↗

Nejen konsolidační balíček, ale i řada dalších kroků vlády je v příkrém rozporu s líbivými vizemi, které zejména premiér Petr Fiala během různých veřejných vystoupení předkládá. Foto FB Úřad vlády ČR

Jak obsah takzvaného konsolidačního balíčku, tak průběh jeho projednání ukazují, že vláda nedostatečně reflektuje ekonomickou realitu a ani v nejmenším nedbá zájmů sociálních partnerů. Pokud bude konsolidační balíček skutečně přijat v podobě, v jaké ho Sněmovna poslala do Senátu, můžeme bez nadsázky očekávat konec sociálního smíru.

Eliminace výdajů nejvíce pocítí chudí a zranitelní

Když vláda na dramatické tiskové konferenci v květnu představovala soubor nepopulárních opatření, která je nucena přijmout ke konsolidaci veřejných financí, primárně zdůrazňovala rizika nečinnosti a vysvětlovala důvody, které ji k těmto krokům vedou. Příliš konkrétních informací o chystaných opatřeních jsme se vlastně nedozvěděli. V následujících týdnech a měsících dostával takzvaný konsolidační balíček konkrétnější podobu a není možné říci, že by to byla podoba nějak vábná.

Jde o soubor opatření primárně „škrtacího“ a restriktivního charakteru, která nejsou ani prorůstová, ani nepřináší žádné investice do budoucnosti — a v souvislosti s přípravou státního rozpočtu na další rok je to ještě zjevnější. Nejen konsolidační balíček, ale i řada dalších kroků vlády je v příkrém rozporu se všemi těmi líbivými vizemi, které zejména premiér Petr Fiala během různých veřejných vystoupení předkládá.

Ve skutečnosti předložený soubor opatření, pokud bude skutečně realizován, dopadne v první řadě na zaměstnance a na citlivé kategorie nízkopříjmových nebo jinak znevýhodněných osob. Velmi podstatným způsobem se navíc soustředí na eliminaci výdajové stránky a na stránce příjmové rozhodně nenabízí adekvátní opatření.

Iluze sociálního dialogu

Nejde ale jen o obsah. I pro nás, kteří se sociálnímu dialogu věnujeme už nějaký ten pátek a jsme tedy zvyklí na ledasco, je zarážející, s jakou mírou arogantní odmítavosti vláda k projednání balíčku se sociálními partnery přistupuje. A netýká se to jen odborů, ale i zaměstnavatelů. Ať už jsou to absurdně krátké termíny k prostudování materiálu a předložení připomínek, nebo expresivně deklarovaná neochota se jakýmikoli návrhy zabývat, je zcela zjevné, že vládě na názoru veřejnosti vůbec nesejde.

A nejde tady rozhodně jen o to, jestli se někomu něco líbí, nebo nelíbí. Konsolidační balíček je obsahově velmi problematický a u takto komplexního materiálu by i čistě z odborného, ekonomického a společenského hlediska měl být zájem na jeho konzultaci a náhledu ze různorodějších perspektiv. Nic takového ale vláda nepředvádí.

Rozbíjení veřejných služeb

Obsahově je možné zmínit celou řadu věcí, které v balíčku zkrátka nejsou dobře. Osobně považuji za důležité zdůraznit, jak drakonicky vláda přistupuje k veřejnému sektoru. V kombinaci s přípravou státního rozpočtu a systemizace služebních úřadů na další rok představují návrhy v konsolidačním balíčku soustředěné úsilí o to, aby práce ve veřejných službách a správě ztratila i poslední zbytky zajímavosti, jež si dosud uchovávala.

Co konkrétně v této souvislosti můžeme vyčítat konsolidačnímu balíčku? Kromě všech ostatních „protizaměstnaneckých“ opatření jsou to zejména zásahy do takzvaného Fondu kulturních a sociálních potřeb. To jsou prostředky, ze kterých většina státních organizací, ale například i škol a příspěvkových organizací včetně kulturních, může svým zaměstnancům a zaměstnankyním nabídnout alespoň nějaké benefity.

Konsolidační balíček drasticky sníží objem těchto fondů a navíc bude polovinu povinně vázat na produkty spoření na stáří. Zaměstnavatelé tak budou moci těm několika málo posledním zájemcům o práci v tomto sektoru kromě velkého objemu práce, nejistoty a absurdně nízkých a stagnujících platů nabídnout ještě tak možná příspěvek na stravenku — a jinak nic.

Relativně velký objem veřejných peněz by však touto cestou měl putovat do fondů soukromých subjektů, jejichž výnosnost a atraktivita jsou přinejmenším pochybné. Opatření nezvýší ani zájem mladých pracovat ve veřejné sféře, ani zájem o sjednávání těchto produktů, to snad musí být jasné úplně každému.

Už teď pozorujeme ubývající rozsah a dostupnost veřejných služeb a správy a zhoršování jejich kvality. Dopadá nejenom na „nenáviděné“ úřednictvo, na školství a zdravotnictví, ale i na celou řadu dalších služeb, které patří k životnímu standardu české střední třídy. Často si ani neuvědomujeme, jak jsme my a naše rodiny závislí na nastavení veřejného zaměstnávání. Představa, že lépe a efektivněji zajistí veřejné služby menší počet hůře zaplacených a demotivovaných lidí, už snad není ani k smíchu.