Nebylo by nakonec lepší, kdyby zvítězil Trump?
Petr JedličkaNěkolik věhlasných levicových postav doporučilo v poslední době Američanům hlasovat spíše pro hulvátského magnáta než pro typickou představitelku establishmentu. Petr Jedlička přibližuje jejich argumenty a připojuje vlastní komentář.
Donald J. Trump je hulvát, macho, namyšlenec, šašek a omezenec, demagog, panák a notorický lhář. Nadto je daně neplatící magnát a zřejmě i rasista. Těžko tak očekávat, že by mu někdo s názory jako klasický čtenář našeho deníku mohl dát od srdce svůj hlas. Je tu však argumentace Slavoje Žižka, Susan Sarandonové, Johna Pilgera a dalších několika postav podobného věhlasu, dle níž je Donald Trump sice strašlivý, ale pro budoucnost USA, či zbytku světa, by bylo přesto lepší, kdyby vyhrál on, nikoliv Hillary Clintonová. Nad tím se patří zamyslet.
Zjednodušeně řečeno, stojí argumenty levičáků, kteří se vyslovují pro volbu Trumpa, na některé z následujících tezí:
- Politika a demokracie celkově prochází v USA krizí. Volba pro Clintonovou je přitom volbou pro pokračování stavu, zatímco Trumpovo vítězství by donutilo hlavní politické síly přemýšlet o skutečných změnách;
- Donald Trump postavil svoji kampaň na kritice smluv o volném ochodu, dopadů globalizace a propojenosti mezi obchodním, bankovním a politickým establishmentem, což je reálný problém. Trump jej tak bude spíše řešit než Clintonová, která se jen jako pokrokářka tváří a i v kampani se věnovala spíše jiným tématům;
- Hillary Clintonová se hlásí ke konfrontační politice vůči Rusku a vlažně i k politice rozšiřování vlivu USA přímými vojenskými intervencemi. Její vítězství tak znamená větší riziko dalších válek, zatímco Trump prosazuje spíše mezinárodněpolitický realismus a domluvu s Putinem.
↗
Donald Trump a Hillary Clintonová. Foto archiv PanamaPost.com
Osobně bych Trumpa nevolil, ale přijde mi, že na uvedených tezích něco je. Připustí-li se, že Donald Trump v něčem americkou veřejnou debatu kladně obohatil, pak se tak stalo nepřehlédnutelnou artikulací problémů, jež trápí řadové Američany a jejich politická elita je neřeší. Tradiční výrobní odvětví z USA skutečně mizí. Sociální rozdíly vzrůstají. Infrastruktura zastarává. Kriminality a ozbrojených přestřelek přibývá.
Při tom všem se zachraňují banky, pomáhá se velkým korporacím a vedou se nákladné vojenské operace v zámoří, po nichž zůstává nestabilita a mocenské vakuum. Zadlužení se za prezidenta Obamy zdvojnásobilo. A vnitřní politiku ovládají peníze.
Hillary Clintonová se zatím nikdy neprojevila jako politička, jež by si sama o sobě palčivost uvedených problémů uvědomovala a snažila se o zásadní změnu. A další války — ty si nepřejí snad ani nejvášnivější amerikanofilové.
Slabina výše zmíněných tezí ovšem nespočívá v tom, že by se příliš křivdilo Clintonové. Problém je, přijde mi, že se moc málo uceleně poslouchá, co slibuje Trump.
Hospodářství a proměna stran
V oblasti ekonomiky Trump nikdy neslíbil vypovězení dohod o volném obchodu, chce je jen vyjednat „znovu, lépe a výhodněji“ s týmem „superkompetentních“ lidí, který si do Bílého domu přivede. Není jasné, co by takovéto lepší vyjednání znamenano. Vzhledem k průměrné délce obvyklých jednání by navíc byl zázrak, kdyby něco podobného stihl Trump do konce mandátu.
Vedle toho slibuje Trump přilákat výrobce zpátky z Číny a Mexika radikálním snížením daní. O efektivitě takového plánu se vedou mezi znalci spory, na každý pád by ale ani toto nevedlo k obnovení původní výroby do několika let, přičemž sociální důsledky výpadku státních příjmů by nastaly okamžitě.
Trump dále neslibuje nějakou konkrétní důslednou regulaci bank či burz. Zvláště ekologické, bezpečnostní a zdravotní regulace chce naopak rušit ve velkém a Pařížskou dohodu o boji proti zrychlování změn klimatu hodlá vypovědět, protože celý strach z klimatické změny pokládá za důsledek alarmistických hoaxů šířených Čínou.
A jde-li o proměnu politických stran v reakci na případnou Trumpovu výhru, co zaručuje, že bude očistná, že půjde o proměnu k lepšímu? Styl, jenž Donald J. Trump vnesl do americké předvolební kultury, styl založený na narušování veškerých konvencí, na agresivitě, na lhaní a na využívání lidských strachů a předsudků, měl k očištění politiky rozhodně daleko. A i bez těch peněz od tradičních republikánských sponzorů se nakonec Trump neobešel.
Trump proti válkám?
Poněkud jinou kapitolou je riziko případných dalších válek. Ze zkušenosti z minulých let je známo, že Hillary Clintonová vyznává starou americkou prointervenční školu. Hlásí se k ní i v předvolebním vydání svých posledních pamětí. Nadto slibuje neuhýbat před konfrontací s Ruskem, což je v našich končinách mnohými kvitováno; ty, kdo si nepřejí za žádnou cenu válku, však zřejmě napadá: pro Američany by Trumpovo vítězství dobré nebylo, ale pro mír ve světě v posledku může.
I zde je nicméně skutečnost složitější: Trump totiž říká stále něco jiného, a v této oblasti obzvlášť. Jednou se nechá slyšet, že je pro domluvu s Ruskem a společný boj s ISIS. Podruhé uvede, že by krizi v Sýrii řešil „pořádným bombardováním“ a zavedením bezpečných zón, které bude financovat Saúdská Arábie. Dále si stěžuje například na důsledky, jež způsobily americké intervence na Blízkém východě. A hned vzápětí uvede, že by jako prezident vytěžil a odvezl z oblasti ropu, aby neměli teroristé z čeho financovat své útoky.
V debatách během republikánských primárek slíbil Trump šetřit na obraně, ale současně postavit armádu tak silnou, jakou USA ještě neměly. Bojí se údajně rizika jaderné války, ale zároveň by neměl problém, kdyby státy jako Japonsko nebo Jižní Korea měly vlastní jaderné zbraně, aby je nemuseli chránit vojáci USA.
Donald Trump chce dále znovu zavést výslechy s pomocí waterboardingu a „ještě mnohem drsnější věci“. Namísto teroristů chce likvidovat jejich rodiny, protože „o ně se, na rozdíl od svého života, bojí“ a hodlá znovuvybudovat americký nukleární arzenál, jelikož „strašně prohráváme v raketách“.
Nebezpečí dalších ozbrojených konfliktů, které znamená nástup Hillary Clintonové, jsme se věnovali v DR podrobněji už dříve zde nebo zde. Nástup Donalda Trumpa by ovšem znamenal daleko agresivnější zahraničněpolitickou doktrínu obecně a s ní i poměrně větší bezpečnostní rizika. A i když situace třeba na dnešní Ukrajině není černobílá, je otázkou, zda by proruská strana nevyužila trumpo-putinovského rozdělení sfér vlivu a nedokončila za velkého krveprolití spojení Krymu s donbaskými republikami, o něž se v zimě 2015 zřejmě snažila.
Bude to na lidech
Politika i hospodářství Spojených států změny potřebují, neboť politika je dnes skutečně velmi vyprázdněná a řešení, která fungovala před dvaceti lety, se ukazují k ničemu. Žádoucí změny potřebuje ostatně i Evropa. Hillary Clintonová takové změny nezajistí. Nezajistil by je však ani Donald Trump.
Změny si musí vynutit lidé sami. Skupiny angažovaných Američanů slibují od prvního dne po nástupu nové hlavy USA tlačit na naplnění očistných reforem typu peníze z politiky či krocení finančních trhů, k nimž se oba prezidentští kandidáti před volbami obecně hlásili. Teď běží o to, v jaké atmosféře bude tento tlak vyvíjen.
Zatímco u Hillary Clintonové si těžko představit, že se proti případným dlouhým protestům vymezí radikálněji než Barack Obama — bude naopak pod větším tlakem své strany, kterou hodlají obrozovat stoupenci Bernieho Sanderse —, u Donalda Trumpa se představivosti meze nekladou. Stačí si vzpomenout, jak nechal nakládat s nesouhlasícími účastníky svých předvolebních mítinků.
Levicoví zastánci volby pro Trumpa pak ještě argumentují, že situace v dnešních USA je tak vážná, že pokud nevyhraje tentokrát Trump, vyhraje příště někdo ještě horší. I to může být. Ale také se může stát příští prezidentkou USA například Elizabeth Warrenová.
Pomine-li se zelená Jill Steinová, nemají pokrokáři v letošní prezidentské volbě kandidáta. To ale neznamená, že by bylo jakkoliv lepší, kdyby nakonec zvítězil Donald Trump.
Svět → Komentář
8. listopadu 2016 v 19.35
Související
Diskuse
JS
November 8, 2016 v 21.53
Ne že bych někdy (čistě hypoteticky, nejsem Američan) uvažoval o volbě Trumpa, ale definitivně mě přesvědčilo toto: http://www.realclimate.org/index.php/archives/2016/11/dont-make-a-choice-that-your-children-will-regret/
Všechny ostatní problémy jsou jen drobnosti v porovnání se změnou klimatu.
Všechny ostatní problémy jsou jen drobnosti v porovnání se změnou klimatu.
AM
November 9, 2016 v 6.29
Roman Kanda za to Žižeka docela sjel:::
http://a2larm.cz/2016/11/volil-by-zizek-hitlera/
Kdybych to psal já, byl bych ještě nemilosrdnější.
---------------------------------------------
Jak se zdá, budeme mít příležitost ochutnat to na vlastní kůži.
Většina věcí, které The Donald v kampani navykládal jsou buď vnitřně rozporné, nebo lži, nebo mimo realitu.
Takže začne naplňovat ty, které půjdou.
Můj tip -- jedny z prvních kroků Trumpa v úřadu bude pokus o odstoupení od klimatických smluv a snižování daní.
http://a2larm.cz/2016/11/volil-by-zizek-hitlera/
Kdybych to psal já, byl bych ještě nemilosrdnější.
---------------------------------------------
Jak se zdá, budeme mít příležitost ochutnat to na vlastní kůži.
Většina věcí, které The Donald v kampani navykládal jsou buď vnitřně rozporné, nebo lži, nebo mimo realitu.
Takže začne naplňovat ty, které půjdou.
Můj tip -- jedny z prvních kroků Trumpa v úřadu bude pokus o odstoupení od klimatických smluv a snižování daní.
AM
November 9, 2016 v 8.56
Takže Trump se v úvodní řeči postavil za sjednocení američanů všech ras. A slíbil ohromné investice do infrastruktury.
PM
November 9, 2016 v 9.59
Neoliberalismus je ideologie vyproštěná z ideálů humanitních
zato nikoliv od ideálů manipulace s veřejným míněním.
Krize každé epochy liberálního kapitalismu byla doprovázena střetem o nejpůsobivější demagogickou argumentaci.
New Deal bylo jiným vyústěním než Trumpismus.
Ale ještě není vše uvařeno ....bych s nosem v páchnoucí kuchyni dodal.
Krize každé epochy liberálního kapitalismu byla doprovázena střetem o nejpůsobivější demagogickou argumentaci.
New Deal bylo jiným vyústěním než Trumpismus.
