Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) minulý týden v Praze zveřejnila svoji pravidelnou zprávu pod názvem Hospodářský přehled ČR, která shrnuje doporučení a návrhy pro Českou republiku v nejrůznějších oblastech za období posledních dvou let.

Zpráva mimo jiné znovu vynesla do popředí debatu o potřebnosti úpravy našeho penzijního systému a zároveň vyprovokovala nespočet ekonomů a politiků k diskusím, zda je český penzijní systém potřeba zásadně reformovat, nebo zda stačí jen jeho parametrické úpravy.

Ač dnes český penzijní systém funguje relativně dobře, cestu měl trnitou. V historii si prošel řadou změn, které se nakonec ukázaly víceméně kontraproduktivní a přinesly více škody než užitku.

Přešlapy důchodového systému

Zásadní historickou chybou bylo promarnění šance 90. let a výnosů z privatizace, jež mohly posloužit k založení rezervního důchodového fondu. Ten mohl být připravený jako záloha pro budoucí období po roce 2030, kdy se výrazně zvýší počet starobních důchodců pobírajících penze tak, jak upozorňuje zpráva OECD. Mohl také napomoci zvýšit podíl výdajů na penze v poměru k HDP, který je jeden z nejnižších v Evropě, což má nezanedbatelný dopad na nízkou životní úroveň našich seniorů.

↗

Nelze jen upozorňovat na prodlužující se délku dožití a nebrat v úvahu zdravotní stav. Ne všichni se vysokého věku dožijí v úplném zdraví a pracovní způsobilosti. Foto Business Insider

Hokejová terminologie nabízí vždy platnou radu „když nevíš, co s tím, vystřel“. V politice se ustálilo spíše „když nevíš, co s tím, vytvoř komisi“. Místo chytrého řešení za využití privatizačních výnosů tak vznikly postupně tři důchodové komise: dvě Bezděkovy a jedna Potůčkova. Jejich zřejmě nejzásadnějším výstupem byl návrh druhé Bezděkovy komise na zřízení druhého důchodového pilíře. Jeho důsledkem byla jen finanční destabilizace penzijního systému, protože oslaboval první pilíř a zároveň zvyšoval zadlužení státu. Jeho následné zrušení na návrh Potůčkovy komise tedy paradoxně systému ulevilo.

Dějinné zmýlení se v druhém důchodovém pilíři ale není jen případ České republiky. Obdobná situace nastala i v dalších zemích střední a východní Evropy, kde byl druhý fondový pilíř v rámci reforem zaveden. V Pobaltí a na Slovensku byl nakonec oslaben a v Polsku, Maďarsku a České republice zrušen.

Oni nám ty důchody spočítají

Debaty o udržitelnosti systému se točí hlavně kolem fiskálních parametrů pomyslného důchodového účtu. Ten se již historicky dostal do deficitu, a to celkem dvakrát. Poprvé to bylo v období vlády Václava Klause (ODS), kdy ministr financí Kočárník snížil odvody na důchodové pojištění. Nápravu přinesla až vláda sociální demokracie, která odvody vrátila zpět na původní výši a systém se tak vrátil do přebytku.

Druhým obdobím, kdy účet začal mířit k červeným číslům, byla doba vlády premiéra Topolánka (ODS). Ta zavedla stropy v odvodech důchodového pojištění pro nejbohatší, a ty se opět negativně projevily v bilanci důchodového účtu. Následná vláda Petra Nečase (ODS) a hospodářská recese, k níž tato vláda svými kroky výrazně přispěla, dovedla důchodový účet k druhému propadu a vzniku deficitu.

Z toho se opět dostala až za vlády sociální demokracie, a to i díky implementaci některých opatření navržených Potůčkovou komisí. Hlavně tedy zrušením druhého důchodového pilíře.

