Jak obsah takzvaného konsolidačního balíčku, tak průběh jeho projednání ukazují, že vláda nedostatečně reflektuje ekonomickou realitu a ani v nejmenším nedbá zájmů sociálních partnerů. Pokud bude konsolidační balíček skutečně přijat v podobě, v jaké ho Sněmovna poslala do Senátu, můžeme bez nadsázky očekávat konec sociálního smíru.

Eliminace výdajů nejvíce pocítí chudí a zranitelní

Když vláda na dramatické tiskové konferenci v květnu představovala soubor nepopulárních opatření, která je nucena přijmout ke konsolidaci veřejných financí, primárně zdůrazňovala rizika nečinnosti a vysvětlovala důvody, které ji k těmto krokům vedou. Příliš konkrétních informací o chystaných opatřeních jsme se vlastně nedozvěděli. V následujících týdnech a měsících dostával takzvaný konsolidační balíček konkrétnější podobu a není možné říci, že by to byla podoba nějak vábná.

Jde o soubor opatření primárně „škrtacího“ a restriktivního charakteru, která nejsou ani prorůstová, ani nepřináší žádné investice do budoucnosti — a v souvislosti s přípravou státního rozpočtu na další rok je to ještě zjevnější. Nejen konsolidační balíček, ale i řada dalších kroků vlády je v příkrém rozporu se všemi těmi líbivými vizemi, které zejména premiér Petr Fiala během různých veřejných vystoupení předkládá.

Ve skutečnosti předložený soubor opatření, pokud bude skutečně realizován, dopadne v první řadě na zaměstnance a na citlivé kategorie nízkopříjmových nebo jinak znevýhodněných osob. Velmi podstatným způsobem se navíc soustředí na eliminaci výdajové stránky a na stránce příjmové rozhodně nenabízí adekvátní opatření.

Iluze sociálního dialogu

Nejde ale jen o obsah. I pro nás, kteří se sociálnímu dialogu věnujeme už nějaký ten pátek a jsme tedy zvyklí na ledasco, je zarážející, s jakou mírou arogantní odmítavosti vláda k projednání balíčku se sociálními partnery přistupuje. A netýká se to jen odborů, ale i zaměstnavatelů. Ať už jsou to absurdně krátké termíny k prostudování materiálu a předložení připomínek, nebo expresivně deklarovaná neochota se jakýmikoli návrhy zabývat, je zcela zjevné, že vládě na názoru veřejnosti vůbec nesejde.

A nejde tady rozhodně jen o to, jestli se někomu něco líbí, nebo nelíbí. Konsolidační balíček je obsahově velmi problematický a u takto komplexního materiálu by i čistě z odborného, ekonomického a společenského hlediska měl být zájem na jeho konzultaci a náhledu ze různorodějších perspektiv. Nic takového ale vláda nepředvádí.

Rozbíjení veřejných služeb

Obsahově je možné zmínit celou řadu věcí, které v balíčku zkrátka nejsou dobře. Osobně považuji za důležité zdůraznit, jak drakonicky vláda přistupuje k veřejnému sektoru. V kombinaci s přípravou státního rozpočtu a systemizace služebních úřadů na další rok představují návrhy v konsolidačním balíčku soustředěné úsilí o to, aby práce ve veřejných službách a správě ztratila i poslední zbytky zajímavosti, jež si dosud uchovávala.

Co konkrétně v této souvislosti můžeme vyčítat konsolidačnímu balíčku? Kromě všech ostatních „protizaměstnaneckých“ opatření jsou to zejména zásahy do takzvaného Fondu kulturních a sociálních potřeb. To jsou prostředky, ze kterých většina státních organizací, ale například i škol a příspěvkových organizací včetně kulturních, může svým zaměstnancům a zaměstnankyním nabídnout alespoň nějaké benefity.

Konsolidační balíček drasticky sníží objem těchto fondů a navíc bude polovinu povinně vázat na produkty spoření na stáří. Zaměstnavatelé tak budou moci těm několika málo posledním zájemcům o práci v tomto sektoru kromě velkého objemu práce, nejistoty a absurdně nízkých a stagnujících platů nabídnout ještě tak možná příspěvek na stravenku — a jinak nic.

Relativně velký objem veřejných peněz by však touto cestou měl putovat do fondů soukromých subjektů, jejichž výnosnost a atraktivita jsou přinejmenším pochybné. Opatření nezvýší ani zájem mladých pracovat ve veřejné sféře, ani zájem o sjednávání těchto produktů, to snad musí být jasné úplně každému.

Už teď pozorujeme ubývající rozsah a dostupnost veřejných služeb a správy a zhoršování jejich kvality. Dopadá nejenom na „nenáviděné“ úřednictvo, na školství a zdravotnictví, ale i na celou řadu dalších služeb, které patří k životnímu standardu české střední třídy. Často si ani neuvědomujeme, jak jsme my a naše rodiny závislí na nastavení veřejného zaměstnávání. Představa, že lépe a efektivněji zajistí veřejné služby menší počet hůře zaplacených a demotivovaných lidí, už snad není ani k smíchu.