Obrat o 180 stupňů. Tak by se dalo nazvat letošní prohlášení ministra financí Stanjury, že uvažuje o zrušení zvýhodněné sazby daně pro investiční fondy. Zatímco daň z příjmů právnických osob je u nás devatenáct procent, pro investiční fondy je to pouze pět procent.

Ještě do března tohoto roku, kdy se tak vyjádřil v rozhovoru pro server E15, byl přitom Zbyněk Stanjura jedním z nejzarytějších odpůrců podobných změn. Dopady covidové pandemie, války na Ukrajině, a především inflace jeho pohled údajně změnily. Stát by podle Stanjury mohl zvýšením daňové sazby u investičních fondů získat jednotky miliard korun.

V posledních deseti letech historie parlamentních rozprav najdeme řadu snah — proti nimž Stanjura brojil — daňovou výhodu pro investiční fondy omezovat. Pokud však jde o to, jak se téma popisovalo v českých médiích, jednalo se zpravidla jen o „výkřiky“ zástupců zájmových sdružení a investičních skupin, které varovaly před destrukcí zdejšího investičního trhu a útěkem investorů do zahraničních daňových rájů.

Důvodové zprávy legislativních novel ovšem podávají mnohem plastičtější obrázek. Nalezneme v nich poměrně ostré formulace kriticky vystupujících poslanců: „účelové zneužívání fondů“, „legální obcházení daňové povinnosti“ či „škodlivá daňová soutěž“. Přesto lze dosavadní kroky k omezení daňových výhod investičních fondů — předcházející letošnímu nápadu ministra Stanjury — označit jen za kosmetické.

Počet investičních fondů na českém trhu neustále roste. Není divu, velkým investorům nabízejí lákavé možnosti k — eufemisticky řečeno — daňovým optimalizacím. V současné době je jich podle údajů České národní banky 701.

Z námi analyzovaných výročních zpráv několika fondů kvalifikovaných investorů vyplývá podezření, že byly založeny pouze účelově s cílem vyhnout se řádnému placení daní. Vedle typických daňových rájů typu Kypr, Lucembursko či Nizozemsko, tak stojí i Česká republika kvůli různým aspektům svého daňového systému za pozornost.

Česká republika: daňový ráj v malém


Zákon o investičních společnostech a investičních fondech má spletitou historii, jeho současná podoba pochází ze srpna 2013. Až do začátku roku 2015, kdy byl naposledy novelizován, platila pro všechny investiční fondy sazba daně pět procent, zatímco běžní poplatníci daně z příjmu právnických osob platili daň ve výši devatenácti procent. S novelou se pětiprocentní sazba zúžila na takzvané základní investiční fondy.

Hlavním motivem, proč se vůbec takové daňové zvýhodnění pro investiční fondy zavedlo, byla snaha zamezit takzvanému dvojímu zdanění investic, kdy subjekt zaplatil devatenáctiprocentní daň z příjmu, a pak ještě patnáctiprocentní daň z dividendy. V důsledku zvýhodnění však nastala situace, že firmy si začaly zakládat investiční fondy na oko — jenom proto, aby dosáhly na nižší zdanění. Využívali toho například developeři, kteří na každý velký projekt zakládali nový, takzvaný fond kvalifikovaných investorů.

Vedle toho samozřejmě existují také takzvané otevřené podílové fondy, do nichž může investovat v zásadě kdokoliv. Nás ale v tomto kontextu zajímají fondy uzavřené s několika akcionáři, jejichž jediným cílem je požívat daňových výhod.

V podkladu pro legislativní diskuzi, který v roce 2014 připravil pracovní tým Rady hospodářské a sociální dohody pro daně a pojištění se píše: „Umožnilo to vznik účelových investičních fondů, které využívají výhodnější daňový režim pro běžné podnikání a slouží pouze k obcházení daňové povinnosti, kdy při využití režimu takzvané dividendové směrnice je investice finálně zdaněna pouze v úrovni pěti procent.“

Ve sněmovním tisku k tehdejší novele pak dále stojí, že počet těchto fondů prudce stoupá. Na konci roku 2009 jich bylo pětadvacet. V roce 2014 už ale šestasedmdesát a spravovaly více než padesát miliard korun.

