Vládnímu konsolidačnímu balíčku, jehož účelem mají být úspory ve státním rozpočtu, nepředcházela žádná hlubší analýza, kde a proč šetřit. Navíc vznikl prakticky bez ohledu na ekonomický a sociální kontext, ve kterém se Česká republika nachází. Ve výsledku je balíček jen souhrnem nepříliš souvisejících opatření, která se zjevně zrodila jako kompromis mezi docela rozdílnými vládními politickými silami. Základní charakteristiky ale určila dominantní ODS.

Seškrtat, osekat, vyvést

Jak vypadají základní politické charakteristiky balíčku? Vláda zvolila za východisko naprosto nerealistický ekonomický rámec, když prohlásila, že nebude výrazněji zasahovat do příjmové části rozpočtu. Přitom problémem nerovnováhy českých financí není ani tak otázka výdajů, nýbrž právě problém nedostatečných příjmů.

Rozhodujícím momentem vzniku stávající nerovnováhy bylo zrušení superhrubé mzdy a dalších souvisejících příjmů státu. V důsledku přišel stát podle autoritativních odhadů o 140—190 miliard ročně. Takový zásah jednoduše nemohou veřejné finance zvládnout, pokud vláda není ochotna výpadek nahradit v jiné oblasti příjmů.

Je přitom zhola nemožné stabilizovat veřejné rozpočty bez zásadního zdanění velkých mezinárodních korporací, které vyvádějí značné sumy z České republiky. Odhady ukazují, že jde o násobně více než odpovídá běžnému evropskému průměru. Podle ekonomky Ilony Švihlíkové lze předpokládat, že úniky způsobené neadekvátním zdaněním a manipulací s vnitropodnikovými cenami dosahují přibližně 400 miliard korun. Uvážíme-li, že z celkové částky by bylo možné v reálu získat přibližně 200 miliard, dostáváme se do zcela jiné situace veřejných rozpočtů.

Nerovnost společnost stále více rozkližuje

Zřejmým otiskem ODS v balíčku je také snaha stabilizovat rozpočet prostřednictvím zatížení zaměstnanců. Nejvýrazněji se to ukazuje na zavedení nemocenského pojištění a výrazném oslabení síly důchodového systému, což zasáhne především bývalé zaměstnance.

Dalším charakteristickým rysem balíčku je, že se vznáší v určitém bezčasí a prázdném prostoru. Vůbec nereaguje na vývoj ekonomiky a proměny společnosti. Je přitom zřejmé, že stojíme před zásadními společenskými výzvami: ekologickou a klimatickou krizí, které se projevují se stále větší intenzitou, a naprostým přeorganizováním ekonomického systému v důsledku využití umělé inteligence a digitalizace. Daňový balíček na žádnou z těchto výzev nereaguje.

Zcela zásadním problémem je v této souvislosti ostré majetkové rozdělení společnosti, které se stále stupňuje. Pokud máme obstát tváří v tvář zmíněným společenským výzvám, budeme se muset naučit mimořádné míře kooperace. To je však z principu nedosažitelné ve společnosti, která je až nelidsky majetkově a sociálně rozdělená.

Český daňový systém nejenže netlumí postupující sociální rozštěpení společnosti, ale naopak tento proces usnadňuje a zrychluje například svým přístupem k majetkovým daním nebo chybějící daňové progresi. Česká republika skutečně vyžaduje velmi podstatnou daňovou reformu. Je ovšem smutnou skutečností, že většina politických sil tuto otázku neotevírá ani o ní nediskutuje.

Potřebná daňová opatření

K opatřením, jež by měla být přijata co nejdříve — která ovšem zdaleka nepředstavují celkovou daňovou reformu —, patří:

• zavedení progresivní daně právnických osob, která by omezila nepřiměřený únik kapitálu z České republiky
• zavedení daně z bankovních aktiv např. ve výši 1 %
• zdanění kapitálových příjmů na úrovni příjmů daně z příjmu fyzických osob
• obnovení progresivního zdanění fyzických osob, aby daleko větší část zátěže než doposud převzali ti, kteří jsou nejsilnější
• zavedení určité míry progrese v případě majetkových daní zavedením daně z obřích majetků, například nad 100 milionů korun v sazbě 1 %
• zavedení daně z převodu nemovitosti na majetky s hodnotou přes 50 milionů korun; majetky pod touto hranicí nechat nezdaněné
• přiměřeně zdanit velké digitální firmy (a to především na evropské úrovni, protože velká daňová reforma, má-li být dostatečně účinná, se musí odehrát na nadnárodní úrovni; pokud ale situace nebude dostatečně rychle dozrávat, je možné postupovat samostatně, jako je tomu v Rakousku)
• posílit daňové úřady a zejména jejich specializovaná oddělení, která se zabývají velkými ekonomickými subjekty
• výrazně přestavět daňový základ, aby se zúžily možnosti jeho prostřednictvím optimalizovat daně (šlo by mimochodem také o skutečné zjednodušení daní, o kterém vláda tak ráda hovoří); efektivní daňová sazba právnických osob se pohybuje kolem pouhých 12 %
• neposkytovat firmám dotace, nýbrž pouze garance a zvýhodněné půjčky (koneckonců stát k tomu zřídil vlastní organizaci ve veřejném zájmu, kterou je Českomoravská záruční a rozvojová banka; dotace by měly směřovat do veřejných služeb a obcím, nikoli velkým podnikatelským subjektům)

Zápas o sociální stát

Stručně řečeno, návrhy, s nimiž přichází vládní koalice, neumožňují stabilizovat veřejné finance bez drastických zásahů na výdajové straně. Ve své podstatě směřují k likvidaci veřejných služeb a obecně likvidaci sociálního státu jako takového. Metodou vlády je privatizace těchto služeb, tedy jejich stále větší komercionalizace.

O důsledcích tohoto postupu už není potřeba příliš teoretizovat, připomeňme jen příklad zubního lékařství. Služby se stanou nedostupné místně i finančně. Pokud aplikujeme škrtací přístup na zdravotnictví jako celek — k čemuž současná politika vlády povede —, setkáme se s daleko drastičtějším důsledky.

Politický zápas, jak se manifestuje v zápase o vládní konsolidační balíček, je jednoduše zápasem o sociální stát. Sociální stát je výdobytkem, který zaručil člověku jistotu, že bez ohledu na sociální situaci bude schopen zajistit dobré vzdělání pro své děti; že zdravotní péče je otázkou medicíny a nikoli majetku; že v okamžiku, když člověku docházejí síly, dostává důchod, který mu umožní sice skromný, ale důstojný způsob života.

Vládní balíček je součástí koncepce demontáže sociálního státu, kterou se česká pravice snaží prosadit od prvních porevolučních dnů. Zápasíme o to, zda česká pravice pod záminkou konsolidace veřejných financí zlikviduje sociální stát, nebo zda uspějeme v transformaci veřejných financí a daňové reformě, jež zajistí fungování sociálního státu i v budoucnosti.