↗

Tam, kde je daň z příjmů, při stejném příjmu zaplatí spravedlivý člověk více a nespravedlivý méně. — Platón. Foto b.dk

Po celém světě je daň z příjmů právnických osob (DPPO, také korporátní daň) v ohrožení. Politici, obchodníci, expertní skupiny, velké účetní firmy a ekonomové, kteří se považují za daňové experty, žádají, aby tato daň byla omezena. Někteří dokonce otevřeně volají po jejím úplném zrušení.

Od 80. let se sazba daně z příjmů právnických osob celosvětově snížila, což znamená, že na financování škol, silnic, nemocnic a právního státu je použit menší podíl zisků firem, než dříve.

Sazby daně klesají a přitom přibývá firem, které se této dani vyhýbají nebo provádějí daňové úniky. Rychle rostoucího snižování daní a mezer v zákonech si užívají zejména nadnárodní společnosti, často s pomocí daňových rájů jako jsou Lucembursko, Irsko nebo Bermudy, a s pomocí velkých účetních firem, které jsou jejich největšími lobbisty a obhájci.

Dlouhodobá negativní kampaň vytvořila v lidech dojem, že daň z příjmů právnických osob je špatná a neefektivní. Tento dojem je založen na mýtech, nepravdách a nedorozuměních. Tento text se zabývá těmito mýty a vysvětluje, proč je DPPO jednou z nejzásadnějších daní.

DPPO totiž drží celý daňový systém pohromadě. Vyvažuje politické a ekonomické nerovnosti a pomáhá znovu získat stabilitu narušeným ekonomikám. Chrání demokracii. Zvyšuje finanční průhlednost a vykazování a omezuje protiprávní jednání. Brání velkým nadnárodním korporacím a jejich bohatým vlastníkům ve vysávání bohatství ze společnosti jako celku tím, že by využívali coby černí pasažéři bez přispění veřejné statky, jako jsou silnice, vzdělávací systém nebo justice.

Chrání zejména rozvojové země tím, že zvyšuje jejich schopnost spoléhat na sebe samotné a snižuje jejich závislost na cizí pomoci. Podporuje ekonomický růst. A přináší miliardy, které lze použít na financování základních veřejných služeb.

Většinu z těchto přínosů nelze jednoduše měřit, takže bývají z ekonomických modelů vynechané. To ale neznamená, že nejsou důležité.

↗

Plaťte své daně a díky tomu bude vaše země svobodná. — Michael Waweru, Keňská daňová správa. Foto Archiv redakce

Výnosy a pojistky

Daně z příjmů právnických osob tvoří odhadem desetinu všech daňových výnosů v bohatých zemích, což celkově dělá mnoho stovek miliard dolarů každý rok. V rozvojových zemích je tento podíl ještě vyšší. Tyto daně jsou nenahraditelné.

Daň z příjmů právnických osob je důležitou pojistkou vůči dani z příjmů fyzických osob. Řada zemí ji má právě z tohoto důvodu.

Pokud by byla DPPO zrušena, způsobilo by to obrovskou díru ve výběru daně z příjmů u bohatých lidí. Jednoduše by zakládali obchodní společnosti a vyhýbali se tak zdanění svého příjmu — tvrdili by, že jejich výdělky nespadají pod příjem fyzických osob, ale že je to příjem jejich firmy.

Jakmile by stále více lidí takto používalo firmy jako způsob, jak se vyhnout placení daní, vznikal by na daňový systém tlak, aby se snižovaly pro lidi s nejvyššími příjmy sazby daně z příjmů fyzických osob, aby nebyly k této metodě motivováni. Celý daňový systém by se začal hroutit a bohatí by byli dotováni na úkor chudých.

Už tato role „pojistky“ je sama o sobě jednoznačný argument, proč DPPO obhajovat.

Nerovnost a demokracie

Zatímco dříve se bohatství pramenící z ekonomického růstu přelévalo k zaměstnancům a obecně na veřejné blaho skrze mzdy, benefity a daně, dnes z něho získávají čím dál více právě korporace a rostou tak jejich zisky.