Ale ještě není vše uvařeno ....bych s nosem v páchnoucí kuchyni dodal.
IH
"Nebylo by nakonec lepší, kdyby zvítězil Trump?", zeptal se P. Jedlička 8. listopadu. Jen o něco dříve si stejnou otázku položili desítky milionů Američanů. Nemuseli na ni odpovídat, stačilo, aby se sžili se svou příležitostí vybrat kandidáta, který je překvapil. On, miliardář, byl vlastně tak trochu looser, který musel porazit všechny. Americký příběh. Jen s nevalným hrdinou.
LV
November 9, 2016 v 12.48
"Můj tip -- jedny z prvních kroků Trumpa v úřadu bude pokus o odstoupení od klimatických smluv a snižování daní."
To je přesně to, co si jeho jedna volička (BBC) představovala.
Sníží daně, takže budeme komkurence schopní a odstoupí od klimatických smluv a my budeme platit za topení méně než dnes.
To je přesně to, co si jeho jedna volička (BBC) představovala.
Sníží daně, takže budeme komkurence schopní a odstoupí od klimatických smluv a my budeme platit za topení méně než dnes.
AM
November 9, 2016 v 17.57
Podívejme se na to marxisticky,
USA současnosti:::::::::
38% Američanů by bylo z úspor schopno zaplatit opravu auta v ceně 500 dolarů.
(průzkum Bankstate, 2014)
55% amerických domácností nemá dost likvidních úspor, aby dokázaly pokrýt výpadek měsíčního příjmu.
(průzkum The Pew Charitable Trusts)
!!!
V New Yorku a v Silicon Valley smetánka nepředstavitelně bohatne, ale Amerika se stává chudá.
A pohár přetekl.
Clintonová jako klientka Wall Streetu a představitelka nejestablišovatějšího establišmentu neměla šanci.
USA současnosti:::::::::
38% Američanů by bylo z úspor schopno zaplatit opravu auta v ceně 500 dolarů.
(průzkum Bankstate, 2014)
55% amerických domácností nemá dost likvidních úspor, aby dokázaly pokrýt výpadek měsíčního příjmu.
(průzkum The Pew Charitable Trusts)
!!!
V New Yorku a v Silicon Valley smetánka nepředstavitelně bohatne, ale Amerika se stává chudá.
A pohár přetekl.
Clintonová jako klientka Wall Streetu a představitelka nejestablišovatějšího establišmentu neměla šanci.
AM
November 9, 2016 v 19.37
Ano. Bylo to těsné, to je pravda.
Nicméně demokraté ztratili průmyslové státy -- co jiného čeká levici bez dělníků než porážka?
A nejtragikomičtější na tom je, že tou rozhodující muškou na vahách byli hispánci hlasující pro Trumpa.
Nicméně demokraté ztratili průmyslové státy -- co jiného čeká levici bez dělníků než porážka?
A nejtragikomičtější na tom je, že tou rozhodující muškou na vahách byli hispánci hlasující pro Trumpa.
Jak vysvětlíte marxisticky, že lidé naštvaní rostoucí ekonomickou nerovností volili člověka, který své bohatství dává ostentativně najevo a je hrdý na to, že neplatí daně?
LV
Ta výhra je především o balkanizaci USA.
Lidé se sestěhovávají podle náboženství, které vyznávají, podle životního stylu, kterému dávají přednost, podle toho, koho volí.
To ale také znamená, že volí zástupce, kteří jsou hodně vyhraní. Nepotřebují dělat kompromisy.
Nebylo to jenom o ekonomice, to je o hodnotách.
Čím vyšší hustota obyvatel, tím více se volí demokraté.
Republikáni preferují autoritářkou výchovu dětí, před dvaceti či třiceti lety nebyl mezi nimi a demokraty v tomto směru rozdíl.
Republikáni si příliš nepotrpí na žití na hromádce, demokratům, to moc nevadí.
Před padesáti lety ani demokratům ani republikánům nevadilo, když si potomek přivedl partnera z druhého politického tábora. Dnes to vadí skoro polovině.
Podíl bělošského ne-hispánského obyvatelstva se neustále snižuje. Během generace by se mělo stát menšinou.
Trumpa nevolili pouze dělníci, ale volili ho také bohatá vzdálená bělošská předměstí, kam lidé utekli z předměstí, která začínají mít více viditelných menšin.
Ti lidé chtějí žít v převážně bílých komunitách, protože si je spojují s nižší kriminalitou, lepším pořádkem a školami, s komfortem...
Lidé se sestěhovávají podle náboženství, které vyznávají, podle životního stylu, kterému dávají přednost, podle toho, koho volí.
To ale také znamená, že volí zástupce, kteří jsou hodně vyhraní. Nepotřebují dělat kompromisy.
Nebylo to jenom o ekonomice, to je o hodnotách.
Čím vyšší hustota obyvatel, tím více se volí demokraté.
Republikáni preferují autoritářkou výchovu dětí, před dvaceti či třiceti lety nebyl mezi nimi a demokraty v tomto směru rozdíl.
Republikáni si příliš nepotrpí na žití na hromádce, demokratům, to moc nevadí.
Před padesáti lety ani demokratům ani republikánům nevadilo, když si potomek přivedl partnera z druhého politického tábora. Dnes to vadí skoro polovině.
Podíl bělošského ne-hispánského obyvatelstva se neustále snižuje. Během generace by se mělo stát menšinou.
Trumpa nevolili pouze dělníci, ale volili ho také bohatá vzdálená bělošská předměstí, kam lidé utekli z předměstí, která začínají mít více viditelných menšin.
Ti lidé chtějí žít v převážně bílých komunitách, protože si je spojují s nižší kriminalitou, lepším pořádkem a školami, s komfortem...
JN
November 10, 2016 v 1.44
Každopádně, pane Kolaříku, žijeme v době, kdy množina "idiotů" se bude rozšiřovat.
Příštími kandidáty na tento titul budou začátkem prosince Rakušané. Možná i v tom Německu se nakonec dočkáte.
Jen si nejsem jist, čemu to pomůže, když postupně obyvatele všech států, kde volby (či referenda) nedopadnou podle našich představ, nazveme idioty.
Jen si nejsem jist, čemu to pomůže, když postupně obyvatele všech států, kde volby (či referenda) nedopadnou podle našich představ, nazveme idioty.
AM
November 10, 2016 v 5.19
Myslím, že dva velice slušné rozbory vyšly tady na DR.
Od Jakuba Patočky
http://denikreferendum.cz/clanek/24077-trumpuv-triumf-vznika-novy-svethttp://denikreferendum.cz/clanek/24077-trumpuv-triumf-vznika-novy-svet
včetně odkazu na tzv. exit-polls.
A od Petra Bittnera
http://denikreferendum.cz/clanek/24078-den-kdy-nas-dohnal-zapad
Důvodů vítězství Trumpa je spousta, např.
nepřišla část černých voličů pro Clintonovou, zřejmě pod vlivem příznivých předvolebních prognóz, kdy nabyli dojmu, že je to v suchu i když nepůjdou volit.
Bílé ženy překvapivě volily Trumpa.
Volili ho i křesťané, hlavně mormoni a protestanté.
6 milionů hlasů dostali nezávislí kandidáti, u kterých se sešla část republikánů, kteří nezkousli Trumpa a část demokratů od Sanderse, kteří nepřekousli Clintonovou.
Assage, maily, FBI.
Atd.
A jedním z důvodů porážky demokratů je i ztráta průmyslových států jako Pensylvánie, to mi nevymluvíte pane Kolaříku.
---------------------
Možná je to tou dobou pane Kubičko. Říkají ji doba post-faktická.
Trump je kladivo na establišment, to je to podstatné.
Fakta, tj. že je to miliardář z miliardářské rodiny a samotná esence tohoto establišmentu, podstatná nejsou.
Od Jakuba Patočky
http://denikreferendum.cz/clanek/24077-trumpuv-triumf-vznika-novy-svethttp://denikreferendum.cz/clanek/24077-trumpuv-triumf-vznika-novy-svet
včetně odkazu na tzv. exit-polls.
A od Petra Bittnera
http://denikreferendum.cz/clanek/24078-den-kdy-nas-dohnal-zapad
Důvodů vítězství Trumpa je spousta, např.
nepřišla část černých voličů pro Clintonovou, zřejmě pod vlivem příznivých předvolebních prognóz, kdy nabyli dojmu, že je to v suchu i když nepůjdou volit.
Bílé ženy překvapivě volily Trumpa.
Volili ho i křesťané, hlavně mormoni a protestanté.
6 milionů hlasů dostali nezávislí kandidáti, u kterých se sešla část republikánů, kteří nezkousli Trumpa a část demokratů od Sanderse, kteří nepřekousli Clintonovou.
Assage, maily, FBI.
Atd.
A jedním z důvodů porážky demokratů je i ztráta průmyslových států jako Pensylvánie, to mi nevymluvíte pane Kolaříku.
---------------------
Možná je to tou dobou pane Kubičko. Říkají ji doba post-faktická.
Trump je kladivo na establišment, to je to podstatné.
Fakta, tj. že je to miliardář z miliardářské rodiny a samotná esence tohoto establišmentu, podstatná nejsou.
JP
To není zase až tak obtížné, pane Kubičko: z marxistického hlediska je ten o sobě bezpochyby paradoxní fenomén, že "lidé naštvaní rostoucí ekonomickou nerovností volili člověka, který své bohatství dává ostentativně najevo a je hrdý na to, že neplatí daně" možno vysvětlit docela obyčejnou diskrepancí mezi objektivní a subjektivní stránkou třídního boje.
Zkrátka, že proletariát ještě není dostatečně třídně uvědomělý, aby dokázal rozpoznat svého třídního nepřítele, a ve své myšlenkové zmatenosti hledá leckdy oporu právě u něj.
------------------------------------
Na oplátku byste se mohl Vy, pane Kubičko, jako psycholog ujmout úlohy vysvětlit, jak je možné, že americké ženy v tak velkém množství dávaly svůj hlas vulgárnímu misogynovi Trumpovi.
Zkrátka, že proletariát ještě není dostatečně třídně uvědomělý, aby dokázal rozpoznat svého třídního nepřítele, a ve své myšlenkové zmatenosti hledá leckdy oporu právě u něj.
------------------------------------
Na oplátku byste se mohl Vy, pane Kubičko, jako psycholog ujmout úlohy vysvětlit, jak je možné, že americké ženy v tak velkém množství dávaly svůj hlas vulgárnímu misogynovi Trumpovi.
AM
November 10, 2016 v 15.10
Predikce amerikanisty Kozáka na otázku, jestli nakonec nebude lepší, že vyhrál Trump:::
http://blisty.cz/art/84397.html#sthash.nY0zaqx4.rEJFypzg.dpbs
Podle Kozáka to na výhru tedy rozhodně nevypadá...
http://blisty.cz/art/84397.html#sthash.nY0zaqx4.rEJFypzg.dpbs
Podle Kozáka to na výhru tedy rozhodně nevypadá...
toho, "proč lidé naštvaní rostoucí ekonomickou nerovností volili člověka, který své bohatství dává ostentativně najevo a je hrdý na to, že neplatí daně" by se dalo přeložit tak, že ho volili proto, že jsou úplně pitomí. Ale já myslím, že většina těch lidí věděla, koho volí. Trumpa volili i lidé, kteří souhlasili s výrokem, že je "nepoctivý a nedůvěryhodný". Američané nehlasovali proti kapitalismu.
Proč Trumpa volili ženy? Psychologická výkladová klišé ovládám stejně dobře jako jiní výkladová klišé marxistická. Nějaké přesvědčivě znějící vysvětlení bych vytvořil levou zadní, ale k tomu, abych to opravdu věděl, bych potřeboval nějaká fakta.
