Kauza Panama Papers nám připomněla, že daně jsou tu vlastně jen pro chudé. Vše bohužel nasvědčuje tomu, že české země iniciátorem sebemenší daňové revoluce nebudou: Češi si nejsou vědomi skutečných parazitů a soustředí se na ty domnělé.
Jak vehementně „nepřijímáme“ uprchlíky, tak snadno naopak „přijímáme“ masivní daňové úniky všech Kellnerů, Valentů a Kvitových. Každý svým způsobem „utíká za lepším“. Zatímco ti první však prchají fyzicky a zachraňují si tak holou existenci (nikoli na náš úkor), ti druzí prchají daňově a chtějí si pouze hanebně přilepšit v už tak nadmíru dobrém živobytí (zcela na náš úkor).
Tato „daňová migrace“ je tím skutečným nebezpečím pro fungování státu. Kauza Panama Papers nám totiž připomněla, že daně tu jsou vlastně jen pro chudé. Kdo má dost, nemusí se zatěžovat dlouhým daňovým přiznáním, nemusí přiznávat finančním úřadům.
Šťastný daňový uprchlík si může užívat virtuální socialismus — tedy maximum veřejných služeb podle svých potřeb, minimum daní podle svých možností. Jsme si rovni: pro každého platí jeho zákony.
Daňový ráj je jako odrbaná knížka neznámého autora, kterou jste si koupili před lety v antikvariátu — víte, že ji máte v poličce, jednou za čas si ji všimnete, ale dlouhodobě jen zapadá prachem.
Sama Česká republika je členem v podstatě všech organizací, jejichž by měly být daňové ráje prvotním zájmem. Evropská unie se ale v otázkách fiskální spolupráce ukazuje ani ne tak bezzubá, jako spíš škodná. Pro Mezinárodní měnový fond byl daňový dumping dlouho nástrojem rozvoje nových levných trhů pro západní mocnosti. A iniciativy OECD začínají spolupracovat až pozdě a jen pomalu.