Začátkem srpna zveřejnil Meziamerický soud pro lidská práva jedno z nejočekávanějších stanovisek o lidských právech letošního roku. V roce 2023 se Argentina obrátila na tento soud s žádostí, aby soudci v kostarickém San José vysvětlili, jestli existuje lidské právo na péči — a pokud ano, jaký je jeho obsah a vztah k dalším lidským právům.

Soudci nakonec vydali průlomové stanovisko, které v globálním měřítku přináší nejen vůbec první komplexní pojednání o právu na péči z pera vysoké soudní autority, ale také originální diskusi klíčového pojmu současné etiky a politické filosofie a jeho právních i institucionálních důsledků. V době, kdy se hovoří o krizi péče a kdy je zajištění adekvátní péče či uznání práce pečujících naléhavou otázkou pro veřejné politiky a legislativu, může být toto soudní stanovisko velmi cenným inspiračním zdrojem.

Myšlenka práva na péči není nová. V právní a politické filosofii se o právu na péči píše od konce devadesátých let minulého století (z poslední doby lze odkázat na text uznávané profesorky práva Sandry Fredmanové, tematizující péči jako ústavní hodnotu).

Známá politická filosofka Joan Trontová v knize Pečující demokracie (Caring Democracy) rozlišila tři odlišné obsahové dimenze práva na péči. Vedle práva účastnit se na organizaci péče je to právo být příjemcem péče a právo pečovat. Právo být příjemcem péče není nijak kontroverzní, najdeme jej jak v mezinárodním právu lidských práv, tak v judikatuře českého Ústavního soudu. V případě práva pečovat je situace komplikovanější, protože jde o péči o pečující.

Eva Kittayová, americká filosofka a matka dcery s těžkým zdravotním znevýhodněním, v tomto kontextu mluví o takzvaném principu „doulia“, který bychom měli zohledňovat. Tento zvláštní výraz, odvozenina od slova dula — v řečtině ženské otrokyně v domácnosti — Kittayová použila, aby zdůraznila, že i pečující potřebuje péči, aby mohla pečovat. Právní filosofka Robin Westová následně psala o „právu doulia“, o nárokovatelném právu neformálně pečujících na podporu, aby se vyhnuli chudobě nebo závislosti plynoucí z povahy této práce.

Do tohoto spíše akademického prostoru vstoupil významný regionální soud pro lidská práva. Rozhodnutí a stanoviska Meziamerického soudu pro lidská práva, který řeší případy z většiny latinskoamerických států, sice nemají přímý dopad na evropskou judikaturu, novostí a hloubkou argumentace ji však mohou ovlivnit. I proto stojí za to sledovat, co tento soud k právu na péči říká.

Co je péče a mělo by se jednat o právo?

Soud se přiklání k pohledu známému už od devadesátých let, rozvíjenému například zmíněnou Joan Trontovou: v různých etapách života jsme na péči odkázáni — někdy ji přijímáme, jindy poskytujeme. Tato proměnlivá vzájemná závislost na druhých není podle soudců projev slabosti, ale způsob, jímž je naplňována lidská důstojnost.

Soud péči chápe prakticky: jako soubor činností a opatření potřebných k udržení lidského blahobytu, včetně podpory pro ty, kdo jsou dočasně či trvale závislí na pomoci (odst. 47). Z toho plyne, že péče je základní, nevyhnutelná a univerzální potřeba. Bez ní nefunguje ani lidský život, ani společnost, protože právě péče vytváří minimální podmínky důstojné existence — zejména pro lidi ve zranitelné či závislé situaci (odst. 48).

Klíčovým východiskem je uznání faktu, že každý člověk v určité fázi života potřebuje individuální péči — bez ní nelze přežít, žít důstojně ani rozvíjet vlastní „životní projekt“.

Pojem životního projektu (španělsky proyecto de vida) je pro Meziamerický soud typický: označuje situaci plné seberealizace s ohledem na životní dráhu, okolnosti, potenciál a ambice. Lidská práva mají realizaci životního projektu nejen chránit, ale i umožňovat a podporovat. A pokud dojde k porušení práv a tím i ovlivnění životního plánu, je zásah do životního projektu měřítkem pro určení, co má být v konkrétním případě spravedlivou nápravou.

Bez péče nelze uskutečnit vlastní životní plán. Má být tedy péče uznána jako nárokovatelné právo? Podle soudu ano. Péče je nezbytným prostředkem k výkonu práva na důstojný život, jež Americká úmluva o lidských právech výslovně chrání: umožňuje lidem plně se rozvíjet a naplňovat své životní plány — zvlášť s ohledem na různé podoby zranitelnosti (tělesné, psychické i sociální).

Zároveň je klíčová pro ochranu osobní integrity: opomenutí péče může vyústit v opuštění či zanedbávání, ohrožující důstojnost i tělesnou a duševní integritu v různých fázích života. Stručně řečeno, péče není jen oblast sociální pomoci, ale „normativní podmínka nezbytná pro účinnost lidských práv“ (odst. 108).