Tyto rostoucí zisky se postupně transformují do rostoucí politické moci korporací. DPPO tak snižuje ekonomické i politické nerovnosti.

V každé zemi je většina bohatství z firem vlastněna bohatými lidmi. Ve Spojených státech například devadesát procent firemních akcií patří horním deseti procentům lidí z pohledu příjmů. Majetní vlastníci kapitálu jsou ti, kteří nakonec zaplatí většinu z DPPO.

Tak je tato daň jednou z nejvíce progresivních daní, kterou může stát uvalit. Snižuje nerovnost uvnitř i mezi státy.

DPPO zvyšují národní bohatství

Mnoho lidí si nechalo namluvit, že snižováním sazby DPPO se zvyšuje daňová „konkurenceschopnost“ jejich země. Ve skutečnosti je to spíše naopak…

Idea daňové „soutěživosti“ přestane dávat smysl, jakmile se na ni podíváte podrobněji:

Daň z příjmů právnických osob není z pohledu ekonomiky náklad, ale transfer uvnitř ekonomiky: z jednoho bohatství tvořícího sektoru (firmy) do dalšího bohatství generujícího sektoru, vlády, která tvoří a chrání bohatství skrze vzdělávání, silnice, justici, policii a podobně.

Snížení DPPO tak přináší řadu nákladů, které ubírají národnímu bohatství: velká část snížení těchto daní je posílána zahraničním akcionářům firem.

Stejně tak neplatí, že snížení DPPO přitáhne velké investice. Spíše bude přitahovat neproduktivní firmy, co jen „čarují“ s výnosy a účetními operacemi — zkrátka ty nejméně užitečné.

Snižování DPPO má dopad na celý svět

Pravidla pro daně v jedné zemi ovlivňují daňová pravidla v dalších zemích.

Když jedna země sníží DPPO, může se stát, že firmy do ní začnou „papírově“ převádět zisky, a tím podryjí snahu jiných států o zdanění těchto výnosů. Daňové ráje si z tohoto udělaly přímo obchodní model.

Například se odhaduje, že jeden z dopadů nedávných kroků Velké Británie směřujících zemi mezi daňové ráje je výpadek u rozvojových zemí ve výši 6 miliard dolarů ročně. A pokud se takto začne chovat jedna země, ostatní mají tendenci ji následovat. Tak začíná sebevražedný závod ke dnu.

DPPO jsou životně důležité pro rozvojové země

Snižování daní a poskytování daňových pobídek je zpravidla škodlivější pro rozvojové země než pro bohaté. Je to kvůli tomu, že u nich DPPO tvoří daleko větší podíl na celkových daňových výnosech než v bohatých zemích.

Pro malé, slabší daňové administrativy je zdanění velkých centralizovaných korporací daleko snazší než honba za velkým množstvím často chudých jednotlivců či malých obchodníků. Daňová administrativa těchto zemí je však také zpravidla slabší a náchylnější ke korupci a lobování od těch, kteří vyhledávají daňové výhody.

Snižování DPPO v rozvojových zemích obecně znamená také devastující přesun bohatství z chudých zemí na nadnárodní korporace a jejich akcionáře v bohatých zemích.

DPPO jako cesta k ztracené rovnováze

Celosvětově se korporace topí v bilionech dolarů, které jim leží ladem a nejsou produktivně investované. To je v mnoha zemích příčinou stagnace. Jestliže mají velké firmy k dispozici nevyužité finance, které neinvestují, proč by je další příliv volných financí v podobě snížení daní měl vést k tomu, aby investovali více?

DPPO naproti tomu převádějí finance ven z firmy, která je nechává ležet nevyužité, do rukou vládního sektoru, který je oprávněn tyto finance obratem využít — do vzdělávání dětí, budování silnic a škol a dalších. Tím se stimuluje poptávka a v konečném důsledku to přináší zisky firmám — tak to pomáhá stabilizovat stagnující ekonomiku.

