Evropská Zelená dohoda je společnou odpovědí států Evropské unie na otázku, jak ochránit klima před rozvratem emisemi skleníkových plynů. Přestože byla v roce 2019 ohlášena s opravdu velkou slávou, v mnoha ohledech trpí zásadními nedostatky. Nesnižuje emise dost rychle, nebere dostatečně v potaz energetické a materiálové náklady stále rostoucí spotřeby ani rozsah veřejných investic, které by byly ke splnění klimatických závazků potřeba. A co víc, chybí jí také silná sociální dimenze.

Současná klimatická politika spoléhá jen na regulace a na zatížení znečišťování vyššími cenami, ale nesnaží se své politiky doplnit o klíčové investice tak, aby byla úsporná a zelená řešení dostupná všem. Tím se ovšem stává sociálně regresivní. Tento efekt je pak dále prohlubován rostoucími náklady na život i zvyšujícími se úrokovými sazbami, kvůli nimž se prodražují také možná řešení těchto krizí — například skrze investice do obnovitelných zdrojů nebo navyšování kvality a dostupnosti veřejné dopravy.

Levice by v této situaci měla přehodnotit svou politiku. Je namístě, aby se zaměřila právě na rozvoj sociální dimenze a prosazovala řešení, která budou zlepšovat každodenní život voličů. Posílení veřejných služeb povede k tomu, že se základní životní potřeby stanou dostupnější.

Ekologické regulace jsou jistě důležité. Sociálně spravedlivá klimatická politika ale musí stát na chytrých veřejných investicích. Je proto nejvyšší čas, aby levice jasně odmítla překonanou ideologii „rozpočtové odpovědnosti“. Právě ta totiž vládám svazuje ruce a brání jim aktivně investovat, usměrňovat trhy a zajišťovat udržitelné veřejné služby — brání tedy právě těm opatřením, která jsou pro urychlení transformace směrem k udržitelnosti nezbytná.

Dostupnost základních služeb pro všechny má potenciál řešit jak nerovnost, tak klimatickou krizi. Jde o politický program zaměřený přímo na zajištění základních potřeb v mezích ekologických možností. Záchrany klimatu totiž nelze dosáhnout individuálně, ale jedině kolektivní akcí: robustnější nabídkou veřejných služeb, veřejnými investicemi a regulacemi ve veřejném zájmu.

Ostatně i vědci v Mezivládním panelu pro změny klimatu při OSN potvrzují, že existuje „vysoká míra shody“ na tom, že „sociální rozvoj zacílený přímo na základní potřeby všech s sebou automaticky přinese méně uhlíkových emisí, narozdíl od zaměření na pouhý růst HDP“. Volají proto po změnách, které by v ekonomikách posílily „důraz na dostatek základních potřeb pro všechny, na solidaritu, ekonomiku péče a kolektivní zaopatřování základních služeb“.

A na tom, co jsou takové základy, které jako lidé potřebujeme, abychom mohli smysluplně žít, existuje široká shoda: potřebujeme domov, výživnou stravu a kvalitní vzdělání, záruku péče pro případ, že se o sebe nemůžeme postarat sami, dostupné zdravotnictví, čistý vzduch a vodu, přístup k základnímu objemu energie pro domácnost a dopravu, přístup ke komunikaci — což dnes znamená především internet. A nakonec — protože bez toho není možné nic z předchozího — stabilní a udržitelné životní prostředí.

Tyto základní nezbytnosti platí v podstatě pro všechny, nyní i v budoucnu. To, jak si je zaopatřujeme, se může v různých zemích, kulturách i časových obdobích lišit a každá z oblastí základních potřeb se samozřejmě naplňuje jinak. Právě koncept univerzálních základních potřeb nám nicméně nabízí rámec pro přemýšlení o vhodných politických opatřeních a ekonomické praxi.

Potřeby jsou víc než preference

Ideu všeobecně dostupných základních služeb můžeme vnímat jako součást rozrůstajícího se portfolia nápadů, které usilují o překonání již přežitých předpisů ortodoxní ekonomie a nabízejí její udržitelnější alternativu.

Neoklasická ekonomie tvrdí, že základním zdrojem blahobytu je uspokojování individuálních preferencí. Jak ovšem upozorňuje expert na sociální politiku Ian Gough, takový přístup přestává dávat jakýkoli logický, etický i praktický smysl v situaci ekologického stavu nouze, kdy „nutnost respektovat limity ekosystémů honbu za neomezenými tužbami znemožňuje“. Je na čase přijmout „nový hodnotový rámec, který se zaměří na zajišťování dostatku“. Lze jej definovat jako „prostor nad hranicí nouze, ale pod hranicí nadbytku“.

Základní potřeby jsou — na rozdíl od individuálních preferencí — ze své podstaty uspokojitelné. Koncept univerzálních základních služeb je programem zaměřeným právě na potřeby v mezích dostatku — dost pro všechny, dnes i v budoucnu. Díky tomu má velký potenciál přispět k dosažení „bezpečného a spravedlivého prostoru pro lidstvo“, který leží v udržitelné míře spotřeby mezi sociální „podlahou“ a ekologickým „stropem“.

Praktickým výsledkem nemá být šedá spartánská existence, v níž mají všichni stejně, ale spíše ekonomika která dává všem — nejen těm dobře situovaným — stejnou příležitost žít kvalitní život. Cíl dostatku má tudíž blízko k vizi „luxusu pro všechny“, ke sdílené hojnosti. Budou-li opřené o kolektivní jednání, sdílené cíle a vzájemnou pomoc, mohou být univerzální základní služby právě tím, co umožní podílet se na bohatství společnosti všem — místo aby ho u sebe hromadila skupinka nejbohatších.