Napříč mnoha důvody, které vedly britské voliče k hlasování pro odchod z Evropské unie, panuje obecná shoda, že hlavním motivem byl odpor k imigraci.

V průběhu let předložili ekonomové četné studie dokládající, že migrace pracovníků ze zbytku EU je pro britskou ekonomiku přínosem. Takové posudky však příliš nefungují při uklidňování nezaměstnaných Britů, kteří vidí zaměstnané polské řidiče autobusů nebo hasiče z Litvy. Navíc není jisté, zda náhlý a prudký nárůst východoevropské pracovní migrace neměl přece jen škodlivé účinky v určitých segmentech trhu práce, zda netlačil dolů výši mezd a zda nevytvářel napětí v místních veřejných službách.

David Cameron i zastánci Brexitu reagovali na tyto obavy snahou omezit imigraci, potažmo přístup k sociální péči těm imigrantům, kteří již v Británii žijí. Takové kroky byly v podstatě opakem principů, kterých se v EU společně podařilo dosáhnout. Rozšíření této anti-imigrační vlny v debatě o Brexitu bude v budoucnu pravděpodobně skloňováno jako zásadní moment — a to nejen v historii evropské integrace, ale také v rámci dějin globalizace.

Bylo možné tomu předejít? Existovala alternativa? Ve skutečnosti je celá záležitost relativně novým tématem. Počátky lze vysledovat v etapě přijímání východních zemí v letech 2004 a 2007. To bylo Evropskou komisí považováno za příklad úspěchu. Tento proces byl zaměřen na tradičně základní principy „acquis communautaire“ v rámci jednotného trhu: volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a samozřejmě i práce. Co zjevně chybělo, byl ovšem rozměr, který stejně zásadním způsobem chybí i v samotné EU jako její zastřešující konstrukce: rozměr sociální.

Určování sociální politiky, zdanění, politiky mezd a podobných patří mezi výsadními práva států v EU. To umožnilo východoevropským vládám zavést variantu kapitalismu, který je založen na prosazování nízkých mezd, omezování práv odborů a na osekání sociálního státu na minimum.