Pokud mohlo něco ve čtvrtek nasvědčovat tomu, že Velká Británie skutečně vystoupí z Evropské unie, bylo to leda tak bruselské počasí. Zatímco se na ostrovech v noci sčítaly hlasy, nad hlavním evropským městem hřmělo a létaly blesky. Obyvatelé Bruselu se probudili do zataženého rána a nové, možná nejistější Evropy.

Pátky patří v Evropském parlamentu i Komisi mezi méně rušné dny, čtyřiadvacátého však budovy zcela zely prázdnotou. Brusel ochromila generální stávka: nejelo metro, kantýny se zavřely. Zatímco se evropská čtvrť v klíčových místech hemžila zpravodajci a kameramany, většina úředníků si vzala volno. Ty, kteří do práce dorazili, zastavovali u vchodů do budov EU zvědaví novináři. Nic zásadního však nevyzvěděli. Brexit zkrátka nikdo nečekal.

„Byl to takový apokalyptický den. Vtipkovalo se, že unijní provoz dnes platí Velká Británie“ glosuje jeden ze zaměstnanců Komise fakt, že země během jediného dne přišla o více peněz, než kolik do Unie vložila za dobu trvání svého členství v ní.

I on obdržel v pátek ráno „uklidňující“ e-mail, tak jako všichni zaměstnanci Komise i Parlamentu. Předsedové obou institucí v něm vyjadřovali odhodlání hájit zájmy a pracovní místa svých podřízených.

Britům zaměstnaným v institucích Evropské unie vyhazov prozatím nehrozí. A to i v případě, že by Británie v následujících letech skutečně vystoupila. Služební zákon říká, že pokud zaměstnanec není z členského státu, instituce jej „může propustit“. Jejich osud tak bude záviset spíše na politickém rozhodnutí.

Nutno ale říci, že Brusel nyní není Britům příliš nakloněn. Mezi unijními představiteli panuje velké rozčarování a ve městě se mluví o tom, že to Británii budou chtít dát všichni „sežrat“. Brexit totiž vyvolal nejen silné emoce a rozezlení, ale také odůvodněný strach, že příklad Británie budou chtít následovat další země.

Británie pod tlakem

Ještě tentýž den se belgická vláda vyjádřila v tom smyslu, že by Británie měla opustit EU co nejrychleji a se vším všudy. Jak jsme již analyzovali, vystupující země musí svůj záměr nejprve oficiálně představit na zasedání Evropské rady.

A zatímco britští politici spekulují o tom, zda by tak měl vůbec učinit odstupující premiér Cameron a jestli neposečkat až po prázdninách, Evropská unie i čelní představitelé jejich zakládajících zemí mají jasno: Británie musí jednat okamžitě.

Deník Referendum má k dispozici návrh rezoluce Evropského parlamentu, který se bude schvalovat na pondělním jednání. Přestože se jeho podoba může ještě měnit, prošel už připomínkovým řízením jednotlivých frakcí. Parlament v něm deklaruje, že „oznámení, které spustí proces podle článku 50, musí nastat okamžitě s cílem předejít nejistotě a ochránit unijní integritu“. Bude proto „žádat britského ministerského předsedu, aby výsledek referenda představil Evropské radě během 28. a 29. června“.

Přestože je doba oficiálního oznámení záměru vystoupit čistě na uvážení členského státu, lze si jen těžko představit, že by David Cameron nynější tlak ustál a — jak najednou navrhují dokonce i někteří z nejhalasnějších zastánců Brexitu — aktivaci procesu vystoupení prodlužoval.

Přesto britská média spekulují nad možností, že Cameron přenechá tuto pravomoc svému nástupci a příslušný článek 50 se možná ani nikdy aktivovat nebude. V takovém případě by ale Británie musela dát představitelům EU zřetelně najevo, že se nepodřídí výsledku referenda. O tom, jak by se to mohlo stát, se objevují nejrůznější spekulace, jednou z nich je možné veto vystoupení z EU skotským parlamentem: jasná většina Skotů hlasovala proti Brexitu.

Své reálné důsledky nicméně Brexit již nyní má. Po konci Davida Camerona média v sobotu informovala rovněž o rezignaci komisaře Jonathana Hilla. Jeho krok není symbolickým gestem, ale spíše nutností. Sama navrhovaná rezoluce Parlamentu s ním totiž dopředu počítala.

Integrace, ale pro koho?

Co se bude dít dál, zůstává i v Bruselu v rovině spekulací. V pondělí je na programu zmíněné uzavřené zasedání frakcí Evropského parlamentu. Bude zajímavé sledovat zejména postoj britských europoslanců. Ti budou totiž svou funkci nadále zastávat i během procesu vystupování a budou se tak účastnit diskusí i hlasování o závěrečné dohodě mezi EU a Británií.