Výše odvodů jen odvádí pozornost

OECD v souladu s kompletní českou pravicí doporučuje snížení odvodové části příspěvku na sociální pojištění, jaké jsme tu již ne moc úspěšně zažili. Upozorňuje na to, že při porovnání s dalšími státy má Česká republika jedno z nejvyšších odvodových zatížení práce a navrhuje ho přesunout do oblasti nepřímých daní, jako je například DPH.

Důchodový systém by skutečně měl být financován vícezdrojově, na tom se s OECD lze shodnout. Ale tím přikyvování pomalu končí. Do očí nejvíce bije lež, kterou se uznávaná mezinárodní organizace nebojí dokola omílat a potvrzovat tak své ideologické podhoubí.

Větší část financí ze snížených odvodů by navíc jistojistě zůstala na straně zisku podnikatelů, nikoli v kapsách zaměstnanců. Velký kus z těchto zisků bude pak vyveden do zahraničí, jak je tomu zhruba u tří stovek miliard korun ročně zvykem. Výpadek v příjmech důchodového systému pak dorovnají obyčejní lidé ve své spotřebě přes vyšší ceny zboží a služeb. Připomeňme, že DPH je nejdegresivnější daň ze všech, neboť dopadá výrazněji na nízkopříjmové.

Oni nám ty důchody ani nedarují

Návrh OECD na navázání důchodového věku na střední délku života je pak už jen třešinka na neoliberálním dortu. Výdaje související se stárnutím totiž čítají podle dat OECD více než 43 procent státního rozpočtu, a tak bude zřejmě nejlepší, když se důchodu řada lidí raději vůbec nedožije.

Nelze jen bezhlavě upozorňovat na prodlužující se délku dožití a nebrat v úvahu zdravotní stav. Ne všichni jsou schopni se vysokého věku dožít v úplném zdraví a pracovní způsobilosti. Proto místo upozorňování na nárůst věku dožití bychom se měli spíše opírat o věk dožití ve zdraví a věnovat pozornost skupinám pracujících, jímž jejich fyzicky náročné povolání nedovolí se vysokého věku dožít. S tím ostatně začala vláda Bohuslava Sobotky v oblasti předdůchodů pro hlubinné horníky a zastropováním věku odchodu do důchodu.

Touhu „reformovat“ nemá ale jen OECD. Již první programové prohlášení vlády Andreje Babiše mluvilo o potřebě jakési důchodové reformy, jež se nakonec promítla i do společného programového prohlášení s ČSSD. Otázkou zůstává, co si předseda vlády pod pojmem reforma důchodového systému vůbec představuje. Jestli ono to jen nezní dobře „marketingově“…

Reformovat, ale bez reformy

Navýšení základní výměry důchodů, jak ji navrhla vláda, není reforma. Je to parametrická úprava, která je podle mého soudu vzhledem k bídným českým důchodům navíc ještě nedostatečná. Ale díky bohu alespoň za to!

Daleko nebezpečnější je ovšem další nápad z dílny hnutí ANO, jež setrval jako součást programového prohlášení vlády a ke kterému doufejme nedojde, a to oddělování důchodového účtu od státního rozpočtu.

Takový krok by důchodový systém vrátil před rok 1952, kdy se důchodový účet poprvé stal součástí státního rozpočtu a v této formě zůstal až do dnešní doby. Oddělení důchodů od státního rozpočtu může v době nečekaných krizí ohrozit výplaty penzí, pokud nebude vytvořen dostatečně velký rezervní fond pro krytí nenadálých výpadků příjmů. Stejně tak může nenávratně otevřít dveře soukromému kapitálu a systém penzí připravovat pro následnou privatizaci, jak se o to ostatně plíživě pokoušela už Nečasova vláda.

Každý politik dnes musí umět pár univerzálních vět o důchodové reformě. Vždyť reformou mnozí nazývají už i zákonem stanovenou valorizaci důchodů. Reformu nepotřebuje český důchodový systém. Reforma by daleko spíš slušela veřejné debatě o důchodovém systému. Bez strašení a bez ideologie.