Inflace jako zvrat v pravidlech mocenské hry

Janis Varufakis

Jsme svědky podobného otřesu globálního systému jako v roce 2008 — jako tehdy ani teď žádné z poskytovaných vysvětlení inflace není plně vyčerpávající. Řešení ale není možné bez zlomení moci hrstky těch, kteří ze současného stavu profitují.

Poměry v západním kapitalismu se náhle zcela změnily: z převládající deflace na její opak, kdy najednou současně rostou ceny úplně všeho. Foto Lyza, flickr

Na koho svést vinu za prudce rostoucí ceny? Způsobilo inflaci příliš velké množství peněz vydávaných centrálními bankami? Zavinila inflaci Čína, kam se přesunula většina výroby předtím, než ji pandemický lockdown izoloval a narušil globální dodavatelské řetězce? Nebo snad za inflací stojí Rusko, jehož vpád na Ukrajinu zlikvidoval značnou část globální nabídky plynu, ropy, obilí a hnojiv? Nebo za ni může utajovaný přechod od předpandemických škrtů k neomezené fiskální štědrosti?

Správná je odpověď, s jakou byste u testu neuspěli. Na všechny otázky lze totiž současně odpovědět ano i ne. Přelomové ekonomické krize často přinášejí mnoho pokusů o vysvětlení, proč krize vznikla. Všechny mohou být správné, ale zároveň se míjejí s podstatou problému.

Když krach na Wall Street v roce 2008 způsobil velkou recesi s celosvětovým dopadem, i tehdy se objevila řada různých vysvětlení: ovládnutí regulačních mechanismů finančníky, kteří v kapitalistické hierarchii nahradili průmyslníky; toxická kultura rizikového financování; selhání politiků a ekonomů, kteří nebyli schopni včas rozpoznat, jak se nafukuje obří bublina — a mnohé další. Platily všechny, ale ani jedna neodhalovala jádro věci.

Dnes je tomu také tak. Monetaristé už od roku 2008, kdy centrální banky masivně rozšířily své bilance, předpovídají vysokou inflaci. Jejich „vždyť jsme vám to říkali“ mi připomíná radost, kterou tehdy v roce 2008 pociťovali levičáci, včetně mě, kteří neustále „předpovídají“ blízkou smrt kapitalismu — tak jako polámané hodiny dvakrát denně ukazují správný čas.

Ovšemže centrální banky tím, že nadměrně úvěrovaly komerční banky v bláhové naději, že tak peníze přetečou do reálné ekonomiky, způsobily obrovskou inflaci cen aktiv. To se například promítlo do rozmachu akciových trhů, do vyšroubování cen na trhu s nemovitostmi nebo do mánie kolem kryptoměn. Ale jak chtějí monetaristé vysvětlit, proč se v letech 2009 až 2020 hlavním centrálním bankám nepodařilo zvýšit množství peněz v reálné ekonomice, natož vytlačit inflaci spotřebitelských cen na jimi avizovaný dvouprocentní cíl?

Významnou úlohu nepochybně sehrálo jak přerušení dodavatelských řetězců z Číny, tak i ruská invaze na Ukrajinu. Ani jeden z obou uvedených faktorů ale nevysvětluje náhlou „změnu režimu“ západního kapitalismu z převládající deflace na její opak, kdy najednou současně rostou ceny úplně všeho.

Kdyby měla v současné situaci inflace mezd předstihnout inflaci cen, způsobilo by to roztočení spirály růstu mezd vedoucí k dalšímu růstu cen — a tak donekonečna. Jedině tehdy by měli centrální bankéři právo požadovat po pracujících, aby se obětovali v zájmu ostatních a neusilovali o zvýšení mezd.

Dnes je však požadavek, aby se pracující vzdali nároku na zvýšení mezd, absurdní. Vše nasvědčuje tomu, že na rozdíl od sedmdesátých let dnes mzdy rostou mnohem pomaleji než ceny. Přesto růst cen nejenže pokračuje, ale dokonce se zrychluje.

Mění se pravidla hry

Co se tedy skutečně děje? Moje odpověď zní: půlstoletí trvající pravidla mocenské hry korporací, Wall Streetu, vlád a centrálních bank přestávají platit. Západní představitelé teď stojí před neřešitelnou volbou: buď musí nechat korporace, a dokonce i státy, spadnout do spirály bankrotů, jež se pak rozjedou jako padající řada kostek domina, anebo musí nechat inflaci volný průběh.

