V České republice se už delší dobu diskutuje o odměňování práce. Studie s názvem Analýza odlivu zisků: Důsledky pro českou ekonomiku a návrhy opatření z dílny Úřadu vlády nicméně ukazuje, že nízké mzdy jsou jen jednou částí hlubokého strukturálního problému. I přes široce sdílený pesimismus o naší budoucnosti podle vzoru „jednou kolonie, navždy kolonie“ existuje cesta ven. Na politickém spektru ji najdeme vlevo dole.

Chudokrevná ekonomika

Naše vnímání české ekonomiky je silně zabarveno historickou zkušeností. Česká republika byla v devadesátých letech v úplně jiném zdravotním stavu. Naši tehdejší ekonomiku v nové mezinárodní konkurenci definovalo následující: chyběl kapitál i základní know-how o moderních technologiích a postupů ve výrobě. V takové situaci byl příliv zahraničních investic nezbytný pro rychlý rozvoj tržní ekonomiky.

Pro samotné investory, kterým přišlo otevření nových trhů víc než vhod, šlo o sázku na jistotu. Domácí kapitál prakticky neexistoval a politická reprezentace se nebála privatizovat i v oblastech, které byly na západě pod správou státu. Zahraniční investoři proto mohli sbírat ovoce prakticky už natrhané a připravené v košíku. Odměnou nám bylo relativně rychlé přibližování Evropě.

Česká ekonomika byla navíc, řečeno s pokorou, v lepší kondici než zbytek transformujících se zemí, které se spolu s námi otevíraly Západu. S našimi visegrádskými kolegy jsme ale byli považování za jeden balík „nových trhů“, takže příchozí investice nabízely to stejné. Naše výhody se tak nakonec projevily především ve vyšších ziscích, které si investoři mohli odnášet pryč.

Jak ukazuje studie, od roku 1995 byl růst české ekonomiky takřka výhradně tažený růstem zahraničních podniků. Trend pokračuje i v novém tisíciletí, což ukazuje, že domácí kapitál má jen omezenou schopnost generovat růst. Lze tak pochybovat o blahodárném vlivu zahraničních technologií a know-how na firmy v českém vlastnictví. Naopak se vkrádá myšlenka, že si zahraniční firmy prostě jen okolíkovaly nové teritorium a slibovaný efekt přelévání moderních technologií a know-how na české podnikatelské začátečníky se nedostavil.

Kapitál má svůj domov

Česká ekonomika je stále lákavou destinací, protože je tu levno. Už od roku 2005 je ale odliv výnosů do zahraničí větší než příliv cizího kapitálu. Všechna vysoce zisková odvětví jsou už proinvestována, takže pokračování monumentálního přílivu investic už nepřijde. Naopak se už jen těží zisk a díky čtvrté průmyslové revoluci se pravděpodobně i mnoho průmyslových pilířů naší ekonomiky zautomatizuje a „vrátí se domů“. Ač tomu mnozí nechtějí věřit, na původu kapitálu záleží.

Nikdo nezpochybňuje fakt, že pokud investor investuje v České republice, pak pouze v očekávání budoucího zisku. Odiv výnosů je přirozenou součástí otevřené ekonomiky. Analýza nicméně ukazuje, že odliv z české ekonomiky je nepřirozený. I ten nejkonzervativnější odhad hovoří o minimálně dvojnásobném odlivu zisků, než který by odpovídal ekonomickým podmínkám vnitřního trhu Evropské unie.

Podobných excesů dosahují pouze dvě další evropské země: Lucembursko a Irsko. Pokud mají tyto ekonomiky něco společného, tak je to pověst daňových skrýší, které fungují jako prádelna zisků realizovaných v jiných zemích.

Zisk není vždy nejlepší hospodář

Sektorová analýza odhalila odvětví, která se na tomhle ekonomickém průšvihu podílí nejvíce. Jedná se o takzvaná síťová odvětví, která jsou běžně buď silně regulovaná, nebo přímo vlastněná státem nebo místní samosprávou. Jen u nás se tak trochu zapletla do přívalových vln privatizací a skončila v rukou zahraničních vlastníků. Cílem soukromníků je pouze zisk, takže nehledí na strategickou funkci síťové infrastruktury a podceňují reinvestiční činnost, správu i modernizaci sítí ve prospěch vysoké ekonomické renty.

Nejproblematičtější jsou spolu s vodohospodářstvím také finančnictví a pojišťovnictví, sektor rozvodu elektřiny a plynu nebo oblast telekomunikací. Jedná se o sektory, které se v mnohém vzdalují základním předpokladům pro fungování běžných tržních vztahů. Proto časté státní vlastnictví, proto silná regulace, proto v některých zemích i speciální sektorová daň. A proto, bohužel, excesivní odliv zisků z České republiky…

V této souvislosti lze rozlišit, který investor to u nás myslí vážně, a který ne: v sektoru výroby motorových vozidel například probíhá trvale velká reinvestiční činnost — zisky z podnikání v České republice jsou tu znovu produktivně použité. Naopak třeba v oblasti telekomunikací je převážná většina zisků poslaná zahraniční matce.