„Lze proto předpokládat, že, dokud nedojde ke změně daňového režimu, bude jejich počet dále stoupat. Investiční fondy budou z daňových důvodů dále zakládat i osoby, pro něž by v daňově neutrálním prostředí byla vhodná jiná právní forma, nebo osoby, jež budou vykonávat jinou činnosti než investování na finančním trhu (například pronájem nemovitých věcí nebo nákup a prodej komodit),“ vysvětlují autoři podkladu pro rozhodování Sněmovny.

Tehdejší situace ale byla problematická i v mezinárodním kontextu: „Tento stav se také vymyká současnému trendu v oblasti mezinárodní spolupráce a boji proti daňovým únikům, jelikož může naplňovat některé znaky škodlivé daňové soutěže dle Kodexu chování pro zdanění podniků přijatého Radou EU,“ psalo se v doporučení politikům.

Odpovědí na tento stav nakonec bylo zavedení definice již zmíněných základních investičních fondů, pro které nadále platí pětiprocentní daňová sazba. Pro velké hráče se tím ovšem mnoho nezměnilo. Jen jim přibyla administrativa a zpřísnily se podmínky pro založení fondu, které však i nadále mohou bez problémů splnit.

Nově tedy musí být investorem zákonem definovaný institucionální subjekt nebo osoba, která učiní prohlášení, že si je vědoma rizik spojených s investováním a do fondu vloží nejméně 125 000 eur či milion korun — v takovém případě musí ještě písemně potvrdit, že investice odpovídá jejímu finančnímu zázemí, cílům, odborným znalostem a zkušenostem.

Za splnění těchto podmínek si investor opět pohodlně sáhne na pětiprocentní daňovou sazbu. Přestože je se zakládáním fondů práce navíc a stojí to i peníze, v porovnání s devatenáctiprocentní daní z příjmů to stojí za to.

„Je to hezký nástroj, jak vydělat. Už jenom provoz fondu ale stojí ročně dva tři miliony korun. Při desetiprocentním výnosu se to vyplácí až zhruba od čtvrt miliardy,“ ilustruje, jak mechanismus funguje, pro Deník Referendum investor, který si nepřeje být jmenován. V jednoduchosti lze tedy říct, že se jedná o nástroj, který umožňuje legálně obcházet placení řádných daní, na nějž ovšem dosáhnou jen ti největší a nejbohatší.

Daňové čáry máry

I v oblasti investičních fondů a daňových optimalizací jejich prostřednictvím platí, že trh má ve vynalézavosti vždy náskok před státem, který se jej snaží regulovat. V roce 2019 tak přišel od zákonodárců pokus o další zásah.

Investoři totiž do té doby využívali jednoduchého mechanismu: založili fond jakožto dceřinou společnost svého podniku, převedli na něj zisk prostřednictvím dividend — neboť převody mezi mateřskou a dceřinou společností nepodléhají podle evropské legislativy žádnému zdanění — a ten pak namísto devatenácti procent danili pouze pěti procenty.

Proto novela zákona o dani z příjmů stanovila, že jedna právnická osoba nesmí vlastnit více než deset procent fondu. Právě takto se mělo zamezit tomu, aby byl fond pouhou dceřinkou, zneužívanou ke krácení daní.

To se ale nepodařilo. Ilustruje to výroční zpráva fondu HPT investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s.. Právě v roce 2019, kdy nastala úprava legislativy, fond provedl „restrukturalizaci“. Zatímco do té doby spadal pod akciovou společnost, nově přešel do zákonem vyžadovaného vlastnictví fyzických osob. A naopak jednotlivé firmy se přesunuly pod fond. Vztah dceřiná a mateřská společnost se tak de facto otočil.

Fond ale i nadále vlastní titíž lidé, pouze zaujímají jinou pozici ve struktuře konglomerátu totožných podniků. V tomto případě se konkrétně jedná o vrcholové manažery zlínské společnosti HP Tronic, která vlastní síť obchodů s elektrospotřebiči a nemovitosti. Na otázku, z jakého důvodu firma fond kvalifikovaných investorů využívá, odpověděla její mluvčí, že „vnitřní struktura skupiny je navýsost soukromá a není předmětem informací, které by chtěli akcionáři veřejně komentovat“.