Možná by bylo načase připustit si, že se ve světě děje něco, čemu nerozumíme. To by teprve byl začátek skutečného chápání.
Proč Trumpa volili ženy? Psychologická výkladová klišé ovládám stejně dobře jako jiní výkladová klišé marxistická. Nějaké přesvědčivě znějící vysvětlení bych vytvořil levou zadní, ale k tomu, abych to opravdu věděl, bych potřeboval nějaká fakta.
Možná by bylo načase připustit si, že se ve světě děje něco, čemu nerozumíme. To by teprve byl začátek skutečného chápání.
AM
November 10, 2016 v 17.36
Inu, bylo to trochu laciné, s tím marxistickým viděním.
Nicméně zmatení lidí může být tak hluboké, že se z racionální intelektuální pozice může jevit jako úplně hloupé, popř. iracionální.
Nedávno bylo výročí bitvy na Sommě. V několika měsících se tam při bojích o kus pole a lesa pozabíjelo více než milion lidí. Byla to bestiální jatka, ve kterých se za postup o 50m platilo tisíci životy.
To,
co se moc neví, je,
že to všechno byli dobrovolníci.
Až takto hlubokého zmatení se začínám bát......
Nicméně zmatení lidí může být tak hluboké, že se z racionální intelektuální pozice může jevit jako úplně hloupé, popř. iracionální.
Nedávno bylo výročí bitvy na Sommě. V několika měsících se tam při bojích o kus pole a lesa pozabíjelo více než milion lidí. Byla to bestiální jatka, ve kterých se za postup o 50m platilo tisíci životy.
To,
co se moc neví, je,
že to všechno byli dobrovolníci.
Až takto hlubokého zmatení se začínám bát......
ti voliči podléhají různým buržoazním ideologiím.
Některé jsou zvlášť perverzní.
Některé jsou zvlášť perverzní.
JP
November 11, 2016 v 10.44
Dobrovolníci na Sommě?... Ne že by tam vůbec žádní nebyli, například Novozélanďané byli profesionálové bojující za žold, ale ty rozhodující masy Němců a Francouzů nahnaných do těchto jatek - co to má s jakýmsi "dobrovolnictvím" co společného?
JN
November 11, 2016 v 12.35
"Možná by bylo načase připustit si, že se ve světě děje něco, čemu nerozumíme. To by teprve byl začátek skutečného chápání."
Pan Kubička mi promluvil z duše. Asi to ale nebude lehké připustit.
JP
Čemu nerozumíte, pane Nusharte? Tomu že byl zvolen Trump? Co je na tom nesrozumitelného či nepochopitelného?
Už antická filozofie konstatovala základní párový protiklad mezi "apollónským" a "dionýzovským" způsobem života. Protentokrát nad těmi subtilnějšími a kultivovanějšími "apollónovci" vyhráli obhroublejší a divočejší "dionýzovci"; to je svým způsobem všechno.
------------------------------------------
Co se pak ekonomicko-sociálního vysvětlení tohoto kyvadlového pohybu od levice k pravici týče, tak to jsem právě podal pod mým vlastním textem "Levice spokojená s málem".
Už antická filozofie konstatovala základní párový protiklad mezi "apollónským" a "dionýzovským" způsobem života. Protentokrát nad těmi subtilnějšími a kultivovanějšími "apollónovci" vyhráli obhroublejší a divočejší "dionýzovci"; to je svým způsobem všechno.
------------------------------------------
Co se pak ekonomicko-sociálního vysvětlení tohoto kyvadlového pohybu od levice k pravici týče, tak to jsem právě podal pod mým vlastním textem "Levice spokojená s málem".
Vrátím se na chvíli k té bitvě na Sommě. Máte zajímavé pojetí dobrovolnictví. Dobrovolníci jsou ti, co bojují za žold? Většinou se to chápe naopak, tedy že dobrovolníci jsou opakem žoldáků a profesionálů. Vy chápete dobrovolníky jako ty, co nebyli donuceni úředně.
Češi šli do 1. světové většinou z donucení, ale nemálo Němců a Francouzů šlo do boje s nadšením.
Češi šli do 1. světové většinou z donucení, ale nemálo Němců a Francouzů šlo do boje s nadšením.
AM
November 11, 2016 v 17.50
Nejsem si jistý, jestli se na to současná historie ještě pořád dívá stejně pane Poláčku.
Ano, tak nějak jsem se to na gymnáziu taky učil, jak chudáky proletáře kapitalisté nahnali na frontu...
Nicméně teď u příležitosti výročí těch slavných bitev první velké války jsem viděl dva současné dokumenty, které to viděly o dost jinak.
Uznávám, dva TV dokumenty, nic moc důkaz, navíc ani přesně nevím, jak se jmenovaly. Ale oba hodně seriózní.
První byl od BBC a podíleli se na něm historici z věhlasných univerzit. S pomocí dobových dokumentů představoval lehkovážnost, s jakou Británie přistoupila k první světové válce.
Na bojištích už bylo 100.000 mrtvých britských vojáků a v Londýně pořád ještě vládla -- viděno historií poučenýma očima -- zcela nestoudná frivolnost, na které se podíleli všichni. Pd politiků, přes umělce, novináře, spolky........ Ať žije válka! volalo se za všeobecného veselí.
My to sfoukneme jako nic!!
Už teď je to vyhrané!!!
Kněží a matky žehnaly synům, kteří dobrovolně odcházeli do války. Pořádaly se lidové rozlučkové veselice. Chlapci se nám tam zocelí, připnou si nějakou tu frčku, a až se zmužnělí vrátí, vezmou Británii na svých svalnatých pažích vstříc světlým zítřkům,,,,,,,,,,,,,
V jednu chvíli tvořili britské jednotky až z 90% dobrovolníci.
((( druhá věc je, že si mnozí pak mysleli, že byli obelháni a podvedeni )))
A podobná nezodpovědnost a bláznovství panovalo i v Paříži a Berlíně.
Druhý dokument byl australský a zabýval se právě těmi australskými a novozélandskými jednotkami na evropských bojištích v první sv. válce. Byl natočen na základě knihy, kterou o těchto jednotkách napsali dva historikové, jeden z akademické sféry, druhý ve službách armády. Oba v tom filmu i nakonec vystupují.
Shromáždili všechny dostupné zdroj na australské půdě a pak na rok vyrazili do všech možných britských, francouzských a německých archívů.
Výsledný obraz je naprosto šokující, nepřeháním.
Podle australských armádních historiků australská armáda nikdy v dějinách, nikdy předtím ani potom, neměla a nemá srovnatelně úderné jednotky s neochvějným vnitřním bojovým odhodláním, jako tehdy. A to ani řádově.
Evropští vojáci považovali Australany a Novozélanďany za šílence. A byli to skutečně oni, kdo zabránili přístupu Němcům k moři a rozdělení spojeneckých vojsk na dvě poloviny.
A oni začali protiofenzívu.
Proti Australanům stála německá elita. Ti nejlepší z nejlepších se hlásili do bojů právě proti vyhlášeným Australanům.
Němci opevňovali města a Australané je osvobozovali. Němečtí obránci se nikdy nevzdávali, nikdy neustoupili, bitva končila až tehdy, když byli všichni mrtví. Do jednoho.
Ani Islámský stát nemá takovou morálku.
Takových bitev byly desítky.
I Australané obrovsky krváceli. "Po bitvě jsme nafasovali alkohol. Pro naši četu, 57 lidí, devět litrů. Zůstali jsme 4," zní ze vzpomínek účastníka bojů.,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Boj byl vášeň, absolutní přítomnost smrti ozařovala každý živý okamžik magickým světlem................
-------------------------------
Inu pane Poláčku, kdyby ti lidé byli k boji donuceni čistě vnější silou, došlo by to tak daleko?
Mrtvých byly miliony, jakto že se nikdo nevzbouřil proti takové šílenosti?
Toto je mimořádně působivá fotografie, která z první války vystihuje mnohé::::
http://img98.rajce.idnes.cz/d9802/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/2016-11-11_151951.jpg?ver=2
Britové, pro vaši informaci.
Ano, tak nějak jsem se to na gymnáziu taky učil, jak chudáky proletáře kapitalisté nahnali na frontu...
Nicméně teď u příležitosti výročí těch slavných bitev první velké války jsem viděl dva současné dokumenty, které to viděly o dost jinak.
Uznávám, dva TV dokumenty, nic moc důkaz, navíc ani přesně nevím, jak se jmenovaly. Ale oba hodně seriózní.
První byl od BBC a podíleli se na něm historici z věhlasných univerzit. S pomocí dobových dokumentů představoval lehkovážnost, s jakou Británie přistoupila k první světové válce.
Na bojištích už bylo 100.000 mrtvých britských vojáků a v Londýně pořád ještě vládla -- viděno historií poučenýma očima -- zcela nestoudná frivolnost, na které se podíleli všichni. Pd politiků, přes umělce, novináře, spolky........ Ať žije válka! volalo se za všeobecného veselí.
My to sfoukneme jako nic!!
Už teď je to vyhrané!!!
Kněží a matky žehnaly synům, kteří dobrovolně odcházeli do války. Pořádaly se lidové rozlučkové veselice. Chlapci se nám tam zocelí, připnou si nějakou tu frčku, a až se zmužnělí vrátí, vezmou Británii na svých svalnatých pažích vstříc světlým zítřkům,,,,,,,,,,,,,
V jednu chvíli tvořili britské jednotky až z 90% dobrovolníci.
((( druhá věc je, že si mnozí pak mysleli, že byli obelháni a podvedeni )))
A podobná nezodpovědnost a bláznovství panovalo i v Paříži a Berlíně.
Druhý dokument byl australský a zabýval se právě těmi australskými a novozélandskými jednotkami na evropských bojištích v první sv. válce. Byl natočen na základě knihy, kterou o těchto jednotkách napsali dva historikové, jeden z akademické sféry, druhý ve službách armády. Oba v tom filmu i nakonec vystupují.
Shromáždili všechny dostupné zdroj na australské půdě a pak na rok vyrazili do všech možných britských, francouzských a německých archívů.
Výsledný obraz je naprosto šokující, nepřeháním.
Podle australských armádních historiků australská armáda nikdy v dějinách, nikdy předtím ani potom, neměla a nemá srovnatelně úderné jednotky s neochvějným vnitřním bojovým odhodláním, jako tehdy. A to ani řádově.
Evropští vojáci považovali Australany a Novozélanďany za šílence. A byli to skutečně oni, kdo zabránili přístupu Němcům k moři a rozdělení spojeneckých vojsk na dvě poloviny.
A oni začali protiofenzívu.
Proti Australanům stála německá elita. Ti nejlepší z nejlepších se hlásili do bojů právě proti vyhlášeným Australanům.
Němci opevňovali města a Australané je osvobozovali. Němečtí obránci se nikdy nevzdávali, nikdy neustoupili, bitva končila až tehdy, když byli všichni mrtví. Do jednoho.
Ani Islámský stát nemá takovou morálku.
Takových bitev byly desítky.
I Australané obrovsky krváceli. "Po bitvě jsme nafasovali alkohol. Pro naši četu, 57 lidí, devět litrů. Zůstali jsme 4," zní ze vzpomínek účastníka bojů.,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Boj byl vášeň, absolutní přítomnost smrti ozařovala každý živý okamžik magickým světlem................
-------------------------------
Inu pane Poláčku, kdyby ti lidé byli k boji donuceni čistě vnější silou, došlo by to tak daleko?
Mrtvých byly miliony, jakto že se nikdo nevzbouřil proti takové šílenosti?
Toto je mimořádně působivá fotografie, která z první války vystihuje mnohé::::
http://img98.rajce.idnes.cz/d9802/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/2016-11-11_151951.jpg?ver=2
Britové, pro vaši informaci.
