Nebezpečná důchodová reforma

Lukáš Ulrych

Vláda Petra Fialy s podporou Petra Pavla připravuje reformu důchodového systému, která přinese profit hrstce nejbohatších, zatímco ostatním hrozí, že do důchodu budou odcházet nejpozději v EU a ve stáří se propadnou do bídy.

Průběžný důchodový systém přerozděluje část z plateb lidí s vysokými příjmy mezi chudší, kteří doplácejí na sociální slepost trhů. Pravicové strany se ho chystají zlikvidovat. Foto FB Domov pro seniory Nezdenice

Pravicová vláda Petra Fialy se chystá provést reformu důchodového systému a budoucí prezident Petr Pavel chce vládě dokonce pomoci s její obhajobou před veřejností. Argumentuje přitom tím, že se reforma penzí stala předmětem emocí a politických soubojů, místo aby se řešil obsah a nutnost jejího uskutečnění. Petr Pavel přitom nevolá po parametrických změnách, ale po radikální změně.

V tomto článku zvedám pomyslnou rukavici hozenou budoucím prezidentem a hodlám vysvětlit, že radikální reforma není nejen nutná, ale je přímo pro seniory nebezpečná.

Co je to důchodový systém?

Důchodový systém je nástroj, jak zajistit zboží a služby pro nepracující část společnosti. Jeho podstatou — nehledě na formu důchodového systému — je vždy a všude přesměrování části příjmů od pracujících do rukou lidí, kteří už z důvodu stáří nepracují.

Jednotlivé důchodové systémy od sebe odlišuje způsob, jakým je pracujícím srážen jejich příjem. Nejtransparentnější je průběžný důchodový systém, který je financován prostřednictvím důchodového pojištění nebo daněmi, případně mixem obojího. Část příjmů ekonomicky aktivního obyvatelstva putuje na důchodový účet a odtud peníze ihned plynou ve formě vyplácených starobních důchodů penzistům. Státy přitom stanovují, že kdo platí vyšší důchodové pojištění, bude rovněž v době penze pobírat větší důchod.

Druhou formu důchodového systému je fondový důchodový systém, který se opírá o investování do cenných papírů. Lidé místo daně či důchodového pojištění dle své vůle a platební situace posílají peníze investičnímu důchodovému fondu, který za ně pořizuje cenné papíry (akcie, dluhopisy, cenné kovy). Hodnota akcií a dluhopisů se odvíjí od očekávaného příjmu, které jeho držba přinese.

Pokud se očekává růst příjmů určité akciové společnosti, ceny jejich akcií rostou, protože se očekává zvýšení dividendy. U dluhopisů je to obdobné. Klienti fondového důchodového systému si tak ve formě cenných papíru kupují poukaz na tok budoucích příjmů ve formě splátek dluhů či dividend placených firmami či státem.

Oba systémy jsou založeny na povinnosti platit lidem důchody. Průběžný systém je založen na demokraticky určené dani, fondový systém odsává prostředky z příjmů lidí a ze soukromého sektoru prostřednictvím úroků a dividend.

Levicové strany standardně prosazují průběžný systém jako jádro důchodového systému, zatímco pravice prosazuje fondový důchodový systém.

Důchodové mytologie

Obhájci fondového důchodového systému usilují o privatizaci průběžného systému a následnou transformaci důchodů a argumentují přitom problémem stárnutí obyvatelstva. Tvrdí, že průběžný systém je s růstem počtu důchodců neufinancovatelný a poukazují přitom na zvyšující se nutnost hradit deficit důchodového účtu zvýšením státního zadlužení.

Tato argumentace je však hluboce mylná. Oba popsané důchodové systémy jsou pouze nástrojem přerozdělení příjmů, ale nemohou absolutně nic udělat s faktem, že klesající množství ekonomicky aktivního obyvatelstva musí uživit rostoucí počet penzistů. Vždy platí, že mezi penzisty lze rozdělit jen tolik zboží a služeb, kolik ekonomika vytvoří.

Řešení stárnutí obyvatelstva oběma systémy je navíc pro obyvatele vlastně totožné. Průběžný systém si bude vyžadovat růst daní či penzijního pojištění, fondový systém bude vyžadovat zvýšení plateb od svých klientů, aby zajistil větší proud příjmů v době penze. Částka, kterou budou muset lidé navíc posílat svému penzijnímu fondu, bude řádově podobná částce, o kterou by bylo třeba zvýšit důchodové pojištění. Oba důchodové systémy musí reagovat na demografický problém zvýšením příjmům od pracujících k nepracujícím. Tento závěr podporuje i práce Jana Kubíčka z ČNB.

