V minulých týdnech nastal chaos. Sociální demokracie navrhla progresivní zdanění fyzických osob, právnických osob a bank. Česká republika by se tak alespoň přiblížila modelu daňového systému, který běžně funguje na Západě. Na tom Západě, k němuž prý chceme tak urputně patřit. V mediální panice připomínala většina publicistických výstupů ty doby, kdy vláda ODS a TOP 09 vytrvale střílela do mediálního prostoru všemožná čísla a vykřikovala, že u nás chudoba není.

Panika nad daňovou reformou znovu odkryla totální neznalost českých reálií z oblasti chudoby a nerovnosti. Zmatení prokázali také mnozí ekonomičtí odborníci, kteří přispěli k totální bagatelizaci celého problému.

I v této souvislosti proběhla na konci března konference Rizika budoucnosti — nové trendy chudoby a nerovnosti v ČR pořádaná předsedou Senátu Milanem Štěchem. Odborná debata měla odpovědět na hlavní otázku: je v České republice chudoba a nerovnost skutečný problém, nebo žijeme v post-chudobné společnosti, kde mají všichni možnost realizovat se dle svých schopností a snů?

Podle všemožných statistických indikátorů od Giniho koeficientu přes decilové příjmové podíly až po míru chudoby jednotlivých společenských skupin bychom prý měli být evropskými premianty. Jenže…

Chudí jsme jako celek

Jak v jedné z předešlých analýz přesně popsal Tomáš Tožička, v České republice jsme především chudí jako celek. Specifický problém České republiky spočívá v nehorázném odlivu výnosů, který zkresluje jakýkoliv popis naší situace. Například v roce 2016 jsme si nerozdělili 289 odpracovaných miliard korun (8,4 procenta HDP), protože bez povšimnutí odešly zahraničním vlastníkům.

Podřadné postavení naší ekonomiky spolu s nesrovnatelně nízkými mzdami a vysokým počtem pracovních hodin nám kazí možnost porovnání se zeměmi na západ od nás. Naše životní úroveň přitom snese srovnání jedině se zeměmi Evropské unie. Jsme součástí společenství, které strhalo většinu administrativních hranic a pyšní se čtyřmi svobodami — svobodou pohybu lidí, kapitálu, zboží a služeb.

Bohužel mnohé indikátory, jako třeba míra příjmové chudoby, jako by znovu postavily hranice mezi státy. Nyní sledujeme, jak si tu žijeme na našem vlastním českém písečku. Přitom Němci i Rakušané jsou stejní lidé a Evropané jako my, také mají nosy, uši, brady i palce u nohou, máme stejné potřeby a podobné sny jako oni. Přesto jen pár kilometrů od nás vytváří hlubokou mzdovou propast.

Důsledky jsou citelné. Až čtyřicet procent českých domácností nedokáže zaplatit nečekaný výdaj ve výši deseti tisíc korun. Nepřetvařujme se, že k takovému nečekanému výdaji nemůže dojít. Máme zde situaci, kdy dluhová spirála a nekonečná exekutorská šikana hrozí každý den obrovské části populace.

Přesto zobecňující statistika ohrožení chudobou v České republice uvádí pouhých 9,7 procenta. Jenže pod tímto — stále ještě jednociferným číslem — se skrývají vystresované domácnosti a potenciální lidské tragédie.

Chudé dítě — důkaz chudé společnosti