Inflace jako zvrat v pravidlech mocenské hry

Janis Varufakis

Jsme svědky podobného otřesu globálního systému jako v roce 2008 — jako tehdy ani teď žádné z poskytovaných vysvětlení inflace není plně vyčerpávající. Řešení ale není možné bez zlomení moci hrstky těch, kteří ze současného stavu profitují.

Poměry v západním kapitalismu se náhle zcela změnily: z převládající deflace na její opak, kdy najednou současně rostou ceny úplně všeho. Foto Lyza, flickr

Na koho svést vinu za prudce rostoucí ceny? Způsobilo inflaci příliš velké množství peněz vydávaných centrálními bankami? Zavinila inflaci Čína, kam se přesunula většina výroby předtím, než ji pandemický lockdown izoloval a narušil globální dodavatelské řetězce? Nebo snad za inflací stojí Rusko, jehož vpád na Ukrajinu zlikvidoval značnou část globální nabídky plynu, ropy, obilí a hnojiv? Nebo za ni může utajovaný přechod od předpandemických škrtů k neomezené fiskální štědrosti?

Správná je odpověď, s jakou byste u testu neuspěli. Na všechny otázky lze totiž současně odpovědět ano i ne. Přelomové ekonomické krize často přinášejí mnoho pokusů o vysvětlení, proč krize vznikla. Všechny mohou být správné, ale zároveň se míjejí s podstatou problému.

Když krach na Wall Street v roce 2008 způsobil velkou recesi s celosvětovým dopadem, i tehdy se objevila řada různých vysvětlení: ovládnutí regulačních mechanismů finančníky, kteří v kapitalistické hierarchii nahradili průmyslníky; toxická kultura rizikového financování; selhání politiků a ekonomů, kteří nebyli schopni včas rozpoznat, jak se nafukuje obří bublina — a mnohé další. Platily všechny, ale ani jedna neodhalovala jádro věci.

Dnes je tomu také tak. Monetaristé už od roku 2008, kdy centrální banky masivně rozšířily své bilance, předpovídají vysokou inflaci. Jejich „vždyť jsme vám to říkali“ mi připomíná radost, kterou tehdy v roce 2008 pociťovali levičáci, včetně mě, kteří neustále „předpovídají“ blízkou smrt kapitalismu — tak jako polámané hodiny dvakrát denně ukazují správný čas.

Ovšemže centrální banky tím, že nadměrně úvěrovaly komerční banky v bláhové naději, že tak peníze přetečou do reálné ekonomiky, způsobily obrovskou inflaci cen aktiv. To se například promítlo do rozmachu akciových trhů, do vyšroubování cen na trhu s nemovitostmi nebo do mánie kolem kryptoměn. Ale jak chtějí monetaristé vysvětlit, proč se v letech 2009 až 2020 hlavním centrálním bankám nepodařilo zvýšit množství peněz v reálné ekonomice, natož vytlačit inflaci spotřebitelských cen na jimi avizovaný dvouprocentní cíl?

×
Diskuse
JP
July 5, 2022 v 7.58
J. Varufakis a jeho džihád proti kapitalismu

Zřejmě nejcennějším momentem tohoto nového Varurfakisovo ataku na svět kapitalismu je jeho velmi nečekané, snad v jakémsi záchvatu upřímnosti vyslovené doznání, že levičáci jako on znovu a znovu vyhlašují "nevyhnutelný zánik kapitalismu" - a znovu a znovu se přitom zcela míjejí s realitou.

Je ovšem otázka, jestli i tento nový Varufakisův výklad současné inflace nespadá do té samé kategorie. Je bezpochyby samo o sobě pozitivním počinem, že vyhlašuje tézi o nutnosti přejít od pouhých fenoménů (jako je stávající inflace) k podstatě věci; nicméně bylo by mezi odborníky asi dost sporné, jestli ukazuje opravdu tím správným směrem.

Že by hlavní příčina problémů tržně-kapitalistické ekonomiky ležela u - jak Varufakis sám uvádí - "několika málo (bohatých) lidí"? Že by za všechno mohla jenom "moc korporací"?...

