeme tady na DR vracet.

Několik citátů z Kosíka:

"Jakého člověka, s jakými psychickými vlastnostmi musí vytvořit systém, aby mohl fungovat? Jestliže 'vytváří' lidi s pudem k výdělku (...) Redukci člověka na abstrakci neprovádí tedy teorie, nýbrž sama skutečnost."

"Jakmile vstoupí (člověk) do ekonomických vztahů, je vtažen - nezávisle na své vůli a vědomí - do souvislostí a zákonitostí, v nichž funguje jako homo oeconomicus; existuje a realizuje se jenom potud, pokud pokud plní funkci ekonomického člověka. Ekonomie je tedy sféra, která má tendenci přeměnit člověka na ekonomického člověka, neboť jej vtahuje do objektivního mechanismu, který si člověka podrobuje a přizpůsobuje. (...) Odtud je patrná nesmyslnost(!!) úvah, které odtrhují 'ekonomického člověka' od kapitalismu jako systému. Homo oeconomicus je fikce jenom potud, pokud je chápán jako skutečnost existující nezávisle na kapitalistickém řádu. Jako element systému je homo oeconomicus skutečností."

In: Karel Kosík, Dialektika konkrétního, Praha 1966, s. 64.

Z uvedených citátů je naprosto jednoznačně vidět: Kosík chápe člověka důsledně jako uchyceného, polapeného v mechanismech aktuálního ekonomického systému - v daném případě kapitalismu. Člověk je tímto systémem determinován, tento systém kapitalistické produkce a kapitalistického přivlastňování si ho přizpůsobuje k obrazu svému - člověk se tomuto svému vlastnímu polapení nemůže ubránit, a skutečně osvobodit se může jedině tehdy, když zruší celý tento odosobněný mechanismus kapitalistické produkce.

Skutečnost a pud člověka F.K.. se značně odlišuje od skutečnosti a pudu člověka ekonomikus.
Obě skutečnosti jsou rozdílnou směsí prvků a vytváří látku - což je skutečnosti přirozenější - z mnohdy nesourodých prvků.
Současná postmoderna skýtá velmi subtilní a o to víc působivý mechanismus determinace člověka.
Některé formy a projevy své polapenosti nám již v předpostmoderně, zdařile vyprávěl člověk Kafka....bych na okraj dodal.

Problém je v tom, že velká část lidí si tuto svou vlastní determinaci

- není schopna uvědomit

- vůbec není ochotna přiznat.

Uvědomit si tuto determinaci člověka jeho prostředím, to je dost náročný intelektuální výkon, jehož není zdaleka schopen každý. Vyžaduje to schopnost myslet věci (v daném případě člověka) nikoli izolovaně, jako něco co je tu fixně dáno, nýbrž v souvislostech, v neustálém vzájemném ovlivňování se s jejich okolím, prostředím.

A za druhé: člověk se intuitivně brání tomu, přiznat si tuto svou determinaci - protože má pocit že se to nesrovnává s jeho svobodou.

A tak si tvrdošíjně a křečovitě pěstuje a uchovává tu svou iluzi "absolutní svobody", ničím nekontaminované a ničím neovlivnitelné - a tím se sám zbavuje možnosti naopak rozšířit svou reálnou svobodu tím, že aktivně zasáhne do charakteru a kvality toho, co ho vždy ovlivňuje a determinuje, ať si to přizná nebo ne.

To byste Kosíkovi dost ubližoval. Mimoto si, protože k tomu nedodal "včetně autoritářské verze kapitalismu s kolektivním vykořisovatelem, která si ukradla jméno socialismus", vybíráte hodně esopskou pasáž, ve které Kosík platí daň za vydání DK.

Homo oekonomicus je fetišizace, bez které se nedá vůbec psát ekonomie -- občas na toto omezení naráží s nechtěnou komikou Jiří Dolejš -- a vždy jsme vpleteni do různých systémů.

Lidi jjako takové (které nevyčerpává chakteristika: ekonomický, třídní, sexuální atd.) z nás dělá právě to, že nejsme s identičtí s jednotkami funkčne určenými systémem, že je s prominutím vždy transcedujeme. A možnosti transcendence máme jak v rámci světa, jaký je (na klade důraz Ota a má nesporně pravdu potud, pokud míří proti zneodnocování otevřených možností přítomného), tak ve světě, jaký by měl být (tedy světě po překonání systému a jeho nahrazení jiným).

