Osmdesát procent vší péče o nemohoucí či závislé osoby zajišťují v českých zemích příbuzní. Můžeme tedy s jistotou konstatovat, že sociální péče by se bez nich zhroutila.

Jednou je to matka, která se stará o své postižené dítě, jindy dcera nebo syn, kteří se starají o stárnoucí rodiče. Péče někdy trvá několik let, jindy celý život.

Taková péče je poskytována dobrovolně, z lásky a s láskou. To by nás však nemělo zastavit v úvahách, co to znamená pro sociální situaci pečujících…

Z úcty člověk nájem nezaplatí

Ať už se jedná o péči dlouhodobou, která se týká lidí se zdravotním postižením či znevýhodněním, nebo o tu střednědobou, která se vztahuje především ke stárnoucím rodičům či jiným blízkým, jde o činnost silně feminizovanou.

I to je zřejmě jeden z důvodů, proč tato bez nadsázky náročná práce zůstává a zůstávala poměrně dlouhou dobu neviditelná a neřešená, natož přímo oceněná. Je totiž vnímaná jako něco přirozeného, co je třeba oceňovat maximálně tak symbolicky, ale už ne finančně. Koneckonců si můžeme povšimnout, že se finanční nedocenění týká nejen neformální péče, ale i sociálních služeb jako takových, stejně jako například vzdělávání.

Za symbolické ocenění se nicméně nikdo nenají ani nezaplatí nájem…

Samozřejmě je možné namítnout, že podle stávajícího nastavení zákonů mají lidé pečující o své blízké přeci jen určitá práva — například započítávání doby péče do odpracovaných let důchodového pojištění nebo nárok na kratší týdenní pracovní dobu (pokud tomu ovšem nebrání zaměstnavateli poměrně hojně zneužívané vážné provozní důvody).

Taková podpora je ale poměrně fragmentární a riziko pádu do chudoby, ať už v době věnované péči nebo po jejím skončení, nikterak neřeší.

Příspěvek na péči, který náleží opečovávané osobě, jež jej může předat právě tomu, kdo o ni pečuje, rozhodně nepředstavuje vzhledem k mnohdy celodenní péči odpovídající ohodnocení.

Palčivé otázky

Pochopitelně existují rozdíly mezi těmi, kdo se starají o někoho blízkého celoživotně a ty, kteří tak činí po omezenou dobu. U těch prvních je téma výpočtu výše důchodu a vůbec příjmu po celou dobu péče palčivější. Často se jedná o desítky let fyzicky i psychicky velmi náročné práce, která ale není náležitě oceněna ze strany státu.

V extrémním případě se může stát, že celoživotně pečující končí ve stáří s naprosto minimálním důchodem a závislí na sociální pomoci státu.

U těch, kteří se například kolem padesátky starají o nemohoucí rodiče (ať už své či partnerovy), existují trochu jiné problémy a rizika. Nelze především předvídat, jak dlouho bude blízký pomoc potřebovat. Bude to půl roku, nebo spíš pět let? Bude zaměstnavatel ochotný vyjít pečujícímu nějak vstříc? Jak se pečující uplatní na trhu práce, až se na něj vrátí? Bude muset do značně nevýhodného předčasného důchodu?

Ve veřejném prostoru se množí debaty na téma podpory pečujících. Sami pečující se rovněž organizují v různé komunitní a svépomocné skupiny. To už je samo o sobě dobrá zpráva. Žádná snaha o důstojnější a spravedlivější budoucnost se však neobejde bez podpory ze strany státu.

Ministerstvo práce a sociálních věcí začíná podnikat kroky k větší podpoře pečujících: zavádí například dlouhodobé ošetřovné, zahrnuje rovněž podporu neformální péče do koncepčních a strategických dokumentů. K tomu, aby byla tato náročná a nezbytná práce náležitě doceněna, však dosud vede dlouhá cesta.

Je třeba začít vnímat péči jako činnost hodnou podpory a ocenění. V prvním kroku musíme péči přestat nahlížet jako tak nějak samozřejmou, „ženskou“ činnost.