DPPO brzdí „dobývání renty“

Mnoho firem se soustředí na to, co ekonomové nazývají „dobývání renty“ — neproduktivní „vysávání“ bohatství namísto jeho vytváření. Příkladem mohou být těžaři ropy, kteří bohatnou díky neočekávaným pohybům ceny ropy, hráči z finančního sektoru, kteří riskují — ale na úkor daňových poplatníků, nebo lobbisté za vyšší daňové úlevy.

Dobývání renty bývá extrémně ziskové, ale vede k špatnému vládnutí a ničí ducha podnikání i inkluzivní ekonomický růst.

Vzhledem k tomu, že dobývání renty vede v přemrštěným ziskům, DPPO na ně dopadá disproporčně a tím pomáhá všem ostatním.

Daňové škrty se nezastaví na nule

Takzvaná „daňová soutěž“ (nebo „daňové války“, abychom použili ekonomicky přesnější termín) nastane, když země či státy lákají daňovými vábničkami ve snaze přesunout zisky do místa své jurisdikce. Ostatní toto jednání následují v sebevražedném závodu ke dnu. Výsledkem jsou čím dál hojnější daňové i nedaňové dotace pro nadnárodní korporace, které platí chudší vrstvy společnosti.

Tento závod neskončí, ani když se čisté přínosy nadnárodních firem dostanou na nulu: půjdou do záporných čísel, a budou se stále propadat. Touha firem využívat zdarma služby, zboží či dotace, které hradí daňoví poplatníci, je nekonečná.

DPPO vede k transparentnější a odpovědnější vládě

Stát, který daní firmy a obchodní společnosti, potřebuje přesné informace o jejich finančních poměrech. Zavedení DPPO vede stát k tomu, aby vyžadoval průhlednost a pravdivé vykazování, díky čemuž může lépe sledovat zdanitelné zisky, nemluvě o aktivitách za hranou zákona. Není náhodou, že v daňových rájích jdou minimální daně ruku v ruce s minimem informací o skutečných majitelích firem a skutečných firemních financích.

↗

Boření mýtů

Zde jsou časté argumenty, které se používají proti daním z příjmů právnických osob, a stručné vysvětlení, proč nejsou pravdivé…

• Mýtus: „Vyhýbání se daním je legální, tak kde je problém?“

Představitel firmy PWC v Londýně nedávno prohlásil, že jejich firma za peníze radila daňové postupy, o nichž věděla, že mají pouze 25% šanci, že by obstály před soudem…

Velká část z toho, čemu se říká „vyhýbání se daním z příjmů právnických osob“, je ve skutečnosti nezákonná. Mnoho dalších postupů je sice v pořádku dle zákona, ale sprostých z pohledu dopadu na ekonomiku obecně.

• Mýtus: daně jsou příliš vysoké, snížení sazeb omezí vyhýbání se daním a přesunům do daňových rájů

Zkušenosti z praxe ukazují, že opak je pravdou. Zatímco od 80. let sazby DPPO klesají, vyhýbání se daním, daňové úniky a využívání daňových rájů narůstá.

Vyhýbání se daním se obvykle děje z jiných důvodů, než je výše daně: zjevně je to například dostupnost takových postupů, fakt, že to společnost toleruje nebo nabídka služeb, které radí takové „daňové plánování“.

Ty stejné účetní firmy a korporace, které snižování daní a vytváření mezer v zákonech prolobbují, toho pak často sami využívají.

A jak je objasněno v druhé části, jestliže výše daně z příjmů právnických osob spadne hluboko pod hranici výše daně z příjmů fyzických osob, bohatší lidé začnou zakládat firmy, aby se vyhnuli vyšší sazbě daně. V tomto případě povedou škrty v DPPO k ještě většímu vyhýbání se dani, ne naopak.

• Mýtus: daň je krádež

Daň není krádež, jestliže člověk dostane něco zpět. Firmy užívají výhod ze strany společnosti — například silnice, vzdělanou pracovní sílu, policii a ozbrojené složky, kanalizaci, soudy. A firmy by také měly na chod toho všeho přispívat, stejně jako činí i všichni ostatní.