.....Ota má nesporně pravdu nejen potud, pokud míří proti znehodnocování otevřených možností přítomného........
Pravdu mají nesporně i ti, kteří nesdílí představu otevřených možností.
Obě pravdy jsou vystaveny jak oscilaci mezi daným a kýženým,
tak kompromisu, vynuceného osobitou determinací.
Determinace Kosíka, Kafky a M. Davise..... se výrazně různorodě podílí na tvorbě objektivní pravdivosti našeho dojmu o společně sdíleném světě..............bych se pokusil upozornit na nerozbornost determinace a transcendence.

Tak to opravdu nevím, nevím, pane Profante... Jako bychom oba četli nějakého jiného Kosíka.

To polapení člověka do osidel dehumanizovaného (tj. klasicky: kapitalistického) systému se mně jeví profilujícím momentem celého Kosíkova pojetí společnosti a jejího vývoje.

Dozajista: to Kosíkovo pojetí "praxe" je velice široké; natolik široké, že si naprosto nejsem jistý, do jaké míry by pro samotného Marxe bylo ještě stravitelné.

Naprosto vyloučit se to ale taky nedá; jak známo ten Marxův model determinace "společenské nadstavby" tou slavnou "materiální základnou" je sám o sobě velice obecně pojatý, a ponechává mnoho prostoru pro interpretace.

Ale podívejme se teď na tu centrální otázku možnosti "transcendence" - tedy možnosti člověka pozdvihnout se svým vlastním úsilím, svou vlastní sebereflexí nad to působení ekonomicko-společenských determinant.

Samozřejmě: takováto možnost tady principiálně existuje. Je samozřejmě naprosto možné, že ten či onen j e d i n e c se silou svého kritického ducha dokáže alespoň do určité míry vysvobodit z moci oněch determinujících faktorů.

Jenže:

1. pokud neprovádíme nějaká bádání z oblasti individuální psychologie, pak nás zajímá výhradně ta rozhodující v ě t š i n a - a ta v drtivé míře nejeví žádné snahy o vlastní sebeosvobození. Tato většina prostě žije ten zcela reálný život jaký je tu dán - a jaký je tedy předurčen, determinován právě aktuálně panujícím ekonomicko-společenským komplexem.

2. I pokud určitá část populace si přece jenom uvědomí ten negativní vliv systému (kapitalismu) na svůj vlastní život, přesto i tak je značně pochybné hovořit zde o nějaké "transcendenci" v plném slova smyslu. Tento akt odporu má totiž pravidelně pouze l i n e á r n ě dialektický charakter - to jest, není to akt revitalizace pravého humanismu, nýbrž pouze akt bezprostřední negace. Který je - jak nás uči zákony dialektiky - sice neguje původní stav (kapitalismus) - ale zároveň z něj vychází, a je na něj vázán.

Konkrétně: klasickou negací kapitalismu je radikální antikapitalismus - který svou energii pravidelně vybíjí v pouličních demonstracích a happeninzích (doufám že jsem to podivné slovo skloňoval správně); ale jeho potenciál skutečného obnovení autentického humanismu je většinou relativně mizivý.

3. I když se třeba já sám osobně mohu - silou svého kritického ducha - "transcendovat", osvobodit se od determinant daného systému, pak to všechno nezmění nic na velice politováníhodném faktu, že se každodenně musím stýkat (a potýkat) s těmi "netranscendovanými". Musím tedy (jakkoli třeba sám vnitřně osvobozen) i nadále žit ve světě lidí polapených tímto systémem, jeho pahodnotami, jeho omezeností, jak intelektuální tak i mravní.

Takže, sečteno a podtrženo: ty možnosti "transcendence" tady sice principiálně existují; ale jejich reálný potenciál je bohužel krajně omezený.

----------------------------------------

P.S. Právě v těchto dnech jsem se definitivně rozhodl napsat můj - už dávno plánovaný - text s názvem "Aristotelovy přístavy a Marxův kapitalismus", který by se měl věnovat právě a přesně této záležitosti: podmíněnosti člověka materiálními podmínkami jeho existence.

On je propastný rozdíl v tom, jestli je člověk determinován nebo podmíněn. Marxismus bez imanentní transcendence by byl jako ovar bez křenu (někteří to prý jedí). Bez ohledu na to, jestli jsou ty možnosti transcendence otevřeny vždy jen v relaci k historické situovanosti.

Nicméně - kdo z nás vnitřně přesahuje vlastní vitální základ, nechť zvedne ruku........bych se poptal.