Jak z toho ven?

Dezorientovaná česká levice se od nástupu neuchopitelného byznys-hnutí ANO potácí od jedné propasti k druhé. Vládní studie jí jen tak mimochodem poskytuje návod, jak konečně najít přemostění zpět k původnímu pravo-levému zápasu o politickou moc. Ekonomický „autopilot“ v podání pravice je bezbranný. Bez zásahu hospodářské politiky se totiž z místa nehneme.

Cesta z okovů závislosti na zahraničních zdrojích spočívá v dlouhodobé hospodářské vizi. Přitom není potřeba vymýšlet šílené experimenty, ani „vracet se před devětaosmdesátý“. Stačí se jen rozhlédnout a inspirovat se fungující praxí v zahraniční.

Musíme změnit náš ekonomický model, který je prostřednictvím vnitropodnikových vztahů nadnárodních korporací jen oddělením zahraniční centrály. Potřebujeme vlastní aplikovaný výzkum a vývoj, který doposud probíhá v zahraničí. I proto je Česká republika v pořadí pátá v exportu hi-tech výrobků, ale až šestnáctá v zaměstnanosti ve vědomostních službách, osmnáctá v patentových žádostech a dvacátá ve vědeckých publikacích v rámci evropské osmadvacítky. Nevypadá takhle nakonec skutečná montovna?

Dále potřebujeme lepší spolupráci mezi vzděláváním a podnikatelskou sférou — mezi univerzitami, odbornými i učňovskými školami na jedné straně a podniky všech velikostí na straně druhé. Stát musí vytvořit podmínky pro vznik funkčních mechanismů podnikového vzdělávání a nenechávat se uchlácholit občasnými motivačními projevy „úspěšných absolventů z praxe“.

České republice chybí široká síť malých a středních podniků. Měli bychom se inspirovat v zahraničí a vytvořit veřejnou bankovní soustavu určenou především k jejich financování. Kromě rovnoměrného rozvoje ve všech částech země — a ne jen v pražských kancelářích — si tak můžeme zajistit vyšší míru stability. A pokud už si romantizujeme masarykovskou první republiku, mohli bychom si romantizovat i její ekonomickou základnu — družstevnictví.

Musíme mít možnost spravovat síťová odvětví, především v oblasti rozvodu vody, elektřiny nebo plynu. Očividně tu existuje prostor pro daleko přísnější regulaci, pro větší zodpovědnost správce sítí o jejich udržitelnost. Pokud se vlastníci nebudou ani nadále chovat v souladu s veřejným zájmem, můžeme se podívat za hranice, kde se to řeší převodem sítě pod samosprávné celky.

Až moc dlouhou dobu provádíme jen kosmetické změny daňového systému a zapomínáme na mnohé funkce, které daně plní. Naše daňové sazby v současnosti snesou srovnání snad jen s rozvojovými zeměmi. Pokud chceme patřit do vyspělé Evropy, měli bychom patřit i mezi země s progresivními daněmi.

Akutně potřebujeme spravedlivé prostředí vnitřního trhu Evropské unie, které nebude zvyšovat nerovnosti mezi zeměmi ani mezi jednotlivci. Nelze se divit rostoucí nespokojenosti s Evropskou unií a její ekonomickou integrací. Ze vší té spolupráce totiž těží západní investoři, kteří si nejenom od nás odvádí nemalé částky. Politiku soudržnosti, jejímž cílem je snižovat rozdíly mezi zeměmi, však platí západní střední třídy. Neefektivní a především naprosto nedostačující strukturální politika Evropské unie tak nevede ke sbližování evropského jádra a periferie, ale naopak k oddalování vlastníků kapitálu od vlastníků pouhé práce napříč Evropou.

Ale hlavně: všechny tyto změny musí být doprovázeny růstem mezd. A prostor pro jejich růst tu je: podle odhadů by u nás mohly vzrůst mzdy až o pětinu, aniž by byla ohrožena výnosnost investic u nás. Naše posedlost konkurencí nízkými náklady na mzdy nás dovedla do situace, že v máme v mnoha sektorech enormní mzdový polštář. Jinými slovy „jsme dnes až moc konkurenceschopní“.

Naším společným cílem nyní musí být ukončení závislosti na zahraničním finančním, technologickém a vědomostním kapitálu. Česká tržní ekonomika musí dospět a přestat být „závislá na rodičích“. Musí být schopná si na sebe vydělat a své peníze používat produktivně. Musí se umět sebevzdělávat a své nové vědomosti a schopnosti umět použít v práci.

To neznamená se od rodičů nadobro odstřihnout a zahodit dobré rodinné vztahy. Jen musíme sladit náš rodinný a profesní život.