Stejně jako jinde i v  ekonomice platí, že lepší je problémům předcházet než je následně řešit. Naprosto to platí i v případě inflace, která žádné bezbolestné řešení nemá.

Záleží na rozhodnutí odpovědných orgánů, zda čelí inflaci takzvaným jestřábím způsobem — jinými slovy razantně zvýší úrokovou míru —, nebo se vydají cestou „holubičí“ — a intervenují, aby posílily kurz koruny. Každý postup má své pro i proti, záleží na centrální bance a vládě, který z nich zvolí — a co a v čí prospěch obětují.

Česká národní banka před časem prošla poměrně rozsáhlou obměnou své rady a zejména změnou na místě guvernéra. Prezidentem Zemanem byl navzdory varování bývalého guvernéra upřednostněn spíše mediální a marketingový produkt pana Babiše na úkor skutečné odbornosti — a vybrán byl Aleš Michl. Už tyto změny naznačovaly změnu kurzu národní banky ve prospěch „holubičího přístupu“.

Za příčiny inflace může ANO stejně jako ODS

Česká republika má třetí nejvyšší inflaci v Evropské unii, což naznačuje, že boj s ní ČNB nesvádí příliš úspěšně. Podívejme se proto na příčiny inflace. Teorie o „dovozu“ inflace se podle mě příliš nepotvrzuje a většina jejích příčin je patrně domácí provenience.

Základní příčinou je bezpochyby několikaletý stamiliardový deficit státního rozpočtu. Oproti zvyklostem ho nebudu nazývat Fialovou drahotou, přestože současná vláda má na tomto deficitu nehynoucí podíl. Není ovšem možné zapomenout také na „zásluhy“ expremiéra Babiše a jeho vlády.

Politici z Babišova ANO se sice tváří, že za nic nemůžou — a že „za Babiše bylo líp“, ale opak je pravdou. Lépe bylo v tomto smyslu naposledy za vlády sociálně demokratického premiéra Bohuslava Sobotky.

Od jeho konce se rozpočtové deficity jen prohlubují, a — i když je Babiš a jemu věrní omlouvají především covidovou krizí, stačí letmý pohled na zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu, aby byli usvědčeni ze lži. Minimálně 250 miliard korun bylo vydáno bez přímé souvislosti s covidem a staly se tak jednou z podstatných příčin inflačních jevů v ekonomice.

Druhou příčinou bylo zrušení superhrubé mzdy bez náhrady, což byla snad ještě větší zhůvěřilost než dosud uvedené. Její konec prosadila „koalice rozpočtové neodpovědnosti“ — hnutí ANO, SPD a ODS. Tento zářez ve výši asi 80 miliard ročně do příjmové stránky rozpočtu spolu s výše uvedenými „covidovými“ penězi způsobil růst peněžní zásoby a vyvolal téměř klasickou poptávkovou inflaci, která se projevila zejména růstem cen nemovitostí.

Přidala se válka a energetická krize

Zrušení superhrubé mzdy bez náhrady přitom podvázalo budoucí příjmy státního rozpočtu a v podstatě odkázalo současného premiéra Fialu a ministra financí Stanjuru na řešení deficitu pouze v oblasti „drobných“ úspor, což vyniká o to ostřeji vzhledem k dlouhodobé nechuti jakkoli řešit rozpočtové deficity také na straně příjmové.

A protože platí staré dobré pravidlo, že neštěstí nechodí nikdy samo, přidaly se další problémy, jako je ruské napadení Ukrajiny a související energetická krize, která se bohužel vzhledem k multiplikačním faktorům propisuje do celé ekonomiky. Vláda se sice chlubí, že ji vyřešila zastropováním cen energií, ale nic není tak vzdáleno pravdě jako toto tvrzení.

Především mechanismus zastropování cen byl zvolen špatně, otázkou je pouze, zda z nekompetence nebo ve prospěch konkrétních zájmů. Je sice pravda, že nelze úplně oddělit plyn a elektřinu a některá radikálnější opatření u elektřiny by mohla vést k problémům zásobování plynem, u něhož jsme odkázáni čistě na dovoz.

Přesto se ale domnívám, že mělo proběhnout zastropování nikoli na straně obchodníků, ale na straně výrobců — tím spíše v situaci, kdy Česká republika navíc elektřinu vyváží za velmi nízké ceny.

Holubičí cesta na úkor širokých vrstev obyvatelstva

A tady se vracíme k rozlišení „jestřábí“ a „holubičí“ cesty ke zkrocení nastalé inflace. Zatímco první způsob, který spočívá v razantním zvýšení úrokových sazeb, má větší dopad do podnikatelské sféry a zároveň menší na drobné střadatele (včetně těch, kteří si odpovědně šetří a šetřili na důchod), je „holubičí“ cesta naopak přívětivější pro podnikatelskou sféru (zejména tu, která využívá úvěry), ale málo výhodná pro drobné střadatele, a trvá podstatně déle. Navíc je tento způsob také riskantní pro malou českou ekonomiku exportního zaměření. Je jistě jen shoda okolností, že výhodná je pro Agrofert.

Vláda ve spolupráci s ČNB dnes zachraňuje situaci na úkor běžných občanů, drobných střadatelů a podnikatelské sféry a chrání naopak zájmy velmi úzké skupiny lidí: velkého byznysu a minoritních akcionářů ČEZu. Když je v koncích s argumentací, nehorázným způsobem obviní seniory a nekorektním způsobem prosadí sníženou valorizaci důchodů, aby údajně „zachránila“ rozpočet.

Nezdá se mi, že lze takovou politiku ČNB a vlády nazvat neutrální, a nedivím se, že v očích laické i odborné veřejnosti ztrácí Česká národní banka svůj kredit. Na druhé straně je nutné poznamenat, že „jestřábí“ cesta by možná někoho bolela více, ale mohla být též podstatně kratší.

Nastavení měnové politiky v době vysoké inflace je úkolem srovnatelným s proplutím mezi ekonomickou Skyllou a Charybdou. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že politika ČNB ve spolupráci s neoliberální vládou nás vede přímo na skálu. Řešení totiž musí začít u vysokých strukturálních schodků státního rozpočtu: nikoliv jenom na straně výdajů, ale také a možná především na straně příjmů.

Je tedy načase začít pracovat na daňové reformě tak, aby se struktura daňového portfolia přiblížila vyspělým zemím — méně byl zatěžován výkon a více zdaněna renta. Daňová zátěž musí být spravedlivě rozložena a neležet na bedrech zaměstnanců a podnikatelů, kteří platí adekvátní daně. Vláda se musí konečně začít odvážně zabývat zdaněním nadnárodních korporací, repatriací zisku a agresivní daňovou optimalizací.

Od současné vlády, zakleté v neoliberálním paradigmatu, se toho ale stěží nadějeme. Ekonomicky a sociálně nejslabší vrstvy, ale i velkou část střední třídy čekají horší časy.