Hra na chudobu
Jan SládekSociolog Jan Sládek kritizuje experiment MF Dnes, v němž si trojice osobností vyzkouší jeden den s částkou 113 korun. Reality show podle něj v dobré víře zakrývá právě to, co činí chudobu v českých zemích chudobou.
Časy se mění. O chudobě se dočteme už i v Respektu, anebo přímo úvahách od Erika Taberyho. Možná, že už příští rok nikoho z konzultantů politických kampaní nenapadne chudým se smát, anebo z nich dělat „řeckou“ hrozbu. Anebo přemlouvat (jak jinak než chudé) seniory, aby nevolili komunisty.
Na cestě za poznáním toho, že devadesátkový kasinokapitalismus nezplodil jen prezidentské kandidáty a mecenáše části občanské společnosti, ale také chudobu a sociální vyloučení, je ale několik temných zákrut, které by nás opět mohly uvrhnout do omylů. Na jednu takovou pěkně ukazuje MF Dnes. Bezesporu je dobře, že právě tento deník se tématu chytil a dokonce jej postavil zčásti na opravdu solidních výzkumech Daniela Prokopa.
Trochu opatrnější by měla však být prezentace. Ta se nyní opírá o reality show, prezentovanou jako pokus: poslankyně za TOP 09, invalidní důchodce a novinářka se pokusí žít za životní minimum — stanoví 113 korun „na veškeré životní údaje“.
Ponechám teď stranou nepřesnosti výpočtů a úvahy o vkusu. V tom problém není. Problém je, že v dobré víře nastavená prezentace zakrývá právě to, co činí chudobu v českých zemích chudobou. Má-li tedy tato show opravdu pozvat lidi k diskusi, nabízím následujících šest témat, které by neměly chybět…
Má-li mít česká diskuse o chudobě za cíl situaci opravdu zlepšit, nelze než jít opravdu k lidem blíže. A nevyhýbat se mluvení o tom, co je to každodennost chudého života u nás. A to nejlépe mimo Prahu. Při následujících řádcích prosím přemístěte svou mysl snad kamkoliv jinam než do Prahy.
Pád do chudoby a růst v chudobě
V MF Dnes prezentované „hrátky s chudobou“ nemohou zobrazit hned tu první z nejdůležitějších okolností: roste počet lidí, kteří v chudobě či na její hranici stráví celý život. Žádný pád do chudoby a cesta nahoru. Život v chudobě se pro stále rostoucí počet lidí stává životem bez vzdělání, tedy vyšší pravděpodobností levné práce a to ještě spíše epizodické.
Tomu se samozřejmě přizpůsobuje i okolí. Není ale v možnostech hraní na chudé proměnit své přátele z bohatých a vlivných na ty bezmocné.
Chudoba dočasná a trvalá
Z hlediska motivace, adaptačních strategií a i prostého pohledu do zrcadla, je rozdíl mezi chudobou sezónní, a trvalou. Do té trvalé by paní poslankyni uvrhlo třeba pár exekucí „počesku“. Možná by pochopila i nechtěnou slovní hříčku. Ta poukazuje na to, že česká exekuce je sociální popravou. Také proto, že zaměstnatelnost exekuovaného člověka prostě a jednoduše klesá také proto, že pro personalisty ve firmách je řešit takového člověka práce nad rámec.
Chudoba a sociální vyloučení
Chudoba se nevyplácí. To proto, že je čím dál častěji spojena s vrozeným či postupným sociálním vyloučením. Tedy s poklesem sociálního a kulturního kapitálu. Řečeno jednoduše, chudoba není jen ekonomický problém, nejde jen o „113 korun denně“, jakkoliv se to tváří exaktně. Nemít stabilní rodinné prostředí, vlivné kamarády a schopnost orientovat se ve světě středních tříd je neustálá bariéra. Zchudlému bohatému přeci jenom občas nějaký ten kamarád z dob hojnosti pomůže.
Nemít prachy, nevadí, nemít žádné sociální sítě (které mohou aspoň oddálit sociální dávky), jó to vadí.
Chudoba a cesta dolů
V rámci show postálo se i u popelnic nad vyhozeným jídlem. Pro člověka jinak váženého je to hezká fotka. Jenomže, cestou do chudoby a sociálního vyloučení zažíváte setkání s tím, že vaše důstojnost mizí. Šaty dělají člověka, je stará poučka k tomuto tématu.
Jak často postupně mizí pocit, že mě lidi berou vážně, že mi důvěřují, že si mě váží — a to se při střídání a kumulování stále horších epizodických zaměstnání děje —, proměňuje se vnímání vlastního místa na světě, vlastní budoucnosti. Proměňuje se i vnímání strachu a mizí chvilky hojnosti.
