V uplynulém roce 2023 kulminovala ekonomická a sociální krize, vysoká inflace a zdražování. Pravicová vláda Petra Fialy (ODS) své snahy o konsolidaci deficitních veřejných rozpočtů, ovlivněných například dřívějším zrušením superhrubé mzdy, postavila na škrtech a omezování důchodového systému.

Redakce DR u příležitosti končícího roku oslovila sociální pracovníky, dobrovolníky a zástupce občanské společnosti s otázkou: Jak na nízkopříjmové a sociálně slabší, s nimiž se při své práci pravidelně setkáváte, aktuálně dopadá inflace, stále se zvyšující ceny energií a potravin a další rostoucí životní náklady? A jaká jsou do nového roku řešení?

Barbora Antonová, ředitelka ženského spolku Vesna

Rok naděje? A kde ji brát? Na nízkopříjmové rodiny doléhají všechny okolnosti současné ekonomické, energetické i společenské krize. Zdražuje se v podstatě všechno, od základních potravin po energie, stoupají ceny služeb, včetně bydlení. To, že se stále více rodin, včetně těch dosud „bezproblémových“, ekonomicky soběstačných, ocitá v nouzi, je naprosto hanebné. Chudoba je navíc stigmatizována, je pokládána za osobní selhání, za ostudu: o nárokovou podporu si pak například žádá jen malá část seniorů, kteří radši živoří s minimem. Komunikace státu a úřadů všech úrovní s klienty žádajícími o pomoc je založena na apriorní nedůvěře, podezíravosti, nesmyslném a donekonečna opakovaném prověřování, které ubíjí důstojnost lidí a extrémně zatěžuje a zdražuje veřejnou správu.

V posledních dvou letech sledujeme, jak se roky tréninku úředního šikanování českých chudých zúročily v přístupu k lidem z Ukrajiny, kteří u nás hledají bezpečí i uplatnění své kvalifikace. Ukrajinská střední třída byla rychle zatlačena do pozice Čechů žijících v dlouhodobé nouzi — tam se stát cítí nejpevnější v kramflecích. Řeči politiků o podpoře rodin, vzdělávání a bydlení, o nadcházející prosperitě jsou v konfrontaci s realitou komické. Tedy byly by komické, kdyby velmi krutým způsobem nepoškozovaly životy lidí včetně statisíců dětí. Proděláváme na tom všichni — morálně i ekonomicky. Naděje je v nedohlednu.

Rad Bandit, sociální pracovník a spisovatel

Z pohledu sociální práce byl rok 2023 dramatickým rokem, nutícím ke značné až křečovité kreativitě. Drtivá pokračující inflace a chudnutí nejzranitelnějších obyvatel v kombinaci s válkou na Ukrajině a přesměrováním některých zdrojů humanitární pomoci tíživě doléhalo na naše klienty. Sociální systém měl v těchto chvílích zafungovat, nedopustit věhlasné „padnutí na dno“ a předvést, jak takovou zátěž jako společnost zvládneme. Bohužel se ale rok 2023 stal rokem pozdě vyplácených dávek, nefunkčních poboček Úřadu práce, rokem odebírání a snižování invalidních důchodů i rokem předsmrtné agonie sociální práce, které prostě už nezbývají téměř žádné smysluplné nástroje.

Když jako sociální pracovník nemůžu slíbit, že včas vydobudu oprávněné sociální dávky klientovi v krizi, když se nemůžu spolehnout na to, že mu udržíme bydlení pomocí příspěvku na bydlení a když bezmocně lomím rukama nad nefunkčními pobočkami Úřadu práce s vypnutými telefonními linkami, přestal jsem věřit alespoň v ty nejzákladnější funkce toho, čemu říkáme sociální stát.

Jsem v situaci, kdy nemám funkční spolehlivé nástroje pro práci, ale na klienty se vykašlat nemůžu. A tak společně s klientem zkoušíme všemožné. Zatím se jako jedna z mála cest ukazuje vzájemná pomoc mezi lidmi. Sbírky lidí lidem zaplavily internet. Tu se jedná o pána, který onemocněl a nemá na elektřinu, tu jde o sbírku na dluh na nájemném, tu o výzvu pro paní bez domova, jindy jde o pomoc matce živitelce anebo podporu paní, které nezbylo na energie.

Linky pomoci žhaví dráty, Facebook a Donio se staly místy, kam se chodí pro pomoc. A to dává jasnou zprávu světu, že sociální systém, na nějž se člověk v krizi může spolehnout, neexistuje, nefunguje nebo skomírá. Není vůbec jisté, zda společenská smlouva o tom, že o nemocné, zraněné a zranitelné má stát pečovat, v roce 2023 stále ještě platí.