IH
November 11, 2016 v 18.08
Před sto lety stála doba za úplnou starou bačkoru, můžeme se utěšovat
Je historická pravda, která ještě dožívá v některých rodinných vzpomínkách, že odvody na konci "dlouhého 19. století" byly docela slavné, s parádou a hudbou. Stěží kdo tušil, kolik odvedenců se nevrátí a kolik jich bude zmrzačeno, že však takoví budou, musel vědět každý. Dosud si pamatuji z dětství (ještě i ze 70. let) primitivní vozíky těchto válečných invalidů.
Proč chlapci odcházeli někdy s poměrně lehkým srdcem vojákovat? Vidím za tím v nemalé míře charakter pokroku a jeho vábení. Stále a opět živou chtivost ho. Také ve "druhé světové" leckteří muži přičichávali s jistým opojením k mašinám a cítili kouzlo kolektivu. Co by je čekalo doma na vesnici? Leckdy stále jen varianta dřiny a nudy o generaci dříve narozených, když si protivili čekání na otcův odchod na vejminek, pořád nějaké to upjaté maloměsto, nedostatečně prostupná sociální hierarchie i ne dost volné mravy.
Války znovu rozdávaly karty a redukovaly "přespočetné".
Také před sto (a dvěma) lety se sociálním demokratům nepodařilo stanovit správný směr, proti silně vanoucímu větru.
Proč chlapci odcházeli někdy s poměrně lehkým srdcem vojákovat? Vidím za tím v nemalé míře charakter pokroku a jeho vábení. Stále a opět živou chtivost ho. Také ve "druhé světové" leckteří muži přičichávali s jistým opojením k mašinám a cítili kouzlo kolektivu. Co by je čekalo doma na vesnici? Leckdy stále jen varianta dřiny a nudy o generaci dříve narozených, když si protivili čekání na otcův odchod na vejminek, pořád nějaké to upjaté maloměsto, nedostatečně prostupná sociální hierarchie i ne dost volné mravy.
Války znovu rozdávaly karty a redukovaly "přespočetné".
Také před sto (a dvěma) lety se sociálním demokratům nepodařilo stanovit správný směr, proti silně vanoucímu větru.
JP
November 12, 2016 v 13.56
No myslel jsem si, že jste také viděl ten dokument o těch "Anzácích" na Primě Zoom, pane Morbicere. ;-)
Jenže, tady je nutno rozlišovat několik různých věcí.
Za prvé, s t a t e č n o s t v boji je opravdu něco jiného, nežli d o b r o v o l n á účast na boji. To že dejme tomu němečtí vojáci bojovali třeba až do posledního, může být vysvětlitelné i tím faktem že při útěku z boje by byli svými důstojníky okamžitě zastřeleni. Anebo i jejich čistě osobní statečností, ale v žádném případě to samo o sobě není doklad toho, že by se do daného boje vydali "dobrovolně".
A za druhé, rok 1916 už nebyl rokem 1914. V roce bojů na Sommě z onoho původního válečného nadšení opravdu už leccos vyprchalo.
A ještě: ona je vůbec otázka, do jaké míry to všeobecné válečné nadšení v počátku války skutečně převládalo. Zcela obecně je to tak v historii (a na příslušných filmových záběrech) kolportováno; nicméně v jedné dokumentaci zazněl i hlas pamětníků, že ve skutečnosti tomu bylo značně jinak. Že velice mnoho lidí mělo obavy z nastávajících válečných hrůz. Jenomže, jak už tomu tak pravidelně bývá, to nadšení je vždy mnohem viditelnější, nežli ty skryté obavy. A do filmových týdeníků se tak jako tak "vejde" právě jenom to válečné nadšení vlastní strany, vlastních vojáků.
Jenže, tady je nutno rozlišovat několik různých věcí.
Za prvé, s t a t e č n o s t v boji je opravdu něco jiného, nežli d o b r o v o l n á účast na boji. To že dejme tomu němečtí vojáci bojovali třeba až do posledního, může být vysvětlitelné i tím faktem že při útěku z boje by byli svými důstojníky okamžitě zastřeleni. Anebo i jejich čistě osobní statečností, ale v žádném případě to samo o sobě není doklad toho, že by se do daného boje vydali "dobrovolně".
A za druhé, rok 1916 už nebyl rokem 1914. V roce bojů na Sommě z onoho původního válečného nadšení opravdu už leccos vyprchalo.
A ještě: ona je vůbec otázka, do jaké míry to všeobecné válečné nadšení v počátku války skutečně převládalo. Zcela obecně je to tak v historii (a na příslušných filmových záběrech) kolportováno; nicméně v jedné dokumentaci zazněl i hlas pamětníků, že ve skutečnosti tomu bylo značně jinak. Že velice mnoho lidí mělo obavy z nastávajících válečných hrůz. Jenomže, jak už tomu tak pravidelně bývá, to nadšení je vždy mnohem viditelnější, nežli ty skryté obavy. A do filmových týdeníků se tak jako tak "vejde" právě jenom to válečné nadšení vlastní strany, vlastních vojáků.
JP
Paní Hájková, ti Australané a Novozélanďané v těchto bojích na evropské půdě byli opravdu obojí: jak profesionálové, tak i - zároveň - dobrovolníci.
Oni bojovali za žold - a přesto dobrovolně, neboť do té evropské války nebyli prostě odvedeni a odkomandováni, nýbrž se na to bojiště dali najmout a vyslat dobrovolně, z vlastní vůle.
Oni bojovali za žold - a přesto dobrovolně, neboť do té evropské války nebyli prostě odvedeni a odkomandováni, nýbrž se na to bojiště dali najmout a vyslat dobrovolně, z vlastní vůle.
LV
A)
Listovala jsem nedáno komparativní studií (na pořádné čtení není čas). Autor srovnával Evropu a USA. Nostalgie jak v Evropě, tak v USA, ale jiná.
V USA je nostalgie po dobách, kdy ženy byly doma.
Pokud to mám rozvést. Po druhé světové válce mohl mít kvalifikovaný dělník doma manželku a tři děti, dům ho stál dva roční platy. Plus měl jisté zaměstnání a naději na dobrou penzi.
Tak jak stagnují, či dokonce klesají mzdy a bydlení je někdy velmi drahé, došlo k masivnímu nástupu žen do práce, čímž se jakž takž udržuje životní úroveň na předcházející úrovni.
Cena, která se za to rodiny platí je nedostatek času. Skandinávie má vysokou zaměstnanost žen, ale má také dotovaná a kvalitní předškolní zařízení pro děti. To USA nemá, takže pokud má matka platit hlídání dětí, dopravu do zaměstnání, má problém vyjít s platem i s časem. Nizozemí má vysokou zaměstnanost žen, ale má krátké pracovní úvazky. Dva platy v domácnosti, to je 60 hodin práce týdně, a ne 80 či více jako v USA.
Před několika lety dělal OECD studii, jejím závěrem bylo, že z 22 zemí jsou nejhorší zemí pro děti Velká Británie a USA. Nizozemí bylo nejlepší.
Clintonovou volila většina vzdělaných žen. Tedy žen, o kterých se dá předpokládat, že chtějí dělat kariéru. Ovšem lidí, kteří pracují, protože je to baví, není až tak tolik. Pro většinu lidí, je práce poslední, zoufalý pokus, kaj neumřít hlady. Ženy s nižším vzděláním volily spíše Trumpa. Předpokládám, že mnohé z nich, by byly rády, kdyby mohly zůstat doma a nemusely balancovat dvě směny.
B)
Liberálům se podařilo svojí politikou identit, vytvořit novou menšinu - bílé dělnictvo.
Nevím už kdo, ale někdo varoval před dvaceti lety, že pokud se socialisté v Británii budou chovat, tak jak se chovají, stane se konzervativní strana, stranou místních a socialisté budou stranou přistěhovalců a jejich potomků.
Mám za to, že jeden z důvodů, proč ženy volily Trumpa, byla právě politika identit.
Listovala jsem nedáno komparativní studií (na pořádné čtení není čas). Autor srovnával Evropu a USA. Nostalgie jak v Evropě, tak v USA, ale jiná.
V USA je nostalgie po dobách, kdy ženy byly doma.
Pokud to mám rozvést. Po druhé světové válce mohl mít kvalifikovaný dělník doma manželku a tři děti, dům ho stál dva roční platy. Plus měl jisté zaměstnání a naději na dobrou penzi.
Tak jak stagnují, či dokonce klesají mzdy a bydlení je někdy velmi drahé, došlo k masivnímu nástupu žen do práce, čímž se jakž takž udržuje životní úroveň na předcházející úrovni.
Cena, která se za to rodiny platí je nedostatek času. Skandinávie má vysokou zaměstnanost žen, ale má také dotovaná a kvalitní předškolní zařízení pro děti. To USA nemá, takže pokud má matka platit hlídání dětí, dopravu do zaměstnání, má problém vyjít s platem i s časem. Nizozemí má vysokou zaměstnanost žen, ale má krátké pracovní úvazky. Dva platy v domácnosti, to je 60 hodin práce týdně, a ne 80 či více jako v USA.
Před několika lety dělal OECD studii, jejím závěrem bylo, že z 22 zemí jsou nejhorší zemí pro děti Velká Británie a USA. Nizozemí bylo nejlepší.
Clintonovou volila většina vzdělaných žen. Tedy žen, o kterých se dá předpokládat, že chtějí dělat kariéru. Ovšem lidí, kteří pracují, protože je to baví, není až tak tolik. Pro většinu lidí, je práce poslední, zoufalý pokus, kaj neumřít hlady. Ženy s nižším vzděláním volily spíše Trumpa. Předpokládám, že mnohé z nich, by byly rády, kdyby mohly zůstat doma a nemusely balancovat dvě směny.
B)
Liberálům se podařilo svojí politikou identit, vytvořit novou menšinu - bílé dělnictvo.
Nevím už kdo, ale někdo varoval před dvaceti lety, že pokud se socialisté v Británii budou chovat, tak jak se chovají, stane se konzervativní strana, stranou místních a socialisté budou stranou přistěhovalců a jejich potomků.
Mám za to, že jeden z důvodů, proč ženy volily Trumpa, byla právě politika identit.
PM
November 13, 2016 v 10.48
Přežili jsme Regana a Bushe, byli jsme připraveni přežít Hillary,
ale k tomu nedojde .
Demokraté vědí, že jde o následek dvou omylů:
zcela opačný odhad volebních preferencí žen nad 40 let a hispánců a tudíž liknavá předvolební masáž dvou klientů tohoto segmentu.
A tak jasně víme jak se stalo, že na prezidentské křeslo dosedl největší budižkničema usdějin..............ach tyhle ženský a cizinci.
Demokraté vědí, že jde o následek dvou omylů:
zcela opačný odhad volebních preferencí žen nad 40 let a hispánců a tudíž liknavá předvolební masáž dvou klientů tohoto segmentu.
A tak jasně víme jak se stalo, že na prezidentské křeslo dosedl největší budižkničema usdějin..............ach tyhle ženský a cizinci.
tou větou o tom, že "Možná by bylo načase připustit si, že se ve světě děje něco, čemu nerozumíme. To by teprve byl začátek skutečného chápání." jsem nemyslel, to, že neexistují interpretační klišé, kterými můžeme světové události ex post vysvětlit.
Myslel jsme to, že možná potřebujeme ne jen uplatňovat staré výkladové modely, ale také kriticky přezkoumávat jejich základy a případně přijít s něčím novým.