Zážitkový dumpsterdiving jako doplněk k poslaneckému bufetu je něco jiného než sledování akcí v obchoďácích. Zážitek na celý život je něco jiného než doživotí.
Zažít chudobu a žít chudobu
Strach a stres nejsou dobrými rádci. Nátlak a nouze také ne. Tam, kde jsou to nevyhnutelné faktory rozhodování, nastupují strategie, které většinová společnosti považuje — a to nezřídka dost okázale — za hloupé. Proč si někdo nepůjčí pět tisíc od přátel, ale hned od lichvářů? No třeba taky proto, že cestou dolů už o movité přátele přišel.
Takže rizika jsou každodenní. Bát se každý den o práci, o jídlo, nebo třeba o to, zda mi nevezmou děti (a to je strategie strašení těch, kteří na chudobě vydělávají), to je změna vědomí zcela jiného typu, než kterou vám slibují ve víkendových kursech ezoteriky.
Beznaděj a strach o lidskou důstojnost
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A to i přesto, že znají trefnou větu Václava Havla, dnes téměř motivační citát světa úspěšných: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Naděje je totiž opravdu kredit, důvěra a přesvědčení. A toho (ve všech významech) chudým a sociálně vyloučeným ubývá. Zatímco bohatí si mohou dovolit žít v zemi lhostejnosti a nebrat na své prostředí moc ohledy, chudí jsou na svém prostředí beznadějně závislí.
S oblibou citovaná poučka dramatika Sartra, že „peklo jsou ti druzí“, dostává ve světě chudých a sociálně vyloučených možná ne existenciální, ale zcela určitě existenční rozměr.
Asi by zkrátka tu show chtělo udělat víc zážitkově. Vrátit paní poslankyni do světa TOP 09, do doby jejího kolegy Drábka. Rozdělil bych to na dva týdny. První práce zadarmo v systému DONEZ, druhý na vozíku k bankomatu s S-kartou vybrat dávky. Samozřejmě ne v Praze, ale v nějaké vsi na Frýdeckomístecku.
A kdyby to mělo být opravdu osvícení, tak bych celé ty dva týdny zasadil do kampaně Karel na Hrad a přeříkaval u toho moudra, že voliči Zemana jsou na sociálních dávkách, volici Karla na sociálních sítích a kníže má k lidu blíže…
Ještě lepší by ale bylo přispět k tomu, ať je hledání řešení osou politických kampaní příštích let. Chtějme od politiků slyšet, jak tyto problémy vidí, jak by je řešili. A hlavně, nedovolme, aby společnost místo systémové solidarity nabízela jen — třeba i díky sycení hrátkami na chudobu — soucit jedince. Tenhle problém nemůžeme řešit každý sám, ale jedině pospolu.
Akcent na sociální a tedy lidský kapitál, že nejde jen o těch 113 korun..., toto je velmi důležité. Stejně jako by mohlo jít o upozornění, že neuralgický bod n a š í země je Praha a právě a pouze ta je místem, do kterého teče každý měsíc 10 mld. korun z turistického ruchu...
...a zřejmě právě proto (kromě finančního a nejednoho dalšího vlivu centrál velkých firem..., dále kromě vysokých platů státních úředníků na ministrstvech atd.) je Praha státem ve státě.
A aby toho nebylo málo, tak lidé i z těch velmi chudých koutů republiky musejí skrze donucení zákona posílat nemalou částku (2000 Kč ročně na TV přijímač a rádio) na média, jež mají své budovy právě v mezilidsky tak málo citlivé a tedy asociální Praze, a která pak těmito lidmi ("národem") placena, paradoxně zájem a potřeby těchto svých lidí ("plátců", tedy majitelů) naopak ignorují, než aby je hájila...
Bohužel navíc právě v Praze jsou centrály médií i zákonodárné moci, takže poměry pražské se pak roubují na celou zem, i když 9/10 obyvatel v Praze nebydlí.
Naskýtá se praktická otázka, co s tím. Tedy postupně, racionálně:
1) Dokázat vytvořit dostatečnou osvětu, tedy dostat toto téma do médií, za to patří díky i těm 3 lidem, kteří to jakože "zkusili".
2) Hledat řešení, co s tím. Není to na 5 minut a není to banální. Jde o přenastavení celkové citlivosti společnosti k řadě témat.
Závěrem: Co může běžný člověk reálně dělat? Například oslovit vlivné žurnalisty, ptát se, přimět je, aby se věcí více zajímali. Protože jen tehdy, pokud tyto souvislosti budou v mediálním popředí, jen tehdy se může aspoň něco málo změnit.