Na koho svést vinu za prudce rostoucí ceny? Způsobilo inflaci příliš velké množství peněz vydávaných centrálními bankami? Zavinila inflaci Čína, kam se přesunula většina výroby předtím, než ji pandemický lockdown izoloval a narušil globální dodavatelské řetězce? Nebo snad za inflací stojí Rusko, jehož vpád na Ukrajinu zlikvidoval značnou část globální nabídky plynu, ropy, obilí a hnojiv? Nebo za ni může utajovaný přechod od předpandemických škrtů k neomezené fiskální štědrosti?

Správná je odpověď, s jakou byste u testu neuspěli. Na všechny otázky lze totiž současně odpovědět ano i ne. Přelomové ekonomické krize často přinášejí mnoho pokusů o vysvětlení, proč krize vznikla. Všechny mohou být správné, ale zároveň se míjejí s podstatou problému.

Když krach na Wall Street v roce 2008 způsobil velkou recesi s celosvětovým dopadem, i tehdy se objevila řada různých vysvětlení: ovládnutí regulačních mechanismů finančníky, kteří v kapitalistické hierarchii nahradili průmyslníky; toxická kultura rizikového financování; selhání politiků a ekonomů, kteří nebyli schopni včas rozpoznat, jak se nafukuje obří bublina — a mnohé další. Platily všechny, ale ani jedna neodhalovala jádro věci.

Dnes je tomu také tak. Monetaristé už od roku 2008, kdy centrální banky masivně rozšířily své bilance, předpovídají vysokou inflaci. Jejich „vždyť jsme vám to říkali“ mi připomíná radost, kterou tehdy v roce 2008 pociťovali levičáci, včetně mě, kteří neustále „předpovídají“ blízkou smrt kapitalismu — tak jako polámané hodiny dvakrát denně ukazují správný čas.

Ovšemže centrální banky tím, že nadměrně úvěrovaly komerční banky v bláhové naději, že tak peníze přetečou do reálné ekonomiky, způsobily obrovskou inflaci cen aktiv. To se například promítlo do rozmachu akciových trhů, do vyšroubování cen na trhu s nemovitostmi nebo do mánie kolem kryptoměn. Ale jak chtějí monetaristé vysvětlit, proč se v letech 2009 až 2020 hlavním centrálním bankám nepodařilo zvýšit množství peněz v reálné ekonomice, natož vytlačit inflaci spotřebitelských cen na jimi avizovaný dvouprocentní cíl?

Významnou úlohu nepochybně sehrálo jak přerušení dodavatelských řetězců z Číny, tak i ruská invaze na Ukrajinu. Ani jeden z obou uvedených faktorů ale nevysvětluje náhlou „změnu režimu“ západního kapitalismu z převládající deflace na její opak, kdy najednou současně rostou ceny úplně všeho.

Kdyby měla v současné situaci inflace mezd předstihnout inflaci cen, způsobilo by to roztočení spirály růstu mezd vedoucí k dalšímu růstu cen — a tak donekonečna. Jedině tehdy by měli centrální bankéři právo požadovat po pracujících, aby se obětovali v zájmu ostatních a neusilovali o zvýšení mezd.

Dnes je však požadavek, aby se pracující vzdali nároku na zvýšení mezd, absurdní. Vše nasvědčuje tomu, že na rozdíl od sedmdesátých let dnes mzdy rostou mnohem pomaleji než ceny. Přesto růst cen nejenže pokračuje, ale dokonce se zrychluje.

Mění se pravidla hry

Co se tedy skutečně děje? Moje odpověď zní: půlstoletí trvající pravidla mocenské hry korporací, Wall Streetu, vlád a centrálních bank přestávají platit. Západní představitelé teď stojí před neřešitelnou volbou: buď musí nechat korporace, a dokonce i státy, spadnout do spirály bankrotů, jež se pak rozjedou jako padající řada kostek domina, anebo musí nechat inflaci volný průběh.

Americká ekonomika padesát let udržovala pozitivní obchodní bilanci Evropy, Japonska, Jižní Koreje a poté i Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik. Lví podíl z těchto zahraničních zisků přitom putoval na Wall Street za vyššími výnosy.

Finančníci na této tsunami kapitálu, který směřoval do Ameriky, budovali pyramidy soukromých financí — ve formě opcí a derivátů. Takto financovali výstavbu globálního labyrintu přístavů, lodí, velkoskladů a silniční a železniční dopravy. Když se ony pyramidy finančních derivátů během krachu v roce 2008 zbortily, ocitl se najednou v ohrožení celý labyrint globálních dodavatelských řetězců fungujících na principu just-in-time.

Ve snaze zachránit bankéře i celý systém globalizované ekonomiky se do věci vložili centrální bankéři a nahradili pyramidy finančních derivátů veřejnými penězi. Vlády mezitím seškrtávaly veřejné výdaje, omezovaly pracovní místa i služby. Nejednalo se o nic jiného než o zavedení štědrého socialismu pro kapitalisty a ožebračování pracujících.

Mzdy se snižovaly a ceny a zisky stagnovaly, ale cena aktiv, která si nakoupili bohatí — tedy jejich bohatství, vyletěla do oblak. Investice — v poměru k dostupným penězům — se propadly na historické minimum, výrobní kapacita se zmenšila, ale tržní síla úzké skupiny nejbohatších vzrostla. Kapitalisté zbohatli a současně začali být víc než kdykoli dříve závislí na penězích centrálních bank.

Začala tak platit nová pravidla mocenské hry. Tradiční zápas mezi kapitálem a prací o to, kdo bude mít vyšší podíl na celkovém příjmu — prostřednictvím marží a zvyšováním mezd — pokračoval, ale netýkal se už většiny nově vznikajícího bohatství.

Plošné škrty vyústily po roce 2008 v nízké investice, což ve spojení s vysokou mírou likvidity centrálních bank drželo cenu peněz — úrokové sazby — téměř na nule. Protože výrobní kapacity slábly, a to dokonce i v případě výstavby nového bydlení, slušných pracovních míst bylo málo a mzdy stagnovaly, bohatství triumfovalo na akciových a realitních trzích, které se odpoutaly od reálné ekonomiky.

Pak přišla pandemie, která měla významný důsledek: západní vlády byly nuceny nasměrovat část nových toků peněz z centrálních bank na pomoc lidem v lockdownech. Dělo se to v ekonomikách, které během dekád přišly o svou výrobní kapacitu, a navíc se potýkaly s přetržením dodavatelských řetězců.

Když lidé v lockdownu začali utrácet část svých peněz za nedostatkový dovoz, ceny začaly růst. Papírově bohaté korporace reagovaly tím, že zneužily své obrovské tržní moci, kterou získaly v důsledku snížené výrobní kapacity, a vyhnaly ceny do závratných výšek. Po dvou desetiletích, během nichž centrální banky podporovaly akumulaci bohatnutí z rostoucích cen aktiv a zvyšujícího se korporátního dluhu, stačila malá cenová inflace a změnila pravidla mocenské hry, která formovala svět po roce 2008 k obrazu nově konstituované vládnoucí třídy.

Co se stane teď? Pravděpodobně nic dobrého. Ke stabilizaci ekonomiky musíme nejprve institucionálně učinit přítrž přehnané moci, kterou proces vytváření papírového bohatství a levného dluhu propůjčil několika málo lidem. Tahle hrstka bohatých a mocných se ale své moci nevzdá bez boje, i kdyby to mělo znamenat, že ke dnu s sebou stáhne celou společnost.

Z anglického originálu Inflation as a Political Power Play Gone Wrong přeložil DAVID DADUČ a DR.