Možná se podaří zvolení Trumpa integrovat do pohybů politického kyvadla, ale stejně v něm mnoho momentů, které ho spojují s řadou událostí počínajících snad iránskou revolucí a oživením sunnitského fundamentalismu zhruba v téže době, v nedávné době pokračuje vznikem Putinova režimu, Erdoganem, konzervativní revolucí v Polsku, Orbánovým Maďarskem, Brexitem atd. Identitární hnutí válcují liberalismus, levice je buď převálcována spolu s ním nebo je zcela irelevantní.
O protikladu dionýského a apolónského, která zpopularizoval Nietzsche, jsem si myslel, že pochází z německého romantismu (Schelling, Hoelderlin), ale rád se dozvím, kde má svůj původ ve řecké filosofii.
Myslel jsme to, že možná potřebujeme ne jen uplatňovat staré výkladové modely, ale také kriticky přezkoumávat jejich základy a případně přijít s něčím novým.
Možná se podaří zvolení Trumpa integrovat do pohybů politického kyvadla, ale stejně v něm mnoho momentů, které ho spojují s řadou událostí počínajících snad iránskou revolucí a oživením sunnitského fundamentalismu zhruba v téže době, v nedávné době pokračuje vznikem Putinova režimu, Erdoganem, konzervativní revolucí v Polsku, Orbánovým Maďarskem, Brexitem atd. Identitární hnutí válcují liberalismus, levice je buď převálcována spolu s ním nebo je zcela irelevantní.
O protikladu dionýského a apolónského, která zpopularizoval Nietzsche, jsem si myslel, že pochází z německého romantismu (Schelling, Hoelderlin), ale rád se dozvím, kde má svůj původ ve řecké filosofii.
PM
i vy filuto......máte pravdu, z lidské komedie se jen tak nevylžu.
JP
Pane Kubičko, to marxistické výkladové schéma jsem uvedl čistě jenom jako odpověď na Vaši skeptickou poznámku ohledně takovéto možnosti - ne proto že bych sám v daném případě takovýto výklad zastával, nebo přinejmenším preferoval.
Zkrátka: vítězství D. Trumpa (přesněji řečeno: ten fakt že byl volen i velkými částmi dělnické třídy) je možno zcela legitimním způsobem včlenit i do toho marxistického výkladového schématu; ovšem na straně druhé je nepochybné, že v bezprostředním konkrétním kontextu takovýto výklad podává pouze jenom značně omezené vysvětlení.
Jestli je u této příležitosti možno přijít s "něčím novým" - v prvé řadě bych přece jenom zůstal u toho starého dobrého kyvadla: když se podíváme na celou řadu posledních desetiletí amerických prezidentských voleb, pak se nám tam skutečně s relativně železnou pravidelností střídají kandidáti republikánští a demokratičtí, čili pravicoví a levicoví. Kterýžto mechanismus je ostatně platný pro víceméně všechny státy s republikánsko-demokratickým zřízením.
Z tohoto pravidla dozajista existují i určité anomálie; jako že například v konzervativním a klerikálním Bavorsku tamější Křesťansko-sociální Unie si svou dominanci udržuje už půl století.
Jestli lze vypozorovat nějakou souvislost mezi dejme tomu Trumpem, Putinem, islámským fundamentalismem? Snad ano, snad ne.
Já osobně bych tady opět spatřoval určitý kyvadlový pohyb, i když tentokrát poněkud jiného rázu. Totiž v delším časovém horizontu, a v hlubších rovinách socioekonomického a sociopolitického pohybu.
Zdá se totiž, že zde skutečně klasická moderní politická demokracie prožívá svou zásadní, systémovou a především ideovou krizi.
Po druhé světové válce (a především pak po rozpadu komunismu) se zdálo, že je to právě tato demokracie západního typu, která bude představovat onen definitivní "konec dějin": tedy že se ona - a s ní spojený způsob života - postupně prosadí jako ten přirozeně nejlepší a nejspravedlivější politický model do všech koutů této planety.
Jestliže tedy dnes můžeme pozorovat tendence opačné, a to dokonce i v samotné Evropě - totiž strmý nárůst popularity autoritativních způsobů výkonu státní moci - pak před námi stojí v zásadě pouze dvě alternativy:
- buďto se v tomto dějinném okamžiku náhodně potkalo působení několika misantropických osobností typu Putina, Orbána, Trumpa a jistého počtu islámistických náboženských vůdců a štváčů;
- anebo se ukazuje, že tato republikánská liberální demokracie ve své samotné podstatě obsahuje zcela zásadní deficity. A že všechny tyto zmíněné autoritářsky-fundamentalistické tendence jsou objektivní reakcí dějin na tento systémový deficit liberální demokracie.
V tom druhém případě by se naprosto dalo uvažovat o tom, že za tím vším stojí fenomén, na který opakovaně znovu a znovu upozorňuji: totiž na principiální ideovou prázdnotu státu liberální demokracie. To jest: stát liberální demokracie nemá nic jiného co by svým občanům poskytl, nežli jenom relativně stabilní a zabezpečené podmínky pro jejich materiální konzum. Dokud tato "společenská smlouva" funguje, to jest dokud je převážné části populace jejich mysli možno zahltit oním konzumem, je všechno v pořádku. Jakmile se ale v tom soukolí produkce a konzumu něco zadrhne - pak tato společenská smlouva ztrácí svou platnost, a frustrovaný lid začne hledat alternativy. A hledá je - jako obvykle - v jednoduchých, populistických heslech a příslušných hnutích. Tato populistická hnutí mohou člověku slíbit nový smysl jeho existence (to je právě to, co mu liberální demokracie nikdy poskytnout nemůže), a navíc i nový konzum. - Kdo by pak mohl odolat takovému dvojímu vábení?...
Zkrátka: vítězství D. Trumpa (přesněji řečeno: ten fakt že byl volen i velkými částmi dělnické třídy) je možno zcela legitimním způsobem včlenit i do toho marxistického výkladového schématu; ovšem na straně druhé je nepochybné, že v bezprostředním konkrétním kontextu takovýto výklad podává pouze jenom značně omezené vysvětlení.
Jestli je u této příležitosti možno přijít s "něčím novým" - v prvé řadě bych přece jenom zůstal u toho starého dobrého kyvadla: když se podíváme na celou řadu posledních desetiletí amerických prezidentských voleb, pak se nám tam skutečně s relativně železnou pravidelností střídají kandidáti republikánští a demokratičtí, čili pravicoví a levicoví. Kterýžto mechanismus je ostatně platný pro víceméně všechny státy s republikánsko-demokratickým zřízením.
Z tohoto pravidla dozajista existují i určité anomálie; jako že například v konzervativním a klerikálním Bavorsku tamější Křesťansko-sociální Unie si svou dominanci udržuje už půl století.
Jestli lze vypozorovat nějakou souvislost mezi dejme tomu Trumpem, Putinem, islámským fundamentalismem? Snad ano, snad ne.
Já osobně bych tady opět spatřoval určitý kyvadlový pohyb, i když tentokrát poněkud jiného rázu. Totiž v delším časovém horizontu, a v hlubších rovinách socioekonomického a sociopolitického pohybu.
Zdá se totiž, že zde skutečně klasická moderní politická demokracie prožívá svou zásadní, systémovou a především ideovou krizi.
Po druhé světové válce (a především pak po rozpadu komunismu) se zdálo, že je to právě tato demokracie západního typu, která bude představovat onen definitivní "konec dějin": tedy že se ona - a s ní spojený způsob života - postupně prosadí jako ten přirozeně nejlepší a nejspravedlivější politický model do všech koutů této planety.
Jestliže tedy dnes můžeme pozorovat tendence opačné, a to dokonce i v samotné Evropě - totiž strmý nárůst popularity autoritativních způsobů výkonu státní moci - pak před námi stojí v zásadě pouze dvě alternativy:
- buďto se v tomto dějinném okamžiku náhodně potkalo působení několika misantropických osobností typu Putina, Orbána, Trumpa a jistého počtu islámistických náboženských vůdců a štváčů;
- anebo se ukazuje, že tato republikánská liberální demokracie ve své samotné podstatě obsahuje zcela zásadní deficity. A že všechny tyto zmíněné autoritářsky-fundamentalistické tendence jsou objektivní reakcí dějin na tento systémový deficit liberální demokracie.
V tom druhém případě by se naprosto dalo uvažovat o tom, že za tím vším stojí fenomén, na který opakovaně znovu a znovu upozorňuji: totiž na principiální ideovou prázdnotu státu liberální demokracie. To jest: stát liberální demokracie nemá nic jiného co by svým občanům poskytl, nežli jenom relativně stabilní a zabezpečené podmínky pro jejich materiální konzum. Dokud tato "společenská smlouva" funguje, to jest dokud je převážné části populace jejich mysli možno zahltit oním konzumem, je všechno v pořádku. Jakmile se ale v tom soukolí produkce a konzumu něco zadrhne - pak tato společenská smlouva ztrácí svou platnost, a frustrovaný lid začne hledat alternativy. A hledá je - jako obvykle - v jednoduchých, populistických heslech a příslušných hnutích. Tato populistická hnutí mohou člověku slíbit nový smysl jeho existence (to je právě to, co mu liberální demokracie nikdy poskytnout nemůže), a navíc i nový konzum. - Kdo by pak mohl odolat takovému dvojímu vábení?...
JP
November 13, 2016 v 13.17
Co se pak toho apollónsko-dionýsovského výkladového schématu týče, tak ten byl opravdu pro moderní dobu popularizován Nietzschem, který přitom vycházel z Schellinga; ale zcela původně se toto téma vynořuje u Ovidia, čili skutečně už v antice.
AM
November 14, 2016 v 6.31
Žižek, Trump, neo-reakcionáři a alternativní pravice
V druhém příspěvku diskuse jsem zmínil kritiku Žižeka od Romana Kandy.
Ten ho v podstatě obviňuje z toho, že věří v jakousi očistnou "politickou sebeaktivaci společnosti", která nastane díky skandálnosti Trumpa. Stejně jako se aktivuje imunitní systém při nákaze, aktivuje se proti Trumpovi zdravé jádro americké společnosti. Jenže například poměrně podstatnou otázkou, jestli takové zdravé jádro společnosti v Americe momentálně vůbec existuje, už se nezabývá.....
Kanda končí konstatováním: "Z toho důvodu je Žižkova „zoufalá naděje“ čirým hazardem, obětí pro něco, co zdaleka není vidět – co nemá jméno ani tvar."
Trochu mi vrtalo hlavou to "nemá jméno ani tvar".
Přece jen jsou jisté možnosti, jak něco zjistit.
Např. kdo byli nejhlasitější podporovatelé Trumpa?
Na A2larmu vyšel překlad báječného obsáhlého článku Dylana Matthewse "Americké alternativně pravicové hnutí - rozzlobení bílí muži"
http://a2larm.cz/2016/11/americke-alternativne-pravicove-hnuti-rozzlobeni-bili-muzi/
Pro mě, který se na sociálních sítích, natož amerických, moc neorientuje, je to k nezaplacení.
Americká ultra-pravice se dělí na neo-reakcionáře a tzv. alt-right, neboli alternativní pravici.
Neo-reakcionáři jsou přesvědčeni, že demokracie je hořké selhání, neúspěšný projekt. Volají po ukončení její agónie a nastolení nového řádu státu jako firmy.
Neo-reakcionáři Trumpa nepodporují, je pro ně jen šašek, který na to nemá, aby vypráskal ten washingtonský svrab a nastolil firmu Trump jako lídra Spojených států.
Pokud jde o "bílý nacionalismus", ten neo-reakcionáři tolerují -- myslí si, že správně uchopuje a pojmenovává část společenských problémů, ale ve své podstatě je to bludná, neefektivní, nikam vedoucí cesta, která nic nevyřeší. Nejsou rasisti, ale jsou ochotni podpořit bílé americké nacionalisty jen aby se vidělo, jaký poprask se okamžitě strhne v oficiálních kruzích.
