Český daňový systém je jednou z hlavních příčin drahoty

Lukáš Ulrych

Současné nárůsty cen mají technicky vcelku jednoduché řešení — zavést tu daňový systém běžný na západě, tedy daňovou progresi, sektorové a majetkové daně, a naopak snížení DPH v kombinaci s kontrolou marží. Chybí jediné: politická vůle.

Pokud se tu tedy na někom šetří, jsou to ze zásady ti, kteří jsou ekonomicky slabí. Foto Flickr

Prudký růst cen, zejména u základního zboží, ukrajuje z příjmů a zvyšuje množství lidí žijících v chudobě. Podle výzkumu PAQ Research a Českého rozhlasu se zvýšilo množství domácností, které po uhrazení výdajů na jídlo a bydlení mají maximálně sto kroun na osobu a den z osmi procent na jedenáct procent. Vzrostlo však i množství domácností s omezenými příjmy, tedy do 320 korun na osobu a den z čtyřiadvaceti procent na šestatřicet procent.

Český stát přitom drahotě velmi pomáhá, a to svým daňovým mixem, ve kterém má dominantní roli vysoké DPH ve své základní sazbě 21 %, které se týká i nyní drahých energií. Tento stav je výsledkem dlouhodobé změny daňového mixu, kdy byly za posledních třicet let sníženy nejvyšší daňové sazby pro nejbohatší o více než polovinu a aby něco takového vydržel státní rozpočet, provedlo se razantní zvýšení DPH, které se promítá do růstu cen.

DPH jakožto nepřímá daň je sociálně nespravedlivá. Matka samoživitelka i miliardář při koupi prášku na praní platí stejnou částku na dani, ale ztrátu každé koruny pociťují daleko tíživěji chudší nežli bohatí. Ztráta patnáct tisíc bolí člověka s průměrným příjmem daleko více než člověka s vysoce nadprůměrným příjmem.

Za třicet let tak u nás prostřednictvím daňových změn nastalo přenesení daňového břemena z bohatých na střední třídu a na chudé. Tento příběh však má své pokračování v současném vládním návrhu rozšířit paušální daň i pro osoby samostatně výdělečně činné — OSVČ s příjmy do dvou milionů korun ročně.

To v důsledku povede k tomu, že například OSVČ s příjmem 124 tisíc měsíčně bude platit o 1804 nižší sociální pojištění než zaměstnanec s minimálním příjmem, a daň 100 Kč měsíčně! Zaměstnanec se stejným platem přitom bude platit daň 160krát vyšší, zdravotní pojištění 6,4krát vyšší a sociální pojištění skoro dvanáctkrát vyšší.

Pokud se tu tedy na někom šetří, jsou to ze zásady ti, kteří jsou ekonomicky slabí. Příkladem je snížení slevy na jízdné pro studenty a seniory, v jehož důsledku se pro ekonomicky ohrožené skupiny lidí cena jízdného zdvojnásobila.

Vláda tak zdánlivě ušetřila o něco více než jednu miliardu korun, v realitě však mnohem méně, protože příslušníci obou skupin budou o to méně cestovat — s příslušnými dopady na jejich kvalitu života. Pokud vláda chtěla šetřit v oblasti dopravy, mohla místo toho například zastropovat odpisy na luxusní auta, čímž by získala přibližně dvojnásobnou částku oproti snížení ceny na jízdné.

Zrušením superhrubé mzdy se dalo pár stovek nejchudším a střední třídě, zatímco z přibližně stovky miliard, o které stát přišel, si čtyřiašedsát přivlastnily nejvyšší příjmové skupiny. Něco takového nemá na Západ od nás obdobu.

Stát také selhává při ochraně zájmů lidí se slabší vyjednávací pozicí na trhu, čímž zásadně zvyšuje náklady nemalému množství lidí. Jde totiž především o pronajímatelům nakloněnou formu regulace nájmů umožňující se jí vyhnout řetězením nájemních smluv. Výsledkem je prudké zdražování nájmů.

Dále jde o rezignaci státu na řešení problémů s přepálenými maržemi supermarketů. Ty jednak uměle zvyšují ceny v obchodech, ale také odsávají prostředky od zemědělců, které by jinak mohli využít k investicím, jež by mohly vést ke snižování cen jejich produkce či zvyšování její kvality.

Problémem samým o sobě je, že v době inflace se zvyšovaly marže obchodních řetězců u pekařských potravin o několik procent, takže na nich prodejci zvýšily své zisky. Inflace je tedy hnána i snahou obchodníků využít podmínek k maximalizaci zisku.

V současné mimořádné době by měla vláda jednoznačně začít s ostrou kontrolou marží a bránit pokusům o zneužití situace a přiživování se na všeobecném růstu cen. Ale ani to není v plánu.

Výsledkem popsaného dlouhodobého vývoje je prudký růst majetkové nerovnosti, jež dospěla už tak daleko, že u nás jedno procento nejbohatších vlastní více než celá střední třída dohromady. Nedostatečná aktivita státu a jeho daňový systém tak nejen přispívají k vytváření velkých majetkových nerovností na straně jedné, ale na straně druhé také zásadně ztěžuje život těm nejslabším.

Řešení naší situace je přitom ve své podstatě technicky jednoduché, ale v současné situaci kvůli rozdělení moci ve Sněmovně nerealistické politicky. Musíme u nás totiž zkrátka zavést takové daně, jako je tomu běžně na Západě, kde nejbohatší platí dvakrát vyšší mezní daňové sazby z příjmů a kde velké firmy platí vyšší daně než ty střední a menší.

Také se tam klade daleko větší důraz na majetkové daně. Pokud by se tyto změny uskutečnily, pak bychom mohli místo současné základní sazby DPH ve výši patnáct procent dosáhnout jejího snížení až na sedm procent či v nějaké obdobné relaci.

Ceny zboží by se tak mohly snížit a lidem v současné těžké době ulevit. V případě zdanění velkých majetků a sektorové daně na oblasti ekonomiky vydělávající na tom, že operují v nedokonalé konkurenci, a tudíž ze své podstaty vydělávají na spotřebitelích, by bylo možné také zavést sníženou sazbu daně z příjmu fyzických osob pro nižší a střední třídy.

advertisment