Poprvé v historii amerických voleb se jejich finále účastní žena. Máme za sebou tři televizní debaty, které vyvolaly živou a emocionální diskusi i u nás. Kupodivu se ale nediskutuje ani tak o Donaldem Trumpem zpochybněných závazcích člena NATO. Tématem číslo jedna na sociálních sítích bylo charisma Hillary Clintonové…

Mladí čeští muži z mé „sociální bubliny“ s přehledem pronášejí soudy, že Hillary Clinton nikdy neměla žádné charisma. Je prý „takovým lepším Janem Fisherem“. Působí prý příliš roboticky, své vystupování má příliš připravené a tak podobně.

A přidávají se i zralí muži. Kandidát na českého prezidenta Michal Horáček soudí, že Trump je takový sympatický rošťák z poslední lavice, s nímž je možné ledacos zajímavého zažít. Clintonová má naopak představovat vždy výborně připravenou šprtku, s níž je možné zažít maximálně nudu. Horáček doslova říká: „Hillary Clintonová, zdá se mi, byla už zrozena jako ‚šprtka‘, kterou známe ze školních tříd. Vždy naučená, vždy schopná naučené přednést, a taky se znamenitými vztahy se všemi od školníka po ředitele, tedy se systémem. Šprtky ovšem nemívají charisma.“

Obecněji se místní diskuse točí především na dvou otázkách. Zaprvé, zda jsou tyto volby o genderu, a zadruhé, zda je pro Clintonovou výhodou, že je žena. Většinový hlas je možné s trochou potměšilé ironie parafrázovat takto: tyto volby o genderu nejsou a Hillary má jako žena výhodu. Domnívám se, že pravdou je opak: tyto volby o genderu jsou a Hillary Clintonová má nevýhodu.

Souhlasím tím, jak feminismus popsal Pavel Barša. Podle něj feministky odmítly „přirozenost“ nastavení vztahů mezi muži a ženami a požadují, aby se i o povaze těchto vztahů vyjednávalo. To, co bylo dlouho vnímané jako dané, se díky feministkám stalo předmětem politické diskuse, stalo se to změnitelným. Tento prostý a naprosto legitimní požadavek vyvolal širokou protestní vlnu mužských reakcí, které artikulují odvozenou „krizi mužství“. Na této vlně se však veze i nemálo žen.

Tak je vykolíkovaná aréna, v níž spolu reprezentant nostalgie po starých dobrých časech i chlapech Donald Trump a feministka Hillary Clintonová vedou volební souboj. Už proto musí být gender podstatným rysem tohoto klání.

Kandidát a kandidátka mají navíc zcela jiný manévrovací prostor. Donald Trump se pohybuje na ploše fotbalového hřiště a je mu dovoleno snad úplně vše, čehož také využívá. Nepřipravenost, vulgarismy, nepravdy, prázdná klišé, přešlapy, ublíženost v kombinaci se siláctvím ho činí tak nějak „lidštějším“.

Hillary Clintonová má naproti tomu k dispozici tak akorát plochu velikosti své židle. Musí na ní obratně manévrovat. Musí být rázná a tvrdá vůči ISIS, ale hned to musí doplnit fotkou s vnučkou, aby zůstala dostatečně mateřsky laskavá. Musí držet emoce na uzdě, aby si nevykoledovala nálepku hysterky, ale musí se správně usmívat do kamery, aby nebyla příliš robotická. Musí řádově více řešit svůj vzhled, účes, šaty, aby nezopakovala v médiích propíraný „trapas“ s gumičkou ve vlasech. I když se jí to na té židli všechno podaří vybalancovat, ještě stále může přijít nějaký americký Ladislav Špaček a jednoduše to celé shodit, protože podle něj nesedí na té židli správně na půl zadku.

↗

Hillary Clintonová má řádově menší operační protstor a řádově víc možností, kde selhat. Americké volby jsou o genderu a Clintonová je v nevýhodě. Foto edrants.com

Prorazit skleněný strop

Ženy se po desítky let od přiznání volebního práva musely vciťovat do mužských kandidátů. A naučily se to až příliš dobře, protože přesně to jim naše „etiketa“ ohledně feminity předepisuje. Maskulinita je naopak vystavěná na potlačení vciťování se a na vytěsňování všeho femininního. I proto je pro muže těžké identifikovat se s první vážnou prezidentskou kandidátkou. A nepřijde jim vůbec trapné zaškatulkovat ženu, kterou podle křestního jména identifikuje polovina planety, jako „tu bez charismatu“.

Hillary Clintonová musí mít svou kampaň vykalkulovanou a vypočítanou do nejmenšího detailu. Jen tak má šanci vyhnout se mnoha nastraženým překážkám. Pokud by kvůli autentičtějšímu projevu začala improvizovat, neúměrně by zvýšila riziko nárazu. Náraz by pak mnozí brali jako potvrzení svého předsudku, že žena nemůže být prezidentkou stále ještě nejmocnějšího státu.

Léta strávená v důležitých funkcích v maskulinizované rozhodovací sféře ji samozřejmě také proměnila. Jenže kdyby touto proměnou neprošla, šanci na zvolení by neměla. Pokud bude zvolena a „skleněný strop“ bude skutečně proražen, otevře se větší šance politiku alespoň částečně „odmaskulinizovat“. Zda se k tomu odváží a jak se jí to bude dařit, to by mělo být součástí kritického pohledu na její prezidenství.

Kandidát Trump je skutečným vyvrcholením toho negativního, co spojení maskulinita a politika nabízí. Nereprezentuje už vůbec nic, kromě sexismu a touhy po nadřazenosti. Je přesvědčený, že je nejlepší, ale nepokládá za důležité ani potřebné jakkoliv to dokládat. Trumpova kandidatura je regresem ve smyslu oprašování překonaných přirozených nároků „panovníků“ na trůn.

Přesto se o Trumpovi a Clintonové mluví jako o dvou stejně špatných kandidátech. To je i s přihlédnutím k minulým přešlapům a chybám Clintonové nefér a nemístně to devalvuje její kvalifikaci i dlouhou práci ve veřejné sféře.

My v českých zemích jsme se ještě k relevantní prezidentské kandidátce nepropracovali. Zato kandidátů na Donalda Trumpa máme přebytek. Ne náhodou se zkušení matadoři — laus, Zeman a Babiš — vyjádřili jako jeden muž, že by Trumpa volili. Doufejme, že slovy výše zmíněného Michala Horáčka, máme na víc.