Obrat o 180 stupňů. Tak by se dalo nazvat letošní prohlášení ministra financí Stanjury, že uvažuje o zrušení zvýhodněné sazby daně pro investiční fondy. Zatímco daň z příjmů právnických osob je u nás devatenáct procent, pro investiční fondy je to pouze pět procent.

Ještě do března tohoto roku, kdy se tak vyjádřil v rozhovoru pro server E15, byl přitom Zbyněk Stanjura jedním z nejzarytějších odpůrců podobných změn. Dopady covidové pandemie, války na Ukrajině, a především inflace jeho pohled údajně změnily. Stát by podle Stanjury mohl zvýšením daňové sazby u investičních fondů získat jednotky miliard korun.

V posledních deseti letech historie parlamentních rozprav najdeme řadu snah — proti nimž Stanjura brojil — daňovou výhodu pro investiční fondy omezovat. Pokud však jde o to, jak se téma popisovalo v českých médiích, jednalo se zpravidla jen o „výkřiky“ zástupců zájmových sdružení a investičních skupin, které varovaly před destrukcí zdejšího investičního trhu a útěkem investorů do zahraničních daňových rájů.

Důvodové zprávy legislativních novel ovšem podávají mnohem plastičtější obrázek. Nalezneme v nich poměrně ostré formulace kriticky vystupujících poslanců: „účelové zneužívání fondů“, „legální obcházení daňové povinnosti“ či „škodlivá daňová soutěž“. Přesto lze dosavadní kroky k omezení daňových výhod investičních fondů — předcházející letošnímu nápadu ministra Stanjury — označit jen za kosmetické.

Počet investičních fondů na českém trhu neustále roste. Není divu, velkým investorům nabízejí lákavé možnosti k — eufemisticky řečeno — daňovým optimalizacím. V současné době je jich podle údajů České národní banky 701.

Z námi analyzovaných výročních zpráv několika fondů kvalifikovaných investorů vyplývá podezření, že byly založeny pouze účelově s cílem vyhnout se řádnému placení daní. Vedle typických daňových rájů typu Kypr, Lucembursko či Nizozemsko, tak stojí i Česká republika kvůli různým aspektům svého daňového systému za pozornost.

Česká republika: daňový ráj v malém


Zákon o investičních společnostech a investičních fondech má spletitou historii, jeho současná podoba pochází ze srpna 2013. Až do začátku roku 2015, kdy byl naposledy novelizován, platila pro všechny investiční fondy sazba daně pět procent, zatímco běžní poplatníci daně z příjmu právnických osob platili daň ve výši devatenácti procent. S novelou se pětiprocentní sazba zúžila na takzvané základní investiční fondy.

Hlavním motivem, proč se vůbec takové daňové zvýhodnění pro investiční fondy zavedlo, byla snaha zamezit takzvanému dvojímu zdanění investic, kdy subjekt zaplatil devatenáctiprocentní daň z příjmu, a pak ještě patnáctiprocentní daň z dividendy. V důsledku zvýhodnění však nastala situace, že firmy si začaly zakládat investiční fondy na oko — jenom proto, aby dosáhly na nižší zdanění. Využívali toho například developeři, kteří na každý velký projekt zakládali nový, takzvaný fond kvalifikovaných investorů.

Vedle toho samozřejmě existují také takzvané otevřené podílové fondy, do nichž může investovat v zásadě kdokoliv. Nás ale v tomto kontextu zajímají fondy uzavřené s několika akcionáři, jejichž jediným cílem je požívat daňových výhod.

V podkladu pro legislativní diskuzi, který v roce 2014 připravil pracovní tým Rady hospodářské a sociální dohody pro daně a pojištění se píše: „Umožnilo to vznik účelových investičních fondů, které využívají výhodnější daňový režim pro běžné podnikání a slouží pouze k obcházení daňové povinnosti, kdy při využití režimu takzvané dividendové směrnice je investice finálně zdaněna pouze v úrovni pěti procent.“

Ve sněmovním tisku k tehdejší novele pak dále stojí, že počet těchto fondů prudce stoupá. Na konci roku 2009 jich bylo pětadvacet. V roce 2014 už ale šestasedmdesát a spravovaly více než padesát miliard korun.

„Lze proto předpokládat, že, dokud nedojde ke změně daňového režimu, bude jejich počet dále stoupat. Investiční fondy budou z daňových důvodů dále zakládat i osoby, pro něž by v daňově neutrálním prostředí byla vhodná jiná právní forma, nebo osoby, jež budou vykonávat jinou činnosti než investování na finančním trhu (například pronájem nemovitých věcí nebo nákup a prodej komodit),“ vysvětlují autoři podkladu pro rozhodování Sněmovny.

Tehdejší situace ale byla problematická i v mezinárodním kontextu: „Tento stav se také vymyká současnému trendu v oblasti mezinárodní spolupráce a boji proti daňovým únikům, jelikož může naplňovat některé znaky škodlivé daňové soutěže dle Kodexu chování pro zdanění podniků přijatého Radou EU,“ psalo se v doporučení politikům.