Americká ekonomika padesát let udržovala pozitivní obchodní bilanci Evropy, Japonska, Jižní Koreje a poté i Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik. Lví podíl z těchto zahraničních zisků přitom putoval na Wall Street za vyššími výnosy.

Finančníci na této tsunami kapitálu, který směřoval do Ameriky, budovali pyramidy soukromých financí — ve formě opcí a derivátů. Takto financovali výstavbu globálního labyrintu přístavů, lodí, velkoskladů a silniční a železniční dopravy. Když se ony pyramidy finančních derivátů během krachu v roce 2008 zbortily, ocitl se najednou v ohrožení celý labyrint globálních dodavatelských řetězců fungujících na principu just-in-time.

Ve snaze zachránit bankéře i celý systém globalizované ekonomiky se do věci vložili centrální bankéři a nahradili pyramidy finančních derivátů veřejnými penězi. Vlády mezitím seškrtávaly veřejné výdaje, omezovaly pracovní místa i služby. Nejednalo se o nic jiného než o zavedení štědrého socialismu pro kapitalisty a ožebračování pracujících.

Mzdy se snižovaly a ceny a zisky stagnovaly, ale cena aktiv, která si nakoupili bohatí — tedy jejich bohatství, vyletěla do oblak. Investice — v poměru k dostupným penězům — se propadly na historické minimum, výrobní kapacita se zmenšila, ale tržní síla úzké skupiny nejbohatších vzrostla. Kapitalisté zbohatli a současně začali být víc než kdykoli dříve závislí na penězích centrálních bank.

Začala tak platit nová pravidla mocenské hry. Tradiční zápas mezi kapitálem a prací o to, kdo bude mít vyšší podíl na celkovém příjmu — prostřednictvím marží a zvyšováním mezd — pokračoval, ale netýkal se už většiny nově vznikajícího bohatství.

Plošné škrty vyústily po roce 2008 v nízké investice, což ve spojení s vysokou mírou likvidity centrálních bank drželo cenu peněz — úrokové sazby — téměř na nule. Protože výrobní kapacity slábly, a to dokonce i v případě výstavby nového bydlení, slušných pracovních míst bylo málo a mzdy stagnovaly, bohatství triumfovalo na akciových a realitních trzích, které se odpoutaly od reálné ekonomiky.

Pak přišla pandemie, která měla významný důsledek: západní vlády byly nuceny nasměrovat část nových toků peněz z centrálních bank na pomoc lidem v lockdownech. Dělo se to v ekonomikách, které během dekád přišly o svou výrobní kapacitu, a navíc se potýkaly s přetržením dodavatelských řetězců.

Když lidé v lockdownu začali utrácet část svých peněz za nedostatkový dovoz, ceny začaly růst. Papírově bohaté korporace reagovaly tím, že zneužily své obrovské tržní moci, kterou získaly v důsledku snížené výrobní kapacity, a vyhnaly ceny do závratných výšek. Po dvou desetiletích, během nichž centrální banky podporovaly akumulaci bohatnutí z rostoucích cen aktiv a zvyšujícího se korporátního dluhu, stačila malá cenová inflace a změnila pravidla mocenské hry, která formovala svět po roce 2008 k obrazu nově konstituované vládnoucí třídy.

Co se stane teď? Pravděpodobně nic dobrého. Ke stabilizaci ekonomiky musíme nejprve institucionálně učinit přítrž přehnané moci, kterou proces vytváření papírového bohatství a levného dluhu propůjčil několika málo lidem. Tahle hrstka bohatých a mocných se ale své moci nevzdá bez boje, i kdyby to mělo znamenat, že ke dnu s sebou stáhne celou společnost.

Z anglického originálu Inflation as a Political Power Play Gone Wrong přeložil DAVID DADUČ a DR.

advertisment
Diskuse
JP
July 5, 2022 v 7.58
J. Varufakis a jeho džihád proti kapitalismu

Zřejmě nejcennějším momentem tohoto nového Varurfakisovo ataku na svět kapitalismu je jeho velmi nečekané, snad v jakémsi záchvatu upřímnosti vyslovené doznání, že levičáci jako on znovu a znovu vyhlašují "nevyhnutelný zánik kapitalismu" - a znovu a znovu se přitom zcela míjejí s realitou.