Dalším problémem je časté volání po individuální odpovědnosti jednotlivců za jejich příjem v době stáří, což má zajistit právě privatizace průběžného systému a přechod k fondovému systému.

Tato rétorika je absurdní ze dvou důvodů. Zaprvé, důchodci vždy jsou a za všech okolností budou závislí na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, které pro ně zajištuje zboží a služby a z jejichž příjmů se formou pojištění, daně, úroku či dividendy budou srážet důchody.

Za druhé, pokud by lidé měli být zodpovědní sami za sebe a zajistili si dostatek prostředků investováním do penzijních fondů, museli by vědět, jaké zboží budou chtít v době svého stáří konzumovat a jaké budou jeho ceny.

Ještě před rokem si nikdo z nás neuměl představit, jak se v důsledku války na Ukrajině a energetické krize zvýší ceny — jak tedy můžeme po lidech chtít, aby to věděli třicet, čtyřicet let dopředu? Kromě toho taky musí lidé vědět, jak dlouho budou žít, aby investovali dostatečně velkou částku. Jenže pokud se přepočítáte a bude žít déle, žádný příjem už mít nebudete.

Lidé zkrátka nejsou jasnovidci. Navíc podle poznatků behaviorální ekonomie lidé systematicky podceňují budoucí náklady a pravděpodobnost výskytu mimořádných událostí, jako je krach burzy, prasknutí bublin, vypuknutí válek či krizí a podobně.

To znamená, že při přechodu k fondovému důchodovému systému bude mít s pravděpodobností hraničící s jistotou nemalá část populace v důchodu problém a nejčastěji to budou jistě ti chudší. Nejde o charakterovou vadu, ale o problém komplexity a za ni nelze lidi vinit.

Plusy a mínusy obou důchodových systémů

Ačkoli průběžný a fondový penzijní systém jsou si v jistých ohledech podobné, velice se liší, když začneme srovnávat jejich výhody a nevýhody. Fondový systém je o poznání rizikovější. Nejde pouze o problém neznalosti budoucích cen a délky života.

Klienti fondového systému na sebe uvalují riziko, neboť poskytnutím svých peněz fondům v podstatě sází na to, že se v čase zvýší hodnota cenných papírů a že v budoucnosti získají z fondu více prostředků, než kolik původně investovali. Mohou získat více, ale také méně. Dokonce i o hodně méně. Penzijní fondy jsou investicí, tudíž je s nimi spjaté riziko ztráty a zhodnocení vašich prostředků není možné nikomu zaručit.

Problém pro fondový penzijní systém představují inflace a mimořádné události, jako jsou hospodářské a finanční krize, důsledky válek či klimatických změn na ekonomiku. Tyto události mohou zásadně ovlivnit výkon ekonomiky a tím i hodnotu cenných papírů, což může klientům penzijních fondů udělat pořádnou čáru přes rozpočet.

Nynější fondy mají problémy překonat inflaci i v běžné době, ale inflace z minulých let je pořádně zpustošila. To je taky důvod, proč v Evropě po první světové válce nastal úprk od fondového důchodového systému a evropské státy přešly k průběžnému systému, který je mnohem stabilnější. Inflace jej tolik neohrožuje, protože s růstem cen roste i daňový příjem, který umožňuje vyrovnat nižší příjmy z pojistného.

Dalším úskalím fondového systému jsou vyšší náklady než u průběžného systému. Penzijní fondy nejsou primárně zřizovány jejich vlastníky za účelem zajistit investorům důchody, ale za účelem zisku, který tvoří všelijaké poplatky a srážky z výnosů. Jak dokládá ekonom Daniel Münich, poplatky u současných penzijních fondů tvoří více než polovinu výnosů z peněz klientů fondu.

Další nevýhodou fondového systému je, že promítá do penzí sociální nespravedlnosti generované trhem. Jednoduše řečeno, trhy nejsou dokonalé a výše cen a příjmů odráží nikoli zásluhy a schopnosti, ale zpravidla odlišné vyjednávací pozice jednotlivých aktérů směny. Ti aktéři, kteří mají vyšší vyjednávací sílu, se fakticky obohacují na úkor stran s nižší vyjednávací silou.

Pokladní v obchodě má nižší příjem než manažeři prodejny proto, že kvůli nízké potřebné kvalifikaci může být za pokladnou téměř každý. Pokladní tak mají mezi sebou daleko intenzivnější konkurenci, což sráží výši jejich mezd daleko více než manažerů. Protože pokladní ze svých platů ušetří mnohem méně než jejich manažeři, budou moci investovat méně než manažeři do penzijních fondů. Tudíž budou mít mnohem menší příjem v penzi.

