Každý dělá chyby, já například občas vyjdu z bytu. Z listopadových přešlapů mi v hlavě straší dvě setkání.

První. Čekám v Albertu ve frontě. Paní pokladní právě dostává vyhubováno od zákaznice. Prý že si ty nudle teda vezme, ale že to měli v regálu se slevou a ona jí to namarkovala bez slevy, takže si to mají dát jako do pořádku, jo? Pak si nakoupila dvě lahve fernetu a dvě rumu. Tím znovu zablokovala celou frontu, protože museli volat do skladu, aby jí přinesli ten rum. Pak šla na řadu její sestra, která nakoupila další fernety a další rumy.

Paní pokladní uctivě odkývala její hudrování. Co má dělat? Od zaměstnavatele dostane k Vánocům sice jen výsměšné tři stovky na přilepšenou, ale pořád lepší, než dostat pod stromeček vyhazov. Proto si musí nechat spílat od paní v šusťákovce, která se evidentně programově upíjí. Závodnice ke dnu, reprezentantky za Českou republiku pro rok 2016.

Druhé setkání. Během oslav 17. listopadu se na mnoha náměstích a pláccích vyřvává proti elitám. Ukradli nám tohle, zkazili nám tamto. Vše vrcholí, když se k náckům, kteří chtějí bujně pochodovat Židovským městem, přidávají také fanoušci Miloše Zemana. Toho Zemana, který v devadesátých letech tak suverénně rozcupoval protiromského Sládka v televizní debatě a který ještě nedávno varoval před neonacismem.

Před rokem ale na Albertově poplácal po zádech Martina Konvičku. A tahle nahnědlá družba žije dál a mohutní. Důchodci s obrázky prezidenta klidně vykračují po boku plešatců řvoucích „Nic než národ“ a durdících se nad židovským spiknutím. Nová scéna nové doby. Rozčílení z „elit“ je zřejmě silnější než odstrašující memento koncentráků. Nenávist spojuje.

Všechno je v pořádku a nikdo není šťastný

Politické fronty se přeskupují, ohlašuje se konec liberalismu, něco kvasí a něco se děje. A zloba se mezitím vybíjí oběma směry. Nahoru i pod sebe. Na mocné elity nad „obyčejným člověkem“ i na ty, kteří se mají ještě hůř. Schytá to vláda i paní hákující u poklady. Evropská unie i Romáci (případně muslimové, bezdomovci a tak dále, obětní beránci jsou stále na skladě).

Jednoduché řešení neexistuje. Hlásání spásných léků přenechám prezidentským kandidátům a babě Vanze. Ale snad jsou postupy, které můžou sebrat vítr z nahnědlých plachet. Jedním z nich je téma práce.

Práce se přece jen týká všech, někomu naplňuje život, dalšímu jej otravuje. Někteří jsou do práce takoví fandové, že mají dvě nebo tři, přičemž si permanentní motivaci zajišťují zadlužováním. Příznivci adrenalinu pak přidávají i exekutory číhající na prahu dveří.

V české ekonomice vás navíc ani práce nezachrání před chudobou. A už vůbec nepomáhají ujišťování, jak skvěle se nám daří a že růst roste. Ostatně čtyřicet procent všech typů českých domácností nemůže riskovat nečekaný výdaj do deseti tisíce korun. Více než milion jedinců žije pod hranicí příjmové chudoby. A přímo materiální deprivaci zažívá 5,6 procenta jedinců. Perou se tak s problémy při hrazení nákladů na bydlení, s týdenní dovolenou je taky utrum.

Dvě třetiny samoživitelů s jedním dítětem přežívají od inkasa k inkasu. Stejně je na tom polovina rodin, kde otec s matkou živí tři a více dětí. „Jsme v Evropě nadprůměrní v tom, že riziko chudoby tak razantně zvyšuje fakt, že člověk má děti,“ shrnuje sociolog Daniel Prokop.

Chudoba také zvyšuje stres a naopak umenšuje zdravotní kondici. Projekty, které měly zacpat ústa těm, kteří volají po pracovních místech, tohle všechno zhoršují. Velké obchoďáky jedou i během svátků a úžasný Amazon také není příkladem k následování. Od doručovatelů své britské pobočky vyžaduje takovou rychlost, že raději čůrají v dodávce, aby neprobendili těch pár minut. Za to dostanou přesčasy a odměnu pod hranicí minimální mzdy.

„Elity“ tak musí mluvit o práci. O neplacené práci, o pracující chudobě, o práci za pakatel. O odlivu zisků, o daňových rájích. Akademici a novináři musí varovat a politici musí naslouchat. Jinak se propast mezi takzvanými elitami a takzvanými lidmi neuzavře. Vždyť málokterá z menších zemí má tak propastné rozdíly mezi regiony jako právě Česká republika.

Demokratické strany by si tedy konečně měly dát facku, probrat se a řešit ten galimatyáš. A nezůstávat jen u přerozdělování. Sáhnout by si měly do svědomí a taky do způsobu organizování celé produkce. Dokonce i OSN a Evropský parlament totiž doporučují, aby podniky vlastnili také zaměstnanci. Chceme přece dohnat ten Západ, ne? Družstva chrání před krizemi a koneckonců, jsou to zaměstnanci, kdo skutečně „budují firmu“. A mají právo ji vlastnit a rozhodovat o ní.

Stejně tak je potřebná podpora komunitních center a odborů. Nejvyšší patra politiky by měla jejich hlasu zdola naslouchat a neházet klacky pod nohy. S klacky je totiž ta nepříjemnost, že se s nimi dá i tlouci.

A pro krajní pravici přece není nic snazšího, než si uzurpovat populistické dělení „elity versus lid“. Chudší lidé navíc chovají menší důvěru k demokracii jako systému. Dávají více přednost autoritářskému řízení státu. Mene tekel.

Politika musí zkrátka vyjít z prosté a špinavé zkušenosti. Místo obcování s ratingovými agenturami doporučuju vyjít ven. Třeba do Alberta. Navíc tam teď mají mraženou pizzu za osmnáct korun. A dá se prý i jíst. Hlavně před výplatou.