V rozporu s tezemi neoliberální ekonomie žádná současná velmoc nebo vyspělá ekonomika nezískala své ekonomické postavení díky volnotržní strategii bez jakýchkoli zásahů státu.

Anglie, USA, Německo, Francie, Jižní Korea, Japonsko, Čína a další země zpočátku uplatňovaly ochranářskou politiku svých trhů a jejich vlády aktivně budovaly infrastrukturu podporující rozvoj ekonomických odvětví. Jednotlivá opatření chránící vlastní trhy začaly uplatňovat až tehdy, když jejich ekonomiky byly připravené čelit zahraniční konkurenci a porazit ji.

Když v 19. století Velká Británie začala usilovat o odbourání veškeré ochranářské politiky jiných zemí a o nastolení volného mezinárodního obchodu jako světové normy, někteří němečtí ekonomové to vnímali jako snahu vyspělejší britské ekonomiky dobýt trhy méně vyspělejších států.

Doktrína mezinárodního volného obchodu je nástrojem, kterým si vyspělé země podmaňují slabší ekonomiky a vnucují jim pozici odběratele jejich zboží, případně producenta materiálu nebo zboží s nižší přidanou hodnotou.

Aktivní státní politika je jediným nástrojem, jak podpořit rozvoj jednotlivých odvětví a umožnit jim dozrát na takovou úroveň, kdy mohou soupeřit s mezinárodní konkurencí.

Investice, v nichž je role státu nepostradatelná

Česká republika musí investovat do své infrastruktury, podporovat obory, které mají potenciál prorazit na světovém trhu, a investovat do základního výzkumu. Firmy obecně investují do základního výzkumu málo, protože je to ta nejriskantnější část řetězce inovací a nikdy není předem jasné, zda investované peníze povedou k budoucím ziskům nebo ke ztrátě.

Proto se do financování základního výzkumu musí zapojit také stát. V tomto směru patří k nejaktivnějším státům USA, které prostřednictvím svých různých státních asociací a institucí financují základní výzkum ve velkém. Jeho výsledky pak soukromý sektor přetaví do forem atraktivních pro trh. Výsledkem těchto investic je technologie chytrých mobilů, internet, technologie solárních panelů, různé umělé materiály a mnoho dalšího.

Pokud chceme rozvíjet naši ekonomiku, bez podpory základního výzkumu to nepůjde. To si však vyžaduje peníze -- a ne málo.

Stát také musí motivovat firmy k investování a jedním z velmi účinných nástrojů jsou progresivní daně. Ty totiž daní zisky, a nikoli investice. Firmy tak mají na výběr, zda své hospodářské výsledky přemění v zisky po odečtení vyšší daňové sazby, nebo se vyhnou zaplacení vyšší daňové sazby vyššími investicemi, které firmě přinesou v budoucnu vyšší zisky.

V České republice dlouhodobě klesá míra investic firem, a to máme už fakticky daňový systém založený na rovných daních. Jan Skopeček by rád snižoval daně podnikatelům, ale pokud už je mají v evropském srovnání nízké, co zajistí, že peníze získané snížením daní budou investovány? Nic.

Naopak hrozí, že firmy je rozdělí mezi vedení a manažery a něco málo přidají také zaměstnancům. Část věnují na luxusní spotřebu a část budou investovat na akciovém trhu, kde se obchoduje z osmdesáti procent s již emitovanými akciemi, takže se tím nijak neodporují nové investice.

Stát by měl -- vedle investic do budoucnosti ekonomiky -- investovat do lidí rozvojem veřejných služeb a prevence — například vytvořením systému prevence výskytu rakoviny a jiných nemocí, které lze při včasném nalezení poměrně jednoduše léčit. Každá pozdě indikovaná rakovina nevytváří nejen nevyčíslitelnou lidskou škodu celým rodinám, ale také znamená zvýšené náklady léčby.

Stát musí investovat také do předškolního vzdělávání, narovnávajícího šance znevýhodněných, nebo do celoživotního vzdělávání učitelů, aby byli neustále v kontaktu s postupem vědění a mohli ho předávat novým generacím. Každá koruna, kterou využijeme na tyto účely, se nám jako společnosti vrátí i s úrokem.

Jaké daně potřebujeme?

Náš daňový systém musí omezovat nadměrné nezasloužené zisky zapříčiněné nekvalitní konkurencí a tyto prostředky využít na investice do výzkumu, výstavby infrastruktury a podpory klíčových odvětvích. To znamená zavést progresivní zdanění právnických, fyzických osob, nemovitostí, spekulací na úroveň západních zemí.

Nemusíme nutně zvyšovat složenou daňovou kvótu, tedy celkové zdanění, ale musíme přerozdělit daňové břemeno tak, aby daně byly spravedlivé a motivovaly k růstu investic, a tím i rozvoji ekonomiky. Začínající a malé podniky je třeba podporovat nižšími sazbami progresivní daně, protože v první fázi potřebují prostředků nejvíce.

Skopečkův názor, že k dosažení úrovně západních zemí je třeba nižších daní, vychází z neoliberální teorie trickle down economics. Podle ní prostředky získané snížením daní lidé investují, díky čemuž o to více poroste ekonomika a zvýší se i daňové příjmy státu.

Tato teorie ale nikde neuspěla. Tempo ekonomického růstu nevzrostlo -- naopak se snížilo, státy se začaly ve velkém zadlužovat a nakonec musely být zvýšeny daně, jako například v USA v éře po Reaganovi. Touto politikou však zásadně narostlo bohatství těch nejbohatších, kteří najednou ukusovali čím dál tím větší porci z bohatství vytvořeného celou společností.

Přesně to se stalo i u nás, poté co nejbohatším klesly daně od 90. let zhruba o polovinu a následně rostl podíl nejbohatších na celkovém bohatství společnosti. Toto Česká republika opravdu nepotřebuje. Ve skutečnosti bychom se tím od ekonomické výkonosti západních zemí ještě více vzdálili a narušil by se sociální smír. Trickle down economics je již empiricky dávno vyvrácena, což se bohužel -- jak dokládá Jan Skopeček -- české pravici ještě nedoneslo.

Vláda by měla dopřát sluchu odborníkům na ekonomický rozvoj a nevykopávat z hrobu dávno pohřbená ideologická klišé.