Začátkem srpna zveřejnil Meziamerický soud pro lidská práva jedno z nejočekávanějších stanovisek o lidských právech letošního roku. V roce 2023 se Argentina obrátila na tento soud s žádostí, aby soudci v kostarickém San José vysvětlili, jestli existuje lidské právo na péči — a pokud ano, jaký je jeho obsah a vztah k dalším lidským právům.

Soudci nakonec vydali průlomové stanovisko, které v globálním měřítku přináší nejen vůbec první komplexní pojednání o právu na péči z pera vysoké soudní autority, ale také originální diskusi klíčového pojmu současné etiky a politické filosofie a jeho právních i institucionálních důsledků. V době, kdy se hovoří o krizi péče a kdy je zajištění adekvátní péče či uznání práce pečujících naléhavou otázkou pro veřejné politiky a legislativu, může být toto soudní stanovisko velmi cenným inspiračním zdrojem.

Myšlenka práva na péči není nová. V právní a politické filosofii se o právu na péči píše od konce devadesátých let minulého století (z poslední doby lze odkázat na text uznávané profesorky práva Sandry Fredmanové, tematizující péči jako ústavní hodnotu).

Známá politická filosofka Joan Trontová v knize Pečující demokracie (Caring Democracy) rozlišila tři odlišné obsahové dimenze práva na péči. Vedle práva účastnit se na organizaci péče je to právo být příjemcem péče a právo pečovat. Právo být příjemcem péče není nijak kontroverzní, najdeme jej jak v mezinárodním právu lidských práv, tak v judikatuře českého Ústavního soudu. V případě práva pečovat je situace komplikovanější, protože jde o péči o pečující.

Eva Kittayová, americká filosofka a matka dcery s těžkým zdravotním znevýhodněním, v tomto kontextu mluví o takzvaném principu „doulia“, který bychom měli zohledňovat. Tento zvláštní výraz, odvozenina od slova dula — v řečtině ženské otrokyně v domácnosti — Kittayová použila, aby zdůraznila, že i pečující potřebuje péči, aby mohla pečovat. Právní filosofka Robin Westová následně psala o „právu doulia“, o nárokovatelném právu neformálně pečujících na podporu, aby se vyhnuli chudobě nebo závislosti plynoucí z povahy této práce.

Do tohoto spíše akademického prostoru vstoupil významný regionální soud pro lidská práva. Rozhodnutí a stanoviska Meziamerického soudu pro lidská práva, který řeší případy z většiny latinskoamerických států, sice nemají přímý dopad na evropskou judikaturu, novostí a hloubkou argumentace ji však mohou ovlivnit. I proto stojí za to sledovat, co tento soud k právu na péči říká.

Co je péče a mělo by se jednat o právo?

Soud se přiklání k pohledu známému už od devadesátých let, rozvíjenému například zmíněnou Joan Trontovou: v různých etapách života jsme na péči odkázáni — někdy ji přijímáme, jindy poskytujeme. Tato proměnlivá vzájemná závislost na druhých není podle soudců projev slabosti, ale způsob, jímž je naplňována lidská důstojnost.

Soud péči chápe prakticky: jako soubor činností a opatření potřebných k udržení lidského blahobytu, včetně podpory pro ty, kdo jsou dočasně či trvale závislí na pomoci (odst. 47). Z toho plyne, že péče je základní, nevyhnutelná a univerzální potřeba. Bez ní nefunguje ani lidský život, ani společnost, protože právě péče vytváří minimální podmínky důstojné existence — zejména pro lidi ve zranitelné či závislé situaci (odst. 48).

Klíčovým východiskem je uznání faktu, že každý člověk v určité fázi života potřebuje individuální péči — bez ní nelze přežít, žít důstojně ani rozvíjet vlastní „životní projekt“.

Pojem životního projektu (španělsky proyecto de vida) je pro Meziamerický soud typický: označuje situaci plné seberealizace s ohledem na životní dráhu, okolnosti, potenciál a ambice. Lidská práva mají realizaci životního projektu nejen chránit, ale i umožňovat a podporovat. A pokud dojde k porušení práv a tím i ovlivnění životního plánu, je zásah do životního projektu měřítkem pro určení, co má být v konkrétním případě spravedlivou nápravou.

Bez péče nelze uskutečnit vlastní životní plán. Má být tedy péče uznána jako nárokovatelné právo? Podle soudu ano. Péče je nezbytným prostředkem k výkonu práva na důstojný život, jež Americká úmluva o lidských právech výslovně chrání: umožňuje lidem plně se rozvíjet a naplňovat své životní plány — zvlášť s ohledem na různé podoby zranitelnosti (tělesné, psychické i sociální).

Zároveň je klíčová pro ochranu osobní integrity: opomenutí péče může vyústit v opuštění či zanedbávání, ohrožující důstojnost i tělesnou a duševní integritu v různých fázích života. Stručně řečeno, péče není jen oblast sociální pomoci, ale „normativní podmínka nezbytná pro účinnost lidských práv“ (odst. 108).

Péče a podmínky, za nichž ji lze poskytovat, jsou základním předpokladem svobodného života. Proto se péče přímo týká i práva na osobní svobodu a respektu k soukromému a rodinnému životu. Úzce souvisí také s právem na zdraví: zahrnuje dostupné a kvalitní služby pro nemocné, lidi se zdravotním znevýhodněním i starší osoby, které nezvládají některé základní činnosti každodenního života. Zajišťování zdravotní a sociální péče je tedy součástí samotného obsahu a ochrany práva na zdraví.

Stejně tak je péče propojena s právem na práci. To má zásadní význam: pečující — ať už za mzdu či bez ní — musí mít minimální pracovní záruky, aby mohli pečovat za důstojných a spravedlivých podmínek bez diskriminace. V této logice péče neslouží jen k pokrytí základních potřeb pečujících i adresátů péče; podporuje také jejich seberealizaci a naplňování jejich vlastního životního plánu.

Celkově lze tedy shrnout, že ačkoli péče prostupuje řadu lidských práv, soudci považovali za nutné výslovně uznat právo na péči jako samostatné právo. Důvodem je, že péče „chrání specifický soubor materiálních a vztahových podmínek, které jsou nezbytné pro lidské blaho a důstojnost a jejichž opomenutí nebo zanedbání může ohrozit účinné uplatňování řady vzájemně závislých práv“ (odst. 114).