Hra na chudobu
Jan SládekSociolog Jan Sládek kritizuje experiment MF Dnes, v němž si trojice osobností vyzkouší jeden den s částkou 113 korun. Reality show podle něj v dobré víře zakrývá právě to, co činí chudobu v českých zemích chudobou.
Časy se mění. O chudobě se dočteme už i v Respektu, anebo přímo úvahách od Erika Taberyho. Možná, že už příští rok nikoho z konzultantů politických kampaní nenapadne chudým se smát, anebo z nich dělat „řeckou“ hrozbu. Anebo přemlouvat (jak jinak než chudé) seniory, aby nevolili komunisty.
Na cestě za poznáním toho, že devadesátkový kasinokapitalismus nezplodil jen prezidentské kandidáty a mecenáše části občanské společnosti, ale také chudobu a sociální vyloučení, je ale několik temných zákrut, které by nás opět mohly uvrhnout do omylů. Na jednu takovou pěkně ukazuje MF Dnes. Bezesporu je dobře, že právě tento deník se tématu chytil a dokonce jej postavil zčásti na opravdu solidních výzkumech Daniela Prokopa.
Trochu opatrnější by měla však být prezentace. Ta se nyní opírá o reality show, prezentovanou jako pokus: poslankyně za TOP 09, invalidní důchodce a novinářka se pokusí žít za životní minimum — stanoví 113 korun „na veškeré životní údaje“.
Ponechám teď stranou nepřesnosti výpočtů a úvahy o vkusu. V tom problém není. Problém je, že v dobré víře nastavená prezentace zakrývá právě to, co činí chudobu v českých zemích chudobou. Má-li tedy tato show opravdu pozvat lidi k diskusi, nabízím následujících šest témat, které by neměly chybět…
Má-li mít česká diskuse o chudobě za cíl situaci opravdu zlepšit, nelze než jít opravdu k lidem blíže. A nevyhýbat se mluvení o tom, co je to každodennost chudého života u nás. A to nejlépe mimo Prahu. Při následujících řádcích prosím přemístěte svou mysl snad kamkoliv jinam než do Prahy.
Pád do chudoby a růst v chudobě
V MF Dnes prezentované „hrátky s chudobou“ nemohou zobrazit hned tu první z nejdůležitějších okolností: roste počet lidí, kteří v chudobě či na její hranici stráví celý život. Žádný pád do chudoby a cesta nahoru. Život v chudobě se pro stále rostoucí počet lidí stává životem bez vzdělání, tedy vyšší pravděpodobností levné práce a to ještě spíše epizodické.
Tomu se samozřejmě přizpůsobuje i okolí. Není ale v možnostech hraní na chudé proměnit své přátele z bohatých a vlivných na ty bezmocné.
Akcent na sociální a tedy lidský kapitál, že nejde jen o těch 113 korun..., toto je velmi důležité. Stejně jako by mohlo jít o upozornění, že neuralgický bod n a š í země je Praha a právě a pouze ta je místem, do kterého teče každý měsíc 10 mld. korun z turistického ruchu...
...a zřejmě právě proto (kromě finančního a nejednoho dalšího vlivu centrál velkých firem..., dále kromě vysokých platů státních úředníků na ministrstvech atd.) je Praha státem ve státě.
A aby toho nebylo málo, tak lidé i z těch velmi chudých koutů republiky musejí skrze donucení zákona posílat nemalou částku (2000 Kč ročně na TV přijímač a rádio) na média, jež mají své budovy právě v mezilidsky tak málo citlivé a tedy asociální Praze, a která pak těmito lidmi ("národem") placena, paradoxně zájem a potřeby těchto svých lidí ("plátců", tedy majitelů) naopak ignorují, než aby je hájila...
Bohužel navíc právě v Praze jsou centrály médií i zákonodárné moci, takže poměry pražské se pak roubují na celou zem, i když 9/10 obyvatel v Praze nebydlí.
Naskýtá se praktická otázka, co s tím. Tedy postupně, racionálně:
1) Dokázat vytvořit dostatečnou osvětu, tedy dostat toto téma do médií, za to patří díky i těm 3 lidem, kteří to jakože "zkusili".
2) Hledat řešení, co s tím. Není to na 5 minut a není to banální. Jde o přenastavení celkové citlivosti společnosti k řadě témat.
Závěrem: Co může běžný člověk reálně dělat? Například oslovit vlivné žurnalisty, ptát se, přimět je, aby se věcí více zajímali. Protože jen tehdy, pokud tyto souvislosti budou v mediálním popředí, jen tehdy se může aspoň něco málo změnit.