Jejich intelektuální vůdce je Curtis Yarvin (aka Mencius Moldbug).
Alt-right
jsou nejhlasitější podporovatelé Trumpa na síti,
a je to nefalšovaná rasistická bílá nacionalistická ultra-pravice.
Na jejím vrcholu stojí pracháč Milo Yiannopoulos a jeho lobistické legie.
U nás v Evropě máme samozřejmě vlastní zkušenosti, takže není potřeba používat americké termíny. Tzv. Alt-right jsou evidentně bílí náckové, neo-reakcionáři fašouni jako vyšití.
Dylan Matthews končí svůj článek konstatováním, že ultra-pravice nemá přímý kontakt ani vliv na Trumpa. Nejsou prý dosti organizovaní ani sebeuvědomělí.
A Trump se svými prvními kroky taky zdá přece jen zachovat jisté mantinely ---- po rozhovoru s Obamou slíbil např. zachovat klíčové části zdravotní reformy. Nebo do svého týmu vezme dost lidí sice názově výrazně vyhraněných, ale nikoliv za hranou............
Moc rád bych věřil s Kandou, že je Trump tak beztvarý, že se ho nakobec podaří rozumně vytvarovat a udržet v mezích,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, nicméně Trump právě prohlásil za svého muže č.1 Steve Bannona.
A Bannon je nácek. Jednoznačně.
To nám to pěkně začíná,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
-------------------------------------
Ten ho v podstatě obviňuje z toho, že věří v jakousi očistnou "politickou sebeaktivaci společnosti", která nastane díky skandálnosti Trumpa. Stejně jako se aktivuje imunitní systém při nákaze, aktivuje se proti Trumpovi zdravé jádro americké společnosti. Jenže například poměrně podstatnou otázkou, jestli takové zdravé jádro společnosti v Americe momentálně vůbec existuje, už se nezabývá.....
Kanda končí konstatováním: "Z toho důvodu je Žižkova „zoufalá naděje“ čirým hazardem, obětí pro něco, co zdaleka není vidět – co nemá jméno ani tvar."
Trochu mi vrtalo hlavou to "nemá jméno ani tvar".
Přece jen jsou jisté možnosti, jak něco zjistit.
Např. kdo byli nejhlasitější podporovatelé Trumpa?
Na A2larmu vyšel překlad báječného obsáhlého článku Dylana Matthewse "Americké alternativně pravicové hnutí - rozzlobení bílí muži"
http://a2larm.cz/2016/11/americke-alternativne-pravicove-hnuti-rozzlobeni-bili-muzi/
Pro mě, který se na sociálních sítích, natož amerických, moc neorientuje, je to k nezaplacení.
Americká ultra-pravice se dělí na neo-reakcionáře a tzv. alt-right, neboli alternativní pravici.
Neo-reakcionáři jsou přesvědčeni, že demokracie je hořké selhání, neúspěšný projekt. Volají po ukončení její agónie a nastolení nového řádu státu jako firmy.
Neo-reakcionáři Trumpa nepodporují, je pro ně jen šašek, který na to nemá, aby vypráskal ten washingtonský svrab a nastolil firmu Trump jako lídra Spojených států.
Pokud jde o "bílý nacionalismus", ten neo-reakcionáři tolerují -- myslí si, že správně uchopuje a pojmenovává část společenských problémů, ale ve své podstatě je to bludná, neefektivní, nikam vedoucí cesta, která nic nevyřeší. Nejsou rasisti, ale jsou ochotni podpořit bílé americké nacionalisty jen aby se vidělo, jaký poprask se okamžitě strhne v oficiálních kruzích.
Jejich intelektuální vůdce je Curtis Yarvin (aka Mencius Moldbug).
Alt-right
jsou nejhlasitější podporovatelé Trumpa na síti,
a je to nefalšovaná rasistická bílá nacionalistická ultra-pravice.
Na jejím vrcholu stojí pracháč Milo Yiannopoulos a jeho lobistické legie.
U nás v Evropě máme samozřejmě vlastní zkušenosti, takže není potřeba používat americké termíny. Tzv. Alt-right jsou evidentně bílí náckové, neo-reakcionáři fašouni jako vyšití.
Dylan Matthews končí svůj článek konstatováním, že ultra-pravice nemá přímý kontakt ani vliv na Trumpa. Nejsou prý dosti organizovaní ani sebeuvědomělí.
A Trump se svými prvními kroky taky zdá přece jen zachovat jisté mantinely ---- po rozhovoru s Obamou slíbil např. zachovat klíčové části zdravotní reformy. Nebo do svého týmu vezme dost lidí sice názově výrazně vyhraněných, ale nikoliv za hranou............
Moc rád bych věřil s Kandou, že je Trump tak beztvarý, že se ho nakobec podaří rozumně vytvarovat a udržet v mezích,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, nicméně Trump právě prohlásil za svého muže č.1 Steve Bannona.
A Bannon je nácek. Jednoznačně.
To nám to pěkně začíná,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
-------------------------------------
PM
JP
Mohlo by být opravdu nemálo přínosným se u toho kyvadlového pohybu dějin zastavit poněkud déle. Právě ten nám totiž může vysvětlit mnoho z fenoménů i naší doby, o kterých jinak jenom marně - a především víceméně zcela nahodile - spekulujeme, jaké jsou vlastně jejich příčiny a jejich smysl.
Na počátku všeho stojí antický předsokratovský myslitel Hérakleitos. Neboť ten zřejmě jako úplně první vystoupil s myšlenkou, že věci tohoto světa jsou nám dány zásadně v protikladech. Noc a den, horké a teplé, nemoc a zdraví - napohled se to může jevit pouhými banalitami.
Jenže: Hérakleitos z těchto zdánlivých banalit všedního dne dokázal odvodit univerzálně platné ontologické pravidlo. Tedy něco, co platí zcela všeobecně, pro všechny fenomény a pro všechny časy.
Rozhodující je jedno: oba póly oněch protikladů jsou nejenom navzájem rozdílné; ale ony jsou zároveň ve vnitřní souvislosti. Jsou spojeny vnitřní, společnou podstatou. Héreklaitos jako příklad uvádí třeba luk: jeho napjaté konce směřují od sebe pryč - ale zároveň jenom díky tomu že jsou spojeny tětivou táhnoucí je směrem k sobě, to celé dohromady tvoří onen funkční celek loveckého či válečného luku.
Pokud je tato Hérakleitova téze platná, pak to pro nás, pro naše porozumění našim dějinám a vůbec dění kolem nás znamená toto: vývoj probíhá zásadně v onom prostoru či silovém poli mezi dvěma principiálními protiklady. Jednou se vývoj přikloní více jedním směrem, podruhé zase tím druhým. Skutečnou - a žádoucí - funkcionalitu vytváří ale teprve vyvážené a smysluplné propojení (syntéza) obou protichůdných elementů.
Právě proto jsem tady - v souvislosti s napohled překvapivým či dokonce šokujícím - zvolením D. Trumpa americkým prezidentem hovořil o kyvadlovém pohybu. Zcela evidentně právě k takovémuto kyvadlovému pohybu došlo, a to podle všeho v obojím výše popsaném smyslu.
Za prvé v tom - celkem banálním - smyslu víceméně pravidelného kyvadlového pohybu mezi politickou pravicí a levicí. A za druhé ale v onom podstatně významnějším smyslu dějinného střídání protichůdných společensko-státních idejí a forem.
Leccos skutečně hovoří pro předpoklad, že liberálně-demokratická státní forma vyčerpala svůj dosavadní potenciál; ne ještě sice úplně, nicméně se už zřetelně ukazují limity jejích možností a jejího dalšího růstu.
Dochází tedy k protipohybu onoho společenského kyvadla, opačným směrem. Na tom "opačném konci" ovšem v tuto chvíli nečeká nějaké pozitivní řešení systémového deficitu státu liberální demokracie - nýbrž čeká zde pouhý mechanický antipod, který je jak systémově, tak vývojově ještě mnohem archaičtější a triviálnější: totiž princip autoritářského způsobu vlády, nacionálně-šovinisticky definované pospolitosti, kulturně-civilizačního regresu směřujícího až k temné mytologii typu "Grund und Boden" z dob německého nacionálního socialismu.
Takže, z tohoto hlediska vývojové oscilace dějin má opravdu málo smyslu spekulování o tom, jestli "levicová" Clintonová své vítězství ztratila více v důsledku aféry s jejími soukromě-nesoukromými maily, anebo nedostatečné účasti voličů latinskoamerického původu. To všechno jsou bezpochyby faktory mající v daném momentu svou relevanci - ale nakonec nepřesahují horizont pouhé politologie, tedy zkoumání víceméně bezprostředně daného.
Z hlediska principiálního a z dějinného hlediska určujícího je rozhodující onen zmíněný faktor, že liberální demokracie (spolu se svou ekonomickou základnou, tedy kapitalistickým produkčním způsobem) v současné době podle všeho naráží na své limity, které vycházejí z její nejhlubší podstaty.
A - při vděčné vzpomínce na velkého Herakleita - klíčovým je to uvědomění si, že skutečným řešením není ani jeden z obou protipólů (tedy ani archaické autoritářství ani bezobsažná a ideově prázdná liberální demokracie), nýbrž organicky učleněný a vnitřně vyvážený celek, jehož jsou oba protiklady pouze dílčími a podmíněnými elementy.
Na počátku všeho stojí antický předsokratovský myslitel Hérakleitos. Neboť ten zřejmě jako úplně první vystoupil s myšlenkou, že věci tohoto světa jsou nám dány zásadně v protikladech. Noc a den, horké a teplé, nemoc a zdraví - napohled se to může jevit pouhými banalitami.
Jenže: Hérakleitos z těchto zdánlivých banalit všedního dne dokázal odvodit univerzálně platné ontologické pravidlo. Tedy něco, co platí zcela všeobecně, pro všechny fenomény a pro všechny časy.
Rozhodující je jedno: oba póly oněch protikladů jsou nejenom navzájem rozdílné; ale ony jsou zároveň ve vnitřní souvislosti. Jsou spojeny vnitřní, společnou podstatou. Héreklaitos jako příklad uvádí třeba luk: jeho napjaté konce směřují od sebe pryč - ale zároveň jenom díky tomu že jsou spojeny tětivou táhnoucí je směrem k sobě, to celé dohromady tvoří onen funkční celek loveckého či válečného luku.
Pokud je tato Hérakleitova téze platná, pak to pro nás, pro naše porozumění našim dějinám a vůbec dění kolem nás znamená toto: vývoj probíhá zásadně v onom prostoru či silovém poli mezi dvěma principiálními protiklady. Jednou se vývoj přikloní více jedním směrem, podruhé zase tím druhým. Skutečnou - a žádoucí - funkcionalitu vytváří ale teprve vyvážené a smysluplné propojení (syntéza) obou protichůdných elementů.
Právě proto jsem tady - v souvislosti s napohled překvapivým či dokonce šokujícím - zvolením D. Trumpa americkým prezidentem hovořil o kyvadlovém pohybu. Zcela evidentně právě k takovémuto kyvadlovému pohybu došlo, a to podle všeho v obojím výše popsaném smyslu.
Za prvé v tom - celkem banálním - smyslu víceméně pravidelného kyvadlového pohybu mezi politickou pravicí a levicí. A za druhé ale v onom podstatně významnějším smyslu dějinného střídání protichůdných společensko-státních idejí a forem.
Leccos skutečně hovoří pro předpoklad, že liberálně-demokratická státní forma vyčerpala svůj dosavadní potenciál; ne ještě sice úplně, nicméně se už zřetelně ukazují limity jejích možností a jejího dalšího růstu.
