Již dlouhá léta anoncuji, že je potřeba udělat něco proti daňovým rájům ve světě. Krásná aktivita českého premiéra na schůzi Evropské rady by byla, kdyby zde ostatním premiérům členských států EU navrhl společný generální útok na daňové ráje ve světě. A stejně tak by to mohl udělat ministr financí na Ecofinu, tedy schůzi ministrů financí zemí EU. Babiš by zase mohl souběžně předložit podrobný a propracovaný návrh boje proti daňovým rájům. Bylo by to originální a vlastně revoluční.

Vždy jsem se sám sebe ptal, proč vlastně nikdo z těch často moudrých politiků z nejvyspělejších demokratických zemí Evropy nepřišel s touto myšlenkou, a to ani poté, kdy se po světové recesi v roce 2008 a v dalších letech jejich země často dostaly do velmi vážných fiskálních problémů.

Musel jsem si odpovědět sám pro sebe tak, že je tu zřejmě řada politiků, kteří prostě mají zájem na tom, aby pro jejich přátelé v byznysu byly otevřeny dveře k co nejnižšímu (nejlépe žádnému) zdanění jejich zisků.

Tuto hypotézu samozřejmě nemohly potvrdit ani podklady zjištěné při obřím úniku dat z panamské advokátní kanceláře Mossack Fonseca. Nikdo není schopen vyjádřit černé na bílém vazby mezi některými politiky a velkým byznysem. Ale nejspíš tak nějak to může být. Proto ta pozoruhodná liknavost…

Podle odborných odhadů přitom jen z české ekonomiky zmizí v důsledku daňových úniků přes daňové ráje až 60 miliard korun ročně. O tuto částku by český rozpočet mohl mít vyšší výdaje například na investice do tolik potřebné dopravní infrastruktury, nemocnic nebo škol.

Česká republika by prakticky obratem mohla mít vyrovnaný státní rozpočet. A to bez toho, že by s velkým humbukem tahala desetikoruny z kapsy malým živnostníčkům.

Ale chápu, že velký byznys má v politice větší vliv nežli živnostníci, přestože živnostníci představují statisícové voličské masy. Jsou však natolik diferencovaní, že budou ve volbách těžko postupovat tak jednotně a efektivně, aby podpořili jen jednu politickou formaci, která se k nim bude chovat politicky poctivě.

Podívejme se na to, kde tyto daňové ráje leží. V Evropě jde například o Monako, Nizozemsko, Lucembursko, Lichtenštejnsko či Kypr nebo Malta. V USA jsou pak daňové ráje některá města, nebo dokonce celé státy. Jde například o Wyoming, Nevadu, Floridu, Texas, Washington, New Hampshire či Tennessee. Dalšími nejznámějšími daňovými ráji jsou pak také Marshallovy ostrovy, Seychely, Bermudy, Bahamy, Belize, Kajmanské ostrovy, Panenské ostrovy či Nizozemské Antily.

Spojené státy v současné době jednají s EU o smlouvě TTIP. EU, pokud vůbec má dojít k nějakému výsledku v těchto jednáních, by si měla podmínit uplatnění této smlouvy likvidací všech daňových rájů na území USA.

K likvidaci daňových rájů nejsou dnes potřeba dělové čluny, ale chuť a vůle politiků tuto věc řešit. Bylo by to poctivé ve vztahu k voličům, a to zejména k těm, od kterých politici, respektive státy, požadují největší daňové oběti.

A to jsou v českých zemích především zaměstnanci. A nově to koneckonců mohou být i živnostníci…