Péče a podmínky, za nichž ji lze poskytovat, jsou základním předpokladem svobodného života. Proto se péče přímo týká i práva na osobní svobodu a respektu k soukromému a rodinnému životu. Úzce souvisí také s právem na zdraví: zahrnuje dostupné a kvalitní služby pro nemocné, lidi se zdravotním znevýhodněním i starší osoby, které nezvládají některé základní činnosti každodenního života. Zajišťování zdravotní a sociální péče je tedy součástí samotného obsahu a ochrany práva na zdraví.

Stejně tak je péče propojena s právem na práci. To má zásadní význam: pečující — ať už za mzdu či bez ní — musí mít minimální pracovní záruky, aby mohli pečovat za důstojných a spravedlivých podmínek bez diskriminace. V této logice péče neslouží jen k pokrytí základních potřeb pečujících i adresátů péče; podporuje také jejich seberealizaci a naplňování jejich vlastního životního plánu.

Celkově lze tedy shrnout, že ačkoli péče prostupuje řadu lidských práv, soudci považovali za nutné výslovně uznat právo na péči jako samostatné právo. Důvodem je, že péče „chrání specifický soubor materiálních a vztahových podmínek, které jsou nezbytné pro lidské blaho a důstojnost a jejichž opomenutí nebo zanedbání může ohrozit účinné uplatňování řady vzájemně závislých práv“ (odst. 114).

Obsah práva na péči

Co přesně právo na péči zahrnuje? Podle soudu má tři složky:

• Právo přijímat péči: nárok na kvalitní, dostatečnou a přiměřenou péči „na míru“, podle životní fáze a konkrétních potřeb člověka. Stát proto musí rozvíjet služby, které respektují tuto individualizovanou rovinu.
• Právo poskytovat péči: právo pečovat za důstojných podmínek, ať už bez nároku na odměnu, nebo za mzdu. Stát má povinnost přijímat progresivní opatření pro slaďování úkolů péče a rodinných povinností, podporovat vzdělávání a zajistit dostupné, bezpečné a důstojné nástroje pro podporu péče. Ti, kdo pečují zdarma, musí mít zajištěno zejména právo na zdraví, práci a sociální zabezpečení. Péče je práce a státy mají podle soudců postupně zajistit, aby pečující měli stejná práva jako ostatní pracovníci za stejných podmínek a bez diskriminace.
• Právo na sebepéči: jak pečující, tak adresáti péče mají nárok zajišťovat vlastní blaho a naplňovat své fyzické, duševní, emocionální, duchovní i kulturní potřeby.

Klíčovým principem úzce souvisejícím s péčí je solidarita. Ze solidarity plyne podle soudců dvojí odpovědnost státu: na straně jedné podporovat a pečovat o ty, kdo jsou do určité míry závislí na péči, na straně druhé podporovat i ty, kdo tyto úkoly plní. Pro řádné poskytování péče je klíčové vytvořit odpovídající podmínky k řádnému poskytování péče podporou pečujících — formálních i neformálních.

V tomto smyslu soud označil sociální ocenění péče za právní povinnost vyplývající z principu solidarity, protože péče představuje lidskou činnost s vnitřní hodnotou a je nezbytným prvkem pro posílení vazeb mezi lidmi a sociální soudržnost.

Soudci se inspirovali zákonem o péči, který v roce 2020 představila Organizace amerických států. Tento zákon je založen na zásadách, která byla nejdříve tematizována jako „3R“ a posléze doplněna na „5R“. Za touto zkratkou se skrývá:

• uznání péče (angl. recognition), a to jak ve významu uznání sociální a ekonomické hodnoty péče, tak i jejího definování a uznání právních nároků v této souvislosti;
• redukce zátěže spojené s péčí (angl. reduction), zejména pro ženy;
• redistribuce péče (angl. redistribution), a to jak směrem ke spravedlivější distribuci úkolů péče mezi ženami a muži, tak směrem k zapojení státu;
• přiměřená odměna za poskytovanou péči (angl. reward), včetně podpory neformálních pečujících;
• zjištění zastoupení zájmů adresátů péče a pečujících (angl. representation), resp. povinnost zajistit jejich participaci na organizaci péče.

Ačkoli Listina základních práv a svobod (čl. 31) a poslední dílčí legislativní kroky — například zvýšení příspěvku na péči, upřednostnění terénních a ambulantních služeb, definice neformálně pečující osoby či definice komunitní služby — představují určitý pokrok, stále chybí sjednocující rámec: uznané a efektivně vymahatelné právo na péči.

Nastal tedy čas otevřít diskusi o výslovném uznání práva na péči ve všech jeho podobách v zákoně nebo ještě lépe přímo v Listině základních práv a svobod. Stanovisko Meziamerického soudu nás k tomu vybízí: v případě péče nejde totiž o pouhý morální apel. V sázce je povaha demokratického právního státu, jeho práva, institucí a veřejných politik.

Jak nás v souvislosti s myšlením filosofa Emmanuela Levinase a jeho etiky druhého upozorňuje myslitel Miguel Abensour, pokud by se chtěl stát označovat jako stát spravedlnosti, výchozí scéna by měla být následující: vůči strachu o vlastní přežití postavme obavu z újmy způsobené druhému. Místo toho, abychom se s druhým potkávali jako s agresorem a podle toho utvářeli instituce a právo, setkávejme se s ním jako s někým, jehož jedinečný život bude mít vždy přednost. Jak píše Abensour: „přednost v řádu péče“.