Varufakis bohužel neuvádí jediný konkrétní příklad těch korporací, které jsou podle jeho soudu vinny tímto stavem. A kterým by tedy měla být nějakým způsobem přistřihnuta křídla, respektive redukovány (znárodněny?...) jejich majetky.

Varufakis sugeruje, jako by v krizových časech vlády států jaksi jen tak z plezíru věnovaly miliardové sumy korporacím, které nemají žádný užitek pro reálnou ekonomiku, nýbrž jejichž jediným účelem je prý hromadění "prázdných peněz".

Zkusme se tedy místo Varufakise podívat, o jaké korporace by se asi mohlo jednat. Když se jedná jenom o hromadění prázdných peněz, pak by se mělo v prvé řadě zřejmě jednat o banky. Ty byly v časech velkých krizí skutečně ohroženy na prvním místě. Měly je tedy vlády nechat padnout?!... Jejich pád by měl - a to Varufakis nemůže nevědět - drtivý dopad na celou národní ekonomiku; s masovým nárůstem nezaměstnanosti a s drastickým nárůstem chudoby obecné populace.

Nebo se má jednat o akciové společnosti? - To jsou ovšem z převážné míry subjekty reálné ekonomiky. Nechat tyto padnout, by mělo ještě bezprostřednější negativní důsledky, ve výše zmíněném smyslu.

Dokud tedy Varufakis konkrétně nejmenuje subjekty a koncerny které podle jeho názory vlády v krizových časech alimentují zcela bezdůvodně a neprávem, a pokud Varufakis sám těmto vládám nesdělí jak by si v dobách krizí měly počínat jinak a lépe, potud i tato zdánlivě věcná analýza zůstane opět v oblasti neustálého levičáckého memorování hesla o "nevyhnutelném zániku kapitalismu".

Jistě, není pochyb o tom že systém kapitalismu plodí příkré, nespravedlivé rozdíly v rozdělení bohatství. A je samozřejmě naprosto legitimní, když se na tento stav veřejně poukazuje. Ovšem, k hledání systémových alternativ nebude nijakou pomocí, když se bude znovu a znovu sugerovat, že řešení je vlastně velice snadné: prostě "vyhlásit boj korporacím". I tyto megabohaté korporace - to se nedá nic dělat - mají své místo v celkovém komplexu tržně-kapitalistické ekonomiky. Pokud existuje vůbec nějaké řešení, pak jenom v komplexní přestavbě celého systému; ale reálnou cestu k takovéto komplexní systémové změně nijak neukazují jenom víceméně ideologicky motivované ataky jenom na jeden jediný sektor "bohatých korporací".

JP
July 5, 2022 v 10.48

Ještě je zapotřebí dodat respektive zdůraznit: Varufakis sice naprosto správně poukazuje na nutnost od pouhých - vnějších - fenoménů proniknout k samé podstatě věci; ale ve skutečnosti on sám nečiní nic jiného, nežli že od jednoho fenoménu (inflace) postupuje k jinému fenoménu (bohaté koncerny). Existence těchto koncernů je ale všeobecně známou, až vysloveně banální skutečností; její konstatování není žádným přínosem pro řešení samotných systémových problémů.

Ty otázky, které by skutečně směřovaly k samotné podstatě problému, by musely znít asi takto:

vede, či nevede systém tržní (kapitalistické) ekonomiky nevyhnutelně ke vzniku (megamajetných) koncernů?

pokud ano: je možné nějakým způsobem od sebe oddělit siamská dvojčata kapitalismu a tržní ekonomiky?

pokud to možné není: bylo by možné uvažovat o zřízení nějakého zásadně nového typu - netržní - ekonomiky; ovšem při zachování její výkonnosti a efektivity?

Toto jsou tedy témata, kterými by se muselo zabývat myšlení směřující k podstatě problémů současné doby. V tomto ohledu ale od Varufakise nepřicházejí žádné použitelné návody a ideje.