Neoliberální mantra nízkých daní začíná působit koalici vážné problémy

Jiří Pehe

Vláda svým lpěním na neoliberálních postulátech namísto řešení reálných problémů společnosti začíná připomínat nechvalně proslulé vlády Petra Nečase a Mirka Topolánka — a dost možná si chystá i podobný osud.

Zdá se ale, že vláda pod vedením ODS odmítá poučit z krize, kterou vyvolaly „škrtformy“ vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase po vypuknutí světové finanční krize v roce 2008. Současná atmosféra přitom začíná připomínat tu, která vedla k předčasnému pádu obou posledních vlád ODS. Foto FB Zbyněk Stanjura

Ekonomické důsledky války na Ukrajině začínají testovat neoliberální dogma, které prosadila do koaličního programu Občanská demokratická strana — snižování výdajů státu bez zvyšování daní. Vláda je nucena navyšovat rozpočtové výdaje, ale bez dalšího zadlužování nemá kde brát.

Řešením by bylo zvýšení daní, což by mimo jiné mohlo do jisté míry snížit inflační tlaky. Jenže zejména ODS to zatím odmítá. Vláda tak možná zcela zbytečně rozfoukává ekonomickou krizi, kterou by vyšší příjmy státní kasy mohly pomoct mírnit.

Na problémy bylo zaděláno už vloni, když ODS na začátku roku 2021 podpořila návrh šéfa hnutí ANO Andreje Babiše na snížení daní s pomocí odbourání takzvané superhrubé mzdy. Zatímco v případě Babiše byl tento krok součástí jeho populistického tažení před volbami, ODS viděla snížení daní ideologicky — jako naplnění svých neoliberálních postulátů.

Zatímco Babiš zdůrazňoval, že lidé budou mít „v peněženkách“ zásluhou snížení daní měsíčně o několik tisíc korun navíc, ODS podpořila Babišův návrh nejen proto, aby prý lidé měli na výplatní pásce více peněz v době krize, ale i proto, že snižování daní zapadá do její vize štíhlého státu.

Stát, který přijetím daňové reformy přišel o sto miliard korun ročně, protože snížení daní z příjmu nebylo kompenzováno zvýšením jiných daní, měl být podle vyjádření některých představitelů ODS snížením daní donucen k tomu, aby hledal úspory na výdajové stráně rozpočtu.

Netřeba snad ani připomínat, že Babiš se hledáním úspor nezdržoval a až do konce svého mandátu v čele vlády pokračoval s argumentem boje s dopady epidemie nemoci covid-19 ve velkém utrácení. Zato ODS se po zformování vlády, v jejímž čele stanula, rozhodla vzít svou neoliberální mantru vážně.

Ostatní strany vládní koalice na představy ODS, že lze škrty na výdajové straně rozpočtu nejen kompenzovat stomiliardový výpadek způsobený daňovou reformou, ale dokonce ještě dál snižovat rozpočtové deficity, přistoupily v zájmu nalezení koaličního kompromisu. Zejména Piráti ale dávali najevo, že o hospodářské politice ODS mají jisté pochybnosti.

Nízké daně jako problém

Ministr financí Zbyněk Stanjura z ODS se hned po volbách pustil do přepracování rozpočtu připraveného Babišovou vládou s tím, že jí zamýšlený rozpočtový schodek 380 miliard korun sníží o 100 miliard pouze s pomocí škrtů na výdajové straně rozpočtu. Ve své snaze formálně uspěl, ale po vypuknutí války na Ukrajině se rychle ukázalo, že vláda bude muset kvůli neočekávaným výdajům spojenými s válkou a uprchlickou krizí výdaje státu podstatně navýšit.

Pro vládu by to mohl být srozumitelný argument pro daňovou reformu, která by nejen zvýšila příjmy státního rozpočtu, ale také mohla v podobě zavedení několika daňových pásem řešit spravedlivěji dopady ekonomické a energetické krize na občany. Jenže ODS trvá na své představě, že vláda vše zvládne pouhými škrty.

Ty ovšem nemohou být dostatečně velké, aby zabránily v současné situaci dalšímu masivnímu zadlužování státu. ODS se prezentuje jako pravicová konzervativní strana, pro níž jsou nízké daně, které nutí údajně přebujelý stát snižovat výdaje a počty úředníků, součástí její pravicové identity.

Do arsenálu údajné pravicovosti ovšem patří i snižování státních dluhů. Současná politika ODS tedy obsahuje v tomto směru zásadní rozpory.

Někteří ekonomové argumentují, že by jako provizorní opatření stačil návrat k superhrubé mzdě. Ostatně i prezident Zeman podepsal zákon o daňové reformě s tím, že je s Babišem dohodnut, že bude platit jen dva roky.

Zvýšení daní by dávalo smysl i vzhledem k prudce rostoucí inflaci. Je-li jedním jejím zdrojem přílišné utrácení, nebylo by od věci oněch několik tisícovek, které prý daňová reforma přidala do peněženek občanů každý měsíc, vrátit do státní pokladny s tím, že by vláda mohla takto získané desítky miliard smysluplně využít na cílené programy pomáhající lidem nejvíce zasaženým inflací a energetickou krizí. A také na řešení dopadů vláky na Ukrajině.

Zdá se ale, že vláda pod vedením ODS odmítá poučit z krize, kterou vyvolaly „škrtformy“ vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase po vypuknutí světové finanční krize v roce 2008. Současná atmosféra přitom začíná připomínat tu, která vedla k předčasnému pádu obou posledních vlád ODS.

Ve společnosti roste sociální neklid, odbory hrozí stávkami. Vláda, která nemá odkud brát, pokud nebude chtít stát ještě výrazněji zadlužit, ale zatím rostoucí problémy chce řešit jednorázovými plošnými finančními balíčky.

Je jisté, že rostoucí sociální neklid, vyvolá spory i v koalici. Zejména Piráti mohou brzy dospět k názoru, že není v jejich zájmu, aby dělali koaliční křoví tvrdohlavému lpění ODS na neoliberální mantře. Jinak mohou, tak jak je mnozí varovali při vstupu do současné vládní koalice, skončit podobně jako Zelení, kteří obětovali svoji identitu účasti v pravicové vládě Mirka Topolánka.

advertisment