Průběžný systém může sociální nerovnost a nespravedlnost tlumit tím, že část z plateb lidí s vysokými příjmy se přerozdělí mezi chudší, kteří doplácejí na sociální slepost trhů.

Průběžný systém je daleko stabilnější, méně rizikový i nákladný. Proč tedy pravicové strany tolik prosazují fondový systém? Jednoduše proto, že přinese jejich klientům — bankám a investičním společnostem — další příležitost vydělat a příležitost snížit už tak nízké daně.

Potřebujeme zvýšit daně, ne sázet na burze

Svět je příliš nejistý a komplikovaný, abychom mohli svěřit živobytí důchodců penzijním investičním fondům, které stojí na vratkých nohou a kdykoli je může srazit do kolen devastace kapitálových trhů zapříčiněná spekulací, válkami či hospodářskou krizí. Není otázkou zda, ale kdy takové události nastanou. Klimatická změna zcela jistě zásadně promění ekonomiku a lze v tomto směru očekávat mimořádné výkyvy.

Likvidace následků extrémních projevů počasí nás v budoucnu může každoročně stát od pěti do dvaceti procent HDP. To s trhem cenných papírů a úsporami zde investovanými musí zamávat. Celoživotní úspory klientů fondů mohou být ztraceny, což by způsobilo značné sociální problémy.

Podporování penzijních fondů na úkor průběžného systému nemůže nijak vyřešit problém stárnutí populace — naopak jen zhorší situaci těch, kteří nemají dostatek úspor již dnes. Vysoké ceny bydlení, související s růstem cen hypoték, nájmů a v současnosti i energií, způsobují, že mladí nebudou mít dostatek prostředků pro fondy a ve stáří mohou žít doslova v bídě.

Česká republika nepotřebuje žádnou radikální reformu důchodového systému ve smyslu přechodu k fondovému systému, který zvýší už tak vysoké zisky bankovního sektoru. Hlavním problémem našeho penzijního systému je jeho podfinancování. Jednak dlouhodobě klesá podíl mezd na HDP, zatímco zisky rostou.

Protože máme však jedny z nejnižších daní pro nadprůměrné příjmy, není na důchody dostatek peněz. Proto OECD doporučuje, aby Česká republika změnila daňový mix a část z jeho výnosů přesměrovala do důchodového systému. Soukromé důchodové připojištění plynoucí penzijním fondům by mělo zůstat dobrovolné a stát by měl vytvořit veřejný investiční fond s nižšími poplatky, aby posílil konkurenci a snížil poplatky soukromých fondů.

Jakékoli jiné řešení představuje nezodpovědnou hru se zabezpečením živobytí důchodců jako ekonomicky nejslabší skupiny obyvatel.

Pokud vláda hodlá zvýšit věk odchodu do penze na osmašedesát let (takže Češi a Češky budou do důchodu chodit nejpozději v Evropské unii!), aniž by předtím dorovnala daně z majetku a nejbohatším na obvyklou evropskou úroveň, pak to znamená, že vláda raději všem lidem zvýší důchodový věk, jen aby neskončily daňové prázdniny pro deset procent nejbohatších.

Jelikož právě tato skupina obyvatel vlastní většinu akcií bank a penzijních společností kontrolujících fondy, po důchodové reformě právě těmto lidem budou plynout obrovské zisky — na úkor nás ostatních.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse

Až si pro mě přijdou funebráci, nebudu doma, budu v práci.

Problém s financováním důchodů není řešitelný změnou průběžného systému na jiný, protože jednoduchou a velmi prostou příčinou toho problému je nízký počet narozených dětí. Rodinám se oproti minulosti rodí málo dětí proto, že dnes je – na rozdíl od minulosti – možné počet dětí celkem snadno ovlivňovat a většina lidí si dalšími dětmi v domácnosti nechce komplikovat kariéru a snižovat (materiální) životní standard.

Individuální potřeba života v materiálním dostatku (jehož jsou děti překážkou, protože se s nimi musíte o své materiální statky rozdělit) se tedy logicky v delším časovém horizontu projeví nejen v té jednotlivé rodině (jak by se to kdysi dříve se zestárnutím jejích členů stalo i bez existence důchodového systému), ale nakonec i v celé společnosti – projeví se v budoucnu stářím v nedostatku (nejen v nedostatku materiálním).

Dalo by se snad udělat něco pro to, aby se rodilo více dětí – třeba to alespoň trochu zpopularizovat. To je ale politicky neprůchodné, protože oteplování, uhlíková stopa a všichni tady zemřeme...