Pokud se na věc podíváme filozoficky, podle jakého „práva“ by mohly být daně krádeží? Zcela jistě ne podle práva ve smyslu legislativy: zákon říká, že všichni musíme platit své daně. Morální právo? Jaké morální právo by mohlo tvrdit, že firmy mohou bezplatně využívat výhod, které jim poskytuje společnost?

• Mýtus: DPPO je nespravedlivá „dvojí daň“

Zaprvé, často jsou dividendy osvobozeny od daně příjmů fyzických osob. V USA, například, jdou dvě třetiny dividend z akcií subjektům, které jsou osvobozeny od daně: pokud by byla zrušena daň z příjmů právnických osob, dvě třetiny zisků firem by nebyly vůbec zdaněny.

Ekonomie nás učí, že v ekonomice existuje koloběh příjmů. Firmy získají ekonomický příjem, který předají zaměstnancům, dodavatelům a akcionářům, ti jej utratí, a tak opět přispějí k příjmům firem. Peníze tak kolují a jsou zdaněny pokaždé, když se objeví na jiném místě. Čili všechny daně jsou dvojité či několikanásobné.

Argument o „dvojitém zdanění“ nemá opodstatnění. Proč se nikdo nestará o to, že „dvojí daň“ platí také chudí lidé, například když nejprve zaplatí daň z příjmů a poté daň ze zboží, které kupují, a za které vlastně platí „již jednou zdaněným příjmem“?

• Mýtus: DPPO není efektivní a měla by být nahrazena daní z přidané hodnoty

Snižování sazeb či vyhýbání se DPPO má za následek ztráty a škody pro všechny, ať již díky vyššímu deficitu, vyšším daním pro ostatní nebo nevyváženému a deformovanému ekonomickému růstu.

Škrty v DPPO jsou vlastně dotace, možnosti vyhýbání se dani povzbuzují manažery firem, aby se přestali soustředit na výrobu lepšího nebo levnějšího zboží či služeb a namísto toho se zaměřili na to, jak snížit své daně.

Nadnárodní firmy také používají vyhýbání se daním k tomu, aby získali výhodu nad malými, místními podniky. Tento princip znehodnocuje tržní soutěž a snižuje efektivitu.

• Mýtus: šéfové firem mají přímo povinnost minimalizovat daně

To není pravda. V roce 2013 získala skupina The Tax Justice Network oficiální právní posudek, který potvrdil, že ve Velké Británii žádná taková povinnost neexistuje. V USA potvrdil soud v Delaware výslovně, že „neexistuje žádná povinnost snižovat daně na minimum“.

Podobně je to i v dalších zemích. Představte si, že by ředitelé firem byli ze zákona povinni ničit životní prostředí nebo využívat otrockou práci v zahraničních továrnách, protože se tím maximalizuje zisk pro akcionáře. To je asi nepředstavitelné. Šéfové firem mají zjevně odpovědnost i k ostatním, nejen k akcionářům.

• Mýty a zmatky: Lafferova křivka

Existuje tedy argument, že jestliže vaše země leží na pravé straně křivky, pak by snížení sazby daně mělo navýšit výnos. Kdo by nechtěl oběd zadarmo?

Lafferova křivka je podstatou „ekonomie strany nabídky“, která získala popularitu v době Ronalda Reagana v osmdesátých letech dvacátého století. V reálných ekonomikách se však tato křivka ukázala jako nesmyslná.

Veškeré zkušenosti z praxe ukazují, že snižování sazby daně snižuje daňový výnos. Jaké překvapení! Postavme 100 luxusních vesmírných stanic a snižme daně, abychom je zaplatili…

Podrobný rozbor ke každému bodu je možné si přečíst v angličtině v rozšířené publikaci „Ten Reasons to Defend the Corporation Tax“ od Tax Justice Network, která je dostupná také online. Překlad vychází ve spolupráci Tax Justice Network a sdružení Česko proti chudobě.