Myšlenka čtyřdenního pracovního týdne — bez snižování mezd nebo prodlužování denní pracovní doby — získává na popularitě v Evropě i mimo ni a je také stále častěji reálně zaváděna.

Experimenty (nepřekvapivě) dokazují, že čtyřdenní pracovní týden zlepšuje zdraví i pohodu zaměstnanců, usnadňuje péči o domácnost, rozšiřuje prostor pro společenský život i účast na sousedských aktivitách a přispívá rovněž k vyšší míře udržení zaměstnanců. Tato zjištění potvrdila také dosud světově největší studie čtyřdenního pracovního týdne, která se uskutečnila ve Velké Británii v roce 2022.

Přerušení procesu dlouhodobé redistribuce času, který směřoval od dřiny a nekonečné práce devatenáctého století k vizi Johna Maynarda Keynese o patnáctihodinovém pracovním týdnu (nebo jednadvacetihodinovém pracovním týdnu, navrženém před více než deseti lety nadací New Economics Foundation), bylo ukazatelem selhání politiky a ekonomiky konce dvacátého století: výsledkem jsou zisky pro několik málo lidí za cenu obrovských ztrát pro lidi i planetu.

Konec éry „velkého vyrovnávání“ bohatství za vlád Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana byl totiž také mimo jiné doprovázen masivním nárůstem času, jaký členové domácnosti trávili v placeném zaměstnání. To bylo do značné míry způsobeno tím, že na trh práce stále více vstupovaly ženy. Dnes jsou dva příjmy v rodině v mnoha částech světa nezbytné pro udržení základní kvality života.

Jak nezkracovat pracovní dobu

I když jsou výhody zkrácení pracovní doby zřejmé, je tu jeden háček, před kterým bychom se měli mít na pozoru a dobře si rozmyslet, o co přesně usilujeme. Jak hlásá tematický článek na webu Světového ekonomického fóra, čtyřdenní pracovní týden „ve skutečnosti zvyšuje produktivitu“. A dodává: „Pracovat chytřeji, ne tvrději, je mantrou manažerských konzultantů již několik desetiletí.“

Takto pojaté zkracování pracovní doby vypadá poněkud méně idylicky a evokuje spíše ideologii hyperefektivního, workoholického stachanovství, než přívětivější a uvolněnější pracovní prostředí spojené s přátelstvím, vzájemnou podporou a drby v kuchyňce.

Celosvětová kampaň za čtyřdenní pracovní týden, v rámci níž se po celém světě organizují pilotní programy, zpopularizovala princip 100:80:100 (100 procent mzdy, 80 procent času, 100 procent produktivity). V jejích materiálech se uvádí: „Pro úspěšné zavedení čtyřdenního pracovního týdne je zásadní, aby byla zachována výkonnost.“

Vzpomínám v této souvislosti na svého milého prvního šéfa, již zesnulého Barryho Clarka, který v australských novinách Cootamundra Herald před pětatřiceti lety vždy trval na tom, aby všichni přestali pracovat na společnou ranní přestávku na čaj — a aby po dobu jejího trvání o práci ani nemluvili.

Tento zvyk pomáhal tvořit z pracoviště soudržné společenství, přestože se skládalo z nesourodé směsice zaměstnanců kanceláře, tiskárny a novinářů. Kdyby Barryho časová přestávka přežila dodnes, zvládla by projít sítem poměru 100:80:100?