Pavel Veleman, sociální pracovník

Pozoruji nárůst stresu u všech ohrožených skupin. Zejména u starší generace je to důvod těžkých depresí, které často končí bilanční sebevraždou. Především ve větších městech se mnoho klientů dostalo do situace, která nešla řešit sociální prací, a tak přišli o byt, což je zejména pro rodiny s dětmi věc tragická. Azylové domy, ubytovny a jiné podoby náhradního ubytování mají nedostatečnou kapacitu, jsou nekvalitní ve všech směrech, předražené, většinou v rukách obchodníků s chudobou.

Sociální práce se v minulém roce stala spíše „humanitární činností třetího světa“ — spočívá hlavně ve spolupráci s potravinovou bankou a majiteli zaštěnicovaných ubytoven. Pracovnice Úřadu práce jsou přetížené, navíc tu panují nedůstojné a často ponižující podmínky pro klienty.

Pro sociální pracovníky mého nastavení, tedy stoupence školy kritické sociální práce, je těžké sledovat, jak se bez účinných nástrojů, které má vytvářet sociální politika, propadá obrovská skupina obyvatel. Zároveň obor sociální práce masově opouštějí většinou ti nejlepší, jelikož v těchto podmínkách nelze dlouhodobě psychicky vydržet.

Naděje pro příští rok je jediná: postavit se politické moci na všech úrovních, která nás a zejména naše klienty dostává do neřešitelné situace, a přijmout metody kritické sociální práce nejen teoreticky, ale i ve své každodenní praxi.

Michaela Vrbová, dluhová poradkyně z Institutu předlužení

Nízkopříjmové rodiny či jednotlivci jsou postiženi narůstajícími cenami základních potravin, což mimo jiné může v řadě případů znamenat, že není zabezpečena pestrost stravování a vyváženost stravy. V oblasti bydlení vnímáme růst nájemného i růst kaucí, čímž se bydlení pro nízkopříjmové rodiny stává stále méně dostupným.

Zvyšuje se počet žadatelů o sociální dávky i počet obyvatel, kteří využívají služeb potravinových bank. Přibývá dětí, kterým je poskytována podpora formou obědů do škol. Senioři jsou velmi často nuceni využívat nadace, které jim hradí pravidelný odběr obědů, aby nehladověli. Zvyšování cen také dopadá na děti v oblasti vzdělání, ať už jde o dojíždění do školy, nebo o nákup pomůcek.

Roste objem nebankovních úvěrů, přibývá nesplácených úvěrů. Jedním z mála pozitiv je aktuální pokles osob v exekuci. To se ale může rychle proměnit, až se aktuální dluhy dostanou do fáze exekučního vymáhání.

Je tedy naléhavě potřeba podpořit informovanost o dostupné pomoci a podpoře, navýšit kapacity sociálních služeb, navýšit kapacity sociálního a dostupného bydlení, navýšit minimální mzdu nad rámec schválené výše pro rok 2024, nesnižovat základní nezabavitelnou částku v exekuci a insolvenci a odstranit existující bariéry vstupu do zákonného procesu oddlužení.

Alena Zieglerová, vedoucí sekce zaměstnanosti Institutu pro sociální inkluzi

Vlády si jen málokdy uvědomují, že občané nejsou jen voliči. Mnoho lidí vůbec politika nezajímá a k volbám nechodí. Přesto i lidé chudí, mladí, staří, prostí nebo příliš zaměstnaní úsilím o snesitelný život představují cílovou skupinu, které ministři a ministryně skládají účty.

V době nekončící drahoty a snižování reálných příjmů i úspor je v zemi jen málo těch, kteří nevnímají vládu jako viníka zhoršené kvality svých životů. Přestože to není úplně spravedlivé, vláda má hlavní odpovědnost za to, jak se jí podařilo naplnit svůj úkol, jímž je sloužit.

Komu že má ministr sloužit? Sobě? Své straně? Nebo snad modle jménem rozpočtový schodek? Zeptejte se na to na kterékoli zastávce MHD, na poště nebo v parku. Jak se cítí nepracující samoživitelka, která nemá kam umístit dítě, ale vláda jí vyčítá dlouhou rodičovskou? Jak se žije rodinám rozděleným válkou, které ze dne na den přišly o ubytování, ačkoli si tu matky od dětí našly práci? Co si mají myslet zaměstnanci školních jídelen o tom, že mají mít ještě mizernější mzdy a vyšší odvody? Pro rok 2024 si dovolím parafrázovat heslo „Lidé, bděte!“ na přiléhavější: „Vládo, už se konečně probuď!“