I když se jedná o gorilu, je to příběh úplně jako z lidského světa… V sobotu 23. dubna se samici Shindě v pražské zoo narodilo gorilátko, což chovatelé označili za zázrak. Samečka tuto neděli pokřtili jménem Ajabu.

Pětadvacetileté samici se v minulosti nedařilo zabřeznout. Opakovaně potratila. S největší pravděpodobností bylo na vině antikoncepční tělísko, zavedené jí ještě v předchozím působišti v Austrálii — dostala je proto, aby nezabřezla se svým vlastní otcem. Účinky tělíska už měly dávno odeznít, ale gorila zůstávala oproti všem předpokladům stále neplodná. Měla nepravidelný cyklus, pročež dostávala další hormonální antikoncepci — typické řešení nabízené gynekology ženám a dívkám.

Shinda si podle chovatelů mládě velmi přála. Záviděla je ostatním samicím. A když už to nikdo nečekal, přišla i její chvíle. Své první mládě porodila, aniž by si chovatelé z pražské ZOO vůbec všimli, že je březí. Díky dobrému apetitu je Shinda totiž dlouhodobě „při těle“. Na dřívější časté dotazy návštěvníků ZOO přicházela stále ta samá odpověď: „Ne, není březí, jenom tlustá.“ I to jistě připomíná historky z lidského světa…

V okamžiku, kdy si veřejnost i chovatelé na její tělnatost zvykli, vyloupl se z ní malý zdravý sameček. „V sobotu ráno kolem osmé hodiny Shindě praskla voda a chovatelé začali sledovat její porodní stahy. Ve 12:48 pak Shinda porodila své první mládě,“ popsali Gabriela Kopecká a David Vala, kteří měli v gorilím výběhu právě službu.

Skoro to vypadá, jako by si gorila Shinda, která tráví celý svůj život v zajetí a pod kontrolou veterinářů, chovatelů a moderní medicíny, své „těhotenství“ a své mládě vyvzdorovala. Tak dlouho jí pomáhali profesionálové, až pomohla matka příroda.

Potíže s početím netrápí jen gorilu Shindu

Její příběh je jako vystřižený z lidského světa proto, že potíže s početím trápí stále větší část populace. A zatímco příčiny známe — odkládání rodičovství na pozdější věk plus degradace prostředí, v němž žijeme — náplastí se stává věda, čili kliniky reprodukční medicíny.

Není mimochodem lepšího důkazu, že jde o perspektivní odvětví než toho, že do něj ve velkém prostřednictvím svého fondu Hartenberg investuje Andrej Babiš. Můžeme mu vyčítat, co chceme, ale na peníze má čuch. Kliniky už vlastní i na Slovensku, ve Velké Británii a v Irsku.

Namísto věcné debaty o tom, proč generace „dvacet plus“ otálí se zakládáním rodin — pomiňme absurdní a irelevantní výkřiky typu „mileniálové jsou líní, nezodpovědní a chtějí si jen užívat“ — se tedy objevují jen další řešení v linii statu quo. Například ČSOB pojišťovna začala před nedávnem nabízet pojištění asistované reprodukce. Umělé oplodnění totiž není hrazeno státem. Logika nabídky bankovní instituce je jasná: žijte si, jak chcete. Když to nepůjde přirozenou cestou, nic se neděje. S naším pojištěním to za vás vyřeší medicína.

S ještě větší absurditou přišly už dříve takzvaně progresivní firmy Apple a Facebook. Ty svým zaměstnankyním nabízejí až dvacet tisíc dolarů, pokud se rozhodnou nechat si zmrazit vajíčka. Idea je jasná. Zaměstnankyně nám hned neutečou na mateřskou, nepřijdeme o schopnou pracovní sílu, nebudeme muset investovat stále do nové.

Těžko říct, jak moc otevřeně a upřímně se mluví o rizicích spojených s takovými zákroky, jsou-li nabízeny jako firemní benefit. Zmrazení vajíček či umělé oplodnění není bez vedlejších účinků. A jistotu, že bude mít člověk jednou dítě, navíc zdravé, nepřináší.

„Upřímně, přála bych si, aby mně někdo dopředu varoval, jak na sračky se budu cítit,“ napsala vloni v Guardianu Eleanor Morganová v článku s titulkem Nechala jsem si zmrazit vajíčka. Kéž by mě někdo varoval, jak to bude náročné. 

Z pohledu zaměstnavatele je ale věc úplně přehledná. Těhotenství a děti jsou u zaměstnankyň nežádoucí břemeno. Systém podřizující vše pracovnímu výkonu nepočítá buďto s reprodukcí a s výchovou dětí, nebo s pracujícími ženami.

Vlastní cestou

K celé věci naše společnosti nepřistupují dost prakticky. Nezabýváme se bytovou politikou a trhem s nemovitostmi. Rodičovská zůstává záležitostí žen, které ale také mají své ambice a realizují se ve svém profesním životě…

Příliš dlouho moje generace slýchala písničku o tom, jak jsme se narodili v nejlepší možné době, jak na nás dveře do světa čekají do široka otevřené. Rádi jsme se nechali pobídnout k tomu, abychom cestovali, studovali a vychutnávali si celý širý svět po velkých doušcích.

Dnes nás ta samá generace nervózně pozoruje a přála by si, abychom se už konečně začali chovat jako „velcí“. Tedy jako oni sami. Jenomže žít tradičním rodinným způsobem rovná se zavázat se k hypotékám až do důchodu. Pro ženy to pak znamená zahodit v jeden moment prakticky vše, co si třeba třicet let budovaly a o co usilovaly.

Nemohou se — všichni ti šedivějící pánové a dámy, co se dnes děsí zkázy evropské civilizace — divit, že ve světě, jehož půdorys nám po devětaosmdesátém nakreslili, hodláme žít jinak, než žili ještě před ním oni sami. A že třeba přivádět do těchto poměrů děti, je pro nás prostě obtížné. O všem se tu ostatně důkladně psalo mnohokrát.

Shindino mládě přišlo na svět jako zázrak a požehnání — snad za vytrvalost a pevnou vůli, kdo ví. „Ostatní členové gorilí tlupy byli po celou dobu u ní. Samice postávaly blízko, zajímaly se o ni a očichávaly ji. Také mláďata vše bedlivě pozorovala. Jen samec Richard nechal celé události volný průběh a držel se opodál,“ popsali chovatelé porod.

Vyznívá to dojemně, něžně až romanticky. Mnozí možná cítíme, že právě tak nějak má příchod na svět vypadat. Nerušeně, ale s podporou bližních a pokud možno bez komplikací a zásahů zvenčí. A také bez nepřiměřené pozornosti — ať už početného nemocničního personálu či kamer přenášejících gorilí výběh jako reality show do éteru.

Ani nám nakonec stejně nezbude, než to udělat jako Shinda. Po svém a všem tlakům i snaživým představám světa kolem nás navzdory.