Jak na důchodovou reformu? Nijak!
Michal PíclVyjádření k důchodové reformě jako by patřila k povinné výbavě každého politika. My však nepotřebujeme reformu důchodového systému, ale reformu veřejné debaty o něm.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) minulý týden v Praze zveřejnila svoji pravidelnou zprávu pod názvem Hospodářský přehled ČR, která shrnuje doporučení a návrhy pro Českou republiku v nejrůznějších oblastech za období posledních dvou let.
Zpráva mimo jiné znovu vynesla do popředí debatu o potřebnosti úpravy našeho penzijního systému a zároveň vyprovokovala nespočet ekonomů a politiků k diskusím, zda je český penzijní systém potřeba zásadně reformovat, nebo zda stačí jen jeho parametrické úpravy.
Ač dnes český penzijní systém funguje relativně dobře, cestu měl trnitou. V historii si prošel řadou změn, které se nakonec ukázaly víceméně kontraproduktivní a přinesly více škody než užitku.
Přešlapy důchodového systému
Zásadní historickou chybou bylo promarnění šance 90. let a výnosů z privatizace, jež mohly posloužit k založení rezervního důchodového fondu. Ten mohl být připravený jako záloha pro budoucí období po roce 2030, kdy se výrazně zvýší počet starobních důchodců pobírajících penze tak, jak upozorňuje zpráva OECD. Mohl také napomoci zvýšit podíl výdajů na penze v poměru k HDP, který je jeden z nejnižších v Evropě, což má nezanedbatelný dopad na nízkou životní úroveň našich seniorů.
Hokejová terminologie nabízí vždy platnou radu „když nevíš, co s tím, vystřel“. V politice se ustálilo spíše „když nevíš, co s tím, vytvoř komisi“. Místo chytrého řešení za využití privatizačních výnosů tak vznikly postupně tři důchodové komise: dvě Bezděkovy a jedna Potůčkova. Jejich zřejmě nejzásadnějším výstupem byl návrh druhé Bezděkovy komise na zřízení druhého důchodového pilíře. Jeho důsledkem byla jen finanční destabilizace penzijního systému, protože oslaboval první pilíř a zároveň zvyšoval zadlužení státu. Jeho následné zrušení na návrh Potůčkovy komise tedy paradoxně systému ulevilo.
To má autor úplnou pravdu. Vůbec není řečeno, že se lidem nějak prodlužuje doba, kdy jsou zdraví a plní sil.
Navíc stárnoucí člověk bývá méně schopen přizpůsobovat se neustálým změnám.
Našla jsem informace, které srovnávají průměrnou délku života + z toho roky prožité ve zdraví a roky prožité v nemoci. http://www.khshk.cz/e-learning/kurs6/kapitola_22__vybran_demografick_ukazatele.html
Podle toho grafu je na tom Česká republika s počtem let prožitých ve zdraví hůře než třeba takové Švédsko. A nejen to, Zdá se, že v současné době jsme na tom ještě o něco hůř než jsme byli v roce 1961, přestože celková průměrná délka života stoupla. Mimochodem, v počtu onkologicky nemocných zaujímá ČR přední místa v Evropě. To byste jistě našel zase v nějaké jiné statistice.
My že jsme zdravější než dřív? Vždyť čekárny u lékařských ordinací jsou stále plné, pane Poláčku. K očnímu lékaři je dokonce natolik nemožné proniknout, že lidi už na to rezignovali a nechávají si zrak měřit u optika. Problémem je najít si zubaře, který dělá na pojišťovnu a ne za hotové. A zeptejte se třeba psychiatrů, o kolik více pacientů mají než před desítkami let. Nakonec - zdraví není jen tělesný stav. Zdraví je Světovou zdravotnickou organizací WHO vymezeno jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a neznamená tedy pouze nepřítomnost nemoci.
My vůbec nejsme zdraví a plní sil!