Dochází tedy k protipohybu onoho společenského kyvadla, opačným směrem. Na tom "opačném konci" ovšem v tuto chvíli nečeká nějaké pozitivní řešení systémového deficitu státu liberální demokracie - nýbrž čeká zde pouhý mechanický antipod, který je jak systémově, tak vývojově ještě mnohem archaičtější a triviálnější: totiž princip autoritářského způsobu vlády, nacionálně-šovinisticky definované pospolitosti, kulturně-civilizačního regresu směřujícího až k temné mytologii typu "Grund und Boden" z dob německého nacionálního socialismu.
Takže, z tohoto hlediska vývojové oscilace dějin má opravdu málo smyslu spekulování o tom, jestli "levicová" Clintonová své vítězství ztratila více v důsledku aféry s jejími soukromě-nesoukromými maily, anebo nedostatečné účasti voličů latinskoamerického původu. To všechno jsou bezpochyby faktory mající v daném momentu svou relevanci - ale nakonec nepřesahují horizont pouhé politologie, tedy zkoumání víceméně bezprostředně daného.
Z hlediska principiálního a z dějinného hlediska určujícího je rozhodující onen zmíněný faktor, že liberální demokracie (spolu se svou ekonomickou základnou, tedy kapitalistickým produkčním způsobem) v současné době podle všeho naráží na své limity, které vycházejí z její nejhlubší podstaty.
A - při vděčné vzpomínce na velkého Herakleita - klíčovým je to uvědomění si, že skutečným řešením není ani jeden z obou protipólů (tedy ani archaické autoritářství ani bezobsažná a ideově prázdná liberální demokracie), nýbrž organicky učleněný a vnitřně vyvážený celek, jehož jsou oba protiklady pouze dílčími a podmíněnými elementy.
IH
Proměny sociopolitického směřování můžeme považovat za oscilující a přirovnávat je k pohybu hodinového kyvadla. Můžeme se na ně v jejich obtížné předvídatelnosti dívat jako na průběh povětrnostních poměrů.
Můžeme si však také vypomoci historickou paralelou, spíš skutečnou obdobou.
Před třiceti čtyřiceti lety byl svět rozdělen, zůstaňme u zaběhnutých termínů, na kapitalistický a socialistický, na demokracii a diktaturu. Ani dnes nepanuje shoda na tom, nakolik socialistické diktatury skutečně zaostávaly. Každopádně se pomalu blížil jejich zánik.
Nelze nevidět, že ve všech zemích kapitalistických (více či méně) demokracií přetrvávaly nemalé sympatie k systému antagonistického tábora. Byl když už ne nadějí, tak minimálně protiváhou, jež činila některé žádoucí změny doma reálnějšími.
Zhroucení komunistického světa kolem roku 1989 provázelo nadšení, a to v obou táborech. Ale v obou byli také poražení. V západním táboře zavládla v nitru mnoha lidí jakási prázdnota. Je to tedy opravdu tak? Jsou kapitalismus, pluralismus a volby opravdu něco vysokého, co stojí konečně a poprávu ověnčeno na stupni pro vítěze?
„Komunistický tábor“ představoval pro nemalou část západní veřejnosti alternativu jak politickou, tak i ekonomickou. Ta ekonomická vypadala podstatně lákavěji. Rozhodující síly kapitalismu ovšem nepřipustily, aby nějaké experimenty zašly příliš daleko. Liberální společnost zase doopravdy nepodporovala diktaturu.
Trvalo dvacet pěrtadvacet let, než se lidé opět uchýlili k naději, že jejich systém, nyní i náš systém, o kterém mají z vlastní zkušenosti i z liberálních médií kolikrát špatné reference, není nadřazeným. Když už nezměníme kapitalismus, který už obsáhl a exploatuje celý svět, podívejme se aspoň na tu demokracii, již ten kapitalismus nějak zvlášť, zdá se, nepotřebuje a „nemusí“. Nebude mu dokonce ku prospěchu pořádek a disciplinovanější pracovní síla?
O Číně slýcháme dnes skoro jen dobré, už jen maně si vzpomeneme na i v tomto směru jiné 20. století. Skoro všechny „jobovky“ se dnes týkají naší společnosti.
Za vším hledej ...Čínu!
Můžeme si však také vypomoci historickou paralelou, spíš skutečnou obdobou.
Před třiceti čtyřiceti lety byl svět rozdělen, zůstaňme u zaběhnutých termínů, na kapitalistický a socialistický, na demokracii a diktaturu. Ani dnes nepanuje shoda na tom, nakolik socialistické diktatury skutečně zaostávaly. Každopádně se pomalu blížil jejich zánik.
Nelze nevidět, že ve všech zemích kapitalistických (více či méně) demokracií přetrvávaly nemalé sympatie k systému antagonistického tábora. Byl když už ne nadějí, tak minimálně protiváhou, jež činila některé žádoucí změny doma reálnějšími.
Zhroucení komunistického světa kolem roku 1989 provázelo nadšení, a to v obou táborech. Ale v obou byli také poražení. V západním táboře zavládla v nitru mnoha lidí jakási prázdnota. Je to tedy opravdu tak? Jsou kapitalismus, pluralismus a volby opravdu něco vysokého, co stojí konečně a poprávu ověnčeno na stupni pro vítěze?
„Komunistický tábor“ představoval pro nemalou část západní veřejnosti alternativu jak politickou, tak i ekonomickou. Ta ekonomická vypadala podstatně lákavěji. Rozhodující síly kapitalismu ovšem nepřipustily, aby nějaké experimenty zašly příliš daleko. Liberální společnost zase doopravdy nepodporovala diktaturu.
Trvalo dvacet pěrtadvacet let, než se lidé opět uchýlili k naději, že jejich systém, nyní i náš systém, o kterém mají z vlastní zkušenosti i z liberálních médií kolikrát špatné reference, není nadřazeným. Když už nezměníme kapitalismus, který už obsáhl a exploatuje celý svět, podívejme se aspoň na tu demokracii, již ten kapitalismus nějak zvlášť, zdá se, nepotřebuje a „nemusí“. Nebude mu dokonce ku prospěchu pořádek a disciplinovanější pracovní síla?
O Číně slýcháme dnes skoro jen dobré, už jen maně si vzpomeneme na i v tomto směru jiné 20. století. Skoro všechny „jobovky“ se dnes týkají naší společnosti.
Za vším hledej ...Čínu!
JP
Ještě malý dodatek k té teorii kyvadlového pohybu: z hlediska subjektivního, z hlediska jednání a motivů lidského jednání se to celé dá vyjádřit docela obyčejným českým heslem "ode zdi ke zdi".
Zkrátka, lidé - se svým omezeným vědomím a poznáním - se nedokáží osvobodit z dosahu toho, co je tu bezprostředně dané, a právě proto jsou víceméně slepě zmítání samopohybem dějin sem a tam.
Napřed se s plným optimismem přikloní na jednu stranu, k jednomu principu - a když je ten pak zklame (protože jenom jednostranný), pak se lid se stejným nadšením vrhne na stranu zcela opačnou.
Ale nějaké rozmyslné posouzení toho, jaké oba ty protikladné principy či momenty vlastně jsou, jaké jsou jejich výhody, a především jaká omezení - takovýmto složitým uvažováním se nezabývá a nezdržuje skoro nikdo. A místo toho se praktikuje to nekonečné "ode zdi ke zdi".
Zkrátka, lidé - se svým omezeným vědomím a poznáním - se nedokáží osvobodit z dosahu toho, co je tu bezprostředně dané, a právě proto jsou víceméně slepě zmítání samopohybem dějin sem a tam.
Napřed se s plným optimismem přikloní na jednu stranu, k jednomu principu - a když je ten pak zklame (protože jenom jednostranný), pak se lid se stejným nadšením vrhne na stranu zcela opačnou.
Ale nějaké rozmyslné posouzení toho, jaké oba ty protikladné principy či momenty vlastně jsou, jaké jsou jejich výhody, a především jaká omezení - takovýmto složitým uvažováním se nezabývá a nezdržuje skoro nikdo. A místo toho se praktikuje to nekonečné "ode zdi ke zdi".
JP
Ovšem co se té Číny týče, tady bych byl značně skeptický. Ono se tím sice - obzvláště na levici - dost často argumentuje, že Čína je příkladem toho, že kapitalismus nemá demokracii zapotřebí. A že dokonce současný - neoliberalistický - kapitalismus směřuje právě tímto směrem, totiž definitivně odbourat svým pracujícím vrstvám i ta práva, která tito v "zavedených" demokraciích požívají. Respektive která si tam vybojovali.
Tak za prvé: není opravdu dobré, vázat se (jenom) na Čínu. Vnitřní propojenost určitého produkčně-sociálního systému s určitým modelem politickým se může projevit až v mnohem delším časovém horizontu. Uvědomme si, že v Číně moderní kapitalismus stále ještě teprve vzniká. Jestli by se tedy tento - moderní - kapitalismus opravdu mohl obejít bez politické demokracie, by se teprve muselo ukázat.
Za druhé: je skutečně nutno si ujasnit, co konkrétně rozumíme pod pojmem "demokracie":
- máme tím na mysli prostě politický systém kdy lidé mohou bez vnějších zásahů vhodit do uren své hlasovací lístky, které jsou pak víceméně korektně sečteny;
- anebo si pod "demokracie" představujeme systém skutečně humánní, založený nikoli pouze na aktuálních politických konstelacích a většinách, nýbrž na samotném člověku a jeho bytostných potřebách?
Pokud pod "demokracií" rozumíme onen ryze politický mechanismus - pak není důvodu, proč by neměl být s kapitalismem kompatibilní. Dozajista: díky všeobecnému hlasovacímu právu si ti pracující dokáží prosadit mnohá opatření, která kapitalistickým zaměstnavatelům jako takovým "nevoní".
Na straně druhé ovšem tato politická demokracie kapitalismu přináší také nepopiratelné výhody. Za prvé, jak věděl už Marx, kapitál nepotřebuje nevolníka připoutaného k půdě - kapitál potřebuje pracovníka osobně svobodného, samostatného, mobilního, který může pracovat dnes tam a zítra už jinde, podle potřeb kapitálu.
K tomu se pak především v postindustriální době připojuje ještě ten faktor, že moderní produkce potřebuje pracovníka vzdělaného, informovaného - a spolu se vzdělaností a informovaností dramaticky klesá ochota nechat se ovládat parazitní státní mocí.
Navíc: i když - v důsledku demokracie - stoupají produkční náklady jednotlivých výrobců, protože si pracovníci vymohou vyšší platy, pak na straně druhé takto vzniká masa m o h o v i t ý c h konzumentů a spotřebitelů! Kapitalisté tedy na straně jedné naříkají nad vysokými produkčními náklady - ale fakticky profitují z vysoké kupní síly spotřebitele. Obzvláštnost současné Číny spočívá v tom, že ona má - díky své nedemokratičnosti - stále ještě minimální produkční náklady (mzdy); ale své produkty může prodávat za v y s o k é ceny do zemí demokratických!! Jak je vidět, jedná se tedy jenom o zcela specifickou ekonomickou anomálii, mimořádnou výhodu čínské ekonomiky, která by (tato výhoda) zmizela v tom okamžiku, kdy by všechny státy přejaly onen čínský model kapitalistické ekonomiky a totalitního státu.
Takže, v delším časovém horizontu je opravdu možno právem očekávat potvrzení správnosti Marxovy téze, že kapitalismus potřebuje a vyžaduje osobně svobodného pracovníka; a ten osobně svobodný pracovník se natrvalo nesmíří s útlakem politickým. Neboť - jak říká Marxův centrální postulát - ta "materiální základna" si nakonec tu "společenskou nadstavbu" vždycky přizpůsobí k obrazu svému.