V úterý potom následuje mimořádné plenární zasedání Parlamentu a schůze Evropské rady. Pokud na ní Cameron oznámí záměr Británie vystoupit z EU, započne proces vzájemného vyjednávání o podmínkách budoucích vztahů, který může trvat až několik let. V Bruselu se očekává, že jasněji bude na podzim — v polovině července totiž začínají parlamentní prázdniny a jednání se s největší pravděpodobností pozastaví.

Odhadovat budoucí vývoj si troufá málokdo. Na čem se ale všichni shodují, je potřeba nově definovat význam existence Evropské unie. Návrh rezoluce Parlamentu uvádí: „Je třeba Unii reformovat, zlepšit a učinit ji demokratičtější. Někteří si sice vyberou pomalejší a v menší míře zavazující proces integrace, jádro EU ale musí být obnoveno.“ Rezoluce dále hovoří o demokratizaci monetární politiky, vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky a zasazuje se za další, zejména sociální reformy.

Jakoby nyní EU skutečně pochopila závažnou míru nedůvěry v její instituce a rostoucí nespokojenost Evropanů. Právě takový obrat si mnozí od Brexitu slibovali. EU podle nich nyní nemá na výběr: buďto se bude reformovat, nebo se začne postupně rozpadat.

Zaznívají však i skeptické názory. Pro některé je Unie prakticky nereformovatelná. Míra pravomocí EU je vůči národním státům nízká, většina jejích institucí funguje nedemokraticky. Větší integraci by si tak nezbytně musely přát samy členské země. Vyvstává proto důležitá otázka: které to jsou?

Návrh na federalizaci EU není ničím novým: například belgická vláda má již vypracovaný návrh na společnou migrační politiku. Za podobnými snahami ale leží jeden důležitý předpoklad, odvoditelný již z parlamentní rezoluce: silnější jádro možná vznikne, ale pouze pro ty státy, které o to mají zájem. Konkrétně se spekuluje o zemích Beneluxu, Německu a Francii (přičemž její účast je nejspornější vzhledem k narůstající podpoře Marine Le Penové).

Na jednu stranu si díky Brexitu mohla EU uvědomit své vlastní problémy, na druhou mohou být ale všichni tak trochu spokojení, že se zbavili země, která do všeho „rýpala“ a blokovala důležitá rozhodnutí. A Británie nebyla jedinou.

Pokud tedy optimisticky doufáme, že se EU stane demokratičtější a silnější, tak se to pravděpodobně stane jen v úzkém kruhu několika členských států. A s postkomunistickými zeměmi po jejich chování v uprchlické krizi nikdo moc nepočítá.

Nakonec se zase tolik změnit nemusí

Představme si ale ještě jeden scénář, o němž se zatím v médiích příliš nehovoří. Co když Británie nakonec nevystoupí, i přesto že by se článek 50 aktivoval? O možnosti, která zprvu zněla jako úplné sci-fi, se v bruselských kuloárech mluví sice opatrně, ale stále častěji. A z právního hlediska není nemožná.

Z hlediska formálního upravuje odchod členské země Lisabonská smlouva, ale pouze procedurálně. Poté, co britský premiér uvědomí Evropskou radu, následuje dvouleté období, během nějž obě strany vyjednávají o nové formě vzájemných vztahů. Pokud se nedohodnou, členství zemi automaticky zaniká.

Evropský parlament a Británie se však mohou domluvit na prodloužení vyjednávací doby. Žádný limit stanoven není.

Přestože ani jedna ze stran nemůže rozhodnutí vystoupit sama odvolat, v případě vzájemné shody o něm lze uvažovat. Záležet bude zejména na politické situaci v Británii a také na vstřícnosti Evropského parlamentu.

Pokud by se v příštích letech konalo další referendum o podobě vzájemné dohody a Britové by ji odmítli, přičemž by bylo jasné, že dominantním motivem je vůle setrvat v Unii, politická jednání mohou vyústit i v obnovení dosavadních vztahů.

Otázka, jaké bude nové uspořádání, je ošemetná a odvíjí se zejména od zájmu obou stran. Současný tvrdý postoj Bruselu je spíše gestem vyjadřujícím snahu zabránit dalším exitům, v průběhu dlouhotrvajících jednání se bude měnit. Stejně se může proměnit i nálada a politické rozložení sil v Británii. Zcela jiným způsobem by jednání vedli postcameronovští konzervativci a zcela jiným Corbynovi labouristé.

Během pátku přinášeli lidé před budovu britského velvyslanectví smuteční květiny. Plakat je ale zatím předčasné. Zda unijní krize skutečně propukne a v jaké míře, záleží zejména na národních státech. Spoléhat na to, že EU prozře a nějak se „sama“ z Bruselu zreformuje, nemůžeme. Není to v její moci.