Zřejmě nejcennějším momentem tohoto nového Varurfakisovo ataku na svět kapitalismu je jeho velmi nečekané, snad v jakémsi záchvatu upřímnosti vyslovené doznání, že levičáci jako on znovu a znovu vyhlašují "nevyhnutelný zánik kapitalismu" - a znovu a znovu se přitom zcela míjejí s realitou.

Je ovšem otázka, jestli i tento nový Varufakisův výklad současné inflace nespadá do té samé kategorie. Je bezpochyby samo o sobě pozitivním počinem, že vyhlašuje tézi o nutnosti přejít od pouhých fenoménů (jako je stávající inflace) k podstatě věci; nicméně bylo by mezi odborníky asi dost sporné, jestli ukazuje opravdu tím správným směrem.

Že by hlavní příčina problémů tržně-kapitalistické ekonomiky ležela u - jak Varufakis sám uvádí - "několika málo (bohatých) lidí"? Že by za všechno mohla jenom "moc korporací"?...

Varufakis bohužel neuvádí jediný konkrétní příklad těch korporací, které jsou podle jeho soudu vinny tímto stavem. A kterým by tedy měla být nějakým způsobem přistřihnuta křídla, respektive redukovány (znárodněny?...) jejich majetky.

Varufakis sugeruje, jako by v krizových časech vlády států jaksi jen tak z plezíru věnovaly miliardové sumy korporacím, které nemají žádný užitek pro reálnou ekonomiku, nýbrž jejichž jediným účelem je prý hromadění "prázdných peněz".

Zkusme se tedy místo Varufakise podívat, o jaké korporace by se asi mohlo jednat. Když se jedná jenom o hromadění prázdných peněz, pak by se mělo v prvé řadě zřejmě jednat o banky. Ty byly v časech velkých krizí skutečně ohroženy na prvním místě. Měly je tedy vlády nechat padnout?!... Jejich pád by měl - a to Varufakis nemůže nevědět - drtivý dopad na celou národní ekonomiku; s masovým nárůstem nezaměstnanosti a s drastickým nárůstem chudoby obecné populace.

Nebo se má jednat o akciové společnosti? - To jsou ovšem z převážné míry subjekty reálné ekonomiky. Nechat tyto padnout, by mělo ještě bezprostřednější negativní důsledky, ve výše zmíněném smyslu.

Dokud tedy Varufakis konkrétně nejmenuje subjekty a koncerny které podle jeho názory vlády v krizových časech alimentují zcela bezdůvodně a neprávem, a pokud Varufakis sám těmto vládám nesdělí jak by si v dobách krizí měly počínat jinak a lépe, potud i tato zdánlivě věcná analýza zůstane opět v oblasti neustálého levičáckého memorování hesla o "nevyhnutelném zániku kapitalismu".

Jistě, není pochyb o tom že systém kapitalismu plodí příkré, nespravedlivé rozdíly v rozdělení bohatství. A je samozřejmě naprosto legitimní, když se na tento stav veřejně poukazuje. Ovšem, k hledání systémových alternativ nebude nijakou pomocí, když se bude znovu a znovu sugerovat, že řešení je vlastně velice snadné: prostě "vyhlásit boj korporacím". I tyto megabohaté korporace - to se nedá nic dělat - mají své místo v celkovém komplexu tržně-kapitalistické ekonomiky. Pokud existuje vůbec nějaké řešení, pak jenom v komplexní přestavbě celého systému; ale reálnou cestu k takovéto komplexní systémové změně nijak neukazují jenom víceméně ideologicky motivované ataky jenom na jeden jediný sektor "bohatých korporací".