Je ovšem otázka, jestli i tento nový Varufakisův výklad současné inflace nespadá do té samé kategorie. Je bezpochyby samo o sobě pozitivním počinem, že vyhlašuje tézi o nutnosti přejít od pouhých fenoménů (jako je stávající inflace) k podstatě věci; nicméně bylo by mezi odborníky asi dost sporné, jestli ukazuje opravdu tím správným směrem.

Že by hlavní příčina problémů tržně-kapitalistické ekonomiky ležela u - jak Varufakis sám uvádí - "několika málo (bohatých) lidí"? Že by za všechno mohla jenom "moc korporací"?...

Varufakis bohužel neuvádí jediný konkrétní příklad těch korporací, které jsou podle jeho soudu vinny tímto stavem. A kterým by tedy měla být nějakým způsobem přistřihnuta křídla, respektive redukovány (znárodněny?...) jejich majetky.

Varufakis sugeruje, jako by v krizových časech vlády států jaksi jen tak z plezíru věnovaly miliardové sumy korporacím, které nemají žádný užitek pro reálnou ekonomiku, nýbrž jejichž jediným účelem je prý hromadění "prázdných peněz".

Zkusme se tedy místo Varufakise podívat, o jaké korporace by se asi mohlo jednat. Když se jedná jenom o hromadění prázdných peněz, pak by se mělo v prvé řadě zřejmě jednat o banky. Ty byly v časech velkých krizí skutečně ohroženy na prvním místě. Měly je tedy vlády nechat padnout?!... Jejich pád by měl - a to Varufakis nemůže nevědět - drtivý dopad na celou národní ekonomiku; s masovým nárůstem nezaměstnanosti a s drastickým nárůstem chudoby obecné populace.

Nebo se má jednat o akciové společnosti? - To jsou ovšem z převážné míry subjekty reálné ekonomiky. Nechat tyto padnout, by mělo ještě bezprostřednější negativní důsledky, ve výše zmíněném smyslu.

Dokud tedy Varufakis konkrétně nejmenuje subjekty a koncerny které podle jeho názory vlády v krizových časech alimentují zcela bezdůvodně a neprávem, a pokud Varufakis sám těmto vládám nesdělí jak by si v dobách krizí měly počínat jinak a lépe, potud i tato zdánlivě věcná analýza zůstane opět v oblasti neustálého levičáckého memorování hesla o "nevyhnutelném zániku kapitalismu".

Jistě, není pochyb o tom že systém kapitalismu plodí příkré, nespravedlivé rozdíly v rozdělení bohatství. A je samozřejmě naprosto legitimní, když se na tento stav veřejně poukazuje. Ovšem, k hledání systémových alternativ nebude nijakou pomocí, když se bude znovu a znovu sugerovat, že řešení je vlastně velice snadné: prostě "vyhlásit boj korporacím". I tyto megabohaté korporace - to se nedá nic dělat - mají své místo v celkovém komplexu tržně-kapitalistické ekonomiky. Pokud existuje vůbec nějaké řešení, pak jenom v komplexní přestavbě celého systému; ale reálnou cestu k takovéto komplexní systémové změně nijak neukazují jenom víceméně ideologicky motivované ataky jenom na jeden jediný sektor "bohatých korporací".

JP
July 5, 2022 v 10.48

Ještě je zapotřebí dodat respektive zdůraznit: Varufakis sice naprosto správně poukazuje na nutnost od pouhých - vnějších - fenoménů proniknout k samé podstatě věci; ale ve skutečnosti on sám nečiní nic jiného, nežli že od jednoho fenoménu (inflace) postupuje k jinému fenoménu (bohaté koncerny). Existence těchto koncernů je ale všeobecně známou, až vysloveně banální skutečností; její konstatování není žádným přínosem pro řešení samotných systémových problémů.

Ty otázky, které by skutečně směřovaly k samotné podstatě problému, by musely znít asi takto:

vede, či nevede systém tržní (kapitalistické) ekonomiky nevyhnutelně ke vzniku (megamajetných) koncernů?

pokud ano: je možné nějakým způsobem od sebe oddělit siamská dvojčata kapitalismu a tržní ekonomiky?

pokud to možné není: bylo by možné uvažovat o zřízení nějakého zásadně nového typu - netržní - ekonomiky; ovšem při zachování její výkonnosti a efektivity?

Toto jsou tedy témata, kterými by se muselo zabývat myšlení směřující k podstatě problémů současné doby. V tomto ohledu ale od Varufakise nepřicházejí žádné použitelné návody a ideje.