-----------------------------------------------------
Ještě je ale nutno zmínit tu druhou alternativu: pokud pod pojmem "demokracie" rozumíme opravdu autenticky humánní systém, pak takový samozřejmě v žádném případě není v zájmu kapitalismu. Takováto demokracie je s kapitalismem principiálně nekompatibilní; a dosažení takového druhu demokracie je podmíněno překonáním přinejmenším té stávající podoby kapitalismu.
Tak za prvé: není opravdu dobré, vázat se (jenom) na Čínu. Vnitřní propojenost určitého produkčně-sociálního systému s určitým modelem politickým se může projevit až v mnohem delším časovém horizontu. Uvědomme si, že v Číně moderní kapitalismus stále ještě teprve vzniká. Jestli by se tedy tento - moderní - kapitalismus opravdu mohl obejít bez politické demokracie, by se teprve muselo ukázat.
Za druhé: je skutečně nutno si ujasnit, co konkrétně rozumíme pod pojmem "demokracie":
- máme tím na mysli prostě politický systém kdy lidé mohou bez vnějších zásahů vhodit do uren své hlasovací lístky, které jsou pak víceméně korektně sečteny;
- anebo si pod "demokracie" představujeme systém skutečně humánní, založený nikoli pouze na aktuálních politických konstelacích a většinách, nýbrž na samotném člověku a jeho bytostných potřebách?
Pokud pod "demokracií" rozumíme onen ryze politický mechanismus - pak není důvodu, proč by neměl být s kapitalismem kompatibilní. Dozajista: díky všeobecnému hlasovacímu právu si ti pracující dokáží prosadit mnohá opatření, která kapitalistickým zaměstnavatelům jako takovým "nevoní".
Na straně druhé ovšem tato politická demokracie kapitalismu přináší také nepopiratelné výhody. Za prvé, jak věděl už Marx, kapitál nepotřebuje nevolníka připoutaného k půdě - kapitál potřebuje pracovníka osobně svobodného, samostatného, mobilního, který může pracovat dnes tam a zítra už jinde, podle potřeb kapitálu.
K tomu se pak především v postindustriální době připojuje ještě ten faktor, že moderní produkce potřebuje pracovníka vzdělaného, informovaného - a spolu se vzdělaností a informovaností dramaticky klesá ochota nechat se ovládat parazitní státní mocí.
Navíc: i když - v důsledku demokracie - stoupají produkční náklady jednotlivých výrobců, protože si pracovníci vymohou vyšší platy, pak na straně druhé takto vzniká masa m o h o v i t ý c h konzumentů a spotřebitelů! Kapitalisté tedy na straně jedné naříkají nad vysokými produkčními náklady - ale fakticky profitují z vysoké kupní síly spotřebitele. Obzvláštnost současné Číny spočívá v tom, že ona má - díky své nedemokratičnosti - stále ještě minimální produkční náklady (mzdy); ale své produkty může prodávat za v y s o k é ceny do zemí demokratických!! Jak je vidět, jedná se tedy jenom o zcela specifickou ekonomickou anomálii, mimořádnou výhodu čínské ekonomiky, která by (tato výhoda) zmizela v tom okamžiku, kdy by všechny státy přejaly onen čínský model kapitalistické ekonomiky a totalitního státu.
Takže, v delším časovém horizontu je opravdu možno právem očekávat potvrzení správnosti Marxovy téze, že kapitalismus potřebuje a vyžaduje osobně svobodného pracovníka; a ten osobně svobodný pracovník se natrvalo nesmíří s útlakem politickým. Neboť - jak říká Marxův centrální postulát - ta "materiální základna" si nakonec tu "společenskou nadstavbu" vždycky přizpůsobí k obrazu svému.
-----------------------------------------------------
Ještě je ale nutno zmínit tu druhou alternativu: pokud pod pojmem "demokracie" rozumíme opravdu autenticky humánní systém, pak takový samozřejmě v žádném případě není v zájmu kapitalismu. Takováto demokracie je s kapitalismem principiálně nekompatibilní; a dosažení takového druhu demokracie je podmíněno překonáním přinejmenším té stávající podoby kapitalismu.
PM
Demokracii lze chápat jako mechanismus střetu ideologií soupeřících o moc - jako ústrojí, které otevřeně skicuje průběh svého vlastního rozpadu a ohlašuje/představuje svůj konec.
V některých případech se ke svému konci otevřeně ironicky hlásí - třeba jako lidová demokracie.....tak trendy minulém století.
Méně otevřeně se projevuje vůči religióznímu pojetím tržního hospodářství.....bych dodal.
V některých případech se ke svému konci otevřeně ironicky hlásí - třeba jako lidová demokracie.....tak trendy minulém století.
Méně otevřeně se projevuje vůči religióznímu pojetím tržního hospodářství.....bych dodal.
AM
November 15, 2016 v 16.52
Ještě pár slov k té Žižekově představě o politické sebeaktivaci americké společnosti v reakci na Trumpovský stimul
Co je vlastně zač ta Žižekova sebe-aktivující se společnost?
Jak si ji představit?
Trocha strukturalizmu při takových zkoumáních nebývá na škodu. Málo co na světě nemá vnitřní strukturu.
Když si tedy představíme sub-systémy obecného pojmu "sebe-aktivující se společnost", nebudou mezi nimi chybět studenti a akademická sféra.
Viděli jsme to mnohokrát v dějinách, že na téhle skupině při celospolečenských pohybech záleží, my Češi to dokonce nemáme jen v historické paměti, ale spousta z nás si to pamatuje z listopadových událostí 1989.
Je tedy pro příklad tahle část společnosti připravena na očistnou sebe-aktivaci???
Karel Dolejší o tom ve výrazném a emočním článku velmi silně pochybuje:::
http://www.blisty.cz/art/84497.html#sthash.KN1jjhOl.EiVD7jD1.dpbs
Je v něm až trocha hořkosti a hodně efektních příkladů.
Ale nenechme se zmást cirkusovými čísly -- relaxační zóny na univerzitách pro studenty hluboce traumatizované Trumpovým zvolením s relaxační podprahovou hudbou, přírodními vůněmi, kočičkami, štěňátky a omalovánkami, to je sice pořádné maso, ale nemělo by zastřít podstatu.
A tou je ztráta kredibility ---- oni se tváří jako odborníci na sociální otázky a sociologičtí pánabozi, přitom byli jako ti pověstní generálové v zajetí minulých bitev a k reálnému novému společenskému pnutí a pohybu naprosto slepí.
Jinými slovy:::::::::::: problém je mnohem hlouběji, není to jen výsledek momentální taktické chyby.
Jak si ji představit?
Trocha strukturalizmu při takových zkoumáních nebývá na škodu. Málo co na světě nemá vnitřní strukturu.
Když si tedy představíme sub-systémy obecného pojmu "sebe-aktivující se společnost", nebudou mezi nimi chybět studenti a akademická sféra.
Viděli jsme to mnohokrát v dějinách, že na téhle skupině při celospolečenských pohybech záleží, my Češi to dokonce nemáme jen v historické paměti, ale spousta z nás si to pamatuje z listopadových událostí 1989.
Je tedy pro příklad tahle část společnosti připravena na očistnou sebe-aktivaci???
Karel Dolejší o tom ve výrazném a emočním článku velmi silně pochybuje:::
http://www.blisty.cz/art/84497.html#sthash.KN1jjhOl.EiVD7jD1.dpbs
Je v něm až trocha hořkosti a hodně efektních příkladů.
Ale nenechme se zmást cirkusovými čísly -- relaxační zóny na univerzitách pro studenty hluboce traumatizované Trumpovým zvolením s relaxační podprahovou hudbou, přírodními vůněmi, kočičkami, štěňátky a omalovánkami, to je sice pořádné maso, ale nemělo by zastřít podstatu.
A tou je ztráta kredibility ---- oni se tváří jako odborníci na sociální otázky a sociologičtí pánabozi, přitom byli jako ti pověstní generálové v zajetí minulých bitev a k reálnému novému společenskému pnutí a pohybu naprosto slepí.
Jinými slovy:::::::::::: problém je mnohem hlouběji, není to jen výsledek momentální taktické chyby.
AM
Pokud jde o Čínu, na ČT24 teď byl větší rozhovor s nějakým sinologem z UK, na jméno si bohužel nevzpomenu.
Co mě nejvíc zaujalo a co jsem si předtím nikdy neuvědomil je, jaký nečekaný problém se váže na čínské firmy, které nyní investují po světě (což samo o sobě není špatně) ------ spousta z nich jsou soukromé, nicméně (zřejmě) patří vysokým státním představitelům a v Číně přeze všechno pořád oficiálně vládne komunismus a investiční fondy světové kapitálové úrovně ve vlastnictví státních úředníků jsou trošku za čárou.
Jinými slovy --- vlastnická struktura firem, které se snaží v ČR investovat a jimž otevírá dveře Tvrdík, je extrémně nejasná a nedohledatelná.
Což věci krapítek komplikuje....
To jen tak na okraj.
Co mě nejvíc zaujalo a co jsem si předtím nikdy neuvědomil je, jaký nečekaný problém se váže na čínské firmy, které nyní investují po světě (což samo o sobě není špatně) ------ spousta z nich jsou soukromé, nicméně (zřejmě) patří vysokým státním představitelům a v Číně přeze všechno pořád oficiálně vládne komunismus a investiční fondy světové kapitálové úrovně ve vlastnictví státních úředníků jsou trošku za čárou.
Jinými slovy --- vlastnická struktura firem, které se snaží v ČR investovat a jimž otevírá dveře Tvrdík, je extrémně nejasná a nedohledatelná.
Což věci krapítek komplikuje....
To jen tak na okraj.
JP
November 17, 2016 v 11.53
"Demokracii lze chápat jako mechanismus střetu ideologií soupeřících o moc" - jistě, takto je možno ji chápat; jenže v tom okamžiku kdy se tato demokracie sama prohlásí za "jediný a pro všechny časy nejlepší" způsob státního uspořádání, stává se sama ideologií.
Podrobněji viz můj poslední příspěvek v diskusi pod článkem "Zvolení Donalda Trumpa a konec filozofie".
Podrobněji viz můj poslední příspěvek v diskusi pod článkem "Zvolení Donalda Trumpa a konec filozofie".
AM
November 18, 2016 v 8.13
Takže Trump má za sebou první opravdu ostrý test, setkal se v pracovně ve svém Trump Tower v New Yorku s japonským premiérem Šinzó Abem a 90 minut spolu hovořili.
Zkušený Japonec byl z Trumpa nadšený a už mají domluvenou další osobní schůzku,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Jsem na Trumpa opravdu zvědav.
Zkušený Japonec byl z Trumpa nadšený a už mají domluvenou další osobní schůzku,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Jsem na Trumpa opravdu zvědav.
LV
November 19, 2016 v 18.52
Ten článek pana Dolejšího byl opravdu dobrý.
Nevím, kdo to řekl - ale ta myšlenka zněla, že když nic jiného, tak díky Trumpovi bude konec toho věčného urážení se.
Tady je něco podobného.
http://www.blisty.cz/art/84544.html#sthash.5vLwJHqF.EO2ZwlLF.dpbs
Podařilo se vytvořit novou menšinu.
Nevím, kdo to řekl - ale ta myšlenka zněla, že když nic jiného, tak díky Trumpovi bude konec toho věčného urážení se.
Tady je něco podobného.
http://www.blisty.cz/art/84544.html#sthash.5vLwJHqF.EO2ZwlLF.dpbs
Podařilo se vytvořit novou menšinu.
+ Další komentáře