Jakým způsobem úspory v rámci fondů v praxi probíhají, popsal Deníku Referendum daňový poradce, který si nepřeje být jmenován: „Developer — a právě ty najdeme mezi investory nejčastěji — si pro svůj projekt namísto klasické společnosti s ručením omezeným založí právě fond. Do něj vloží aktiva, pozemky, a poté generuje zisk. Do fondu postupně přicházejí příjmy z prodeje bytů. Zatímco v běžné společnosti s ručením omezeným by developer musel odvést devatenáctiprocentní daň, v případě fondu je to pouze procent pět.“

Další, kreativní, možností je vložit do fondu majetky, které si poté firma od fondu pronajme — v s. r. o. vzniká náklad, který se odečítá z daní, a ve fondu zase příjem, který se daní sníženou sazbou. Podobně fungují vzájemné půjčky mezi spřízněnými subjekty — fond poskytne firmě úvěr s úrokem, a opět na jeho straně vzniká zisk daněný výhodnější sazbou. A je to také způsob, jak z firmy vyvádět do fondu zisky — prostřednictvím splátek úvěru.

Pokud se chceme bavit v číslech: kupříkladu fond s názvem Czech Investment Fund sicav ve své výroční zprávě za rok 2021 uvádí odloženou daň ve výši 74 528 tisíc korun. Sám přiznává, že kdyby se změnila legislativa, konkrétně kdyby se zrušila pětiprocentní daňová výhoda, a zavedlo se standardní zdanění devatenácti procenty, odložená daň by stoupla o 208 680 tisíc korun. Zaokrouhleně: namísto 75 milionů by fond zaplatil daň 283 milionů.

Jak už jsme uvedli, zrušení daňové úlevy by podle Ministerstva financí mělo do rozpočtu přinést jednotky miliard korun. Na náš dotaz, jak ministerstvo k výpočtu došlo, odpovědělo, že na základě agregovaných údajů z daňových přiznání. „Pro typ subjektů, na které se vztahuje snížená sazba pět procent byl poveden matematický přepočet na sazbu devatenáct procent. Vyčíslený rozdíl se pohyboval do tří miliard korun,“ uvedlo ministerstvo s tím, že se samozřejmě jedná o statistický výpočet, neboť nelze odhadovat, jak by se fondy po změně zákona zachovaly.

Ďábel se skrývá v časovém testu

Pětiprocentní danění investičních fondů ale není jedinou výhodou, která se v českém daňovém systému nabízí. Teprve souhra s podmínkami pro danění kapitálových výnosů vytváří z investičních fondů tolik atraktivní nástroj pro podstatné daňové úspory.

Česká republika totiž umožňuje ještě další věc, která je v evropském kontextu nevídaná: osvobození od daně z kapitálových výnosů po uplynutí tří let. Stačí, aby investor držel své akcie ve fondu po dobu alespoň tří let, a pak už z jejich prodeje nemusí odvádět žádnou daň ze zisku. Poté stačí, aby akcie prodal zpět fondu, který má povinnost je odkoupit, a dosáhne na nulové danění investic. Podle daňového poradce, s nímž jsme hovořily se takto některé fondy účelově vyhýbají odvodu patnáctiprocentní srážkové daně.

Jak se coby velká firma vyhnout placení daně z příjmů? Video ilustruje celý mechanismus ve třech krocích. Video Tomáš Hájek

Na problematiku takzvaného tříletého časového testu upozorňoval takřka před dvěma lety investor Jan Barta. V rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že institutu sám využíval a zjistil, že „časový test je zásadní daňová díra, skrz kterou se lze třeba vyhýbat dani z dividend“.

Právě na jeho popud se věcí začali tehdy ještě jako parlamentní opozice zabývat Piráti, kteří faktické zrušení výjimky prosadili do daňového balíčku, v jehož rámci se rušila superhrubá mzda. Na sklonku roku 2020 jej projednávala Sněmovna. Podle propočtů Pirátů by mělo opatření do státního rozpočtu přinést tři miliardy korun.

