Rok se sešel s rokem a na jednání tripartity 25. července se bude zase diskutovat tripartitní evergreen — minimální mzda. Odboráři stojí o minimální mzdu ve výši 11 500 korun. Zástupci zaměstnavatelů chtějí zchladit rudé odboráře šesti nebo sedmi stovkami. Více je prý „nereálné“. Tak uvidíme. Rozhodcovat bude totiž vláda, jejíž předseda slibuje 11 tisíc korun.

V roce 1999 došlo k zatím nejvyššímu jednorázovému nárůstu minima o 23 procent, požadavek odborů odpovídá jen 16 procentům. A poptávku po růstu mzdové úrovně u nás také najdeme — vládní koalice má tak ruce vcelku volné.

Při růstu minimální mzdy si přitom každá z koaliční stran najde „to své“…

Prací proti chudobě

Zájem sociálních demokratů na růstu minimální mzdy je zřejmý. Coby strana práce nemůže ČSSD nečině přihlížet situaci, kdy práce vede k chudobě. Zatímco v zemích s důstojnou minimální mzdou vede cesta do stavu „pracující chudoby“ přes částečné a flexibilní úvazky, u nás k tomu stačí běžný fulltime.

Sociálně demokratická vláda splnila svůj stanovený cíl a naše hospodářství roste. Jak ale ukazuje příklad Irska, jehož HDP rostlo v minulém roce o nesmírných 26 procent, účetní růst není všechno. Jinými slovy — pro běžného Ira nemusí znamenat lautr nic. Prorůstová politika nekončí u výkazu růstu ve statistické ročence. Musí se zkrátka projevit v reálné ekonomice — třeba právě ve mzdách těch nízkopříjmových.

Čeští socialisté se ve své agendě rovněž začínají zajímat o nerovnost odměňování žen a mužů. Není divu — velikost takzvaného „pay gapu“ je v českých zemích skandální. Každá čtvrtá žena je v pracující chudobě. Reálné možnosti slaďování práce a rodiny ve smyslu částečných úvazků, práce z domova či flexibilní pracovní doby tak zůstávají privilegiem žen ze střední a vyšší třídy. Každý rok péče o dítě navíc pro ženu znamená ztrátu 400 korun v roční mzdě.

Růst minimální mzdy tek není jen bojem proti levné práci, ale i bojem za práva žen.

Děti nejsou pro chudé

KDU-ČSL coby středo-pravá strana nikdy nebude bůhvíjak nadšená z růstu minimální mzdy. V současné koalici se nicméně politický soustředí především na podporu rodin (jakkoli jen některých, což je třeba mít na paměti). I to je ale docela zásadní důvod k růstu mzdového minima.

Čtyři procenta rodin s alespoň jedním dítětem totiž nemají k dispozici ani 10 tisíc na měsíc. Celá sedmina domácností si musí vystačit s měsíčním příjmem v rozmezí od 10 do 20 tisíc. Taková situace se nezlepší, pokud razantně nevzrostou nejnižší mzdy.

Nadpoloviční většina českých rodin přiznává problém s ufinancováním svých potřeb. Možná si většina českých párů neumí spočítat, že si nemohou pořídit dítě; možná by ale bylo lepší přiznat, že podstatná část problému spočívá právě v nesmyslně nízkých mzdách. Lidovci by si měli dát pozor, aby svou praktickou politikou nevolali k českým rodinám, že „děti nejsou pro chudé“.

Buďme faktičtí: dostatečný příjem domácnosti je podmínkou materiálního zabezpečení dítěte. Dnes je tahle prostá podmínka kompenzována všemožnými daňovými úlevami, dávkami porodného, příspěvky na bydlení a dalšími záplatami. V lepších zítřcích by přitom mohl k důstojnému životu českých rodin stačit pracovní příjem.

Pravice mnohdy stále ještě nazývá růst minimální mzdy „experimentem“. Některé argumenty holt přečkaly beze změny i svoje historické porážky v otázkách, jakými jsou otroctví nebo dětská práce…

Podle nejnovější studie třech amerických univerzit má růst minimální mzdy pozitivní vliv na zdraví dítěte. Především u matek bez vysokoškolského vzdělání objevily studie souvislost mezi zvýšením minimální mzdy a zlepšením prenatálního růstu. Nejvýraznější rozdíly přitom byly nalezeny u černošek samoživitelek.

Když už lidovci neváhají kritizovat genderové a feministické aktivity — třeba právě co se týče žen a jejich příjmů —, v otázce dětí a jejich zabezpečení by neměli namítat ani ň.

Řídit firmu jako západní firmu

Česká republika se může pyšnit nejnižší nezaměstnaností v Evropě, v evidenci Úřadu práce zůstává více než 100 tisíc volných pracovních míst pro 450 tisíc uchazečů o zaměstnání. Jednou z příčin je nesoulad v kvalifikaci či geografické poloze mezi nabídkou a poptávkou po práci, druhou příčinou jsou nízké mzdy.

Někteří zaměstnavatelé si najednou stěžují, že je pro ně kvůli administrativním překážkám těžké zaměstnat ukrajinské pracovníky. Vyšší minimální mzda by přitom logicky motivovala nezaměstnané, aby přijímali pracovní místa, nebo za prací dokonce častěji dojížděli.

Česká ekonomika by se navíc měla umět zbavovat špatně placených pracovních míst, zvlášť v době „bez armády nezaměstnaných“. Přijímání pracovní síly z východu v důsledku neochoty zvyšovat mzdy je ten stejný mzdový dumping, který vadí západním zemím, když mluví o svojí „pracovní síle východu“: mluví přitom třeba právě o Češích.

Jiný trh je možný

Mzdová úroveň je u nás ubohá. Svůj díl viny nese i exministr hospodářství a exministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, který „to chce nechat na trhu“. Jelikož se ale tenhle trh zrovna neosvědčil, navrhuji nechat to na jiném trhu: Dlouhého exkluzivní trh musí být nahrazen trhem inkluzivním. Jeho součástí jsou zaměstnanci jako ekonomický subjekt, ne jako výrobní faktor.

Takový trh neposuzuje národnostní nebo rasovou odlišnost. Takový trh počítá s tím, že ženy mají děti, a netrestá je za to. Pracující je tímto trhem důstojně odměněn. Vývoj tohoto trhu podléhá dlouhodobé strategii hospodářské politiky: jejím cílem je mimo jiné i vytržení České republiky z pasti středně příjmové země.

Minimální mzda je zásah do pracovního trhu. U žádoucího inkluzivního trhu v České republice jde však o zásah pozitivní, ba nutný.