Čas od času, a trvá to už řadu let, někteří politikové vyrukují s tím, že půjde-li to takhle dál, důchody se budou muset snižovat a pro příští generaci už ani žádné nezbydou, protože důchodců přibývá a produktivních sil ubývá. Zpravidla opozice vyčítá pozici, že nemá odvahu pustiti se do nějaké důchodové reformy, která by nás přinutila spořit si už od mládí na stáří, vždyť solidarita mladších se staršími má své meze. A co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

K tomu se zasvěceně vyjadřují různí ekonomové, kteří celkem přesně vědí, mají to propočítáno, kdy se ocitneme na dně a jak to dno bude vypadat. Jejich návrhy na nový důchodový systém většinou vycházejí z toho, že stát na důchody nemá a ani na ně nemá mít, protože z důchodů neplyne státu žádný užitek, toliko drží starce při životě, a to je mrhání penězi.

S tím nepolemizuji, pouze bych si přál, aby se starcům neříkalo senioři, to zní příliš vznešeně a člověk má dojem, že aby mohl býti seniorem, měl by ještě více pracovat a zasloužit si to. Kdežto stařectví plíží se samo a nikoho k ničemu nezavazuje. Stařectví souvisí s nemohoucností, seniorství právě naopak — člověk furt musí být nějak činorodej. Do poslední chvíle musí aspoň puzzle skládat, smrt si musí zasloužit, normálně se k ní proklimbat je málo přijatelné.

Zpět k důchodové reformě. Podle mého by postačilo to, co navrhují ve svém volebním programu Zelení: každý, kdo dosáhne důchodového věku a požádá si o starobní důchod, by dostával paušálně stanovený důchod stejné výše, podle Zelených například patnáct tisíc. Bez ohledu na to, jak si kdo takový důchod zasloužil. A každý, kdo chce, může si ještě přispořit.

↗

Odvozování výše důchodu z výše výdělku na základě odpracovaných let je nejen zbytečně složité, ale také nespravedlivé. Například vůči kreativním profesím nebo ženám, které se více staraly o rodinu. Foto Cade Martin

Podle Zelených jde o sociální opatření vylučující vyměřování zejména nízkých důchodů, které nezajišťují důstojnou existenci člověka. Na hranici důchodové bídy totiž nejsou pouze lidé způsobem svého málo produktivního života sociálně slabí, takzvaně z okraje společnosti, ale také téměř všichni (často tvůrci z různých oborů a umělci) na „volné noze“, za nimiž je úctyhodné dílo; rovněž i ženy, které se musely z různých důvodů více starat o rodinu než o lepší výdělek. Podle Zelených by se asi zavedla místo nynějšího povinného sociálního pojištění nějaká důchodová daň.

Ono současné zdánlivě logické odvozování výše důchodu z výše výdělků na základě odpracovaných let je nejen zbytečně složité, ale také nespravedlivé! Někomu se prostě finančně nevede, přestože dělá, co může, peníze se ubírají někam jinam a jinými cestami. Významem své práce ale může být docela úspěšný, jenom fiskální politika o tom neví. A z té finanční askeze se mu jako za trest vypočte i nouze důchodová? To je přeci asociální! Domnívám se, že většina z nás se snaží pracovat pro společnost co nejlépe a co nejvíce, čemuž ovšem výše výdělků vůbec nemusí odpovídat, a ani neodpovídá.

Stejná výše důchodu by byla uznáním toho, že člověk během života vytváří společensky prospěšné dílo různé povahy, jehož hodnotu neumíme (spravedlivě) stanovit a často ani docenit. Takové rovnostářství není projevem přehnané solidarity bohatých s chudými, ale spíše projevem jakési společenské rehabilitace — a ti, kteří by se tím cítili vzhledem ke svým „úspěšným“ výdělkům naopak dotčeni, vskutku mají možnost si k důchodu přispět sami.

Strašení nízkým důchodem se nejvíce dotýká skupiny obyvatel, která kupodivu patří ke společensky nejvlivnější, ale mnoho možností si na důchod šetřit nemá: učitelé, pracovníci kulturních institucí, zdravotnický personál, úředníci ve veřejné správě a další. Představa, že s největší pravděpodobností právě oni budou ve stáří třít bídu s nouzí, jim ochromuje životní optimismus, kterého je jim pro výkon jejich povolání nejvíce zapotřebí. Šíření optimistické vize života je hlavní složkou jejich povolání.

Proč mají žáci podezírat své učitele, že vědění a dovednosti do nich rvou ze zištných důvodů, aby pak dokázali vydělat na jejich učitelské důchody? Proč mají důchody zatěžovat mezigenerační solidaritu, od níž žádáme něco podstatnějšího a osobnějšího, například aby se děti více staraly o své staré rodiče?

Onen prázdnící se důchodový fond je podle mého stavem umělé nouze. Pokud si stát stanoví, tedy jeho politici si to uvědomí, že lidé si důchody zaslouží za to, co pro společnost dělají, jak budují stát, pak se nikdo svého důchodu nemusí bát a nikdo nemusí strašit žádnou důchodovou reformou, kterou „žádná politická moc nemá odvahu uskutečnit, protože bude nepopulární“.