Přestože balíček zhruba ve dvě hodiny ráno, aniž by se o časovém testu vedla rozprava, prošel Sněmovnou, nakonec byla tato jeho část vyškrtnuta při projednávání v Senátu. Mezi oběma schvalováními se totiž spustila mediální smršť, v níž zástupci investičních společností varovali před krachem start-upů, ničením investičního prostředí a úprkem investorů do zahraničí.

Sám poslanec Ferjenčík, který s návrhem přišel, přiznává, že v něm mohly být určité nedostatky. Současně dle něj nastavil hranici tak, aby zasáhl ty největší investory, nikoliv menší a střední.

Původním smyslem investičních fondů je hledat investory pro projekty, které vyžadují takový objem kapitálu, na nějž by sám jeden nestačil. Jsou-li ale zakládány účelově, tedy pouze z důvodu využití výhodnějšího daňového režimu, což se u nás nyní zjevně děje, lze podle právníků hovořit o takzvaném zneužití práva.

Hned několik našich zdrojů nezávisle na sobě přirovnalo zneužívání fondů kvalifikovaných investorů ke známé kauze korunových dluhopisů, k nimž pozornost veřejnosti připoutala skutečnost, že jich v poslední možné chvíli využil i Andrej Babiš. Jedná se o postup v mezích litery zákona, ale směřující zcela proti jeho smyslu.

Kolik v jednotlivých fondech skutečně figuruje akcionářů a o koho konkrétně se jedná, v mnoha případech navíc nelze s určitostí tvrdit. Z námi analyzovaných případů ovšem vyplývá, že se mnohdy jedná o fyzické osoby, které jsou součástí stejné struktury firem, a tedy je pravděpodobné, že fond byl založen účelově.

Z dopadů minulých snah o zpřísnění legislativy vyplývá, že stát v každém případě nakonec tahal za kratší konec. Jak říká investor, s nímž jsme hovořily: „Těžko se to bude omezovat. Podmínky splním, i když si do fondu přizvu svou rodinu. Proč by neměli být její členové bráni jako běžní investoři?“

Jádrem problému je tak samo daňové zvýhodnění. Při zrušení výjimek obou mechanismů by stát mohl do rozpočtu získat miliardy korun ročně. Sečteme-li zmíněné oficiální propočty dopadů zrušení obou daňových výhod, lze říci, že stát ročně přichází nejméně o šest miliard korun.

Jak ovšem uvedl pro Deník Referendum mluvčí ministerstva financí, „Nepředpokládáme, že by téma rušení daňových výjimek mělo být diskutováno a legislativně procesováno dříve než v příštím roce. Ministerstvo financí proto v tuto chvíli v dané věci aktivně nepodniká žádné významné kroky“.

Ministr financí Stanjura sám na opakované dotazy Deníku Referendum k problematice danění investičních fondů nereagoval. Na zaslané otázky neodpověděla ani jeho předchůdkyně Alena Schillerová.

Pro případ navýšení daně u investičních fondů má Asociace kapitálového trhu jednoznačné stanovisko. Podle šéfky asociace Jany Brodani by navýšení daně nepřineslo nové prostředky do státního rozpočtu jednoduše z toho důvodu, že by investory vyhnalo do zahraničí.

To je ale zjevně účelový argument opakovaný při každém otevření debaty na toto téma. Aktivity investičních fondů jsou navázané na skutečné projekty v České republice. Přesun za hranice tedy nedává smysl. Obdobně to vidí také investor, s nímž o daném tématu Deník Referendum hovořil. „S vyšším zdaněním investičních fondů bych neměl problém,“ uzavřel svůj výklad.

Dokonce se ukazuje, že tuzemský mechanismus láká nejen zdejší, ale i zahraniční investory. Kupříkladu v sousedním Slovensku investiční fondy daňové výhody nepožívají — pro firmy s větším obratem platí běžná sazba daně z příjmu — jednadvacet procent. Nejsou to ovšem jen daňové úlevy, co některé slovenské podnikatele láká: fondy kvalifikovaných investorů skýtají příležitost, jak se skrýt ve vlastnické struktuře a na českém trhu vhodně investovat své pochybně nabyté prostředky. Právě tomu se budeme věnovat v příštím textu.

Text vychází díky podpoře Thomson Foundation.